Svět za světem - 25. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak se Claire vypořádá s hádkou mezi ní a jejím manželem? Dokáže ji skousnout nebo vyletí?

11.02.2010 (19:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1202×

Trvalo mi dlouho, než jsem se dokázala uklidnit. Studená voda mi alespoň trochu pomohla od napuchlé tváře, ale trhlina, která uvnitř mě zela jako černá, bezedná propast, se nemohla zacelit ničím.

Když jsem se dala do kupy, nasadila jsem si tu správnou maminkovskou masku a šla uložit děti. Carol chtěla jako vždy pořádně obejmout, což mi zase dodalo trochu sil. Naštěstí nepoznala, že se se mnou něco děje, protože byla ještě plná dojmů z filmu a dokud jsem jí nepřiryla a nepolíbila na dobrou noc, neustále mi o něm povídala.

Seana jsem jen zkontrolovala, jestli už aspoň zalezl do postele, protože na jakékoliv ukládání byl už podle vlastních slov přeci velký. Jako kdybych nevěděla, že když už si myslí, že k němu do pokojíčku už nikdo nepřijde, vytáhne si zpoza postele svého starého plyšového zajíčka, se kterým pak spí až do rána.

Michael zůstal v obývacím pokoji. Slyšela jsem, že si opět zapnul televizi, ale nehrála tak hlasitě jako obvykle. Nevěděla jsem, jestli jí skutečně sleduje, ale nehodlala jsem to zjišťovat. Nemohla jsem ho teď ani vidět a on zřejmě také pochopil, že za mnou nemá chodit. I když jsme takovou hádku nikdy neměli, oba jsme vytušili, že nemá smysl to znova řešit. Aspoň ne teď.

Rychle jsem se osprchovala, ale ani horká voda mě nedokázala zbavit pocitu stísněnosti. Připadal jsem si hloupá a zároveň neskutečně ponížená. To, co mi Michael řekl, mě opravdu zasáhlo. Nedůvěra. Čistá a nefalšovaná. Opravdu jsem se změnila tak, že jsem mu k ní zavdala příčinu?

Zabalená v županu jsem pak dlouho seděla na okraji postele a tupě civěla do zdi. Zpětně jsem si promítala všechny dny, ve kterých jsem už věděla o existenci světa na druhé straně snů. Jistě, byla jsem asi více zamyšlená, ale bylo to tak hrozné, abych Michaela dohnala až tak daleko?

Nepřítomně jsem se převlékla do noční košilky, zhasla a zachumlala se do deky. Slabě jsem se třásla a nemohla přestat. Chtěla jsem zavřít oči a spát až do rána, ale spánek se kdesi toulal a já zarudlýma očima civěla do tmy.

Pak jsem zaslechla Michaela, jak se tiše vplížil do ložnice. Myslela jsem, že se jen omyje a lehne si vedle mě, ale zklamal mě ještě víc. Netečně si vzal do náruče polštář a deku a vrátil se zpět do obývacího pokoje.

To bylo poprvé za celou dobu našeho vztahu, kdy se na noc odstěhoval z ložnice. Zamrazilo mě, ale už nebylo slz, které bych mohla vyplakat. Byla jsem vyschlá jako troud. V posledním zoufalém gestu jsem sáhla do nočního stolku a vytáhla řetízek s amuletem, přetáhla si ho přes hlavu a pevně stiskla v chladné dlani. Pak už jsem se jen dokázala modlit za brzké usnutí.

Neslyšně jsem dopadla na měkký koberec. Okamžitě jsem zbystřila, protože jsem ucítila pach, který tady neměl co dělat. I díky parfému mi bylo jasné, že tady byla žena. Ještě jednou jsem přivoněla k okolnímu vzduchu. Ne, byla tu stále.

Jediným hbitým pohybem jsem se během vteřiny dostala do kuchyně a nezvanou návštěvu přitlačila ke zdi. Byla opravu mladá, mladší než já. Její vyděšené světle hnědé oči teď zíraly do mých a rty se jí chvěly. Zadržela dech. Bála se.

„Co tady sakra děláte?“ zasyčela jsem skrz zlostí zaťaté zuby. Neopověděla, jen se konečně tápavě nadechla. Povolila jsem tedy trochu své sevření, které bylo možná na její lidský krk příliš silný, ale nepouštěla jsem ji.

„Tak co?“ procedila jsem ještě tišeji, nos téměř u jejího. Krev v jejích žilách, nyní tak prudce tepající, voněla neodolatelnou sladkostí, takřka vybízející k ochutnání. Zatnula jsem zuby, abych takové myšlenky zahnala, ale šlo to ztěžka. Hodně ztěžka.

Opět se trhavě nadechla. „Poslal mě sem Liam. Přinést krev a zalít květiny. Nedělala jsem nic… špatného,“ řekla nakonec skoro až vzdorně. Přesto z ní vyzařoval čistý a nefalšovaný strach.

Spustila jsem ruku, kterou jsem jí doteď držela pod krkem, zpátky k tělu. I tak jsem ale zůstávala ostražitá. „A proč mi nic neřekl?“ „On… říkal, že neví, kdy se zase vrátíte. Promiňte, princezno,“ zašeptala nakonec a lehce se uklonila. Teď už její oči zůstaly sklopené.

Promnula jsem si rukou tvář a odhodila si na stranu své opět dlouhé vlasy. „Ne, to já se omlouvám, myslela jsem, že jste nějaký vetřelec. A klidně se na mě dívejte, v tomhle já na etiketu moc nedám.“

Pozvedla tedy hlavu zpátky, ale spíše těkala očima po kuchyni. „Jak se jmenujete?“ otočila jsem se k ní zase přímo čelem. „R-Rose, madam,“ vykoktala. „Fajn, Rose,“ usmála jsem se na ni konečně a napřáhla k ní ruku. „Já jsem Claire. A tu madam si nech, vážně si na to nepotrpím. Myslím, že tykání bude lepší, co ty na to?“

Přikývla, ve tváři stále poděšený, nechápavý výraz. „Dobře, Rose. Dodělej, co je třeba, já zatím budu vedle kdyby něco. A za ten výpad se ti ještě jednou omlouvám, nechtěla jsem tě vyděsit.“

„V pořádku,“ šeptla. Do tváří se jí zase vracela barva a já si až teď uvědomila, jak hrozně jsem jí musela vylekat. Nedivila jsem se jejímu strachu. Určitě mě neslyšela přicházet a když jsem po ní jen tak zničehonic vyletěla, musela mít srdce až v krku. Chuděra holka.

Vzala jsem mobil ze stolku a našla Liamovo číslo. Vzal to po prvním zazvonění. „Ahoj, Claire,“ zašveholil zvesela. Fajn, byl doma, došlo mi. „Ahoj. Jen jsem ti chtěla poděkovat za to překvápko. Málem jsem ji zabila.“

Zasmál se. „Promiň. Nevěděl jsem, kdy přijdeš a nechtěl jsem, abys pak byla na suchu, stejně jako kytky. Je v pořádku?“ Ušklíbla jsem se. „No jistě, co tě hned napadá? Jen jsem jí trochu vyděsila. Ale byl to dobrý nápad, děkuju.“

„Nemáš zač.“ Úsměv z jeho hlasu zmizel. „Claire, děje se něco? Zníš trochu divně.“ S povzdechem jsem se posadila na pohovku. „V pohodě, nic se neděje. Jen se trochu necítím ve své kůži. To přejde.“

To byla dost slabá slova. Cítila jsem se podvedená a zrazená. Otupělá. A navíc jako zbabělec, že jsem před problémy utekla sem. Ale ne před vlastními myšlenkami. Těm jsem nemohla uniknout nikde a to mě sžíralo.

„Dobrá,“ přitakal trochu nerozhodně. „A co máš v plánu? Potřebuješ s něčím pomoct?“ „Nevím, ještě uvidím. Kdyby něco, zavolám ti, ano?“ „Fajn. Zavolej, kdyby… no, kdyby cokoliv.“

Odhodila jsem mobil na stolek. Věděla jsem, co chci dělat. Jet na Cromwellova pole a dát tam pár menhirům co proto. A dát zabrat hlavně sama sobě. Potřebovala jsem svoje pocity vybít, i kdyby mě to mělo stát cokoliv.

Když jsem se ujistila, že má Rose svůj klíč, převlékla jsem se, vlasy smotala pod čapku s kšiltem a nasadila si sluneční brýle. Z lednice jsem si vzala jednu nádobku s krví a po menším rozmýšlení ještě jednu. Pro jistotu. Co kdyby se mi zase udělalo zle?

V zamyšlení jsem projížděla okrajovými částmi města a ani si neuvědomovala, jak to tu žije. Nevnímala jsem všechny, co se kolem procházeli nebo mě míjeli svými vozy. V hlavě jsem v tu chvíli neměla nic jiného než touhu skoncovat se vztekem a ponížením, které ve mně bouřily a svářily se o vyšší místo.

Bylo brzké odpoledne a slunce mě svými žhavými paprsky doprovázelo až k příjezdové cestě, kde jsem nechala stát auto na stejném místě jako minule Jan. Horko jsem samozřejmě necítila, ale díky dýchání, kterého jsem se nehodlala vzdát, jsem cítila tetelící se vzduch plný vůní přírody, od trávy přes luční kvítí, mízu z poranění stromů v lese za poli až po jiskřivou ostrou vůni jakési křišťálové říčky zhruba míli odtud.

Mikinu jsem nechala v autě a čepici si narazila více do čela, abych své oči chránila opravdu důkladně. Menhiry, které naposledy padly za oběť mému učení sebeovládání, tady přesně podle Nikitových slov opět byly, nedotčené a tajuplné překrásné. Kruh byl zase dokonalý.

Energii trpělivě vyčkávající v mém nitru jsem cítila, už když jsem se sem blížila. Dusila jsem jí v sobě a uklidňovala ji, jak mě Nikita učil, a čekání se vyplnilo. Stačila jedna jediná vzpomínka na večerní hádku, stále tak živá a bolestivá jako nůž zaražený hluboko do zad, a vytryskla.

Pevně jsem zavřela oči a dlaně volně přiložila k sobě. Modré stužky se linuly z mých dlaní, kde se svíjivě spojovaly v jednolitou kouli. Tepající, živou a smrtelně nebezpečnou.

Nechala jsem jí ještě dvě nebo tři vteřiny v dlaních a s podivnou radostí si s ní hrála. Pak jsem oči prudce rozevřela a vší silou jí mrštila před sebe. Z mého hrdla se vydral výkřik. Silný, omračující, plný všech emocí, které se ve mně svářely a společně ničily mé srdce i duši.

Udržela jsem se na nohou, ač to byl snad zatím nejsilnější výbuch mé síly, který jsem zažila. Pálící dlaně jsem nastavila slabému větru, i když jsem věděla, že mi nepomůže. Uvolnění, kterého se mi dostalo, mě ale dostalo na kolena. Klečíc ve vysoké měkké trávě a nastavujíc se větru jsem se s pocitem duševní nahoty rozeštkala. I když bez slz. Ale i tak to bylo nesmírně osvobozující.

Teď už jsem dokázala plně pochopit, proč sem lidé utíkají a nechtějí se možnosti být tady vzdát. Únik z jedné reality do druhé mi umožnil dostat ze sebe všechno, aniž bych komukoliv ublížila. Něco takového by nedokázalo ani sebelepší Valium.

Bylo mi jasné, že tím můj problém nekončí. Zřejmě nepříjemný, ale upřímný rozhovor s Michaelem mě teprve čekal a já se mu nemohla vyhnout. Ani jsem nechtěla. Museli jsme si vyříkat vše, jinak se budou podobné situace opakovat a náš vztah se bude tříštit o skaliska nedorozumění tak dlouho, až naši bárku převrhne a my se utopíme ve vlnách výčitek, hádek a vzájemného podezírání.

Teď jsem ale byla tady a byla jsem někým jiným. Tady jsem si mohla skutečně dovolit být tím, čím mi bylo souzeno se stát. Cítila jsem, že tady je mé pravé místo a ač mě to mělo děsit, spíše mě to těšilo. Něco se se mnou dělo. Něco důležitého. A začalo to právě teď.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování