Svět za světem - 5. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Claire se konečně dozvídá, čím se může skutečně ve světě za světem stát. Ale zjištění je to nejen šokující, ale takřka vražedné. Nabízí se jediná otázka - co dál?

16.10.2009 (20:44) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1338×

„To jsem tady jako oživlá mrtvola?“ Zlostný tón v mém hlase se smísil s údivem a svírajícím strachem nešel přeslechnout. Mnou pronesená slova se ve vzduchu zatřepotala jako křídla vážky.

Astas mi položil ruku na rameno, asi mě chtěl uklidnit, ale spíš mě ještě víc vyděsil. Musel cítit, jak jsem ztuhlá. Přesto se neodtáhl. „Vidím, že vám toto slovo není cizí, Claire,“ promluvil opět muž. „Přesto bych vám to rád vysvětlil lépe. Ano, revenant je označení také pro zombie. Je to však dosti zavádějící. Je to totiž označení pro všechny, kteří se po své smrti vrátí nějakým způsobem mezi živé – myslíme tím i duchy, mumie a tak podobně. Ve vašem případě je to však něco jiného. V tomto světě jste, jak bych to řekl, no… upír.“

Prudce jsem se nadechla. Mé plíce pod tím náporem zaprotestovaly, protože několik posledních chvil jsem jim žádný vzduch nedopřála. Nehty se mi zaryly do dlaní, aniž bych si to uvědomila a napjala jsem se. Astasův stisk zesílil, jako by mě chtěl udržet na místě. Svět se se mnou zatočil.

Dali mi čas na přemýšlení, nikdo nemluvil, ale všichni mě zvědavě pozorovali. Asi čekali, že vyletím jako čertík z krabičky, ale na to jsem neměla sílu. Pevně jsem zavřela oči, vydechla a snažila se utřídit si myšlenky.

„Mám být monstrem? Mám se stát netvorem? Zvířetem pijícím lidskou krev? To nemůžete myslet vážně. Nemůžete si přeci myslet, že tohle přijmu.“ Když Astas slyšel můj sice naštvaný, přesto však relativně klidný a tichý hlas, své bolestivé sevření povolil a ruku konečně odtáhl. Cukla jsem sebou co nejdál od něj a vrhla po něm opravdu ošklivý pohled.

„Tak to není,“ vmísil se do hovoru opět nejstarší člen Rady. „O upírech už bylo napsáno tolik různých žvástů, že byla naprosto pokroucena jejich skutečná osobnost. Ve světě, do kterého se probouzíme, na ně naštěstí téměř nikdo nevěří, ale tady jsou realitou. Samozřejmě, najdou se mezi nimi i zlí a vypočítaví jedinci, ale tak tomu je i u lidí, vlkodlaků a jiných bytostí, kteří s námi tento svět sdílejí. Upíři však mají své vlastní zákony, které nejsou o nic horší než kterékoli jiné. První pravidlo zní: Nezabiješ člověka ani jiného tvora kvůli krvi.“

Astas se mě chtěl opět dotknout, ale já cukla ramenem tak, že mu muselo být jasné, že si to nepřeji. Pak jsem své podmračené oči upřela zpátky na staříka, který mi chtěl zjevně všechno pořádně vysvětlit. Už jsem tu nechtěla být a poslouchat je, ale v úctě nad jejich zřejmým postavením a mocí jsem se donutila sedět, klidně dýchat a čekat, až to skončí. Až se budu moci probudit ve své posteli vedle Michaela a užívat si toho, jak je můj svět normální. A hlavně příliš nekomplikovaný.

„Upíři lidi kvůli krvi nezabíjejí. Vyrábí se krev umělá, stejně výživná, která nikoho nenutí vraždit. Jsou takřka nesmrtelní, jedinými jejich nepřáteli jsou oheň a vlkodlaci. Ti jsou ale samozřejmě pouze teoretickými nepřáteli, protože se chovají podle svých zákonů, dle kterých mohou zabít pouze toho, kdo je ohrožuje na životě. Jinak jsou upíři vskutku nepřemožitelní, pokud se nevraždí navzájem, což se neděje.“

Stále jsem mlčela, snažila se dát si vše do souvislostí a uchovat v paměti. Vztek už mě opustil, nemohla jsem se na ně zlobit za to, co ve mně vidí. Bylo to ve mně, nemohla jsem to od sebe oddělit nebo odříznout jako nemocnou tkáň. Děsilo mě to víc, než si ti muži dokázali představit, dokonce víc než jsem ji já kdy dokázala představit, ale stačilo jediné. Nedat tomu volný průchod.

„Claire,“ vyrušil mě melodickým hlasem z mého zadumání jeden z mladších mužů, „je to jen na vás. Steve vám coby váš průvodce může vysvětlit vše ještě více dopodrobna, pokud o to stojíte. Nikdo vás do ničeho nenutí. Jen bych byl rád, abyste věděla ještě jednu důležitou věc – Astas ve vás vycítil nejenom to, čím byste se mohla stát, ale i to, že pokud by se tak stalo a vy svolila k přeměně a vstupu do našeho světa, měla byste vysoké postavení. Velmi vysoké. Mezi upíry byste se dostala mezi elitu. Zřejmě až do královské rodiny.“

Těmito slovy mě dorazil úplně. Mozek už mi stávkoval, myšlenkové pochody kolabovaly. Tohle už na mě bylo moc. Opravdu moc. Tohle už nebyl sen, ale noční můra. Upíří princezna! Chtěla jsem ven. A to co nejdřív, jinak se složím. Nebo začnu ječet.

„Teď už je to jen na vás, paní Adamsová. Myslím, že můžu mluvit za nás za všechny když řeknu, že vás tu rádi zase uvítáme. Pokud už nemáte žádné otázky, můžete jít.“ Devět úsměvů, devět párů čekajících očí a naprosto klidných rukou. Pryč. Musím pryč.

Pozdravila jsem, ale nebyla jsem si jistá, zda z mých úst vůbec vyšel nějaký zvuk. Zvedla jsem se ze židle, ale nohy mě nechtěly poslouchat tak, jak měly. Astas mě pohotově chytil kolem pasu, abych neupadla. Podívala jsem se z té blízkosti do jeho očí a spatřila v nich drobné zlaté tečky.

Usmál se na mě, ale mé rty se dokázaly jen zformovat do slova „Děkuji.“. Pochopil a opatrně mě pustil. Když jsem po vteřině získala alespoň nějakou jistotu svého těla, krůček po krůčku jsem opustila místnost. Když za mnou zapadly dveře a mě ovanul znatelně teplejší vzduch z haly, měla jsem pocit, že jsem zavřela dveře i za svým zdravým rozumem.

Steve seděl na jedné z nejbližších laviček a byl začtený do časopisu. Když mě zahlédl, odhodil ho zpět na stolek a šel mi vstříc. Ani se nesnažil usmívat, viděl, že jsem naprosto vyřízená. Já však kolem něj beze slov prošla a s očima nevědomky zabořenýma do podlahy prošla celou halou až ke dveřím vedoucím zpět na louku. Ani jsem se neohlédla, otevřela je a vešla do teplého, zelení prosyceného světa relativního klidu.

Zvládla jsem ujít ještě několik metrů, než jsem se koleny zabořila do hebké trávy. Konečně jsem byla venku. Tísnivý pocit však nezmizel, setrvával s neochvějnou jistotou uvnitř mého těla jako dusivý kouř svírající mé útroby. Bylo mi na zvracení a chtělo se mi brečet. Po chvíli jsem naštěstí obě nutkání potlačila, ale i přesto jsem nebyla schopná se hnout. Možná jsem ani nechtěla.

Steve vyšel z haly hned za mnou, slyšela jsem, jak zavírá dveře nesmyslně položené uprostřed louky. Celou dobu se však držel dál a nechal mě v klidu přemýšlet. Teď už ale vytušil, že je něco v nepořádku a došel tak až ke mně.

Usadil se do tureckého sedu naproti mně. Vzal lehce do dlaní mou skloněnou hlavu, pozvedl ji a tak mě donutil opět otevřít oči. „Claire, co se stalo? Co ti řekla Rada starších?“ Podívala jsem se do jeho ustarané tváře, ale téměř vzápětí mě přemohl beznadějný vztek. Nebýt jeho, vůbec bych tu nebyla! Žila bych si dál spokojeně svůj obyčejný život a snila obyčejné sny. Kvůli jeho nabídce jsem o tu obyčejnost nadobro přišla, protože mi bylo jasné, že ode dneška už budu na všechno pohlížet jinak. A neměla jsem pocit, že by to tak bylo dobře.

Pevně jsem sevřela rty a cuknutím osvobodila své tváře z jeho rukou. „Věděl si to? Věděl si, co jsem?“ Nechápavě zavrtěl hlavou. „Ne, samozřejmě, že ne. Co ti řekli?“ Ignorovala jsem jeho otázku. „Steve, oni mluvili o jakémsi sledování. Co je na tom pravdy? A kdo vůbec měl tu drzost to dělat? Ty?“

Byl zaskočen mým ostrým tónem. Bezděky se trochu odtáhl, jako by se bál, že ho praštím, k čemuž jsem sice měla obrovskou chuť, ale věděla jsem, že by to nic nevyřešilo. Alespoň v tuhle chvíli.

„Claire, já… Tak dobře. Jeden z mužů Rady starších, Pierre Beckett, má jednu naprosto úchvatnou schopnost, a to rozpoznávání potenciálu pro život tady. Má dar najít lidi, kteří o nás nemají ani tušení, ale uvnitř sebe mají to cosi, jakési znamení, které jim dovolí něčím se v našem světě stát, stejně jako ty. Jezdí po celém světě, prochází se přeplněnými ulicemi, parky a divadly, snaží se dostat do jakési psychické blízkosti s co nejvíce lidmi a hledá ty pravé. Pokud někoho najde, což se bohužel nestává tak často jak bychom chtěli, upozorní na něj nás, Převaděče. My se pak o dané osobě snažíme zjistit co nejvíce a nakonec přichází na řadu osobní kontakt. Při něm požádáme o svolení vstoupit do jeho snů, což umíme právě jenom my, Převaděči. Bez tohoto svolení bychom se tam nedostali. No a zbytek už znáš.“

Čekal na mou reakci, ale já se na něj nemohla dívat. Prostě to nešlo. Pozorovala jsem raději lehce se vlnící větve na stromě za jeho zády. „Jak dlouho si mě sledoval?“ „Téměř rok.“ Bože, rok! Takovou dobu jsem měla za patami slídila, který se snažil získávat informace o mé práci, soukromí, rodině…

„Řekli mi, že jsem upír. Dokonce prý patřím do nějaké jejich elity či co. Takže jsem sem šla jen proto, abych si vyslechla, že uvnitř jsem zrůdou živící se krví. Nějakou upíří princeznou. Co sis myslel, že udělám? Budu jásat?“

Na chvíli zavřel oči, když pochopil, proč se chovám tak, jak se chovám. Z jeho povzdechnutí mě zamrazilo. To jsem opravdu tak hrozný případ? Po tom všem přeci nemohl očekávat, že mu nadšeně skočím kolem krku.

„Claire, já vím, že ti to teď tak nepřijde, ale dopadla si lépe než jsem čekala. A zřejmě i než čekala Rada starších. To, co je v tobě, tě předurčuje k životu mezi královskou rodinou. Tvůj dar tě vystřelí mezi elitu s vysokým postavením v naší společnosti. A to nejen mezi upíry, ale mezi všemi.“

Měl se mnou trpělivost, to jsem mu nemohla odepřít. Ale já se s tím zkrátka pořád nějak nemohla srovnat. „K jakému životu, proboha? Díky tomu daru, jak ty to nazýváš, bych se měla stát obživlou mrtvolou. To mě má přesvědčit fakt, že se tak dostanu mezi upíří smetánku?“

Vycítil, že už mě vztek přešel, stejně tak ale věděl, že se mnou už nehne. Na jednu noc toho na mě bylo moc a já se s tím nedokázala vypořádat. V hlavě mi neustále zněly slova mužů z Rady starších o tom, co vlastně jsem, a nemohla se zbavit pocitu, že to říkali s radostí. Nechápala jsem to. Nechápala jsem nic. Můj mozek se rozhodl stávkovat.

Konečně jsem měla odvahu podívat se mu do očí. Byl tak hodný, tak bezelstný… „Steve, já chci domů.“ Kývnul, ale ve tváři se mu zračily zklamání a nesouhlas. „Dobře, jak si přeješ.“ Pozvedl své dlaně a položil mi je na hlavu. „Až se ráno probudíš, podívej se prosím do nočního stolku. Bude tam kniha a v ní kontakt na mě, kdyby ses se mnou ještě někdy chtěla spojit.“

Než jsem oči skutečně zavřela, ještě jednou jsem se na něj podívala. „Mrzí mě to, Steve.“ „Mě taky.“ Pak jsem konečně pevně sevřela víčka a s naprostým zmatkem v hlavě usnula hlubokým, teď už bezesným spánkem.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování