Svět za světem - 10. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Claire čeká ten největší boj - boj o vlastní identitu... Zvládne ale naplnit očekávání ostatních?

30.10.2009 (20:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1336×

Za oběma muži jsem se tedy opět vydala do chodeb. Tentokrát jsme použili výtah, což sice jistě nebylo nutné, ale Jan i Liam si tím zřejmě chtěli ušetřit čas zaplněný mlčením. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, že ti dva k sobě neměli příliš vřelý vztah. Nedokázala jsem posoudit, zda to byla zášť, rivalství nebo něco jiného, nicméně si od sebe udržovali pokud možno dostatečný odstup. Když výtah zastavil, byla jsem neskonale ráda, že jsem z toho dusného prostoru mohla vypadnout. Náboj mezi nimi byl v tak malém prostoru takřka nesnesitelný.

Ihned jsem poznala, že jsme sjeli až do podzemních garáží. Bylo zaplněno do posledního místa auty všech možných barev, tvarů a značek, ze kterých jsem nepoznala ani jedinou. V normálním světě bych je však téměř všechny nazvala luxusními.

Liam mě usadil do svého vozu a Jan jel naštěstí svým vlastním. Neuměla jsem si představit, že bych s nimi sdílela tak malý prostor delší dobu. Nastartovali oba zároveň, Jan však vyjel z garáží jako první a určoval tak cestu. Jeho koncová světla před námi zářila jako zlostné oči sledující každý náš pohyb.

Vyjeli jsme z garáží na ulici a zahnuli na širokou silnici. Liam zkušeně následoval Jana ve svižné jízdě a dopřál mi tak zrychlený pohled na místo, které pro mě dosud bylo skryto za hradbou kamenných stěn. A nestačila jsem zírat.

„Vždyť je to normální město,“ vydechla jsem užasle s tváří takřka přilepenou na čelním skle. Liam se pobaveně zasmál „A co jste čekala? Jeskyně? Nebo snad měsíční krajinu?“ Zakroutila jsem hlavou nad vlastní naivitou. Co jsem si ve skutečnosti představovala? Jízdu na koni středověkou krajinou? Létající auta mezi mraky? Jsem to ale husa…

„Omluvám se. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Ale něco tak normálního opravdu ne.“ „To je v pořádku,“ uklidnil mě. „Většina nově iniciovaných se diví, jak je vlastně tenhle svět podobný tomu, do kterého se ráno co ráno probouzíme. Ale je to opravdu tak. Jsou tu města i vesnice, silnice, řeky a louky, lidé bydlí v bytech a domech a žijí zde život, který jim byl předurčen. Samozřejmě pokud chtějí. Pokud ne, nemusí sem. Každý má možnost volby.“

Znělo to logicky, přesto mě to z neznámého důvodu zarazilo. „Opravdu každý?“ odvrátila jsem tázavý pohled od ulic k němu. Úsměv mu trochu opadl a ve tváři se mu usadil zádumčivý výraz.

„Teoreticky ano. Ale ti, kteří zde mají předurčen jakýsi vyšší cíl, prý i po odmítnutí iniciace během života pociťují jakousi vykořeněnost. Mají pocit, že nikam nepatří a stále podvědomě hledají svoje místo v realitě. Nikdy ho však nenajdou, protože to, co je v nich zakódováno, to, co mají napsáno ve svém osudu, není naplněno. A oni strádají.“

Z jeho slov mě zamrazilo. Vykořeněnost… Jako by mluvil o mně. Už od puberty jsem měla pocit, že nikam nepatřím. Měla jsem vždy jen tak jednoho či dva přátele a jinak jsem byla dost samotářská, protože jsem měla pocit, že si s nikým pořádně nerozumím. Nic nedokázalo utišit ten hlad po skutečném životě, který ve mně dřímal a se kterým jsem si nevěděla rady. Nemohla jsem totiž přijít na to, čím ho když už ne naplnit, tak alespoň nahradit. Kdo mohl čekat něco takového…?

„Patřím i já mezi ně?“ Liam se zachmuřil ještě víc a volnou rukou si přejel přes obličej. „Nepatřím mezi ty, kdo mohou o něčem takovém rozhodovat, ale odvážím se tvrdit, že ano. To, co ve vás Astas viděl, bylo příliš veliké a silné na to, abyste tomu mohla s klidným srdcem vzdorovat po celý život. Trápila byste se. A tento svět by přišel o takový talent jako jste vy.“

Svalila jsem se zpátky do sedadla a tentokrát už bez zájmu hleděla z okénka. „Talent? Co je to za talent, být oživlá mrtvola pijící lidskou krev?“ „Takhle byste to neměla brát,“ promluvil už s konejšivějším hlasem Liam. „Ať už byste se stala čímkoliv – upírem, vlkodlakem, vílou nebo zůstala člověkem, vždycky pro tento svět něco znamenáte. Nikdo tady není zbytečný. A vy zjevně patříte do královského klanu a je úplně jedno, čím jste se stala. Hlavní je, co je ve vás. A jak se s tím vším dokážete poprat.“

Na tohle už jsem neměla slov. Chápala jsem, jak to myslí, ale nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Alespoň prozatím. Rada starších mi věřila. Všichni čekali, co udělám. Co řekne královská rodina.a mě ta náhle přejatá zodpovědnost a očekávání ostatních začínaly děsit.

Projížděli jsme celým městem a já nepřestávala žasnout před normálností tohoto místa. Tyčící se věžáky a kancelářské budovy postupem cesty střídaly malé i větší domky a vily, parky, restaurace a obchůdky se vším možným. Tu a tam se někdo ještě potuloval po ulici a pár zamilovaných dvojic se vrkajíc procházelo po cestičkách mezi stromy spoře osvětlených parků.

Měla jsem zvláštní pocit vzduchoprázdna. Ten svět plný lidí i nelidí kolem mě ubíhal jako ve zrychleném filmu, ale já cítila, že do něj nepatřím tak jako oni. Nebyla jsem jako ti, kteří teď spali v bytech a domech, do jejichž oken dopadalo bledé světlo pouličních lamp. Věděla jsem, že do tohoto světa patřím, ale ještě jsem se tak zkrátka nedokázala skutečně cítit.

7. kapitola

Pompézní palác královské rodiny se před námi vyhoupl za zatáčkou jako výjev z pohádky. Nebyl sice obit zlatem a drahokamy, ale jeho výška, šířka a překrásná směsice stavebních slohů mě naplnila pokorou. Netušila jsem sice, jestli si podobní sídla nechávají stavět i královské rodiny nebo vůdci jiných etnik tohoto světa, ale pochybovala jsem, že bych jinde mohla spatřit nádhernější budovu.

Jan i Liama zaparkovali auta na prostorném parkovišti. Vystoupili jsme a já s rukou stále položenou na pootevřených dveřích nepokrytě civěla na tuto osobitou formu sídla královské rodiny.

„Oni jsou skutečnou královskou rodinou? Nebo je to jen titul, který si tu dávají ti, kteří mají vládnout?“ Muži zřejmě netušili, kterého z nich se ptám, a tak se slova ujal Jan. „Pro ně to není jen slovo, ale skutečnost. Jsou skutečnými králi. Tedy samozřejmě alespoň pro svou rasu. Pro nás,“ dodal pro jistotu, jako kdybych mohla zapomenout, co se ze mě stalo.

Ani netušil, jak mě svým arogantním chováním urážel! Mluvil sice slušně, ale z jeho slov a gest se dalo dost jednoduše odvodit, co si o mně myslí. Netušila jsem, čím jsem si to zasloužila a už vůbec jsem nechápala, jak jsem mohla zatoužit po jeho společnosti, když mě nechal v nemocničním pokoji samotnou s Liamem.

Ten ke mně mezitím přešel a ve chvíli, kdy zavíral dveře na mé straně, se ocitl velmi blízko mě. Až příliš nebezpečně blízko. Nasucho jsem polkla, přestala dýchat, pevně sevřela rty a s pohledem upřeným do země poodstoupila o dva kroky dál.

Liam na mé počínání překvapeně pozoroval. „Co se stalo?“ Místo mé odpovědi, na kterou jsem neměla dost sil ani vzduchu, zaslechl posměšný Janův hlas. „Ale no tak. Liame. Děláš, jako bys nikdy nepotkal čerstvě iniciovaného upíra. Prostě jí příliš voníš. Když si jí tak blízko, cítí tvou krev. A ona má hlad. Že, má drahá?“

Byl to sice pěkný parchant, ale v tomhle měl zatraceně pravdu. Když se Liam nahnul tak blízko k mé tváři, dokázala jsem cítit vůni jeho teplé, rudé krve… A hlad jsem skutečně měla. Hlad, který jsem nikdy dřív nepoznala. Byla to touha po potravě i po zahnání žízně. Žádné jídlo ani pití by však takový pocit zahnat nedokázaly, to jsem si uvědomovala až příliš dobře. A i když to můj mozek odmítal logicky připustit, moje tělo moc dobře vědělo, čeho se dožaduje – krve.

„Nebojte, Claire,“ pousmál se na mě smířlivě Jan, „v paláci bude občerstvení dost. Pak se budete cítit o dost líp, věřte mi.“ Ať už jsem si o něm myslela cokoliv, a že to skutečně nebylo nic hezkého, tohle jsem mu opravdu věřila. Navíc někdo jako on nejspíš moc dobře věděl, o čem mluví. To však neměnilo nic na tom, jak jsem na něj nahlížela.

„Půjdeme?“ přerušil naše vzájemné mlčení Liam, stojící trochu zahanbeně opodál. Donutila jsem se zase nadechnout a usmát. „Jistě,“ přitakala jsem s očima upřenýma do jeho, snažíc tvářit se pokud možno odhodlaně a v pohodě. I když skutečnost tomu byla na hony vzdálena.

Oba mě automaticky vzali mezi sebe. Jan však po pár krocích zrychlil a vydal se napřed, zatímco já jsem se nutila jít běžnou lidskou chůzí, aby mi Liam stačil. Přeci jenom, spěchat jsme nemuseli a já nechtěla, aby se cítil dotčeně.

„Omluvám se,“ šeptnul do zvuků našich kroků na štěrkové cestě. Díval se upřeně před sebe a já tak následovala jeho příkladu, aby neměl pocit, že ho sleduji. „Ne, pane Shafte, to já se vám musím omluvit. Byla to má chyba. Neumím se zjevně ještě kontrolovat natolik, jak bych chtěla a měla.“

„Ne, paní Adamsová, to já na to měl myslet předem a neuvádět vás tak… no, řekněme do rozpaků. Byla to má neopatrnost. Mrzí mě to.“ To už jsem nevydržela. Nastavila jsem mu ruku na hruď tak, že jsem ho donutila zastavit a postavit se mi opět čelem, aniž by pohledem uhýbal někam jinam.

„Mě to ale nemrzí,“ řekla jsem rozhodně. „Protože se podle mě nestalo nic, za co by se měl někdo omlouvat. Navíc bych vám byla velmi vděčná, kdybych pro vás přestala být paní Adamsovou, ale prostě Claire.“ S těmi slovy jsem k němu napřáhla ruku.

Koutky úst se mu lehce nadzvedly a hned vypadal veseleji. Napřáhl ke mně i svou ruku, ale té mé se ještě nedotkl. „Dobrá, beru. Ale jedině s podmínkou, že já pro vás přestanu být pan Shaft, ale stanu se Liamem.“ Tentokrát už jsem se musela skutečně usmát od ucha až k uchu. „Dobrá, beru. Ale jedině s podmínkou, že mi přestanete vykat.“ „Nápodobně.“

Pak už jsme si ruce skutečně stiskli. „Ahoj, Claire.“ „Ahoj, Liame.“ Jeho ruka byla tak teplá, tak měkká, tak… živá. Cítila jsem, jak a kde přesně v ní proudí krev. Každá žilka pro mě byla jako cestička vytyčená fosforeskující barvou, i když to byl jen můj pocit. Bylo to sice trochu děsivé, ale zároveň fascinující. Příjemné. Škoda jen, že on nemohl cítit to samé. Má tvrdá, chladná dlaň byla jako kus kamene, která ho musela spíš studit, ne-li ho přímo odpuzovat. Ale neucukl a nedal nic znát, a za to jsem mu byla skutečně vděčná.

Pak už jsme daleko lehčím krokem a v lepší náladě došli až k hlavnímu vchodu. Ten tvořily obrovské, mohutné dvoukřídlé dveře se silnými žulovými sloupy po stranách, nyní do široka rozevřené. U každého křídla stáli v pozoru dva muži oblečeni do černo-rudé uniformy, zřejmě znaku královské stráže.

Dveře ústily do rozlehlé haly plné květin s velikým mramorovým stolem, dominujícím celému prostoru. Za ním seděla pestrá směs žen i mužů jak v běžném oblečení, tak v různých stejnokrojích označujících jejich postavení v paláci. U něj už čekal Jan, ležérně opřený loktem o černou naleštěnou desku stolu, který zjevně všechny formality vyřídil a teď už jen mlčky, se svým neodmyslitelným úšklebkem ve tváři pozoroval, jak přicházíme.

„Tak jak to vypadá?“ Můj zdánlivě klidný hlas ho nechával chladným, nevěnoval mi jediný pohled. Ten totiž neustále upíral na Liama. Přesto mi však alespoň odpověděl. „Dobře, nebudeme muset dlouho čekat. Za pár minut nás král s královnou přijmou. Pamatujete si vše, co jsem vám říkal o chování v přijímací síni?“ „Samozřejmě, tak zapomnětlivá zase nejsem. Jane, můžete mi laskavě říct, o co vám jde? Co jsem vám udělala, žena mě pohlížíte tak svrchu? Nemám pocit, že bych vás něčím urazila. Pokud ano, ráda bych o tom věděla.“

Natolik přímá otázka ho zjevně vyvedla z konceptu. Úšklebek z jeho tváře ve vteřině zmizel a své temné oči konečně trhavě přesunul ke mně. Bylo vidět, že váhá a přemýšlí, co mi má říct a co si raději nechat pro sebe.

„Buďte prosím upřímný. Mám ráda ve věcech jasno, ať už se jedná o cokoliv.“ „Upřímný, říkáte?“ řekl náhle tak tvrdým hlasem, až mě zamrazilo. „Dobře, když tedy chcete. Věřím Astasovi i úsudkům Rady starších, nicméně si myslím, že vaše místo a poslání v tomto světě se příliš přeceňuje. Jistě, cosi v sobě máte, vaše oči o tom mluví jasně. To ale neznamená, že nutně musíte patřit do královské rodiny. Podle mého názoru na to prostě nemáte.“

Slyšela jsem, jak Liam i obsluha u stolu překvapeně zalapali po dechu, já však z Jana nespouštěla oči. Chtěla jsem upřímnost, dostala jsem ji. A ve finále to tak taky může být. Já však hlavně ocenila to, že se nebál mi něco takového říct a svá slova o upřímnosti myslel vážně.

„Děkuji vám, Jane,“ naznačila jsem lehký úklon hlavy. „Děkuji vám za upřímnost a cením si jí. Váš názor může být přeci jen na konci tohohle všeho pravdivý. A já jsem ráda, že o něm vím.“

Poprvé jsem ho viděla opravdu vykolejeného. Jeho maska tvrdého, vševědoucího upíra spadla a přede mnou zůstal stát obyčejný muž, kterého dokázala uzemnit obyčejná ženská, která si nepotřebuje na nic hrát. Zřejmě čekal, že budu vyvádět nebo podobné věci, ale já to neměla zapotřebí. A teď… Nechtěla jsem si to příliš připouštět, ale pocit zadostiučinění mě zaplavil jako vlna horka.

Vtom nás vyrušilo sice tiché, pro náš sluch však velmi zřetelné zvonění telefonu. Jedna z žen ho s pohledem upřeným na nás přijala a po několika málo vteřinách sluchátko zase položila.

„Královský pár vás nyní přijme,“ hlesla s očima stále rozšířenýma překvapením. Přikývla jsem a pohlédla na Liama a pak zpět na Jana, zřetelně plného studu a vzteku. „Tak jdeme, co vy na to?“

Liam rychle kývl, počkal, až mu stanu po boku a vyšli jsme. Jana jsem slyšela jít za námi, ale asi neměl odvahu jít přímo vedle mě, aby se mi případně nemusel dívat do očí. Chlapi jsou stejní všude, napadlo mě s letmým úsměvem. Jak je jednou ženská utne, docházejí jim slova i dech. V tomto případě to platilo doslovně.

Jeden ze strážných nás mlčky doprovodil až ke vstupu do přijímacího sálu, kde se zastavil a postavil se do své profesionální pózy ochránce, nehledíc napravo ani nalevo. My se zastavili na prahu. Cítila jsem Liamovu ruku, která mě povzbudivě pohladila po zádech. Bože, jak moc jsem si v tu chvíli přála, aby ta ruka patřila Michaelovi…

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování