OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 20. část

20.12.2009 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1197×

Jediným pružným pohybem jsem se zase vyhoupla na nohy a ještě jednou přehlédla spoušť, kterou jsem způsobila. Nikita mě pozoroval s neutuchajícím úsměškem ve tváři, ale přeci jen to vypadalo, že už o mě smýšlí alespoň o kapánek lépe.

„Jak vám je?“ pokývnul ke mně. „Fajn, jen mě trochu pálí dlaně. Je to normální?“ „Ano, je. Časem to vymizí. Je taky sice fajn, že jste neomdlela, to znamená, že vaše tělo se s tím náporem síly přeci jen dokáže už o něco lépe vyrovnat. Přesto byste ale měla vypilovat balanc.“

„Hahaha,“ ušklíbla jsem se na něj kysele. Měl v tom ale samozřejmě pravdu. Nemohla jsem připustit, aby to se mnou házelo jako s hadrovým panákem. I když jsem neměla v úmyslu tuto sílu vědomě používat, přeci jen jsem nemohla tušit, kdy by se mi mohla hodit. A navíc už jsem nehodlala opět před někým skončit na zemi.

Zkoušeli jsme to znovu a znovu. Tentokrát už bez toho, aby mě naštval, za což jsem mu byla vděčná. Jediné, co jsem potřebovala, bylo si ten vztek vybavit a upnout se na něj. Nebylo to lehké, nepříjemné pocity se mi vybavovaly daleko hůře než ty milé, ale věděla jsem, že to zkrátka musím zvládnout.

A šlo to. Sice pomaleji a s menší intenzitou, přesto se mi podařilo zničit tři další menhiry, i když už ne v takovém rozsahu. I tak za mnou zůstala celkem pěkná spoušť. V záhadné řadě kamenů teď zela díra, na kterou jsem byla zvláštně hrdá.

Na zádech jsem skončila ještě dvakrát, než se mi podařilo najít a zaujmout správný postoj těla i dlaní. Občas jsem ještě musela ustoupit o krok vzad, ale přeci jen už to bylo lepší než ten můj let do dálky.

Trénovali jsme tak asi tři hodiny. Slunce za světle šedými mraky se pomalu blížilo k západu, až nás zanechalo v hebkém šeru. Nikita stejně jako já viděl v šeru i tmě stejně dobře jako já, takže pak pro nás nebyl problém se zorientovat v prostoru a vyrazit zpět k autům.

Únava na mě začala doléhat až teď, když jsem se uvolnila. Nebylo to však tak hrozné jako předtím, kdy jsem se ani nemohla udržet na nohou. Nyní jsem pociťovala jen příjemnou únavu jako po pěším výletě a pálení v dlaních. Tušila jsem, že na tom měl zásluhu i prsten od Alessandra, a byla mu za tento dárek vděčná. Kdoví, jak bych dopadla bez něj.

Jan stál opřený o auto a zamyšleně pozoroval náš příchod. Asi i on vycítil, že se tady něco změnilo. Ani já nemohla říct, v čem přesně se ta změna udála. Ale něco bylo ve vzduchu. Něco mezi mnou, Janem a Nikitou. Uzavřený trojúhelník, kde se pocity, možnosti, schopnosti a klanové příslušnosti míchaly jedna přes druhou, až z toho vznikla zvláštní symbióza.

Jan byl pro mě záchranným kruhem, který mi bránil se tu utopit a naopak se rozhlédnout kolem sebe. Co jsem pro něj znamenala já, jsem nemohla dost dobře odhadnout, možná to byla úcta spojená ještě s něčím, ale s láskou jako takovou to nemělo nic společného, čímž jsem si byla jistá a byla za to vděčná.

Vůči Nikitovi jsem byla od začátku poněkud skeptická, přišel mi jako neomalený velitel, jistý si až příliš svou mocí a schopností, navíc velmi přitažlivého zevnějšku. Byl vlkodlakem takřka nejvyššího kalibru, čehož si byl velmi dobře vědom. Byl přímý, nebral si servítky a nebál se dát komukoliv najevo, co si o něm myslí.

Po třech hodinách strávených s ním na Cromwellově poli jsem si názor na něj trochu poupravila. Ve skutečnosti si byl tak hrozně nejistý sám sebou, že kolem sebe raději kopal, než by ukázal nějakou slabost. A v tomhle jsem ho zatraceně chápala.

A on mě. Konečně mu snad došlo, že nejsem tuctová namyšlená princeznička ze zámku, ale někdo, kdo chce najít a poznat vlastní cestu a něco na ní dokázat. Jeho opovržlivé pohledy byly nahrazeny chápavými, místo úšklebků se usmíval nebo mi na rovinu říkal, co měl na jazyku a navíc přijal mou nabídku soukromého tykání, o které jsem ho požádala. Už se na mě díval jinak. A já na něj taky.

Vztah mezi ním a Janem byl přeci jen o dost složitější. Nevěděla jsem, co se mezi nimi kdysi stalo, a snad jsem to ani vědět nechtěla. Byl to jejich soukromý problém a dokud přímo nezasahoval do jejich práce, nehodlala jsem se do toho vměšovat. Navíc to, že si sobě byli přirozenými nepřáteli, jim na poklidných vztazích zřejmě také příliš nepřidalo. Mě to tak nepřišlo. A i když mi Nikita zrovna nevoněl, přesto jsem ho brala jako někoho na té správné straně barikády. Té mojí.

Ze slušnosti se pozdravili, ale to bylo tak celé. Ač se mě nikdo nedotýkal, vypadalo to, jako by si předávali zboží z ruky do ruky. Přišlo mi to hrozně směšné a i když jsem moc dobře věděla, že za tím vězí něco vážnějšího, musela jsem se usmát. Byli jako malí kluci.

Otočila jsem se k Nikitovi. Podíval se mi do očí a čekal, co řeknu. Na to, co jsem v tu chvíli cítila, ale slova nestačila. Bylo mi jedno, co pro podobné příležitosti ukládá upíří princezně dvorská etiketa.

Pevně jsem ho objala. Toto gesto plné tiché důvěry a vděku ho překvapilo, ale po vteřině zaváhání mě také stiskl v náručí. Pak jsem objala i Jana, i když přeci jen trochu jinak a on ten rozdíl pocítil.

Když jsem opět stanula mezi nimi, bez jediného slova, jen se širokým úsměvem, jsem na ně pokývla, pak jsem na hrudi nahmatala přívěšek a palcem silně přejela po diamantu v jeho středu. Stačila jsem se naposledy nadechnout té kouzelné směsice nasládlé a kořeněné vůně a pak jsem zmizela. Pro dnešek jsem toho měla dost.

Probudila jsem se  jako vždy odpočatá a hladová. Když jsem ale otevřela oči, existovalo pro mě jen jediné – Michael. Ležel na břiše a roztomile pomačkaný obličej měl otočený ke mně. Lehce pochrupoval, což svědčilo o tom, že u sledování fotbalu vypil víc než svá obvyklá dvě piva.

Usmála jsem se, políbila ho na čelo a vstala. V koupelně mi ale úsměv už opadl. Při pohledu do zrcadla jsem si vzpomněla na Jana a náš polibek. Opravdu to nebyl podvod vůči Michaelovi? Tak co to potom bylo? Nebyla v tom láska ani touha, tím jsem si byla jistá. Ale opravdu to pro mě bylo jen ujištění a ukotvení v paralelním světě?

Zakroutila jsem hlavou sama nad sebou, rychle se omyla a zkrotila neposedné vrabčí hnízdo na hlavě, které pro mě bylo zase jako poprvé. Zaplašila jsem myšlenku na nádherné dlouhé vlasy, které jsem měla ještě před chvílí, a šla si připravit opulentní snídani.

Nikita Kozlov nakonec také nebyl takový, jaký se mi jevil zpočátku, stejně jako Jan. Jistě, určitý odstup si ke mně coby upírovi zanechal, ale přeci jen mě během našeho tréninku začal brát jinak. Pustil si mě blíže k tělu a já tak mohla poznat, že je to správný chlap pevných zásad, velmi inteligentní a schopný. Na svou pozici se opravdu hodil, byl dobrý taktik a přesto i skvělý bojovník s nesmírnou sílou a rozvahou. Neuměla jsem si ještě představit zásahy bezpečnostních jednotek, protože disky s jejich záznamy zůstaly v bytě, ale věděla jsem jistě, že do nich chodí vždy skvěle připraven a stojící v čele. Zkrátka chlap na pravém místě. I když je vlkodlak.

Jan, to bylo něco úplně jiného. Bylo znát, že svou pozici v Radě starších nebere na lehkou váhu, ale jeho pravé místo to nebylo. To, že se svou skupinou kontroloval průchody tam a zpět ze světa do světa, ho naplňovalo daleko víc. Měl tak zřejmě pocit, že je skutečně užitečný a navíc mohl uplatnit své sklony k akci. Ale přidělení ke mně coby průvodce mu zřejmě příliš nesedělo. Snažil se to nedávat příliš najevo, ale ať už se mezi námi stalo cokoliv a prvotní averze pominula, stále měl pocit, že je jen jakýsi sluha, pucflek ukazující mi svět. A ať jsem se snažila sebevíc dát mu najevo naši rovnost, pořád se to mezi námi vznášelo jako neviditelná stěna. Protože já byla princezna, ač jsem se o to neprosila, a tak jsem byla v žebříčku výš než on. A to zjevně nemohl skousnout.

Možná je tam nakonec každý jiný, než jaký se zprvu zdá. To, jak kdo bere mě, už jsem si dokázala celkem dobře ujasnit. Ale co když někomu křivdím stejně jako předtím Janovi? Když si vzpomenu, co jsem si o něm myslela…

A bylo taky dost dobře možné, že někomu nadsazuji. Například Gabriella a Karím – byli sice královským párem upírů a všichni jim prokazovali náležitou úctu, přesto jsem však ještě nepocítila, že by je měl někdo vyloženě rád. Jistě, mě se na první pohled zdáli nejen jako dokonalí upíří vládci, ale navíc jako ti správní a spravedliví. Ale co když byl i tohle jen klam?

Z mých nekonečných úvah, během kterých jsem snědla vše, co se mi podařilo nacpat na talíř, mě vyrušil Sean, který se líně přiloudal do kuchyně. Chvíli po něm přišla i Carol s nezbytným hřebenem na rozčesání jejích neposedných vlasů.

Vypravila jsem je do školy a se připravila do práce. V chodbě ke mně zezadu přistoupil Michael a objal mě kolem pasu. S úsměvem a přivřenýma očima jsem si opřela hlavu o jeho hruď a vdechla vůni jeho kolínské. Kam se v tu chvíli hrabali všichni upíři a vlkodlaci!

„Dobré ráno,“ zamumlal mi do ucha. „Dobré. Nebolí tě hlava, zlato?“ Objal mě ještě pevněji a potichu zaskučel. „Jak to víš?“

Otočila jsem se k němu tváří a políbila ho. „Asi jsem vědma. Prášky jsou v koupelně.“ Otočila jsem se k odchodu, ale zastavil mě v půli kroku. „A když si ta vědma, můžeš mi vysvětlit, proč si do postele bereš tenisky?“

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 20. část: