OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět X - 2. kapitola

01.03.2017 (12:00) • DeenCaa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 889×

Náraz byl tak silný, že nás odhodil stranou. Věděli jsme, že do minuty se mají motory zase zapnout, takže jsme zůstávali klidní. Alespoň jsme se snažili být. Poté se rozsvítily kontrolky a motory zase nastartovaly. 

Podívala jsem se z malého okna. Vypadalo to jako v pekle. Všude se to hemžilo Onixama, spálená zem, neuvěřitelné množství energie a pod vodní hladinou se tyčil obrovský fialovomodrooranžový portál, který zářil. 

Nevím, jestli jsem to pocítila jen já, ale věděla jsem, že nás portál do sebe táhne. Měli jsme přece z poloviny onixovskou krev v sobě. Odtrhla jsem oči od portálu a přešla do zadní části letadla. Věděla jsem, že musíme skočit a maximální povolená výška, kterou musí dodržovat, je pět set metrů. Jinak by se letadlo zřítilo, protože portál do sebe táhne pomalu vše. 

Podívala jsem se na obrazovku, která nyní ukazovala výšku našeho letadla. Ještě zbývalo dvě stě metrů a budeme muset skákat. Nenáviděla jsem to. Pokaždé jsem věděla, že se mi nic nestane, jenže pocit, že padáte z pěti set metrové výšky, nebylo moc příjemné. Zmáčkla jsem tlačítko a plošina letadla se začala otevírat. Za hlasitého zvuku a blikání se plošina otevřela. Došla jsem na její konec a nakoukla dolů přes své snímací zařízení. 

Bylo tam tak přes deset tisíc Onixů. Od skupiny F do skupiny A+. Zavřela jsem oči a modlila se, ať se naše mise povede. 

„Jste připraveni? Za deset sekund skáčeme!" zařval na nás Adrix a koukl na mě. Usmál se na mě, věděl, že skáču jako poslední. Nebyla jsem tak natěšená do akce jako ostatní. Občas jsem si myslela, že já jsem se s černou krví narodit neměla. 

První jako obvykle skočila Kira se svou pravou polovičkou za hlasitého smíchu hlavou dolů. Poté začali skákat ostatní. Jako poslední jsem tam zbyla já a Adrix, který nám dávno na společných misích dělal kapitána. 

Adrix byl stejně vysoký jako David a Kira. Vlastně všichni Skyveni byli vysocí, to jen já měla stěží metr osmdesát... Měl kratší blonďaté vlasy, které měl pokaždé rozcuchané do všech stran. Jemnou tvář a strašně příjemný úsměv. Vypadal spíše jako obyčejný člověk, nebýt jeho jizvy, která se mu táhla od obočí až po koutek rtu, a také jeho černé krve. Nebyl ani moc pěkný, ale co na něm bylo neodolatelné, byly jeho smaragdově zelené oči, a pokud se usmál jeho lišácký úsměv. 

Byl též nablízko jako Kira, jenže rozdíl byl v tom, že on neměl jeden meč, ale dva. Neměl se vůbec čím chránit, ale z nás byl nejrychlejší a nejhbitější. Taky on byl první dítě s černou krví. První Skyven. 

Ptáte se, jak se dostal k té jizvě? Jako malého ho našli u Noexe, se kterým si prý povídal. Jenže jakmile tam přišli vojáci a vědci a snažili se Adrixe odvést, Noex se rozzuřil a svým drápem mu udělal jizvu, která se nikdy nevyléčila. Šéf nám říkal, že by ho Noex zabil, kdyby nepřiběhli včas. Zkoušeli jsme se několikrát Adrixe zeptat, co se přesně ten den stalo, ale vypadalo to, že se o tom nechce bavit. 

„Už musíme vyskočit," vlídně se na mě usmál. Nikdy jsem se s ostatními Skyveni nebavila, ale Adrix byl můj velitel a taky někdo, s kým jsem strávila skoro sto let. Přikývla jsem mu na odpověď a chytila si pořádně svůj luk do ruky. Adrix za mnou zmáčkl tlačítko a plošina se začala zavírat, pro pilota jasným znamením, že má vypadnout, a pro nás poslední sekundy na seskok. 

Přistáli jsme na nohy a pod sebou nechali velkou díru. Rozhlédla jsem se po ostatních a ty už zaujali své pozice. Úplně vepředu byli Skyveni, kteří se specializovali nablízko, dále na obranu a poté my jako střelci. Až na to, že já mohla být nejdál a stejně jsem nikdy neminula svůj cíl. 

„Takže všichni víte, co je náš cíl mise! Dostat živého Onixe skupiny B nebo A do naší základny! Nechceme žádné ztráty. Všichni máte svůj úkol a část mise, tak prosím začněte, ať odtud můžeme zmizet!" zařval na nás velitelským tónem Adrix a my přikývli. 

Ralen, největší z nás, měl na zádech obří tašku, ve které byly věci na zadržení Onixe. Věděla jsem, že tahle mise bude velice složitá. Ale nic jsem si nedovolila říct. 

Jakmile mávl rukou, všichni se rozběhli. Nechápala jsem sice, na co nám je Onix v naší základně a jak by to mohlo vše ukončit, ale nechala jsem to tak. 

Držela jsem se za nimi a chránila Ralena a přitom snímala veškerý pohyb. Pohybovali jsme se rychle, ale potichu. Z ničeho nic se mi snímač vypl a já už viděla obří chapadlo od Onixe, které míří našim směrem. Chtěla jsem zařvat, ale nestihla jsem to. Nestihla jsem ani uskočit, když nás nabralo s Ralenem chapadlo a mrsklo námi o zem. 

Nevím, kde skončil můj luk, ale i kdybych ho měla, nepomohlo by to, protože to chapadlo nás drtilo o zem. Slyšela jsem a cítila, jak naše kosti praskají, bolelo nás to, ale na tuhle bolest jsme byli zvyklí. Věděli jsme, že nás nic nezabije. Ale bolest to byla neskutečná. 

Z ničeho nic vzduchem prosvištěl meč a přeřízl Onixovi chapadlo, které nás drtilo. Kira z nás sundala chapadlo, ale moc příjemně se netvářila. Zvedla mě na nohy a podala mi luk. Celé tělo mě bolelo a zlomené kosti nebyly srostlé, ale tělo na tom pomalu pracovalo. 

„Co se stalo?" zeptala se Kira a zvedla Ralena. 

„Nefungují mi senzory, nic." Sundala jsem si přilbu a zkoumala, proč se senzory vyply. Kira se zamračila a nic nekomentovala. Poté se otočila, rozběhla se a zasadila poslední ránu Onixovi. 

Nasadila jsem si přilbu zpátky a vypla veškeré senzory. Vzala do ruky luk a koukala se na Ralena, který přikývl. 

„Fajn! Pokračujeme," zavrčela Kira a kývla na Ardixe. Celá parta se znovu rozběhla, ale tentokrát se k nám přidal Adrix. 

„Jak se tam vzal?" zeptal se při běhu. 

„Nemám tušení, jako kdyby se tam najednou objevil," odpověděla jsem mu a rozhlédla se. Už tolik let jsem pracovala se senzory, že jsem si připadala strašně neschopná. Adrix už nic neříkal, běžel rychleji přede mnou a kontroloval všechny směry. 

Čím víc jsme se blížili k portálu, tím více bylo Onixů a tím více jsme museli být opatrní. Poté z ničeho nic Kira mávla rukou, všichni jsme se zastavili a zrychleně oddychovali. 

„Co se děje?" přišel za ní Adrix. 

„Je tu náš cíl," pronesla Kira a olízla si rty. Poté ukázala na Onixe. Myslím, že většího Onixe jsem nikdy neviděla. Byl vysoký tak třicet metrů. Vypadal jako černý stín, jen mu zářily červené oči a pravá ruka mu problikávala elektřinou. Ani Noex není tak velký, taky to byl démon skupiny C. 

Zavrtěla jsem hlavou. Přišlo mi to moc riskantní. Na co potřebuje šéf tohle? 

„Tario, ty zůstaň vzadu, hlídej Ralena, než nachystá vybavení a střílej vše, co se pohne," poté se otočil na skupinku, kde byl David, mrkl na mě a potáhl si z cigarety, „vy budete zadní záloha, budete od nás odhánět ostatní Onixy, my máme za úkol ho nalákat do klece poté a uspat, prosím, buďte připravení! U portálu jsme poprvé! Nic nepodceňujte!" 

Všichni začali okamžitě plnit rozkazy a já zůstala s Ralenem sama. 

„Budeš potřebovat pomoct?" zeptala jsem se ho a dala si šíp do luku. 

„Zlatíčko, pokud si to ještě pamatuji, tak nemusíš," pronesl a shodil svou těžkou tašku na zem. Kde ji otevřel a začal vytahovat věci. 

Rozhlížela jsem se dokola a po očku sledovala Ralena, jak skládá klec na odchyt Onixe, a ostatní skupiny, jak se pomalu ale jistě dostávají k našemu cíli a přitom tiše likvidují ostatní. Stále jsem nemoha ze sebe setřást pocit, že se něco stane. 

Otočila jsem se a spatřila Onixe, jak se k nám žene. Rychle jsem natáhla luk, chvíli počkala a poté vystřelila přesně do středu jeho hlavy. Měla jsem speciálně navržené šípy s nějakou kyselinou. Šíp se při zásahu roztáhne a znehybní, nebo usmrtí Onixe, záleží na mé ráně. 

Když se Onixovi oddělila hlava od těla a já věděla, že je mrtvý, rychle jsem se otočila na druhou stranu a znovu kontrolovala Ralena a ostatní skupiny. Věděla jsem, že na takovou dálku bude obtížné se trefit, kdyby se něco stalo, ale věřím, že to bez senzorů dokážu. 

Poté se semlelo tak všechno rychle, že to můj mozek pořád vstřebává. Ralen dokončil svou klec, skupiny nalákaly Onixe do klece a zavřely ji... Jenže poté nás obklopilo magnetické pole a Onix se otočil na mě. Když v tu chvíli veškerou energii, co měl, dal do mě a já ztratila pojem o světě. 

Bylo to... Čekala jsem, že mě to bude bolet, ale nebolelo to. Necítila jsem nic kromě strachu. Jenže to nebyl můj strach. Zamžourala jsem do tmy a poté uviděla Onixe přede mnou. Jenže nevypadal, že by mi chtěl něco udělat. Bylo to, jako kdyby se s námi snažil komunikovat, něco nám říct. Mně něco říct. 

Jenže ať mluvil, jak chtěl, nerozuměla jsem mu. Slyšela jsem jen nekontrolovaný pískot v uších, který stále sílil a sílil. Zakryla jsem si uši rukama a začala řvát... 

***

Probudila jsem se někde, naprosto nevím kde, dezorientovaná. Rychle jsem si sedla a pořádně se rozhlédla kolem. Velká postel u zdi. Obraz padající modré růže nad postelí. Skříně, zrcadlo. Můj pokoj. 

Zvedla jsem se pomalu z postele a otevřela dveře. Všude byla naprostá tma. Předpokládala jsem, že bude noc, protože jinak se chodby nezhasínaly. Šla jsem po slepu do jídelny a doufala jsem, že tu bude někdo, kdo mi to vysvětlí, kdo mi vysvětlí, co se stalo. 

Došla jsem do jídelny a otevřela dveře. Seděl tam sám Adrix a kontroloval přístroj na měření aktivitu Onixů. 

„Adr-?" nestačila jsem ani doříct a hned se otočil. Polkl a vstal. 

„Teď to s tebou něco udělá, nesmíš se tomu poddávat, s nikým o tom nemluv," řekl vážně a odešel. Nechal mě v jídelně stát samotnou a zmatenou.

Co by to se mnou mělo dělat?... 

Autor: DeenCaa, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět X - 2. kapitola: