Svět v pozadí - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tenne a Brad v našem světě. Okamžitě ale poznáte, že nepadnou do těch správných rukou. Příjemné čtení přeje Denisa. :)

05.01.2014 (13:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 593×

4. kapitola

Nikdy jsem si nemyslela, že při novém začátku a novém životě nás všichni zdejší budou vítat. Ani bych si to nemyslela doma - vlastně už ne. Vím, že k novým lidem je nutné si vypěstovat důvěru, kterou není jednoduché získat. Někdy to trvá dny a mnohdy zase i roky. Záleží na člověku a jeho otevřenosti.

Já otevřená nikdy nebyla. Měla jsem v sobě zakořeněnou silnou nedůvěru vůči lidem, protože téměř celé svoje dětství jsem byla bez jakéhokoli kontaktu s ostatní obyvatelstvem - až na moji rodinu, se kterou jsem žila. Trvá mi hodně dlouhou chvíli, než se začnu usmívat v jejich přítomnosti a mluvit s nimi.

Oproti tomu Brad byl důvěřivější, otevřenější. Dokázal se s lidmi sblížit lépe než já. Proto byl také lepší diplomat. Dokázal lidi zmanipulovat. Já se raději držela dál a dívala se na jeho bravurní schopnosti. Někdy mi to přišlo líto, že mi příroda nadělila tak málo dobrých vlastností. Byla jsem spíš po otci než po matce, která byla dobrosrdečná, krásná, milující a soucítící. Navíc byla krásná. Já byla jiná… Velká, přímá a ne moc hezká.

No, ale tak trochu jsem doufala, že tady to bude lepší než doma.

Nechtěla jsem dávat na první dojem, ale zatím tu byla chumelenice. Zima, mráz a sníh. Neviděla jsem vůbec na krok a cítila jsem, jak se mých rukou a celého těla zmocňuje mráz. Rukama jsem téměř nemohla ani pohnout, jak jsem je měla zmrzlé. Chci se podívat na Brada, ale hlavou nemůžu pohnout díky silnému větru a hustým chuchvalcům sněhu. Do očí mi lítá sníh, chci se toho zbavit, ale nemůžu. Pevně stisknu jeho ruku a víc se k němu přitisknu.

Ještě chvíli a jsem si jistá, že tohle nepřežijeme. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavovala, navzdory tomu, co říkali všichni vědci u nás. Zas takové peklo to být nemohlo, ale pravděpodobně jediné to bylo pravdivé, co vědci rozhlásili. Tohle bylo zimní peklo. Zamrkám očima. Mám v očích sníh, tečou mi slzy a z nosu mi teče taktéž.

Do háje.

Noříme se s Bradem sněhem a pevně se sebe držíme, abychom se neztratili. Nemohli jsme se rozdělit, když nám dalo tolik práce vkročit sem dohromady. Nic nás nemůže rozdělit! Doufala jsem, že tomu můžu věřit.

Vlečeme se několik minut, když uslyším nějaký zvuk. Nemůžu to identifikovat, ale připomíná mi to motor našeho auta, jen tohle bylo hlučnější. Z jedné části mě přepadne strach, ale z té druhé naděje. Naděje, že budeme zachráněni. Ten zvuk slyším ze své levé strany. Podívám se na Brada a pak přejedu očima nalevo od sebe. Uslyší to taky. V očích mu svitne naděje a já věřím, že tohle je opravdu záchrana.

Z mé levé strany se opravdu něco vynoří. Je to velké a hlučné. Nevím, co to je, ale noří se to k nám jako velká obludná mašina. Nekompromisně si boří cestu sněhem a míří k nám. Slyším, jak se mi rozbuší srdce, a rozklepou se mi ruce. Nevím proč, ale můj instinkt mi říká, že je tady něco špatně. Podívám se na Brada, který jenom nepatrně přikývne na to, že mi rozumí.

Svraštím obočí. Tohle je ale i přes ten pocit naše jediná šance, kterou máme. Rozhodneme se zastavit, stejně bychom té mašině neutekli. Ať je to cokoliv, tak nás to dožene raz dva.

Najednou nás ozáří ohromné světlo. Vyjeknu, když mi nepřirozené světlo vnikne do očí. Strašně to pálí a je to nepříjemné. Snažím se přivyknout na ten hnusný žár, ale nejde mi to vcelku dobře.

„Brade!" zaječím přes ten silný vítr a chumelenici. Vrtím hlavou, aby pochopil, co chci říct. „Nelíbí se mi to." Po tváři se mi mimovolně sklouzne slza. A to není slza z toho větru.

Musím si to přiznat. Bojím se!

A pak ten ohromný netvor zastaví. Opravdu je to podobné našim autům. Chvíli se nic neděje, ale pak se něco začne dít na pravé straně té mašiny. Srdce se mi ještě víc rozbuší. Otevřou se dveře a ven vychází nějaká postava. Ta postava je v něčem zahalená. Skrz ta mračna chumelenic si to klestí cestu k nám. Během chvíle k nám doběhne a stane před námi. Musím říct, že ta postava je tak o půl hlavu větší než já, ale na druhou stranu, Brad je vyšší. To mě alespoň trochu uklidňuje.

Nevidíme mu do tváře, ale cítím, jak si mě Brad posunuje za svá záda. Proč to dělá? Proč to, ksakru, dělá?

Muž si posunuje kapuci z tváře a já si oddechnu. Je to milá tvář člověka, což je divné vzhledem k tomu, jakou má postavu. Když už si myslím, že je naše záchrana před sebou, tak muž něco zamumlá do vysílačky a já najednou na krku cítím nějakou bodavou bolest.

Neumím ji ale vysvětlit.

To už se ale sesouvám k zemi spolu s Bradem.

***

„Aisho, Inele? Kde jste?"

Zavírám oči a na tváři mi raší potlačovaný úsměv. Chci se chichotat, ale můj bráška Inel se usmívá a kroutí hlavou. Je pravda, že naši maminku trošku zlobíme, ale je to velká zábava. Když nás maminka volá a my jsme schovaní kousek od ní a díváme se, jak kroutí hlavou jako korouhvička na střeše a hledá nás.

„Tohle není žádná sranda. Inele! Kde jste? Vím, že to máš za lubem ty!" křičí maminka a při tom krčí obočí.

Zachichotám se a podívám se na brášku. Ten zakýve hlavou a my oba vyběhneme s bojovým výkřikem a rukama od bláta. „Útok!" křičíme a běžíme za mámou. Já ji skočím na krk a ruce jí pěkně položím na tváře. Její výraz překvapení je k nezaplacení.

Smějeme se a máma se nakonec zasměje taky. „Vy blázni!" zasměje se. „Víte, jak jste mě vystrašili? Tohle už nikdy nedělejte!"

Odtáhnu se a podívám se do její nádherného obličeje. „To víš, že ne. Máme tě stlašně r-rádi," řeknu a vypnu hruď. Jsem hrdá, že jsem vyslovila správně r, a to v takovéhle větě. „Nikdy tě neopustíme."

Máma jenom zakroutí hlavou a políbí nás oba do vlasů.

***

Cítím se volně jako ten ptáček. Připadám si, jako bych mohla lítat. Celé tělo mě brní a mám pocit, jako bych nikdy nebyla šťastnější.

Tohle je bohužel velmi zkreslené vnímání, protože do mé mysli se krade vzpomínka na to, jak jsem se po boku mého bratra sesunula na zem, když mě něco bodlo do krku a ten chlap tam jen tak stál. Vím, že tyhle pocity nestojí ani za to, abych se nad nimi pozastavovala. Je to lež, pouze přetvářka.

Snažím se rozlepit oči a zjistit, kde je můj bratr. Chci svého bratra, ale cítím se strašně malátná. Nedokážu vnímat žádné podněty z okolí. Nevím, kde jsem. Vkrádá se do mě strašlivá panika. V rukou necítím ruku svého bratra a bez něho se cítím téměř zbytečná a zranitelná.

Zavrtím se a konečně se mi podaří rozlepit oči. Nad sebou vidím bílý strop a nějaký obličej. Neznámý obličej. Snažím se pohnout, ale ruce mám v řemenech.

Ne! Co se to děje?

Srdce se mi zrychleně rozbuší.

„Co se... Co se děje? Kde to jsem? A kde je můj bratr? Kdo jste?" ptám zmateně, roztřeseně a panicky. Kdo to je? Proč jsem svázaná?

„Subjekt se probral. Je viditelně zmatený. Zornice má rozšířené," promluví ten chlap a mě zamrazí. Ten hlas je… strašlivý. Je ledový a chladný a mluví nějak zvláštně. Má zvláštní přízvuk. Ani se nepozastavuju nad tím, jak to, že mi rozumí. Jediné, co chci, je můj bratr.

„Pusťte mě," vzlyknu. Jaký subjekt? Kdo je ten subjekt? Jsem to já? Zalomím se svými okovy, ale ty se jenom prohnou, jinak nic.

Bože, kam jsem se to dostala? Kde seš, abys mi pomohl?

„Subjekt odvezte na čtyřku. A dávejte na ni pozor. Může být nebezpečná," řekne znovu ten chlap někomu. To jako já? Nebezpečná? Vypadá takhle nebezpečný člověk?

Jsem chudinka. Pouze bezmocná chudinka.

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování