Svět Wargolionu - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Wargolion, svět, ve kterém není nic nemožné. Svět pro někoho reálný a pro jiného nikoli. Svět plný nástrah a překvapení. Svět, ve kterém i přítel je nepřítelem a zdánlivý vrah poslem božím. Jaké trápení si právě Wargolion připravil pro dívku, která nemá tušení, co tu dělá, a věří, že sem nepatří. Kdo ví, třeba právě tenhle svět je pro ni víc domovem, než si uvědomuje.

26.02.2015 (11:00) • Ella • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 874×

Prolog:

Začátek šíleností

Stála jsem před reinkarnačním boxem, ze kterého jsem před chvílí vylezla. Nerozuměla jsem tomu. Neměla bych tu být. Proč tu tedy jsem? Dívala jsem se po kolemjdoucích a říkala si, kde jsem to, probůh, skončila. Neprocházeli tu totiž jenom lidé. Někteří měli špičaté uši a huňaté i holé ocasy.

„Na co tak vejráš?" utrhnul se na mě snad nějaký mutant kozla či čerta s člověkem, který mi zastoupil výhled do davu. Vroubkované rohy mu čněly z černých rozčepýřených vlasů. Měla jsem pokušení se těch špičatých věcí dotknout a zjistit, jestli jsou opravdu skutečné. Ve své podstatě vypadal celý divně. Tmavou pleť mu sem a tam pokrývalo světlé tetování a jeho nos byl hrbolkatý, trochu jako valcha. „Co mě, sakra, tak skenuješ?" ozval se znovu svým hlubokým hlasem. Poskočila jsem leknutím a vykulila oči, když jsem si všimla jeho špičatých zubů.

„Já tě neskenuju. Já jen…" nevěděla jsem, co mu mám říct. Měl vlastně pravdu, prohlížela jsem si ho, a to dost okatě. Sklopila jsem oči. Oh můj Bože. Kopyto.

„Ty jen co? Hele, nejsem tu jedinej, kterej vypadá jako jedna z hříček přírody. Podívej se, sakra, na sebe. Jsi jak chodící chlupatá koule!" rozkřiknul se, až se na nás otočilo několik očí.

„Já že jsem chlupatá koule? Co to…" zarazila jsem se. Podívala jsem se na své ruce, které mi pokrývaly rezaté a černé chloupky – ne, srst. Ou. Pohladila jsem si zvědavě ruku. Byla krásně hebká. Kočičí.

Kozločert nadzvedl své obočí.

„Dobře. Omlouvám se, že jsem tě… Hm, jak to správně říct. Okukovala? Já… No, totiž zrovna vylezla z boxu," ukázala jsem prstem za sebe.

„A co jako, že jsi odtamtud vylezla. Copak jsi nečetla příručku?" Zalovil v kapse, jako by to byl batoh, a vytáhl knížku, která se mu tam nemohla určitě vejít. Civěla jsem na to jako puk. Určitě se to tam nemůže vecpat. To musí být nějaký trik. „Tady to je. Strana pátá. První okamžiky: Pravidlo č. 5. - Nikdy moc neokukujte ostatní, i kdyby vypadali všelijak. Mohli byste přijít k úhoně. Dodatek: Různé rasy tu jsou na denním pořádku," recitoval jako nějaký kněz, a to by se k němu opravdu pramálo hodilo. Heh, kněz s rohy a kopyty. To je tedy slušná představa.

Přiblížila jsem se nenápadně k němu a koukla mu přes rameno, co tam ještě píší. Bohužel byl oproti mně o dost vyšší, tak jsem si musela stoupnut na špičky, a stejně jsem neviděla ani na kousek. Proč jsem tak malá?

„Hej! Podívej se do svej a nekoukej mi laskavě přes rameno. Buď ráda, že ti vůbec pomáhám. Mohl jsem tě nechat být, ale nerad se dívám, když jsou nováčci šikanováni," soptil, když si mě všiml, jak natahuju krk. Ani bych se nedivila, kdyby mu z teď uší začala stoupat pára.

„Hlavně, že ty se chováš naprosto vzorově, ts," zamumlala jsem si pod vousky, o kterých jsem věděla, že je opravdu mám. Lechtaly mě totiž na tvářích, když jsem mluvila. Musím někde najít zrcadlo a podívat se, jaká zrůdička to ze mě je. A má to vůbec smysl, když snad už za chvíli zmizím?

Tušila jsem, kde se nacházím, a zaručeně bych tu neměla co dělat. Byla jsem stále živá, pokud vím, a stejně… nepodepsala jsem smlouvu, že si přeji dostat se do virtuálního světa, žít neustále nové a nové životy. Stačil mi naprosto jeden, ten můj jedinečný, ten jediný reálný. Někde nastala chyba a já musela zjistit kde. Dřív než bude pozdě a já tu zkejsnu.

Navěky.

Následující díl »

Autor: Ella, v rubrice: Povídky » Na pokračování