Svět za světem - 11. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Claire se konečně dostává před královskou rodinu. Jaké bude jejich konečné rozhodnutí?

31.10.2009 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1274×

Ozval se gong, který mým a jistě i Janovým uším zněl jako výstřel z děla. Oba muži se pak dali do pohybu a naznačili mi tak, ať postupuji dál stále mezi nimi. Zhluboka jsem se nadechla, ale kromě pachu čistících prostředků, sladké vůně ostatních upírů v sále a příjemnému, hebkému závanu hedvábí, sametu a brokátu jsem neucítila nic, co by mě znepokojilo. Srovnala jsem tedy s oběma muži krok a vyrazila vstříc své budoucnosti. Svému osudu upírky.

Byli úchvatní. Král se svou mohutnou postavou, hustými černými kudrnatými vlasy a jako nebe po rozbřesku modrýma očima vypadal, usazen ve svém bohatě vyřezávaném pozlaceném křesle, jako bůh na Olympu. Jeho žena, útlá rusovláska se sytě zelenýma očima, podobnýma, jako jsem měla nyní já, mi spíše než hodnou a mírnou ženu, skákající kolem dětí a manžela, připomínala skutečnou vůdkyní. Netušila jsem, čím to může být, snad výrazem v její ušlechtilé, mramorové tváři, snad pohledem, kterým by dokázala propálit i kámen. Bylo to zvláštní, ale právě ona mi připadala jako vládce, spíš než její manžel.

Ať už to bylo jejich vzezřením, oblečením v zajímavé směsici stylu takřka středověkého a navýsost moderního nebo tím, jak ve svých trůnech byli usazeni, vypadali oba impozantně. Když jsem poznala, co iniciace dokázala s udělat s mým zevnějškem, nedokázala jsem si ani představit, jak v civilním, běžném životě vypadají ti dva. Ale v tuto chvíli to bylo úplně jedno. Protože od té doby, co mi přestalo tlouct srdce, se stali mými panovníky a určovateli mého dalšího osudu. Vše ostatní šlo stranou, protože tady už skončila veškerá legrace. Tady už totiž začínal můj skutečný život.

Po takřka nepostřehnutelné vteřině mých myšlenek jsem poslušně sklopila oči tak, jak mi bylo řečeno, a sledovala jsem Janovy a Liamovy kroky sálem. Na určeném místě jsme se zastavili, oba muži krok za mnou, a poklekli jsme ve stejnou chvíli na levé koleno.

Po několika vteřinách zádumčivého ticha prořízl svěží vzduch krásný, skoro sladký ženský hlas. „Jsem ráda, že vás poznávám, Claire Adamsová.“ Pocítila jsem nutkání odpovědět jí stejně, ale dobře jsem si pamatovala Janovy instrukce – nemluvit, dokud nejsi požádán nebo tázán.

I královna si jistě byla vědoma toho, jaké rady jsem dostala. „Podívej se na mě, holčičko.“ Zvedla jsem tedy hlavu a zadívala se jí do očí. Jak si byly naše pohledy podobné… Až se mi sevřel žaludek.

„Ale podívejme se,“ usmála se. „Tvé oči jsou zkrátka dokonalé. To už ti ale určitě někdo říkal, že?“ „Ano, Vaše výsosti,“ vypravila jsem ze sebe. Usmála se ještě víc, asi chápala mé rozpaky.

„To se ani nedivím, jsou skutečně skvostné. Jak se ti v novém životě líbí?“ Tak teď mě skutečně zaskočila. Co jsem jí měla říct? Že jsem štěstím bez sebe, že jsem upír, a navíc hladový? No co, upřímnost je nejlepší. Hlavně dobře podaná.

„Je to dobré, Vaše výsosti. Jen si musím zvyknout.“ Stále se mi dívala upřeně do očí, ve tváři okouzlující úsměv. Tentokrát se však do hovoru vložil její manžel. „Zajímalo by mě, co vás vlastně přimělo rozhodnout se pro život v tomto světě. Byl to váš možný potenciál, který ve vás Astas ještě před iniciací objevil?“

„To v tom také hrálo svou roli, Vaše výsosti. Důležitější však pro mě bylo zjistit, co jsem vlastně zač. Uvnitř.“ Zkoumavě na mě pohlédl a jeho krásné modré oči se do mě vpíjely, jako by ve mně uměl číst jako v otevřené knize. Nevěděla jsem, k jakému závěru došel, ale očima jsem neuhnula ani o píď.

Pak povstal a jeho postava se náhle zdála ještě větší než jsem si předtím myslela. Tentokrát už jsem oči skutečně sklopila, protože ode mě odtrhl svůj pohled a zamířil k jednomu ze stolků, stojících v řadě kousek od nás. Neslyšela jsem, jak se pohybuje, dokonce ani jeho naleštěné boty nevydávaly na mramorové podlaze žádný zvuk.

Když se náhle postavil přímo přede mě, bezděky jsem zadržela dech. „Povstaňte, paní Adamsová.“ I když to byl vlastně příkaz, bylo znát, že ho říká s úsměvem. Nezvykle ladným pohybem jsem se tedy zvedla, oči stále sklopené k zemi.

Stál u mě tak blízko, že jsem cítila jeho nasládlý, chladný dech a v jeho rukou spatřila broušený pohár. Byl zpola naplněn karmínovou krví, vonící trochu jinak než ta lidská, ale zato byla tak lákavě blízko, tak dostupná…

„Napijte se, drahá.“ Podal mi sklenici a já ji s chvějícími se prsty přijala. Koutkem oka jsem zahlédla, jak na sebe Jan s Liamem překvapeně pohlédli, pak ale zase poslušně sklopili oči k zemi.

S velkým sebezapřením jsem ke krvi nejprve jen přivoněla. Na králově tváři to vyvolalo další úsměv. „Nemusíte se bát, to samé pijeme i my tady. Vy jste ještě krev od své iniciace neměla, že?“

Pohlédla jsem mu do očí. Ty jeho se smály, v mých bylo mučivé utrpení rozjitřeného hladu a žádostivosti mého těla. Všechny výtky mého mozku šly stranou. Přestala jsem je vnímat. Jediné, na co jsem teď dokázala myslet, byla krev.

Opět jsem se nadechla, abych měla dostatek vzduchu na odpověď. „Ne, Vaše výsosti.“ Uznale nadzvedl obočí. „Tak to vás musím pochválit za neuvěřitelnou sebekázeň. Čerstvě iniciovaní upíři by se zřejmě vrhli na první zdroj, na který by narazili. Teď už se ale nemusíte přemáhat. Jen klidně pijte.“

Ještě jednou jsem pohlédla na rudou hladinu, na které se tvořily drobné kroužky od mých lehce se třesoucích prstů. Krev tak vydávala ještě intenzivnější vůni než předtím v klidným rukou krále.

Zavřela jsem oči a přestala tak vnímat všechny páry očí, které mě se zájmem pozorovaly. Přiblížila jsem pohár až k ústům a nechala na jazyk stéct jednu jedinou kapku, kterou jsem nechala volně stéct do krku. Její chuť byla tak dokonalá, že se nedala přirovnat k ničemu, co jsem doposud zažila a ochutnala. Až v tuto chvíli jsem si dokázala přesně představit, čemu se v bájích vždy říkalo božská mana.

Pomalými, umírněnými doušky jsem vypila naráz zbytek sklenice. Krev, vtékající do mých útrob, za sebou zanechávala postupně v celém těle neskutečně příjemný pocit tepla. Cítila jsem, jak mi s každým polknutím přibývají fyzické síly a rozjitřená mysl se uklidňuje. Prsty se mi ve vteřině přestaly klepat a pocit naprosté lehkosti a nezdolnosti se stupňoval až do výšin, o kterých jsem doposud neměla ani tušení.

Když jsem polkla i tu poslední kapičku, která mi na jazyku zbývala, pomalu jsem zase oči otevřela. Všichni mě pozorovali stejně jako předtím, dokonce i Liam s Janem se z pokleku snažili mě zahlédnout.

„Dobré?“ usmála se na mě královna ze svého křesla, když jsem prázdný pohár podávala jakémusi sloužícímu po straně. Výraz v mé tváři jistě musel mluvit za vše. „Více než dobré, Vaše výsosti. Vynikající.“ Pak jsem, aniž jsem věděla, zda vůbec mohu, opět pohlédla na krále. „Děkuji.“

„Není zač,“ položil mi ruku na rameno, což u ostatních vyvolalo skutečně šokované pohledy. „A jak se teď cítíte?“ Zamyslela jsem se, ale to, co jsem teď opravdu pociťovala, se dalo shrnout jen do jediného slova.

„Dokonale, Vaše výsosti.“ „Protože vy jste dokonalá, paní Adamsová. Skutečně.“ Pak se otočil a vrátil se zpět ke svému křeslu. Nevěděla jsem, jestli mám opět pokleknout, ale královna mé rozpaky zjevně vycítila.

„Jen zůstaňte stát,“ pokynula mi rukou. Pak pohlédla na jednoho z mužů, stojícího kousek od křesel. „Samueli, můžete.“ Štíhlý upír s krátkými ryšavými vlasy a temně fialovýma očima přikývl a bez jediného slova se vydal ke mně. Netušila jsem, kdo to byl a co má vlastně udělat, ale zatvrdila jsem se v tom, že když už jsem se dostala až sem, vydržím vše.

Král se vsedě naklonil. „Paní Adamsová, tento muž je Samuel Perkins. On jediný skutečně pozná, kde přesně se nachází vaše místo mezi upíry. Potřebuje k tomu však alespoň kapku krve, kterou teď v sobě máte a která na sebe navázala vaši podstatu. Vzhledem k tvrdosti upíří kůže to však může udělat jediným způsobem – kousnout vás. Nemusíte se však bát. Postačí koneček prstu a bude to velmi rychlé. Slibuji.“

Slib od krále se nemá brát na lehkou váhu, takže jsem věřila, že je to jen nevyhnutelné a nutné zlo. Samuel se postavil přede mě a tázavě se na mě podíval. Jistě, pochopila jsem. Pozvedla jsem tedy levou ruku a nechala ho, ať si sám vybere prst, který se mu bude nejlépe hodit.

Zvolil si ukazováček. Jemně ho uchopil do ruky a ještě jednou se mi zadíval do očí. Přikývla jsem a zavřela oči. Bolestivé bodnutí následovalo okamžitě, bylo ale skutečně rychlé. Připomnělo mi to očkování nebo umrtvovací injekci u zubaře. Intenzivní, ale rychlé.

Prst po vteřině pustil a tentokrát se zakloněnou hlavou zavřel oči on. Dívala jsem se na něj a čekala, co se stane. Netušila jsem, jak podobné rituály probíhají, Liam ani Jan mě na to nepřipravili.

Samuel však jenom chvíli postál v této pozici, pak oči otevřel a odešel zpět ke křeslům vládců, kde jim s úklonou velmi tiše sdělil svůj ortel. Já si mezitím nervózně mnula ranku na prstu a těkala očima po všech zúčastněných, protože jsem nevěděla, kam se dle dvorní etikety, v níž jsem tedy měla povážlivé mezery, můžu dívat a kam ne.

Královský pár se ještě chviličku bavil mezi sebou. Pak na mě oba opět pohlédli, oba ve tváři upřímný, milý úsměv. „Takže je rozhodnuto, paní Adamsová,“ promluvil král a povstal. Přešel opět až ke mně a já od něj nemohla odtrhnout oči. Proč to tak protahuje? Proč rovnou nemůže říct, že za nic nestojím a budu jim tady dělat tak maximálně služku? Jan měl nejspíš pravdu. Rada starších mě přecenila.

Král mě však stále nechával čekat. Úklonem hlavy pokynul dalšímu ze sloužících, který k němu okamžitě přispěchal s jakýmsi roštěm plným žhavého uhlí, které dosti nepříjemně čpělo a jehož kouř nebyl pro můj nos zrovna to pravé.

V roštu bylo připraveno rozžhavené železo podivné barvy i vzezření. Král ho uchopil za konec obalený látkou se zlatými nitěmi a vytáhl z roštu. Pak se konečně opět podíval na mě. V celé síni nikdo ani nedutal. Kdo nemusel, dokonce ani nedýchal.

„Paní adamsová, toto je královské žezlo, věc převelice stará a hlavně velmi mocná. Dokáže totiž kromě upířích zubů jako jediná zanechat na vaší kůži znamení. A to znamení královské rodiny.“

Pak mi bez jediného slova volnou rukou vyhrnul rukáv trička, pevně sevřel mou paži a doběla rozžhavený konec žezla mi druhou rukou silně přitiskl na kůži těsně pod ramenem.

Jestli jsem si myslela, že o bolesti už něco vím, zatraceně jsem se pletla. Tohle bylo víc než jsem si dokázala představit. Ve chvíli, kdy se mi žezlo zabořilo hluboko do kůže, před očima jsem už neměla královu tvář, ale černo. Protože něco takového nešlo s otevřenýma očima zkrátka vydržet.

Netušila jsem, že mám tak silnou vůli. Ale neucukla jsem. Král zřejmě vycítil pnutí v mých svalech, ale žádný zpětný tah. Donutila jsem se to vydržet. Musela jsem. Jinak bych se musela sama za sebe stydět.

Po třech vteřinách žezlo odtáhl a pečlivě uložil zpět do roštu, se kterým sloužící zase rychle odcouval zpět ke zdi. Otevřela jsem oči a přemýšlela, jestli se mi chce křičet nebo ječet. Ani jedno jsem si však nemohla dovolit, a tak jsem jen zhluboka vydechla a tím i trochu poklesla v ramenou.

Podívala jsem se na svou levou paži. Skvěl se na ní stejný symbol, jaký mi tehdy Steve ukazoval v parku a ptal se mě, zda ho znám. Tak proto… Z jizvy se ještě překvapivě trochu kouřilo. Napadlo mě, že kromě tvrdosti má upíří kůže zjevně úplně jiné složení než ta lidská.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování