OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 52. část

25.09.2010 (18:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1209×

Po cestě mě však předběhla Arina, oči navrch hlavy. „Claire, stal se pěkný průser,“ vykřikla svým obvyklým slovníkem, když mě míjela.

„Nechceš mi říct něco, co ještě nevím?“ křikla jsem za ní, ale to už zapadla do dveří. Zvýšila jsem tedy rychlost a během necelé vteřiny už stála vedle ní.

V naší kanceláři bylo nabyto a co mě nejvíc překvapilo, byla přítomnost Carla. Jeho mladičká tvář byla stažena dospělými problémy a mně toho kluka bylo skoro až líto.

„Takže vy to teď tady máte na starosti, pokud jsem to správně pochopil, že, princezno?“ zvedl ke mně oči a ostatní, i ti, které jsem neznala a netušila, co tu dělají, v napjatém očekávání zmlkli.

„No, spadáme sice pod pány Kozlova a McNamarru, ale v podstatě ano. Děje se snad ještě něco, o čem nevím?“

Pokynul jakémusi muži, člověku s očima plnýma strachu, a ten mi podal útlou složku.

„Nemám teď na čtení čas,“ položila jsem ji na stůl a nespouštěla z toho děsivě schopného mladíka oči. „O co jde?“

Opřel se ledabyle o můj stůl. „Nevím, kolik toho víte o kompletní práci Převaděčů, tak to vezmu v kostce. Toho, kdo sem patří, do tohoto světa nejprve přivádí jemu určený Převaděč a jakmile projde iniciací a zaklimatizuje se, dostává vlastní medailon či jiný předmět, kterým se sám přepravuje mezi světy.

Pokud se ale jedná o někoho, kdo sem nepatří, je to o hodně složitější. Běžní lidé nemají tu schopnost Převaděče následovat, ani kdyby sebevíc chtěli. Jediný způsob, jak je dostat sem, je dosti složitý magický obřad. Jak se k jeho znění Derill dostal, zatím nevíme, protože ho ve starých spisech uchovávají všechna Ústředí a Rada starších v těch nejlepších bezpečnostních podmínkách. To ale budeme muset vyřešit později.

Hlavní problém spočívá v navrácení těch unesených lidí zpátky. Na to totiž neexistuje žádný obřad, jediným způsobem přechodu zpět je Vallianský kámen. Je tu již od počátku tohoto světa a vždy byl chráněn nejvyššími z Převaděčů v trezoru našeho Ústředí, zapečetěném pradávnými kouzly.“

„A ten zmizel,“doplnila jsem skoro bez dechu.

Carl přikývl a napřímil se. „Takže i když ty lidi najdete, nebude, jak je dostat zpátky.“

„A mohou tu žít?“

„Mohou, ale jen relativně krátce. Chybí jim náš gen, který se stará o tělesnou schránku během pobytu tady. Zpočátku nebude nic znát, ale po čase začnou velmi rychle stárnout a zhruba do roka zemřou na sešlost věkem.“

Rozhostilo se děsivé ticho, kdy každý přemítal všechny možnosti a jejich souvislosti. Všem se ale ve tvářích zračilo to samé – jestli nebudeme mít zatracené štěstí, budeme ty lidi nakonec mít na svědomí my, a ne Derill. A to by byl, dle Ariny, opravdu průser.

„Dobře,“ promluvila jsem konečně a nasadila opět svou chladnou upírskou tvář. „My máme momentálně prvořadý úkol ty lidi najít. Hledání Vallianského kamene je tedy na vás a vašich lidech.“

Přikývl a se svými lidmi v závěsu, mezi kterými jsem zahlédla i Stevovu ustaranou a zasmušilou tvář, odešel. V kanceláři bylo náhle víc místa i domnělého klidu, který byl ale jen tichem rozechvělého strachu.

Každý se opět pustil do své práce. Tess mi vyjela seznam a mapování všech domů a skladišť bez zjevného majitele nebo těch velmi podivných a podezřelých.

Začala jsem se seznamy probírat a vylučovat ty nepravděpodobné. Přesto jich však zbylo tolik, že nebylo ani v našich společných silách je všechny prověřit dřív než za měsíc. Pobyt v Alessandrově domě mě uchlácholil natolik, že jsem zapomněla, jak je City vlastně obrovské.

Noc pomalu přešla v podmračený den, ale my si toho téměř ani nevšimli. Už po hodině jsem přestala vnímat permanentní úhozy do klávesnic a zvonění telefonů. Nevědomky jsem dokázala vytěsnit vše kromě seznamu, na jehož prověřování jsem se absolutně soustředila. Proto jsem skoro nadskočila, když mi Arina opatrně zaklepala na rameno.

„Promiňte, Claire, ale mluvila jsem na vás, jenže bez úspěchu.“

„V pořádku. Co se děje?“

„Jen mě napadlo, že jakmile ty lidi najdeme, okamžitě vyjedeme, že?“

„Samozřejmě, přikývla jsem. „Proč se ptáš?“

Nervózně se ošila, což při jejím vzezření působilo skoro až komicky. „Říkala jsem si, že bychom mohli o něco vylepšit náš arzenál a zařídit takovou třešničku na dortu mi chvíli zabere.“

„Arino, vždyť máme to nejlepší vybavení, které se dá v tomhle světě sehnat. Tak o čem tto mluvíš?“

„O tom zabaveném střelivu z doků.“

Okamžitě mi došlo, o čem mluví, a zamračila jsem se.

„Víš vůbec, co po mně chceš? Nemůžu dovolit používat pod hlavičkou Ústředí bezpečnosti neschválené střely s tím koncentrovaným vlkodlačím jedem. Za to by nás sežrali zaživa všechny.“

Přikývla a vrátila se zpátky ke svému počítači. Už se mě nesnažila dál přesvědčovat, ale červíček pochybností byl už zaset.

„Tak dobře,“řekla jsem dostatečně nahlas. „Ale udělej to tak, aby na to nikdo nepřišel. A jen dva zásobníky, víc ne, jasné?“

Se širokým, trochu strach nahánějícím úsměvem mi pokynula a zmizela z kanceláře.

„A nikdo ani muk,“řekla jsem s těžko skrývaným uculením ostatním. Nu což, povzdechla jsem si v duchu. Jestli tu mám opravdu skončit, tak alespoň se vší parádou, ať to stojí za to.

Později jsem poslala Garyho pro jídlo, protože na všech už byla znát únava. Zvláště na Craigovi, který vypadal zralý na pořádnou dávku kofeinu. Soucítila jsem s jeho lidskou únavou, ale nemohli jsme si dovolit odpočívat. Teď ne.

Dávka sice teplé, přesto však dostatečně výživné krve mě vzpružila. Všechny vjemy byly opět ostřejší a silnější, nicméně má koncentrace neuznala újmy. Po chvíli jsem opět nevnímala nic jiného než adresy a mapy.

Několik desítek nejpravděpodobnějších adres jsem předala Tess a jejím šikovným počítačovým programům. Po dlouhých hodinách jsem konečně vyhlédla z okna a spatřila, jak slunce, skryté za hradbou šedavých mraků, zachází za obzor a na východě se svou stříbřitou silou snaží k zemi prodrat svůj svit měsíc. Moc se mu to ale nedařilo a okolí, kromě světel pouličních lamp, tonul ve tmě.

Propnula jsem prsty, ale rychle je zase stáhla. Už několik dní jsem pociťovala sílu, proudící v mém těle, neklidnou a dotírající. Za ten den, strávený tady, byla ale stále dychtivější a dravější.

Jak mi Alessandro vysvětlil, prsten, který mi daroval, působil oboustranně. Když mi síla scházely, dodával mi ji, když přebývala, vstřebával ji do sebe jako houba. Měla jsem však pocit, že i prsten je už v koncích. Teď ale nebyl správný čas ani místo, abych jí dovolila vyrazit, a tím se sama vysílit. Musela jsem jen zatnout zuby a sílu uklidit co nejhlouběji do svého nitra.

„Máme to!“ zakřičela náhle Tess. Okamžitě jsem stála za ní a přes rameno sledovala její dlouhý štíhlý prst, jezdící po obrazovce.

„Poslala jsem do centrály to, co jste mi dala. Prověřili to ještě oni a vyšel jediný výsledek.“ Podle zprávy se jednalo o skladiště na periferii City, oficiálně prázdné. Stálo v dlouhé řadě dalších, nevýrazné, šedivé. Jen skleněná kupole dávala tušit, že se nejedná jen o jednu obrovskou místnost se zaprášenými krabicemi.

„Fajn.“ Rozhlédla jsem se po ostatních, oživnuvších náhlou vzpruhou a nenadálým přívalem adrenalinu. „Takže Tess odešle data vedení, já zavolám Nikitovi a Louis pobere všechno, o čem si myslí, že by nám k něčemu mohlo být. Craigu, tentokrát tě budu muset vzít s sebou, takže si vezmi přenosný počítač a kabely na propojení s čímkoliv. Gary připraví auta a Arina dá do kupy a rozdělí zbraně. A tu třešničku na dortu,“ zvedla jsem varovně prst, „si vezmu k sobě. Ale až v autě. Tak do práce,“ tleskla jsem a vrhla se k telefonu.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 52. část: