OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 34. část

15.04.2010 (17:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1192×

   Na to, že jsme se dostali do akce pouhé dva dny potom, co jsme se dali dohromady, vše klapalo jako na drátkách, a i přes určitý spěch všichni perfektně zmobilizovali své schopnosti.

   Louis mi dal rychlokurz ohledně miniaturních vysílaček, Tess narychlo vyřídila všechno obvolávání, takže jsem se vyhnula dalšímu posezení u Nikity, a Gary mi dal důkladnou přednášku o tom, jak to při podobné akci chodí, i když jsem měla přeci jen nějaké poznatky ze záznamů, které mi na začátku půjčili Sven a Nikita.

   Arina mě vzala na rychlou návštěvu vnitřní střelnice v suterénu, protože jsem jako jediná neměla se zbraněmi zkušenosti. Jak mi sama řekla, zbraně, které nám dala, by s člověkem a jeho slabýma rukama pěkně zamávala, ale my, coby upíři a vlkodlaci, jejich zpětnou sílu s přehledem vydrželi.

   Se svým perfektním zrakem a jistýma rukama jsem neměla problém s mířením, takže nám stačila opravdu jen chvilka, abych si tu mohutnou zbraň, přesně mi padnoucí do ruky, vyzkoušela.

   Jak neopomněla podotknout, proti upírům jsme neměli žádnou ochranu kromě nás samých. To mi nebylo při představě, čím disponují oni, příliš po chuti. Musela jsem ale doufat, že budou mít dostatečně mizerné střelce nebo ještě lépe, budou ozbrojeni jen minimálně.

   Sven vyslal Jense s přesnými instrukcemi do ulic. Nechtěla jsem, aby šel s námi. Trvala jsem na tom, že ho s námi nikdo kromě tuhle budovu nesmí vidět, protože jakýkoliv stín pochybností Derillových lidí by ho mohl stát krk, což si ani někdo, jako byl on, nezasloužil.

   Ze záznamů vyplývalo, že se vše předávka uskuteční v jednom opuštěném domě na východním cípu města, takřka už mezi poli a lesy. Jak jsem vyčetla, předávka tu probíhala každé dva roky ve stejný den a ve stejnou hodinu.

   Musela jsem jim nechat, že organizaci měli vyřešenou perfektně. Kdyby mě neupoutalo dnešní datum, asi bych si toho v té záplavě údajů sama nevšimla, takže to nakonec byla jen veliká náhoda.

   Craiga jsme samozřejmě nechali v kanceláři. Nehodlala jsem o toho mladého nadějného kluka přijít jen proto, že neumí včas uhnout kulce. Ani se příliš nebránil, mimo židli u počítače byl nejistý a k jeho zadostiučinění mu stačilo, že tu pro nás bude na telefonu, kdybychom potřebovali cokoliv zjistit, dokud se nevrátíme.

   S telefonickým požehnáním Nikity a Erica jsme vyrazili. Auta jsme nechali v posledních krytých garážích ve městě a posledních pár mil doběhli. Lousovi a Arině jsme vzali vybavení, aby se mohli proměnit a držet s námi krok.

   Ač už jsem v kronice viděla několik náčrtků a zdařilých kreseb vlkodlaků v celé jejich kráse, i tak mi v tu chvíli, kdy se za mnou a Garym náhle místo dvou párů lidských nohou ozvalo jemné, ale rychlé našlapování měkkých zvířecích tlap, vyrazili oba dech.

   Vypadali jako zatraceně přerostlí vlci, ale měli v sobě i něco jiného. Něco… Přemýšlela jsem nad tím, když se objevili mezi námi a se stejnou lehkostí jako my přeskakovali terénní nerovnosti lesa, kterým jsme se vydali.

   Jejich pohled byl bezesporu lidský. I tvary hlav a čenichů neměli typicky vlčí, bylo v nich více lidských rysů, než jsem čekala. O něco vystouplejší lícní kosti, výraznější temena, silnější spodní čelisti. A zuby. Ty nebyly ani lidské, ani vlčí. Byly obrovské, lehce zahnuté a v kontrastu s jejich tmavými kožichy sněhobílé.

   Fascinovali mě. Byli nádherní a zároveň děsiví jako postavy z nejhorších nočních můr. Když jsem si představila, že dle přírodních zákonů tohohle světa nejsme zrovna přátelé a toto pouto dodržujeme jen v rámci společného soužití, zamrazilo mě.

   K blízkosti ponurého chátrajícího domu jsme se dostali s předstihem několika desítek minut, přesně jak jsme měli v úmyslu. Podle záznamů se zdejší obroční schůzky konaly vždy v devět večer, takže nezbývalo než doufat, že svůj harmonogram nezměnili.

   Už v autech jsme se domluvili, že budeme mluvit co možná nejméně. Posunky, které jsem si ještě v Ústředí během chvíle osvojila, jsme si v rychlosti zopakovali rozestavění, a vyrazili k domu.

   Gary zůstal v přízemí, ukryt v temnotě haly, připraven k prvotnímu útoku. Já se skryla v mezipatře, skrčená za mohutným zábradlím, klečíc se zbraní v ruce za mohutným kamenným zábradlím.

   Arina a Louis, oba již ve své lidské podobě, hlídkovali každý na jedné straně domu. Tess, kterou jsme původně také chtěli nechat v kanceláři, ale která se proti ostře ohradila, že není žádné ořezávátko a pár podobných záležitostí už má za sebou, kontrolovala situaci z okna v průčelí.

   Sven se přidal v mezipatře ke mně, jen na podestě na druhé straně dvouramenného schodiště. Viděli jsme na sebe mezi škvírami v zábradlí a s překvapením zjistila, že se usmívá. Proboha, on se na to snad těší!

   Vzduch v domě byl silně zatuchlý a nevětraný. Zaváněl hnilobou, prachem a tlejícími prkny, proto jsem tiše doufala, že jeho letitý pach překryje ten náš. Bylo mi totiž jasné, že jen pouhé lidi by Derill do něčeho takového nepouštěl, i když v jeho očích to musela být skoro zanedbatelná procedura.

   Během pár vteřin jsme se usadili do peřin toho zkaženého vzduchu zavánějícího smrtí a pak jen nechybně čekali na příjezd delegace lačnící po pravé lidské krve. Na vrahy a překupníky, zamořující tenhle svět jako rakovina. A nemuseli jsme čekat dlouho.        

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 34. část: