OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 33. část

14.04.2010 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1156×

   Svůj návrh jsem mu přednesla klidně a bez jakýchkoliv vedlejších narážek, i když jsem na to pod jeho pichlavým a trochu pohrdavým pohledem měla občas chuť. A dopadlo to přesně tak, jak jsem očekávala. Nadšením zrovna nezářil.

   Nechal mezi námi viset chvíli ticha, než konečně promluvil. Tedy, spíše vrčel.

   „Proboha, Claire, co si myslíš? Chápu, že se do toho chceš pustit po hlavě, a přiznávám, že i když se mi to moc nelíbí, možná jsi nakonec s tím týmem udělala dobře. Ale tohle přeci nejde!“

   To, jak vyjel, jsem přešla. Protože ať už tu byl kýmkoliv, pořád to byl jenom chlap. A ten měl svou hrdost a taky ješitnost, takže jediné, co teď mohlo zabrat, byly takt a trocha toho pochlebování.

   Uvolnila jsem se v křesle, podívala se mu zpříma a pohledem neuhnula, dokud to neudělal sám.

   „Nikito, zrovna ty, s tvými obsáhlými zkušenostmi, bys měl uznat sám, že nasadit špeha je sice trochu riskantní, ale pokud vybereme toho správného, přinese nám neocenitelné informace, které budeme moci využít jak my, tak i ty. A já vím, že ty by ses, při své touze Derilla chytit, takové šance nevzdal.“

   Očividně ustupoval, i když se snažil nedat to na sobě znát. Já si toho ale byla moc dobře vědoma a uvnitř jsem se zatetelila blahem. Sama jsem si ale dokázala udržet svou masku absolutního soustředění a jala se kout železo, dokud bylo žhavé.

   Naklonila jsem se ke stolu a nepřestávala mu hledět do očí.

   „Až Sven najde vhodného člověka, dáme ho samozřejmě na proklepnutí ještě tobě. Věřím tvému úsudku a ke všemu svolím až ve chvíli, kdy ty sám uznáš našeho kandidáta za vhodného. Nechci jít proti tobě,“ zašeptala jsem nakonec.

   Pravda, musela jsem uznat sama sobě, že i když jsem se mu jen snažila jít na ruku, byl ve všech těch slovech i kousek pravdy. Opravdu jsem věřila tomu, že ví, co dělá, a dokáže v lidech poznat to, co kolikrát ani oni sami o sobě nevědí. Možná i proto jsem tiše doufala, že na mou nabídku kývne.

   Povzdychl a prohrábl si rukama vlasy.

   „Fajn,“ kapituloval tiše a ve mně se všechno zatřepetalo radostí. „Ale říkám ti předem, že budu zatraceně přísný, než vám někoho schválím, protože tohle nemůže dělat jen tak někdo. A pak už to nechám na vás. Ale moje varování platí – jeden průšvih zaviněný vaší neschopností a končíte, jasné?“

   „Jasné. Děkuji ti, za nás za všechny.“ Bylo mi jasné, že slova navíc už by byla zbytečná. Zvedla jsem se, pokývla a z téhle jámy lvové konečně vypadla. Na chodbě jsem se rychle rozhlédla a když jsem zjistila, že je opuštěná, neodpustila jsem si tiché vítězné gesto.

   Vrátila jsem se do kanceláře a oznámila ostatním tu dobrou zprávu. Byli rádi, měli pocit, že se nám daří vše, co jsme si zamanuli. Tedy alespoň prozatím.

   Přidala jsem se k Tess a Craigovi, netrpělivě čekajíc na Svena. Gary, nezvyklý na práci u počítače, se krátce po poledni dobrovolně nabídl, že všem skočí pro jídlo, což znamenalo napsat si, co kdo chce, a pak vyrazit do jídelny v přízemí.

   Jídlo nás povzbudilo, zvláště Arinu a Louise, kteří byli coby vlkodlaci permanentně hladoví. Když jsem viděla, kolik jídla do sebe byli schopni naládovat, s úsměvem jsem žasla a v klidu si vypila svou plechovku krve, která mě příjemně nabudila a zahnala palčivý pocit v hrdle vždy, když jsem se přiblížila příliš blízko ke Craigovi.

   Krátce po čtvrté odpoledne konečně Sven dorazil. Ten, kdo do dveří vešel za ním, okamžitě zavanul vlkodlačí vůní. Arina na něj zůstala civět, my ostatní se snažili náš zájem dávat najevo méně okatě.

   Představil se nám jako Jens Etlar, Dán kolem čtyřiceti let s krátkými špinavě blond vlasy, tmavýma očima a tvrdými nesmlouvavými rysy, který byl na druhé straně kriminálník. Na tuhle informaci jsem raději nijak nezareagovala, ale bylo mi jasné, že Nikita z toho zrovna na větvi nebude.

   Tady fungoval coby donašeč čehokoliv pro kohokoliv. Své četné zlodějské zkušenosti si samozřejmě přenesl i sem, stejně jako perfektní schopnost infiltrovat se do jakékoliv společnosti a tam získat informace, za které pak byl placen.

   Sven už ho znal, protože ať už Nikita tvrdil cokoliv, i tyhle lidi někdy Ústředí potřebovalo a využívalo. Tím pádem si byl jistý, že je to ten pravý pro nás. Jens na naší nabídku kývl, měl prý sám radši dlouhodobější práci než jednorázové akce. Peníze, které byly jednou z prvních položek, na které se zeptal, ho také uspokojily.

   Když s ním Sven odešel k Nikitovi, kam jsem ho poslala si tu smetanu taky jednou slíznout jeho, Tess nás ujistila, že mluvil jen pravdu a že i když to není zrovna nejčistší duše, je čestný a je na něj spoleh.

   S absolutní spokojeností jsem s Tess dala do kupy smlouvu pro Jense a už se jen klepala na to, až to individuum zmizí v ulicích a dostane se mezi Derrillovi lidi. Konečně se to začalo hýbat a my měli možnost dostat se tomu parchantovi na kobylku.

   Zatímco s ním byl Sven u Nikity, i naše práce vydala své první výsledky. Jak Craig s Tess zjistili, Derrilovy skupiny se zaměřovaly výhradně na tři věci – neprověřené zbraně, lidskou krev a infiltrování se do ostatních klanů a ničení tamní infrastruktury, což se jim, jako jediné, naštěstí příliš nedařilo.

   Očima jsem projížděla už třetí výpis z tiskárny, když mě to trklo. Vyletěla jsem ze židle a rozložila si je po stole. Ostatní na mě civěli, co se děje, ale nikdo se mě neodvážil zeptat.

   Popadla jsem nejbližší zvýrazňovač a rychle podtrhala všechny řádky, které mi teď konečně začaly dávat smysl.

   Trvalo to jen pár vteřin. Pak jsem, aniž bych odtrhla pohled od papírů, promluvila k ostatním.

   „Tak, vážení, protentokrát se budeme muset obejít bez Jense. Tohle totiž asi nestihne.“

   „Co se děje?“ špitla Tess. Podívala jsem se na ni a pak i na ostatní.

   „Podle tohohle,“ ukázala jsem na dokumenty rozložené přede mnou, „mají naplánovanou další akci na dnešní noc.“                

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 33. část: