OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět v pozadí - 2. kapitola

22.12.2013 (17:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 795×

2. kapitola

Zírala jsem na tu spoustu krve, která se vyřinula z generálovy rány, a přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu v mém unáhleném chování. Ale při pohledu na ty lidi jsem se uklidnila. Rozhodně jsem neudělala chybu. Dívali se na mě s nenávistí a zároveň se strachem v očích. Ještě před chvílí se mi posmívali a teď, když jsem měla zbraň… Škoda mluvit. Tady bylo vidět, jak jim záleží jenom na nich. 

Ještě před chvílí se přetlačovali u dveří, strkali do sebe a dokonce se i shazovali, jen aby se hlavně oni dostali ven. Všechno jim bylo marné. Elektronické ovládání bylo rozstříleno, stejně jako stráže leželi na zemi. Strach byla hrozná svině, ale někdy se stane, že lidi nakopne, proto jsem okamžitě začala jednat. Zbraně generála a stráží ležela jen tak…

„Všichni na stranu. Tam!" zaječím a ukážu do rohu. Hlavně všichni stranou od zbraní, pomyslím si. Všichni jsou vyděšení. Generál krvácí a nikdo mu nepomáhá. Necítím soucit. Byl to ten, který by mě nejraději popravil rovnou, než aby mě posílal Autroxem. 

Všichni mě uposlechli. Jsou schoulení, vzlykají a drží se, aby se stmelili. Sbírám generálovu zbraň a potom přejdu ke strážím. Dohromady mám čtyři zbraně. Tři pokládám na stolek u Autroxu. 

„Za tohle zaplatíte," zavrčí předseda vlády, který sedí co nejdál. Vypovídá to všechno o jeho charakteru. Jeho slova jsou ale směšná. Nedostane šanci mi to oplatit. Začnu vyjednávat, budu požadovat mého bratra a pak společně projdeme Autroxem do pekla. Myslím, že v porovnání s tímto světem to tam bude ráj. 

Usměju se. „Tím bych si nebyla tak jistá, pane předsedo Foxi. Možná se nezdám, ale umím překvapit," zašeptám a přejdu ke generálovi, který už jen potichu sténal. Skloním se k němu a dívám se do jeho tváře, která se kroutí bolestí a strachem. „Ale to vy koneckonců taky," uchechtnu se. „Na základě toho bych vás mohla odsoudit za sobeckost. Nepomohl jste příteli v nouzi, to z vás dělá zločince, stejně jako ze mě. Jak s tímhle dokážete žít, pane Foxi? Že necháte umřít člověka, kterého média považují za vašeho přítele?" Chvíli dělám, že přemýšlím, a po chvíli zvednu ruku. „Mám to! Nebylo to tak těžké. Vy nejste přátelé. Vy nemáte žádného přítele. Mám pravdu, že? Jste příliš ubohý, než aby s vámi někdo mohl strávit čas."

Předsedovi zrudne obličej vztekem. Vidím, jak těžce dýchá. „Děláte chybu."

Zasměju se a zvednu se už od mrtvého generála. „Kolikrát jsem už tohle slyšela," odfrknu si a kopnu do generála, abych ho posunula směrem k nim. „Ale jsem si jistá, že jsem chybu neudělala. Ve skutečnosti moc dobře vím, co dělám," ušklíbnu se zvesela. Když dokopu generála k nim, skloním se k němu a rozepnu mu bundu, kde má ohromnou ránu v břiše. Celá jeho bunda je nasáklá krví. Odhodím ji na stranu a rozepnu mu ještě košili. Chtěla jsem, aby viděli na jeho ránu. Aby viděli, co mu provedli. „Tady," ukážu. „Tady se můžete dívat na to, co jste dopustili. To je vaše vina. Vás všech," zasyčím ke všem. „Doufám, že se s tím nikdy nesmíříte."

Většina začala vzlykat a odstrkovat se dál. Ale nebylo kam. Věděla jsem, že pohled na mrtvolu jim nedělal moc dobře. V systému byli evidováni jako přísedící u trestů smrti, ale fakt byl takový, že žádnou smrt nikdy neviděli. Dotyčného jenom poslali tam, a to bylo všechno. Nikdy neviděli zatuchající a smrdící mrtvolu, tak ať si to užijí. 

Pomalu přejdu ke kamerám a strčím hlavu před objektiv. Zamrkám. „A vy všichni, co se díváte, buďte rádi, že tu nejste. Nicméně, zpráva Státu. Začněte jednat. Víte, co chci, tak sebou hoďte, nebo..." stoupám si za kameru a najíždím pohledem na mrtvého generála, „jich bude víc. A neskončí jenom takhle, bude to horší. Do dvou hodin tu chci mít svého bratra, nebo každému rukojmímu začnu sekat prstíčky. A spolehněte se na to, že to udělám. Nashle!" 

Přejdu před kameru a střelím přímo do ní. Pak ještě střelím do dalších dvou kamer, aby přestaly vysílat. Jednu nechám, pro případ nouze. Místností se rozhostí ticho. Nikdo ani nedutá. 

Povzdechnu si. „Takže… Kdo si dá Cornies?"

Někdo vzlykne. Protáčím oči.

„Co si jako myslíte, že z toho vzejde? Nikdo s vámi nebude vyjednávat," vysmál se mi předseda. 

„Opravdu?" Podivím se. „No, mně je to jedno," pokrčím laxně rameny a chňapnu po Cornies. Ty křupky jsou prostě výborný. „Mně se sekat prsty nebudou, to vám." Někdo zakřičí. „Sklapnout!" vykřiknu a podívám se do chumlu. Nevím, kdo to vykřikl. „Nefňukejte pořád. Můžete si za to sami. Byla jen otázka času, než vám někdo nakope prdel."

„Jste krutá!" vykřikne někdo. Teď už vím kdo. Je to Juliete Aien. Když mi byly dva roky, tak jsme si spolu hrály. To bylo ale ještě před tím, než jsem byla považována za mrtvou. Teď už nikdo neví, kdo jsem. 

„Ach, drahá Julliet. Ty ses nikdy nezměnila. Už jako malá jsi byla ukřičená," zavrtím hlavou. „Vždycky sis nějakým způsobem vyžádala pozornost. A to i mojí matky, která tobě přede mnou dávala přednost."

Julliet je naprosto zmatená. Pochopitelně. Je to dvacet dva let zpátky. Proč by si to měla pamatovat? Ale už tehdy bylo vidět, jak je namyšlená. Všichni ji obdivovali za její krásné vlásky a roztomilost. Byla taková drobná a usměvavá. Zatímco já byla větší a pořád jsem se mračila. Ona byla prostě dokonalá. Jaké klišé. Možná zvenku, uvnitř už to není takové. Sobecká, namyšlená - stejně jako všichni tady. 

„Jak…“

„Ty si mě nepamatuješ?" hraně vzlyknu a utřu si imaginární slzu. „To je smutné," ukážu na ni rukou, ve které mám zbraň. Julliet vykřikne. Protáčím oči. „Klídek, nechci tě zastřelit. Mám na to lepší způsoby," mrknu na ni. Znovu vzlykne. Vážně ufňukaný fracek. „Kde jsem to skončila? Jo! Že je smutné to, že si mě nepamatuješ. Jo, to teda je. Často jsme si spolu hrály. Nepamatuješ? Když nám byly dva, tak jsme s tvojí a mojí mámou jely do Essefu do parku," vzpomínám. „Bylo to dobré, až na to, že jsi mi shodila zmrzlinu."

Vidím, jak Julliet vykulí své oči, jak si vzpomene na tu příhodu. Uvědomuje si, kdo jsem. „Ale ty… seš mrtvá."

Ušklíbnu se. Samozřejmě. „Možná mě spíš všichni za mrtvou považují. Vlastně nás oba, ale pravda je jiná, Julliet. Stálo by za to ověřit si fakta."

„To není…“

„Kdo jsi?" vyhrkne předseda. 

Otočím se na něj a usměju se. On by to měl vědět taky. Znal moje rodiče a znal i mě a mého bratra, a teď nás posílá do pekla. „Kdysi jste znal jak mě, tak i mé rodiče, pane předsedo. A nyní mě posíláte tam, kam byste vy ani nestrčil ruku, aby vás to náhodou nesežralo celé. Mé skutečné jméno je Aisha Rocher," dívám se mu do očí a sleduju ten děs v jeho očích. Usměju se. „Můj bratr je Inel Rocher. A moji rodiče jsou Mariah a Sebastian Rocherovi. Vlastně byli, že?"

„To není možné," vydechne a vrtí hlavou. „Hledali jsme vás všude."

„Blbost!" vykřiknu a zvednu se. Snažím se udržet na nohách, aby se mnou nešvihla ta jeho lež. „Spíš jste nás nechtěli hledat. Chtěli jste nás nechat zemřít jako prašivé psy," odplivnu si. 

Fox se tváří překvapeně, ale nevěřím mu. 

„Aisho," vyhrkne soudce. „Věř mi, že jsme vás opravdu hledali." Hraje si na překvapeného, přitom ví, že to jsme my. A dělá ze mě debila. 

„Na nic si tu nehrajte. Moc dobře už hodně dlouho víte, kdo jsme, tak tu nehrajte překvapeného," setřu ho. Slyším, jak předseda Fox lape po dechu, ale je mi jedno, jestli mu přitížím. Odsoudil mě - žádné slitování. „Navíc vím, že moji rodiče byli zavražděni, a já jsem si celkem jistá, že vím, kdo to je." Zabodnu pohled do pana předsedy. To on stojí v čele vlády, kdo jiný by mohl chtít zrušení onoho zákona, který moje rodiče pohřbil pod tři vrsty hlíny? 

„To není…“

„Neopakujte se," odfrknu si. „Nehodí se to k vám jako k předsedovi."

„Je mi to tak… líto." Je překvapený a snažím se mu nevěřit. Určitě neříká pravdu. 

Otáčím se k němu zády a podívám se na hodiny na zdi. Tři čtvrtě hodiny od té doby, co jsem mluvila do kamery. Ještě mají hodinu a pak zavolám. Ta čtvrt hodina je v naprosté tichosti. Nikdo nemá co říct. Předseda raději mlčí, nejspíš se bojí, že ho zastřelím. Během té chvíle slyším lidi, jak vzlykají. Zacpávají si nos, protože mrtvola začíná neuvěřitelně hnusně páchnout. Začíná se rozkládat. 

Sedím a jsem připravená vytočit telefon. Nejsem si jistá, jestli moje hrozby berou dostatečně vážně. Po čtvrt hodině beru do rukou telefon, připravená jim ukázat, čeho jsem schopna, jestli nedostanu to, co chci. Vytáčím telefon na středisko Vlády. Chvíli to tůtá a posléze to někdo vezme.

„Zdravím vládu," pozdravím slušně. „Doufám, že jste mé požadavky vzali na vědomí."

„Slečna Tenne Gear, že?" 

Zatvářím se nechápavě. „Čekáte mimozemšťana?" dělám si z něj srandu. 

„Pojďme si projít vaše podmínky," nevšímá si mé otázky.

„Jaké podmínky?" zvýším hlas. „Snad jsem vám řekla, že chci svého bratra do dvou hodin, a už uběhla hodina. Nebudeme vyjednávat žádné podmínky. Dejte mi mého bratra a já ušetřím každého tady."

„Slečno…“ Odporuje mi! Odporuje. 

„Fajn," skočím mu do řeči. „Jak chcete. Řekl jste si o to sám." Třísknu s telefonem. Chvíli se dívám do prázdna a snažím se to vstřebat. Takže mé řeči vážně nebrali vážně. No, je třeba udělat nějaký skutek. 

Odstrkávám se od stolu a přecházím k jediné funkční kameře. Zapínám ji a zamířím ji na malý stolek, kde jsou ostatní pistole. Nechám ji tak. Vím, že to jde přímo do živého vysílání. Poté přicházím k mrtvému vojákovi a začínám mu prohrabávat kapsy. Určitě někde musí mít… A tady to je! Otvírám nůž a otáčím se na své rukojmí. Jejich výrazy jsou k nezaplacení. Výrazy zděšení nikdy nebyly krásnější. 

„Jdem si zahrát na řezníka, co vy na to?" 

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět v pozadí - 2. kapitola: