OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 23. část

19.01.2010 (20:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1161×

Liam mlčel a zřejmě čekal, jak zareaguji. Ale co se dalo na něco takového říct? Vyrazil mi těmi informacemi dech. Osud mé předchůdkyně mě šokoval, nikdy se o ní nikdo ani slůvkem nezmínil. Stala se pro ně vyvrhelem jen proto, že se zamilovala do toho nepravého.

Konečně jsem se dokázala nadechnout. „Mě nedostane. Jako muž mi nikdo nemůže nabídnout víc než můj vlastní manžel a jako upír si tady dokážu poradit i bez něj. Nevím sice, jakou mocí coby mág vládne, ale je mi to jedno. S takovými jako je on nehodlám nic mít, i kdyby mi nabízel cokoliv.“

Vypadalo to, jako by se mu ulevilo. Copak vážně věřil, že po tom, co mi řekl, se budu o Derrila zajímat? „Liame, já vím, že jsem tu opravdu nová, to ale neznamená, že jsem hloupá. Zkus mi věřit.“

„Ale já ti věřím,“ vyhrkl okamžitě. „Jen… no, na podobných akcích už si zlomilo vaz víc těch, do kterých bych to nikdy dřív neřekl. Derill je schopný takřka všeho, je až příliš vynalézavý. A trpělivý. Nechci, abys dopadla jako Alma.“

Usmála jsem se, i když ve mně zatrnulo. Stále jsem myslela na to, co Alma musela prožívat za peklo, když prozřela. Zvládnout rozhodnutí o vlastním bytí či nebytí mi připadalo neskutečně těžké. Nedokázala jsem si představit, jaké to muselo být. A snad jsem ani nechtěla.

„Liame, nedělej si starosti. Život tady si utřídím po svém a nikoho jako je Derill do něj nevpustím, slibuji. Dokážu se o sebe postarat.“

Úsměv mi vrátil, ale ten jeho byl skutečný, nefalšovaný. „Já vím, Claire.“

„Fajn,“ uzavřela jsem tuhle kapitolu, tedy aspoň pro dnešek. „Pozdravuj ode mě prosím tě Jana, už musím jet..“ Usedla jsem za volant, kde jsem se ještě necítila zrovna jako doma, a ještě se na něj podívala.

„Důvěřuj mi, Liame. Aspoň to zkus. Protože já ti věřím.“ Pak jsem ho tam nechala stát, s vědoucím úsměvem ve tváři i vráskou na čele a rukama pevně vraženýma do kapes vyšisovaných džín. Nastartovala jsem, ještě směrem k Liamovi pokývla a pak vyrazila z parkoviště na hlavní silnici.

V mobilu jsem navolila Svenovo číslo. Vzal to po prvním zazvonění. „Ahoj, sestřičko!“ Jeho opravdu neformální oslovení mě donutilo se skutečně usmát. „Ahoj, Svene! Měl bys na mě chviličku čas?“ Ani nezaváhal. „No jistě, na tebe vždycky.“ Široký úsměv, který jsem zaslechla v jeho hlase, mě nakonec rozesmál úplně.

„To je fajn, chtěla bych s tebou mluvit. Jsi ještě v Kellanově institutu?“ „Ne, už jsem doma. Budu rád, když mě navštívíš. Pellars patnáct.“ Okamžitě jsem zadala adresu do holografické navigace. „Dobře, vidím to. Za dvacet minut jsem u tebe.“ „Budu se těšit,“ zašveholil ještě a hovor ukončil.

Bydlel v okrajové části City stejně jako já, jen na druhé straně. Místo bytu měl ale dům. Ne sice obrovský, ale přeci jen celkem klasický. Většina střechy byla zkosená, zbylou terasovitou část pokrývaly drobné keříky v kameninových květináčích, za kterými prosvítaly opěrky židlí.

Byl celý laděn do modra, což se mi opravdu líbilo. Jen rámy oken a čtyři masivní sloupy u vchodu, které mi okamžitě připomněly antiku, byly zářivě bílé. Skrz okna nebylo příliš vidět, což jsem vzhledem k naší náchylnosti na přímé sluneční chápala. Napadlo mě, že by mi mohl poradit, jak si něco takového nechat udělat i v mém bytě.

Zřejmě mě viděl nebo slyšel přijet, protože když jsem zaparkovala své SUV vedle jeho zářivě červeného sporťáčku, už na mě čekal u vchodu. Místo pozdravu mě nejdřív objal. Jeho naprostá neformálnost a permanentní úsměv na milé severské tváři mě uchvacovaly.

„Ahoj sestřičko, rád tě zase vidím,“ pohlédl pak na mě s očima přimhouřenýma před ostrým raně odpoledním sluncem. „Já tebe taky, Svene. Nepůjdeme radši dovnitř?“ „Jasně, pojď dál,“ uculil se a nechal mě vejít.

Na zařízení bytu byl znát alespoň částečně dopad ženské ruky. I tak tu ale bylo dostatek důkazů o Svenově povaze – obrovské plakáty aut či koncerty oblíbených kapel na stěnách, tu a tam odložená kniha bez ladu a skladu. Jediné, co by ještě dokazovalo jeho chlapský samotářský život, by byly poházené svršky a špinavé nádobí kupící se ve dřezu. Na to první měl zřejmě někoho, kdo sem docházel uklízet, a to druhé bych tu hledala marně.

„Svene, ráda bych si s tebou promluvila o pár věcech. Tou hlavní je Ústředí bezpečnosti,“ promluvila jsem bez vytáček hned, jak jsme se usadili v pohodlných křeslech před obrovskou nástěnnou televizí. Naštěstí vypnutou.

„Jo, slyšel jsem, že se staneš jednou z nás. A jsem tomu hrozně rád. No nedívej se tak na mě, královský palác je jeden velký tamtam, stejně jako jinde. Něco takového se neututlá příliš dlouho. Navíc tam mám vlastního zpravodaje, díky němuž vím, že si dostala formální svolení, i když Gabriella samozřejmě nebyla zrovna nadšená. Stejně jako u mě,“ ušklíbl se nakonec.

„Tak to zírám,“ pokývla jsem uznale s úsměvem. „A jsem ráda, že mám v tomhle u tebe podporu. O co jsem tě chtěla poprosit jsou disky se záznamy, které mi minule dal Nikita, ale já je po tom svém… no, řekněme incidentu nechala v Ústředí. A kdybys i ty měl něco, o čem si myslíš, že bych to měla vidět nebo si to přečíst, tak tě prosím o půjčení. Chtěla bych být aspoň trochu připravená na to, co mě čeká.“

„Jasně, není problém.“ Z příruční knihovny vytáhl krabičku s disky, ve kterých jsem poznala ty, které mi chtěl dát Nikita, a další, které jsem zatím neznala. Přidal k tomu ještě objemné desky plné dokumentů a fotografií.

Vhodil je přede mě na stůl a znovu se zabořil do křesla. „Tak, tohle je zatím asi tak všechno, co ti můžu nabídnout. To ale asi není všechno, proč si sem přijela.“ „To ne,“ povzdychla jsem si.

„Co víš o Derillovi?“ Úsměv mu zmizel z tváře. „A sakra, tady končí veškerá sranda. Jak si na něj přišla?“ „Na tom nesejde,“ zavrtěla jsem hlavou a Sven podle mého výrazu zřejmě vycítil, že k tomuhle mu asi opravdu víc neřeknu. Alespoň ne teď.

„Fajn. Celým jménem je Derill Cariamilsky, ale popravdě nikdo pořádně neví, jaké je ve skutečnosti národnosti. Je mágem ovládajícím oheň ve všech jeho formách, tudíž je pro nás, upíry, nesmírně nebezpečný. Dokázali jsme mezi jeho lidi dva naše, kteří už se kolem něho nějakou dobu pohybují a předávají nám zjištěné informace. Pořád je to ale málo. Už dlouhá léta se mu snažíme přijít na kobylku, ale stále je to marné. Má kolem sebe dostatek velmi schopných lidí na to, aby se nejenže stále dokázal ukrývat před bezpečnostními složkami, ale navíc zvládal uskutečňovat svoje plány. Je tím neostřejším trnem v patě tohohle světa. Mými slovy je to ten největší hajzl, kterého znám.“

„Jo, a když se dostane do vládnoucí rodiny jakéhokoliv klanu, tak už i na něj bude zákon krátký,“ procedila jsem skrz zuby spíš sama pro sebe. „No právě,“ reagoval na to ponuře Sven. „Koukám, že o Almě už ti taky stihl někdo říct. A úplně nejhorší na tom je, že přímo jemu se nedá dokázat žádný zločin. Všechny nitky od nich vedou jen k lidem kolem něj. My samozřejmě víme, že to všechno pochází od Derilla, ale nemáme žádný hmatatelný důkaz, který bychom ve finále mohli použít proti němu. Je to těžký nepřítel.“

„A proč u soudu nepoužít víly? Dokáží rozpoznat každou lež, ne?“ pohlédla jsem mu zamyšleně do očí. „Vždycky tam jedna je, ale jako důkaz je to málo.“ Nevrle jsem si přejela rukama po tváři.

„Sakra, tady je to stejná úřednická byrokracie jako u nás.“ „To je,“ přisvědčil s povzdechem, zvedl se a přešel k lednici ve vedlejší místnosti. „To ale neznamená, že to vzdáme. My ho jednou dostaneme. Nevím kdy, ale tohle nemůže trvat věčně. Už tady otravuje vzduch příliš dlouho.“

Když se vrátil z kuchyně se dvěma sklenicemi vychlazené krve, kterou jsem cítila už od chvíle, kdy otevřel láhev, dokázala jsem konečně vyloudit úsměv. „Malá svačinka,“ usmál se na mě.

Vypili jsme každý svou sklenici až do dna. Už zase mě pohltil pocit blaha. Opřela jsem si hlavu, nechala poklesnout ramena a za zavřenými víčky si užívala teplo, které se mi během pár vteřin rozlilo po celém těle.

„Jak ses dokázal smířit s tím, co v tomhle světě jsi? Pořád se usmíváš, děláš blbinky, vypadá to, že dokážeš vyřešit jakýkoliv problém levou zadní a ještě z toho máš srandu. Připadáš mi hrozně v pohodě. Jak to dokážeš?“

Podíval se na mě, také pohodlně rozvalený v křesle, a pousmál se. Tentokrát ale ne tím svým diblíkovským způsobem, ale spíš tak trochu posmutněle nebo odevzdaně. Neuměla jsem ještě v upířích tvářích číst tak dobře jako v lidských a tak jsem nevěděla, co v něm převládá. Jeho permanentní entuziasmus to ale nebyl.

„Claire, ty si tady příliš krátce na to, abys věděla, co tenhle svět všechno nabízí, ale i bere. Já byl vždycky hodně velký pohodář, moje heslo znělo: ´Nešťastných lidí už je na světě dost´. A přechod sem byla najednou hrozná pecka, iniciace, královský palác, šlo to všechno příliš rychle, než abych se stačil mračit nebo bědovat. Nebylo taky proč. Všechno nové je výzva. A já nikdy žádné neodolám. Navíc to pro mě byla šance začít někde jinde s čistým štítem.“

Pohlédla jsem na něj se zvědavým úsměvem, ale on jen mávl rukou. „To je dlouhé povídání na někdy jindy, věř mi,“ zasmál se. Pak mu ale pohled trochu zesklenatěl a já věděla, že teď už se nedívá na mě, ale kamsi do sebe.

„Pak jsem ale během krátké chvíle zjistil, jak se věci mají. Že jsou tu stejní parchanti, kterým jde jen o peníze a moc, že jsou tu korupce a tajné dohody. Tiché války, vedené mezi klany. Překupníci. Vrazi. Lidé a nejen ti, kteří zneužívají nejen svou vlastní moc, ale i moc těch, které drží pod palcem. Zjistil jsem, že je tu stejná špína jako ve světě, do kterého jsem se pak probouzel.“

„Jo, podobná deziluze právě postihuje mě, a to ještě ani ne v takovém měřítku. Ale řekni, jak ses s tím dokázal vypořádat a být zase tím pohodovým Svenem?“

Tentokrát se už opravdu usmál, od srdce, upřímně. V jeho očích náhle vzplály zářivé ohníčky nadšení, elánu a zdravé agrese. Už zase konečně vypadal stejně jako Sven, se kterým jsem se seznámila v Ústředí bezpečnosti a který mě jako jediný naprosto bez ostychu přede všemi objal. Protože věděl, že není zač se stydět. Protože si uvědomoval, že život je příliš krátký na to, aby se nechal svazovat určitými formami, konvencemi a etiketou.

„Protože jsem pochopil, že tady s tím skutečně dokážu něco dělat! Mám sílu, prostředky, potenciál i lidi na to se té špíně tady postavit, vzepřít se jí a zničit ji. Mám schopnost s tím bojovat a taky bojuji. A věř mi, stačil první úspěch, první chycený překupník s lidskou krví, a už jsem v tom jel. A jsem tomu hrozně rád. Nechtěl bych zůstat zatrpklým samotářem jako Victor, jehož jedinou zábavou je čekání na trůn.“

Zamyšleně jsem se posadila a propnula ruce na kolenou. „Počkej – říkal si ´lidská krev´?“ Zasekl se ve svém horečném vyprávění. Nedýchal. Zřejmě v tu chvíli přemýšlel, co všechno mi může říct a jestli bych o tom měla vůbec vědět.

„Ano, lidská krev. Podobně jako se na druhé straně načerno obchoduje s lidskými orgány k transplantaci, tak se tady kšeftuje s pravou lidskou krví. Jak určitě víš, takřka nic se nedá přenášet z jednoho světa do druhého, žádné nádoby ani zásobníky. Tuhle krev získávají tady. Většinou mají najaté upíry, kteří jim vybrané lidi pochytají, dostanou z nich veškerou krev a pak se někde zbaví těl. Krev pak prodávají za naprosto neuvěřitelné sumy. Tady v City naštěstí příliš takových případů nebylo a jednu takovou skupinu už jsme dokázali dokonce i rozbít, ale v některých jiných městech je to horší. Pro upíry je totiž lidská krev jako droga – je totiž dokonalá. Kam se na ní hrabe tahle umělá – říká se.“

„A tys jí nikdy neměl?“ zašeptala jsem skrz stažené hrdlo. Neuměla jsem si představit něco lepšího než tahle krev. A jestli je lidská daleko lepší... bože, pak není divu, že se tu s ní kupčí jako v Londýně s koksem.

„Ne,“ vytřeštil oči. „Lidskou krev smí upír vypít pouze v extrémních případech, ale popravdě ti řeknu, že já sám nevím o ničem, co by se dalo takhle klasifikovat, aby to neporušilo jeden z hlavních zákonů. Ten, kdo zná její chuť, patří na druhou stranu barikády.“

„Jo, na tu temnou,“ pokývla jsem. „Tohle je děsný,“ zaúpěla jsem pak spíš sama pro sebe a rukama si nepřítomně uhladila sčesané vlasy. „Ale máš pravdu, zkusím na to pohlížet aspoň trochu jako ty, i když já teda žádný smíšek a optimista od přírody nejsem. Jen bych ráda znala tvůj objektivní názor – myslíš, že v Ústředí k něčemu budu?“

Pár vteřin na mě s údivem rozšířenýma očima zíral, pak se pomalu zvedl a došel až k mému křeslu. Postavila jsem se také, myslela jsem, že mi chce třeba něco ukázat nebo tak něco. Sven ale pevně uchopil mé drobné dlaně do svých a donutil mě zvednout hlavu tak, abych se mu i z té blízkosti dívala do očí.

„Claire, na něco takového je naprosto zbytečné se ptát. Ale chtěla si znát můj názor, takže ti říkám na rovinu, že ty, coby upír, což už je hodně samo o sobě, máš navíc naprosto udivující vnitřní sílu. Zašel jsem za Alessandrem, chtěl jsem tomu po tom incidentu v Ústředí aspoň trochu porozumět. Jsi přeci jen má sestřička, takže jsem o tebe měl zákonitě strach a navíc jsem byl hrozně zvědavý. Takže vím, co dokážeš, i když se na to možná ještě necítíš. A proto ti říkám – budeš pro nás obrovským přínosem, pokud se rozhodneš mezi nás jít. A to rozhodnutí je jen a jen na tobě. Koukni na ty materiály, pročti si papíry, klidně se choď ptát a půjčovat si třeba i jiné věci. Až pak se rozhodni.“

„Dobře,“ přikývla jsem a kdybych mohla, nad jeho slovy bych se asi rozplakala. „Jsi moc hodný, Svene. Ale mou účast v Ústředí ber jako hotovou věc, i kdybych vám tam jen měla nosit kafe.“

Až po vteřině nám došlo, co jsem to vlastně řekla, a oba jsme se naráz rozesmáli. „Fajn, beru to v potaz,“ pohladil mě ještě jednou po ruce. Pak trochu zvážněl, ale stále se mile, něžně usmíval.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že si tady. Přišel jsem až po Almě, Victorovi a Stelle a v celé královské rodině jsem nenašel nikoho normálního. Nikoho lidského. Až teď tebe.“ Pohladila jsem ho po té upřímné, kouzelné tváři. „Tohle je snad to nejkrásnější, co mi kdy kdo řekl. Děkuju ti. Bráško.“

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 23. část: