OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět v pozadí - Prolog + 1. kapitola

21.12.2013 (20:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 930×

Prolog

Když Grémium začalo jednat, stála jsem před tou velkou síní a snažila se být optimistická. V některých chvílích to ale nejde, protože víte, že nic už nemůže zvrátit výsledek. Přesně takový pocit jsem já měla. Přecházela jsem po chodbě jako lev v kleci a kousala si nehty. Už jsem je měla skoro ohryzané. Můj bratr seděl na lavičkách podél zdi s hlavou v dlaních. Byl stejně zoufalý jako já. Možná ještě víc. 

Posadila jsem se vedle něj a hlavou se opřela o zeď. To čekání bylo nesnesitelné. Sedět a čekat na výsledek, i přestože vy už ho dávno víte, a přitom nevíte, co dělat, aby to tak nebylo. 

Některé věci byly takové, že se s nima nedalo nic dělat, a i tak vás užíraly.

A já poznala přesně ten okamžik, kdy Grémium vyneslo svůj rozsudek. Velké kované dveře se otevřely a já mohla vidět tu ohromnou síň s několika stovkami lidí. Před námi stála dívka s vážnou a nečitelnou tváří a zvala nás dovnitř. Stačilo mi podívat se na ostatní a viděla jsem v očích tu škodolibost, kterou se nám vysmívali a užívali si, že konečně někoho mohou poslat Autroxem pryč. Byl to jeden z mnoha bodů pro jejich záchranu, ale ne na dlouhou dobu.

Cestou před soudce jsem chytila svého bratra za ruku a společně s hlavou vzhůru jsme šli čelit rozsudku, který jsme už stejně dávno věděli. Šli jsme si tam pro porážku. 

Postavit se před Soudce nebylo nic jednoduchého. Jeho pohled vám dokáže vypálit díru do hlavy nebo do srdce. To záleží na tom, co chce na vás zničit. Toho Soudce jsem znala velmi dobře. Když ještě rodiče žili, tak jim pomáhal ohledně Anotrixie. Ten zákon, který naše rodiče zničil. Ačkoliv nevím, co to za zákon je. Vím jen to, že je díky tomu zabili.

Soudcův obličej byl vážný. Mračil se, neměl ten výraz jako ostatní. Možná mu to přišlo trochu líto, ale věděl, že musí vidět důkazy, a ty byly. 

„Brad a Tenne Gear, svých zločinů jste si vědomi, proto vyslechněte tento rozsudek, který vynesla rada Státu," promluvil zvučným hlasem. „Obžalováni jsou shledáni vinnými ve všech zločinech proti nim vznesených. Vašim trestem je vyhoštění z M´Trippe. Budete posláni Autroxem do světa Rominus of Caies každý zvlášť a zapomenete na sebe. Budete žít v zapomnění za své zločiny."

Šok, tak by se asi dalo popsat to, co jsem cítila. Srdce mi bušilo do žeber. 

Podívala jsem se na Brada, který se snažil tvářit nijak, ale viděla jsem v jeho očích děs a strach. Snažila jsem se udržet stejně lhostejnou tvář. 

Jedno jsem věděla jistě. Půjdeme z tohoto světa, ale bude to společně a se všemi našimi vzpomínkami. 

Stiskla jsem mu ruku. Dodržím svůj slib.

A všechny je zničím. 

1. kapitola

Snažím se rozeznat, kde jsem, ale těžko říct. Mohli jsme jet tou nejkratší cestou, nebo oklikou. Ve skutečnosti vůbec nezáleží na mně, ale na tom, jaký má den můj jezdec. Možná se nudí, proto se mnou jede oklikou a snaží se zahnat nudu, nebo je naštvaný a chce se mě co nejdřív zbavit, proto jede rovnou. Ať tak či onak, tak chci, abychom s Bradem byli ve stejný čas na stejném místě. Nechci, aby nás našli naprosto rozděleně. Musíme jít spolu a potom se držet, abychom se neroztrhli. 

Skla jsou temná, abych nic nemohla vidět. Jako by to snad něco ovlivnilo. I přesto se snažím jimi koukat. Bohužel nevidím nic, proto se opřu o velmi nepohodlnou a tvrdou sedačku a čekám, až někam dokuckáme. 

Už jsou to tři dny od toho dne, kdy vynesli náš rozsudek. Od té doby trčíme ve vězení každý odděleně. Jako by se snad báli, že utečeme. No, vlastně měli pravdu. Měli jsme v plánu, že utečeme. Někam hodně daleko. Jejich prozíravost byla dobrá, ale ne tak dobrá, aby si uvědomili, že my s Bradem mluvit nepotřebujeme. Jsme dokonale propojeni.

Dvě dvojčata v samotě. Tak nám dřív říkali, když nás našli. 

To byla špatná doba. 

Zpozorním, když začneme zpomalovat. Jsem jako na jehlách. Doufám, že tu je bratr… Musí být. 

Řidič vystupuje a rychlým krokem přechází k zadním dveřím, kde sedím já. Bere mě za zápěstí, která mám v poutech, a vyvádí mě ven. 

Čerstvý vzduch je pro mě jako vysvobození. Už dlouho jsem se ho nenadechla. Usměju se i navzdory tomu všemu. Venku je klid, žádný vítr. Přesně jako ticho před bouří. Všichni jsou jistojistě usazení uvnitř a čekají pouze na mě a na bratra. 

Při zmínění mého bratra se rozhlédnu kolem, jestli tu neuvidím stát přesně to samé auto jako to, které mě přivezlo. Nevidím, to ve mně vzbuzuje neblahé tušení, že jsem tu sama a že nás pošlou dřív. Vzdouvá se ve mně síla nenávisti. Tohle rozhodně nedopustím.

Můj hlídač do mě strčí a tím mě donutí k pohybu. Jdeme po vysokém skleněném mostě, který nás vede do středu města, kde je usídlen jejich exkluzivní vynález Autrox, což v překladu znamená Svět v pozadí. Alespoň takhle to chápou naši vědci, kteří si myslí, že jsme Svět v pozadí. Svět v popředí by měl být Rominus of Caies. V konstelaci hvězd jsme měli být skrytí za velkým slunečním obloukem. Ale bůhví, co je na tom pravdy. 

Provedl mě masivními dveřmi, které se za námi okamžitě s rachotem zabouchly. Uvnitř byl zatuchlý vzduch. Bylo to tu tmavé, šedé a ošklivé. Sídlo vědců bych tipovala na lepší místo. Tohle rozhodně nebylo nic moc. Prostředí pro mě bylo neznámé a nové. Nikdy jsem tu nebyla. Ovšem, sem se nikdo jen tak nedostane, krom vědců, státních pracovníků, vojáků a zločinců, kteří putují Autroxem. Je smutné, že já jsem ten zločinec. Nikdy jsem vůči těmhle lidem necítila nenávist. To až teď, kdy nás odsoudili za věci, které byly pouze pravdou. To se jim ale samozřejmě nelíbilo. Proto nás odsoudili. Ale to se obyčejní lidé nikdy nedozvědí.

Obrovská ošklivá baba za pultem kývne na mého hlídače a pustí nás jedněmi z mnoha dveří, které se tu nalézaly. Hlídač mě posílá jako první. Ocitám se v naprosto jiném prostoru. Všude je to přesně opačně. Bílo, bílo a bílo. Všechno je strašně bílé, až mě z toho bolí oči. Musím si chvíli přivykat, než něco pořádně vidím. To mě ale hlídač už vede dál. Jemu to nejspíš problém nedělá. 

Procházíme kolem nějakých laboratoří. Mohu vidět dovnitř sklem. V každé z místností je spoustu vědců, přístrojů a všeho, čemu vůbec nerozumím. Dveře byly z vysoké slitiny oceli, takže nebylo možné se tam dostat násilím. Možná to měli právě kvůli věznům. Ale stejně by mě zajímalo, co tam dělají. Je to přinejmenším zvláštní. 

Hlídač mě hrubě popohání a mračí se. Nejspíš se mu nelíbí, jak se tu rozhlížím, ale oni mi to dovolili, když tu mají skla. 

Na konci chodby jsou další dveře. Obyčejné, oprýskané a staré. Jakmile je ale odemkne, poznám jejich výjimečnost. Jsou to ty ony z jedněch dveří, které jsme viděli s Bradem v televizi. Zevnitř to vypadalo naprosto jinak. Všechno bylo vyleštěné, krásné a honosné. 

Ještě když nevěděli, k čemu Autrox slouží, postavili tomu honosnou budovu. Mysleli si, že to je zázrak, že je to objev století, který předčil vše, co jsme dosud objevili. To jim nevydrželo dlouho. Všechno se změnilo před pěti lety, kdy skrz bránu proletěl neznámý otřes, který zničil všechno, co stálo kolem. Mnoho lidí umřelo a spousta lidí se rázem ocitlo bez domovů, jídla a všeho.

Vědci rázem změnili názor. Chtěli bránu pojmenovat Rominus of Caies - což znamená peklo v pozadí. Proto se vláda rozhodla, že tam budou posílat zločince toho největšího kalibru. Věznice byly přeplněné a vláda v tomhle viděla řešení. Zločince posílala skrz bránu a televize z tohohle udělala obrovskou show, kterou pouštěli do televize jako reality show. S bratrem jsme se na to koukali a považovali to za zrůdnost. Ať už někdo udělá cokoliv, tak nemá být poslán tam, odkud přišlo to, co nás málem zničilo. 

A já tam teď jdu. 

Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych to ustála. Za tou maskou tvrdosti jsem schovávala strach a děs. Především to, že tu nebude můj bratr, a on tu opravdu nebyl. Šla jsem cestou mezi vysoce postavenými lidmi a přemýšlela, co mám dělat. Po okrajích "pódia" byly rozestavěné kamery, které mě snímaly ze všech stran. Bylo to šílené. Lidé v řadách se usmívali a přemýšleli nad tím, co si dají k jídlu, až přijdou z téhle show. Chtělo se mi zvracet. 

S hlídačem jsme došli na pódium. Postavil mě čelem k těm lidem a stoupl si těsně za mě. Cítila jsem jeho ruce na bocích. 

Stála jsem před nimi a všechny si je prohlížela. Byli tu vysocí představitelé vojenských kruhů a vláda. Předseda vlády seděl v první řadě a spokojeně si mnul ruce. Soudce Mials seděl hned vedle něj a tvářil se ztrápeně. Snažila jsem se uvěřit jeho póze, ale nechtělo se mi věřit, že mu na nás záleželo. 

Z první řady se zvedne předseda vlády a postaví se k mikrofonu pod pódiem. Shlížím na něj shora a alespoň tahle malá maličkost mi dělá potěšení. 

„Tenne Gear," promluvil Egan Fox s liščím úsměvem. „Spravedlivou radou jsi byla odsouzena k poslání Autroxem do Rominus of Caies," odrecitoval tu samou větu, kterou říká každému zločinci. Ani to nevnímám. V duchu volám Brada a prosím ho, ať přijde. Cítím, jak se mě zmocňuje nervozita. Přeju si, aby mě Brad držel za ruku a říkal, že to bude dobrý. Náš plán byl výborný, až na jednu chybku. Můj bratr mi tu chyběl. „Lituješ svých zločinů?" ptá se mě opět stejnou větou jako každého. 

Mlčím, protože vůbec nezáleží na tom, co řeknu. Buď promluvím a tím budu pohrdat výrokem soudu a stejně mě neomilostní, nebo budu zticha a potvrdím, že toho vůbec nelituju. Takže bylo zbytečné mluvit. A já se nebudu namáhat. Pro ně rozhodně ne!

Předseda se usměje. „Mlčíš, to znamená, že toho nelituješ?"

Pořád mlčím. Udělám mu radost, pokud mu budu odporovat. A to já nehodlám. 

„Takže nelituješ. Výrok je definitivně stvrzen," bouchne pěstí do stolu. „Za své zločiny si odsouzena. Zemři nebo žij." 

Rukou mávne na muže u počítače. Srdce mi buší. Už mě chtějí poslat. Nemůžou. Chci svého bratra. „Kde je můj bratr? Proč tu není?"

Lidi v řadách ohromeně vydechnou, že jsem se odvážila promluvit. Předseda se zastaví ve svém kroku a otočí se na mě. Chvíli si mě prohlíží a pak mávne rukou na toho muže. Autrox se přestane točit. Vydechnu. 

Předseda vlády přistoupí k mikrofonu. „Takže přece jenom umíš mluvit," potěšeně se usměje. Idiot! Idiot! Jsem já! Neměla jsem promluvit. Ale zároveň jsem musela. „Váš rozsudek jsi snad slyšela. Každý bude poslán jinam. Jeden na první fázi a druhý na druhou. A vaše vzpomínky na sebe budou smazány. To je váš trest. Dostatečný, ne? Ještě jsem k vám milosrdný."

Zaskřípu zuby. Nejsem si jistá. Mohl jsi být milosrdnější. „Chci svého bratra."

„Ale no tak, drahoušku, snad jsme si…“

Když nás s bratrem našli, nikdo nevěděl, čí jsme. A oni to vlastně neví ani teď. Což je obrovská chyba. Naši rodiče nebyli takový, jací se zdáli. To jsme poznali. Vykloubený palec strašně bolí, ale když je to ve vzteku, tak je to jako pohlazení mouchou. A já díky momentu překvapení, který se nikomu z žádných vězňů nepovedl, dávám pěstí svému hlídači a rychlostí blesku popadám jeho zbraň, která je připravená a plně nabitá. 

Jen matně slyším výkřiky lidí v místnosti a svoji střelbu, kterou mířím na elektronické ovládání dveří, autroxu, stráže a vojenského generála, který vytahoval zbraň. 

Svým útokem stvrzuji svoji nelítostnost. A také svoji smrt.

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět v pozadí - Prolog + 1. kapitola: