OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 31. část

26.03.2010 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1261×

Promluvili jsme až při nastupování do aut. Podíval se na mě přes kapotu a jeho úsměv se změnil na trochu posmutnělý. „Musíš zpátky, viď?“ přikývla jsem a ani příliš nepřemýšlela nad tím, jak to poznal. 
„Ano. Musím vyřešit něco, bez čeho bych nejspíš nemohla dál pokračovat na sto procent.“ Zamyšleně poklepal prsty o kapotu. „Chápu. Život tady mnohdy přináší dost problémů i na druhé straně. Přeju ti hodně štěstí a kdyby něco, jsem tady.“
„Díky, bráško,“ zašeptala jsem dojatě a nastoupila do auta. Kývl na mě ještě, když jsem kolem něj vyjížděla z parkoviště, a pak už mi zmizel z dohledu. Je to hodný kluk, pomyslela jsem si v duchu, ale s tímhle mi nepomůže asi nikdo.
Do bytu jsem dorazila asi o dvacet minut později. Mezitím se rychle setmělo a já tak byla vděčná za své vynikající oči, pro které nebyly šero a tma v koutech žádný problém. Neobtěžovala jsem se tedy rozsvěcováním, převlékla se do věcí, ve kterých jsem sem dorazila, a s hlubokým, nervózním výdechem jsem pevně sevřela diamant uprostřed medailonu.
Rychle jsem otevřela oči a ostražitě se kolem sebe rozhlédla. Druhá půlka postele byla stále prázdná a podivně chladná, když v ní nespočívalo Michaelovo tělo. Za oknem počínal další typicky podmračené londýnské ráno, zahalené v jemné mlze stoupající z Temže. První ptáčci už se také probrali a snažili se vyzpívat krásné ráno, ale příliš se jim to nedařilo. Celý Londýn vypadal pochmurně a smutně. Stejně jako já.
Nahlédla jsem do obývacího pokoje, kde Michael ještě spal. Potichu jsem tedy dveře zase zavřela a zašla do koupelny se osprchovat. Lehce jsem se nalíčila a snažila se připravit na to, co mě čekalo. Nechtělo se mi do toho, ale musela jsem to vyřešit, ať už to dopadne jakkoliv.
Když jsem opět vyšla z ložnice, Michael už tam překvapivě neležel. Pohledem na hodiny jsem zjistila, že měl ještě skoro hodinu čas, než by musel skutečně vstávat. Teď jsem ho však slyšela v kuchyni, jak staví vodu na čaj a vyndává šálky a talířky.
Přešla jsem po měkkém koberci a opřela se o veřeje dveří, ze kterých na mě dopadalo světlo z kuchyně. Šálky už měl připraveny na stole, stejně jako ošatku s pečivem a talířky se sýry, šunkou a vajíčky. Právě vedle nich stavěl máslo, když si mě všiml.
„Dobré ráno,“ hlesl. Měl kruhy pod očima a přeleželé vlasy, takže pro něj jistě moc dobré nebylo. Ale já sama na tom také nebyla nejlépe, má výhoda však byla v make-upu, který valnou část známek starostí na mé tváři dokázal skrýt. To, co trýznilo mé srdce, však nedokázalo zakrýt nic.
„Dobré,“ odvětila jsem a posadila se k připravené snídani. Beze slov mi nalil do šálku čaj a posadil se naproti mně. Nedíval se mi do očí, jen zíral na své ruce, kterými bezmyšlenkovitě mazal toast máslem.
Sama jsem pociťovala svůj obvyklý ranní hlad, takže jsem se nenechala pobízet a naložila si vše, na co jsem měla chuť. Když jsem byla zhruba v půlce své porce, Michael už nevěděl, co s rukama, jíst už zjevně nechtěl, ale do mluvení se také neměl. Pochopila jsem, že je to ta pravá chvíle.
„Michaele, myslím, že bychom…“ „Počkej, Claire,“ skočil mi náhle do řeči, až mě to polekalo. Hlas měl trochu nakřáplý, zřejmě nervozitou, jak už jsem to u něj znala. Upila jsem tedy ze šálku a nechala ho mluvit, protože to vypadalo, že svou řeč si připravoval a nebylo by dobré ho teď přerušovat.  
„Omlouvám se za to, co jsem včera řekl a udělal. Ale zkus mě prosím aspoň trochu chápat. My dva... celý tenhle vztah jde do kopru a mě to hrozně vadí. Neustále nad tím přemýšlím, až se dostávám ke katastrofickým scénářům a to mi sakra vadí!“
Zřejmě si konečně uvědomil, že neúměrně zdvihl hlas a mohl by tak vzbudit děti. Promnul si rukama unavenou tvář a mně ho v tu chvíli přišlo docela líto. Nemohla jsem si pomoct, ale vypadal jako kluk ztracený v lese a já měla chuť ho po té ještě neoholené tváři pohladit a říct, že všechno bude zase fajn. Ale on se teď hlavně potřeboval vypovídat, dostat ze sebe to, co ho už zřejmě delší dobu trápilo. Pokynula jsem mu tedy rukou, ať v klidu pokračuje, a strčila si do úst kousek sýra, abych se donutila být zticha a nepřerušovat ho.
Ztišil hlas, napětí z něj však nezmizelo. „Claire, já nevím proč, ale mám strach. Strach, že mi zmizíš. Proto jsem asi včera tak vyletěl. Myslím, že se se mnou nudíš. Že se spolu my dva nudíme.“
Tak tohle mi vyrazilo dech a já už nedokázala mlčet. „Nudíme? Proboha, Michaele, do každého manželství se časem vkrade nějaký ten stereotyp, to ale hned neznamená, že budu utíkat za jiným. Nemusí to tak být. Můžeme si najít společný koníček nebo zájem, můžeme vyměnit televizi za chození ven nebo podnikat víc akcí s dětmi. Všechno se dá změnit, když budeme chtít.“
Podíval se na mě, překvapen horlivostí mých slov. Tentokrát už jsem ho ale nenechala promluvit. „Ale ty to nechceš změnit a v tom je celý ten problém. Trávíš hodiny v práci, děti vídáš jen o víkendech, nebo když už jdou skoro spát, stejně jako mě. Pak do noci vysedáváš u fotbalu a popíjíš. Bylo skvělé, když jsme si minule vyšli ven, měla jsem pocit, že se zase něco lepší, že je nám spolu fajn a užíváme si to, že jsme spolu. Naše situace se dá změnit, ale to musíme chtít oba. Já osobně klidně oželím těch pár přesčasů, které mám vždycky jen na konci měsíce, a tu práci holt udělám někdy jindy. Vzdám se i části čtení, kterému věnuji většinu volného času. Ale musím vědět, že to k něčemu je. A pokud se ničeho nehodláš vzdát ve prospěch tohohle vztahu ty, nemá to cenu. Já náš vztah pozvednout a zachránit chci, ale musíme být na to dva, a to rovným dílem.“
Zíral na mě, ale já pohledem neuhnula. Zuřila jsem, ale byla jsem sama na sebe pyšná za to, že jsem mu to všechno dokázala říct, aniž bych se rozbrečela a cítila se ublíženě. Že jsem náš problém dokázala konečně pojmenovat – stereotyp a nuda.
Naklonila jsem se k němu přes stůl a donutila se nevypadat tak naštvaně a zklamaně, jak jsem se právě cítila. „Michaele, pořád tě miluju, ale ty mi zjevně nevěříš, když si myslíš, že bych byla schopná chodit za jiným. Chtěla bych proto vědět, co se změnilo.“
Pozoroval opět své neklidné prsty. „Ty,“ zašeptal a mě se srdce sevřelo v ledové pěsti. Pozvedl oči konečně zase ke mně, ale tentokrát už v nich nebyl smutek nebo jakási falešná lítost sebe samého. Byla v nich jiskra zášti a to mě vyděsilo.
„Ty ses změnila, Claire. Hlavou ti víří něco, o čem já nemám ani tušení. Už nepatříš jen mně. A to mi vadí.“ „To myslíš vážně?“ vydechla jsem šokovaně a cítila, jak se mi slzy tlačí do očí.
„Nepatřím jen tobě? Jak to sakra myslíš? Nikdy ti nemůžu patřit na sto procent, stejně jako ty mně. Vztah není o tom si navzájem patřit, ale o tom, co k sobě cítíme a že jsme rádi spolu. Copak ty sis toho za ta léta ještě nevšiml?“
Vtom jsem zaslechla vyhrávat budík v dětském pokoji a bezděčně se k němu otočila. Bylo mi jasné, že Sean se bude ještě pět minut povalovat v posteli, ale Carol se za okamžik vyřítí ven. Podívala jsem se zpátky na Michaela, ale ten se už zvedal ze židle.
„Michaele, prosím tě, měli bychom to dořešit,“ zašeptala jsem a bála se, že skutečně začnu brečet. Otočil se, ruce pevně vražené do kapes, ve tváři sveřepý, uražený výraz. „Neměli,“ pronesl pevným hlasem do probouzejícího se bytu. „Už ne.“
Pak se otočil a málem vrazil do Carol, která se ještě napůl rozespalá šourala chodbičkou do kuchyně. Jen se po něm překvapeně otočila, když se kolem ní beze slov prohnal, vzal si bundu, klíčky od auta a odešel.
Pak došla až ke mně a objala mě, stejně jako každé ráno. „Dobré ráno, teto.“ „Dobré, beruško,“ zašeptala jsem jí do vlasů a nepřestávala pozorovat dveře, doufajíc, že se Michael ještě vrátí. Nevrátil.
Do práce jsem přišla jen s velkým štěstím včas. Stačil mi jediný pohled na kancelářský stůl, abych si byla naprosto jistá, že se celý den nezastavím. A to jsem ještě netušila, co mě čeká v elektronické poště.
S unaveným povzdechem jsem zaplula do kuchyňky, abych si aspoň udělala konvici čaje. Tam jsem narazila na Joshe Wooda, šéfa celého oddělení. On ne, zaúpěla jsem v duchu. Cokoliv, jen ne jeho. 
Netušila jsem, co tu dělá, protože všichni vedoucí pracovníci měli svou vlastní kuchyň, samozřejmě honosnější a lépe vybavenou. Neměla jsem ale ani za mák náladu se přemýšlet ještě nad ním, protože chlapského myšlení jsem měla už od božího rána opravdu dost.
Pozdravila jsem ho a proklouzla kolem něj k rychlovarné konvici. Odpověděl jen tak na půl úst, začten do jakýchsi papírů, a tak jsem se rozhodla ho prostě nevnímat. Celou místnůstku však naplňovala vůně jeho kolínské, která ne že by byla nepříjemná, bylo jí však na tak malý prostor příliš mnoho.
Josh nebyl špatný šéf, to ne. Nebyl ani vyloženě zlý. Jen nedokázal nic pochválit. Na všem vždycky našel spousty negativ, ale nikdy se nevyjádřil ve smyslu, že se někomu něco povedlo, že to dobře zvládl nebo že to nebyl špatný nápad. Prostě neuměl nikdy nikoho ocenit, kromě sebe samozřejmě.
Krátce poté, kdy jsem tu nastoupila a záhy poznala, jaký je, přemýšlela jsem nad tím, proč. Na svých skoro pětatřicet let vypadal velmi dobře, věděl, jak se obléknout, aby zakryl své počínající bříško, a zároveň ukázal, jak širokou má hruď a ramena. Tmavě hnědé vlasy nosil vždy trochu delší, ale vždy perfektně upravené, jako by právě vyšel z kadeřnictví.
Byl to pěkný chlap, ale zjevně neměl žádnou ženu ani přítelkyni, protože tu trávil nejvíc času z nás všech, a to už bylo opravdu co říct. V tomhle směru mi ho vždycky bylo trochu líto, protože vypadal, že umí být i zábavný a milý, i když my ho takového neznali. Ale když jsem si představila sebe sama, jak bych žila vedle člověka, který mi neumí pochválit vůbec nic a na všechno má jen negativní připomínky, nedivila jsem se, že je sám.
Měla jsem náladu pod psa a tak mi ani nedalo moc práce nevnímat jeho přítomnost. Dala jsem vařit vodu, připravila si svou porcelánovou konvičku, vhodila do ní dva pytlíky s čajem a opřela se pak čelem o skříňku, čekajíc, až se voda uvaří. Za zavřenýma očima jsem si znovu a znovu přehrávala náš rozhovor s Michaelem a bylo mi zase do pláče. Neviděla jsem totiž žádné schůdné řešení.
Proto jsem se až lekla, když na mě Wood zpoza novin promluvil. „Nevypadáte dobře, paní Adamsová.“ Silou vůle jsem se donutila neříct mu něco opravdu nehezkého. „Zřejmě ano,“ procedila jsem skrz zuby a odlepila hlavu od skříňky. Očima jsem v duchu popoháněla vodu, aby se už konečně začala vařit.
Wood si složil papíry do podpaží a zpříma se na mě podíval svýma pichlavýma hnědýma očima. Pohled jsem mu opětovala s obdobnou tvrdostí, která pro mě v mém stavu nebyla problém.
Zavrtěl hlavou a posunul si papíry blíže k tělu. „Měla byste se pořádně vyspat. Myslím, že by vám to pomohlo.“ To jistě, pomyslela jsem si zatrpkle, to je určitě řešení mého problému, ty blbe. Nic jsem však neřekla, jen jsem lehce přikývla a s úlevou sledovala, jak odchází.
S konvicí čaje v ruce a hrnečkem v druhé jsem s těžkým povzdechem zamířila ke svému stolu a skoro se těšila na to, až mě práce zavalí a dá mi zapomenout na vše, co mě čeká za zdmi tohoto chladného, starého domu. A jako vždy jsem se v tomhle nemýlila.
Když jsem dorazila domů obtěžkaná nákupem a Michaelovým oblekem vyzvednutým z čistírny, okamžitě jsem podle bot zjistila, že není doma. Carol se mi z pokojíčku vyřítila vstříc, aby mi pomohla naklidit nákup a rychle mi od Michaela vyřídila vzkaz, že šl s kamarády na pivo.
Snažila jsem se nedat na sobě znát absolutní zklamání. Rychle jsem uvařila večeři, pomohla Seanovi s úkoly, zahrála si s Carol pexeso a když jsem je uložila ke spánku, neměla jsem náhle stání. Bylo mi jasné, že se Michael jen tak nevrátí, protože na pátek měl v práci vyjednané volno, a to, že celý náš problém zůstane opět nedořešen, mě znervózňovalo.
Programy v televizi jsem bezmyšlenkovitě přepínala tak dlouho, až jsem jí vypnula, vysprchovala se a rozechvělá si zalezla do postele. Na jednu stranu jsem měla chuť zůstat vzhůru a počkat na Michaela, ale na druhou stranu… Věděla jsem, že je mě zapotřebí i na ve druhém světě. Tam, kde jsem přeci jen měla alespoň nějaké možnosti a schopnosti něco změnit. Vytáhla jsem tedy z nočního stolku amulet, přetáhla si ho přes hlavu a s palcem pevně přitisknutým na diamant uprostřed usnula.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 31. část: