OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 53. část

14.10.2010 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1172×

Horečných, předlouhých pět minut trvalo, než jsme vyjeli. Tři auta s námi šesti následovaly další tři neoznačené vozy s těmi nejlepšími ze zásahové jednotky, jak mě Nikita ujistil a nad kterými mi předal po dobu akce úplné velení.

Gary s Louisem jeli první, za nimi já s Arinou a v závěsu za námi Tess s trochu vyděšeným, ale překvapivě sveřepě klidným Craigem. Řídila jsem a Arina mezitím vyndala z brašny jednu ze zbraní zabavených při zátahu.

„Jeden plný zásobník už v ní je, druhá máte tady. A buďte na něj opatrná,“ dodala ještě, jako bych si to sama příliš dobře neuvědomovala.

„Kristepane, co to dělám,“ zašeptala jsem a zbraň zasunula za pásek kalhot hned vedle té normální. Zásobník jsem uložila do vnitřní kapsy bundy, odděleně od ostatních, a zhluboka vydechla a nechala plíce prázdné, abych uklidnila zběsilost vlastních myšlenek.

V tichu, pomalu a se zhasnutými světly všichni dle mých předešlých instrukcí zastavili na začátku řady skladišť, tak, aby byla auta co nejméně vidět. Deset mužů ze zásahovou mlčky následovali mé pokyny beze slov a rozdělili se na čtyři skupiny. Pak se s profesionální rychlostí a tichostí rozešli na čtyři strany uličky a vydali se vpřed.

Pohybovali jsme se co nejtišeji, což pro upíry, vlkodlaky a vílu nebyl žádný problém. Craig moc dobře chápal vážnost situace a nutnost absolutně tichého příchodu, takže ani neprotestoval, když ho coby jediného člověka vzal Gary prostě na záda s batohem s technikou, jako by byl pouhé pírko.

Kvůli možnému snímání impulzů jsme nepoužili elektronický naváděč, připomínající mi hodně vylepšené GPS. Přesto jsme přesně věděli, který sklad je ten pravý, i když jsme kvůli výšce nemohli, přitisknutí ke zdi, vidět jeho kupoli.

Byla to obrovská budova, zjevně rozčleněná do několika pater. Těch několik málo oken, které byly jaksi neuměle vsazeny do stěn, bylo zaslepených, takže nebylo možné zjistit, zda a kolik lidí je uvnitř už z uličky.

Pohledem jsem se ujistila, že jsou všichni na svých místech, a několika rychlými skoky s pomocí úchytů, tvořených rámy oken a okapovými rourami, jsem se společně s Garym a dvěma muži ze zásahovou dostala na střechu. Pohlédla jsem opatrně přes okraj plechu přes špinavé sklo skrz kupoli.

Pod námi se rozkládalo pole šedi. I svým vytříbeným zrakem jsem nezahlédla víc než jen několik matně zřetelných sloupů a podlahu s jakýmsi smetím po stranách. Přesunula jsem se zpět ke kraji střechy a naznačila dolů další postup.

Další dva muži, Arina a Louis s Craigem na zádech vedle mě spočinuli během dalších pár vteřin. Louis již naučeným pohybem přiložil ke sklu na několika místech jakési čidlo a na malé obrazovce očima rychle sjížděl odpovědi zařízení. Pak pohlédl přímo na mě a přikývl.

Netušila jsem sice, jak ta jeho mašinka funguje, ale věděla jsem jedno – skleněný povrch byl absolutně nezabezpečený. A to mi stačilo. Pokynula jsem jednomu muži v černém, který bleskovým pohybem jakýmsi laserovým perem vyřízl jednu tabuli skla tak, že ji dokázal ihned vyndat a položit opatrně na střechu dál od našich nohou.

Nahnula jsem se otvorem do prostoru a konečně nedonutila nadechnout. Vzduch byl pro mě náhle opět plný pachů, dusný a podivně nepřátelský. Cítila jsem hlavně spoustu zatuchlého prachu, do kterého se mísil pach kovu, zetlelého dřeva a jakéhosi oleje. A hlavně krve. Lidské krve.

Tentokrát už jsem nemusela nikomu nic naznačovat. Můj skok do hlubiny byl jasný všem. Jelikož jsem netušila, co nás čeká na zemi, místo volného pádu jsem zvolila pozvolnější, přesto však bleskový přesun po stěnách. Nechtěla jsem nikoho zbytečně ohrozit tím, že spadneme do pasti rovnýma nohama.

Zastavili jsme se několik posledních metrů nad zemí. Louis, zaklíněný nohama kvůli stabilitě za vyčnívající vodovodní potrubí, vytáhl jednu ze svých dalších vymožeností, o které jsem nevěděla takřka nic. Několikrát s ní zamával vzduchem a pak jí pomalu spouštěl směrem k podlaze. Čím více se k ní blížil, tím více pohyb přístroje zpomaloval a napjatě pozoroval údaje na maličkém displeji v ruce.

Až po předlouhých dvou minutách seskočil na zem a my ostatní za ním. Jak se dalo očekávat, po střeše nebyla nijak zajištěná ni hlavní místnost. Z té, jak jsme hned zjistili, vedly jen jediné dveře, a ty byly zapečetěné překvapivě moderním a složitým kódem. Louisovi stačilo pár vteřin na to, aby zjistil, že tohle už jeho technické hračky nezvládnou a bude muset nasadit trochu jiný kalibr.

Během chvilky byl zpátky i s Craigem, kterého jsme kvůli jeho lidské vůni a dýchání během sestupu dolů raději nechali v bezpečí na střeše. Byl vystrašený, doširoka otevřené oči mu v šeru těkaly sem a tam, ale zároveň byl i vzrušený akcí. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit jeho úšklebek, který mu kraloval ve tváři celou dobu, kdy se snažil napojit na kódovaný zámek.

Po chvilce se mu to podařilo. Malý počítač, položený na hubených kolenou, začal okamžitě zasypávat příkazy, a mně v tu chvíli připadaly zvuky rychle stlačovaných kláves jako hromobití. Ví bůh, kde bychom bez něj byli.

Po několika vteřinách zaváhání stiskl poslední klávesu. Kódovací zařízení tiše zabzučelo a pak do ticha zaznělo tiché klapnutí. Zámek se otevřel. Ten klučina to vážně dokázal!

Rozestavili jsme se kolem dveří v útočném postavení. Když byli všichni na svých místech, jeden z mužů v černém na levé straně opatrně nártem rozevřel dveře tak, abych mohla s Garym těsně za mnou okamžitě vklouznout do místnosti.

Byla nižší než ta předchozí, přesto však její strop dosahoval úctyhodné výšky. Přímo u dveří seděl napůl spící mladý vlkodlak, kterému Gary ihned nemilosrdně vrazil do krku jehlu s ampulí chemikálie, která by na několik hodin uspala několik slonů.

Ani nehlesl, oči se mu okamžitě zavřely a on ulehl s hlavou v podivném úhlu na stolek před sebou. Já si ho ale nevšímala. Zajímalo mě spíš to, co měl střežit.

Ve třech zbylých rozích místnosti stály tři postavy, zřejmě muži. Nohama se skoro nedotýkali podlahy, ruce svázané nad hlavou. Viseli na lanech spletených s dráty, setkávajíc se u stropu v jednom velkém nepřehledném uzlu. Vypadalo to, že nevnímají, ale dýchali a jejich dech byl stejně pravidelný jako tlukot jejich srdcí. Dovolila jsem si doufat, že jsou sice nejspíš něčím nadopovaní, ale jinak v pořádku.

Nemusela jsem Louisovi ani nic naznačovat. Ani on nespouštěl pohled z podivného uzlu nad našimi hlavami. Strop byl sice nižší než ve skladišti předtím, přesto ale stále povážlivě vysoko.

Donutila jsem se uklidnit a nechat ho dělat svou práci. Vytáhl malé pero, stiskl ho a paprskem, který z něj vycházel, pomalými pohyby zápěstí prověřil celou místnost. Dal tak ukázat i nám, co už tušil. Protože ať už to tu vypadalo sebezastaraleji, nikdo nevěřil tomu, že by se Derill spoléhal jen na hlídače.

Místnost skrz naskrz protínaly jiné paprsky, pouhému oku neviditelné. Louisův přístroj nám však předvedl zabezpečení v celé své kráse. Slabě nazelenalé paprsky bez zjevného uspořádání křižovaly od stropu k zemi celý prostor a nedávaly tak žádnou šanci pro útěk unesených bez okamžitého alarmu, ne-li něčeho horšího.

Louis si ještě chvíli celý systém prohlížel, pak na mě krátce pokývl a vrhl se na zeď. Nepostupoval nahoru ladnými skoky a elegantními pohyby jako při cestě ke kupoli, ale jako ještěrka se takřka plazil po zdi s očima neustále napnutýma, mezi zuby stále držíc pero s paprskem, kterým kontroloval okolí.

Všichni byli napjatí a připravení k okamžitému útoku či útěku. Louis se však nahoru nakonec dostal bez zjevných obtíží. Po trubkách, zabetonovaných spoji do stropu, přeručkoval až nad uzel, kde se zahákl nohama a s hlavou dolů se spustil dolů, až se tváří málem dotýkal drátů.

Několik vteřin je bez jediného dotyku zkoumal, pak vytáhl pár malých předmětů a opatrně nadzvedával drátky. Každý pohyb si nejprve zkusil nanečisto, aby si pak byl v každém svém konání absolutně jistý. Byl nesmírně pečlivý a soustředěný, oči doširoka rozevřené, ruce pevné, ve tváři neochvějnou jistotu, že ví, co dělá.

Přestřihl jeden z drátků, vyšvihl se zpátky k trubkám, uklidil všechny nástroje do kapes, které neprodyšně zavřel, a opět vytáhl laserové pero. Pomalu jeho paprskem projížděl celou místnost, od rohu do rohu, od stropu k zemi. Když si byl konečně úplně jistý, zandal i to a jediným ladným saltem seskočil rovnou na zem.

Zdvižený palec a úsměv od ucha k uchu v jeho tváři mluvily za vše. Alarmové zabezpečí bylo odpojené. Nějak se mi ale stále nechtělo věřit, že je to vše.

Jako v odpověď na mé vlastní obavy mi jeden z mužů ze zásahovky poklepal na rameno a ukázal kamsi za jednu z postav. Tam se, mizerně zakryt špinavým hadrem, skrýval zeleně podsvícený displej bez časomíry, jen čtyři nuly vedle sebe.

Nemusela jsem být ani expert na techniku, aby mi došlo, že je to buď odpočítávaní, zatím neaktivní, nebo spouštěč. Jedno ale měly ty dvě věci společné – výbušninu. A s tím by si po fyzické stránce nedokázali poradit ani upířy, natožpak ti bezbranní lidé, visící tu jako kusy hovězího na jatkách.

Arině, Garymu a zbylým mužům jsem naznačila, ať zůstanou u dveří, a s Louisem a Craigem jsem se vydala k tomu nemilosrdně zářícímu číselníku. Muž, kterého jsme při tom museli obejít, stále netečně visel na laně a nevypadalo to, že by se měl v příštích chvílích probrat a dělat nám v rohu svými vystrašenými pohyby problémy.

Prosmýkli jsme se kolem něj a sehnuli se. Opatrně jsem shrnula plesnivou deku, ležící pod displejem, a odhalila tak další klubko drátů, směřujících k poutacímu lanu a vinoucí se podél něj až k uzlu u stropu, a ledabyle zabetonovanou dutinu ve stěně, skrývajíc výbušninu.

Oba muži si vše pořádně prohlédli a Louis pak kývl na Craiga. Ten mi strohými účelnými gesty naznačil, že spoušť má centrálu v uzlu a je vázaná na váhu a tlak, působících na lana. Jinými slovy, jak mi došlo, pokud je jen tak odvážeme, spustíme celý mechanismus do chodu a celé to tu vyletí do vzduchu.

Tentokrát jsem byla v koncích já. Rozhlédla jsem se po ostatních, ale Craig s Louisem už mě nevnímali, dívali se do očí a posunky se domlouvali. Hned mi došlo, o co jde, a neměla jsem z toho zrovna radost. Věděla jsem sice, že Craiga potřebujeme a proto jsem ho brala s sebou, ale nechtěla jsem v takové míře ohrozit jeho život.

Stačilo však pár mučivě dlouhých sekund, abych se smířila s jejich rozhodnutím. Jiné východisko prostě nebylo a já musela zatnout zuby a přikývnout na souhlas. Nelíbilo se mi to ani za mák, ale jestli s tím dokázal někdo něco udělat, byli to právě oni dva. Spolu.

Když si Craig neprodyšně naládoval kapsy všemožnými kabely, o kterých si myslel, že mu k něčemu budou, v jedné ruce pevně sevřel malý počítač a druhou se pevně chytil přikrčeného Louise kolem hrudi. Pak nadskočil a nohama mu v ocelovém sevření plným strachu a vzrušení obemkl bedra a břicho.

Ve dvou byl jejich výstup o něco pomalejší a my, sledujíc je zezdola, trnuli strachy. Louis však moc dobře věděl, co dělá, pohyby perfektně sladil se zdí i svým nákladem, a tak nad ohromný uzel nad našimi hlavami dorazili bez jediného narušené bezpečnostních paprsků.

Pevně se nohama zapřel o trubku stejně jako předtím a opatrně spustil po svém těle Craiga dolů tak, že ten se mu v kolenou zase zapřel o ruce. Viseli tam jako jedno tělo, oba vzhůru nohama nad propastí několik desítek metrů hlubokou.

Craid děla, co mohl. Nejprve opatrně vyzkoušel několik malých kabelů, než přišel na ten správný. Pak ho připojil k počítači, který částečně vsunul mezi jejich těla, zhluboka se nadechla a pak se jeho prsty v tichém štěbetání rozeběhly po klávesnici.

Donutila jsem se odtrhnout zrak od dramatu, probíhajícího nad mou hlavou, a obezřetně se rozhlédnout kolem sebe. Na první pohled bylo vše v absolutním pořádku, ale pocit, že je najednou něco špatně, mi neodbytně tloukl v hlavě.

Po dlouhé době, kdy to nebylo třeba, jsem se nadechla. Zhluboka jsem nasála okolní vzduch a ve směsici pachu dřeva, prachu, kovu a lidských těl zavěšených na lanech ucítila ještě něco. Sice slabě, ale stačilo mi to k tomu, abych dotekem zburcovala ostatní.

Arina, Gary i muži ze zásahovky hluboce nasáli vzduch a jejich rozšířené pohledy mi daly jasně vědět, že si toho všimli taky. Slabé, přesto však rozeznatelné kořeněné vůně minimálně dvou vlkodlaků smíšené s upířím. A ani jeden z nich nepatřil nikomu z nás.

Ve vteřině jsme ve čtyřech skupinách, dvě po obou stranách dveří vedoucích zpátky do hlavního skladiště pod kupolí a dvě u dveří, špatně ukrytých na druhé straně místnosti, vedoucích hloub do prostor budovy.

Útok přišel náhle, dřív, než jsme se dokázali upevnit ve svých pozicích. Vyrazili oběma dveřmi současně, tři vlkodlaci a dva upíři. Rozrazili obě naše skupiny takovou silou, že jsme se rozletěli do středu místnosti.

V okamžiku jsme byli na nohou, to však nic neměnilo nic na jejich zuřivosti. Dva vlkodlaky v černém vyřídili okamžitě, na zbytek se vrhli po jednom. Pohyb kolem sebe jsem sice ještě stačila zaregistrovat, ne ho však lokalizovat tak dobře, abych stačila uhnout.

Zavalitý vlkodlak mě zalehl takovou silou, že má tvář v odrazu zaduněla o betonovou podlahu. Necítila jsem bolest jako takovou, ale obrovský tlak na své hrudi, přitisknuté k zemi pod vahou skoro dvoumetrového chlapa. Nemohla jsem si však dovolit přestat dýchat, protože tak bych přišla o jednu ze svých výhod.

Vší silou jsem se zapřela rukama a koleny o zem a vymrštila se přesně ve chvíli, kdy mi u ramene jen těsně cvakly jeho zuby, jak se v okamžení měnil na zvíře. Jeho jedovaté sliny mi však potřísnily bundu, kterou jsem okamžitě odhrnula z dotyku holé kůže. Přesto mi na šíji zanechal neklamné znamení jeho moci nade mnou – malou, přesto však ostře bodající a pálící ranku.

Dokázala jsem ho sice setřást z vlastních zad, ne však ze sebe. Převalil se na bok a stáhl mě s sebou, doufajíc, že se takhle dostane líp k místu, do kterého by se mohl zakousnout. Ruce kolem mé hrudi se mu už měnily, stejně jako celé tělo, a mě tak místo lidských rukou svíraly ostré drápy na koncích jakousi rohovinou porostlých paží.

Opět jsem prudce trhla tělem, čímž jsem ho alespoň trochu odsunula ze svého dosahu, a loktem mu zasadila ránu do břicha. Paže se mi však odrazila od dalších šupin, které teď už pokrývaly skoro celé jeho tělo.

Vzedmul se ve mně obrovský vztek. Proměnil se ne ve vlka, ale jakéhosi ještěra, trochu připomínajíc draka z dávných bájí. Byl však o dost ohavnější a jeho tvář, ne úplně změněná, vypadala jako kombinace lidské  tváře a hlavy varana. Byl odporný a zároveň, jak jsem si trpce  uvědomovala, se svým brněním takřka nezranitelný a zatraceně nebezpečný. A to mě dopálilo snad ještě víc.

Neohnala jsem se po něm rukou, aby se jeho tvrdé šupiny náhodou neprovrtaly mým oblečením a tím mi nedopravily jed na holou pokožku, jak jsem měla v první chvíli v úmyslu. Místo toho jsem se zapřela ještě jednou, tentokrát o jeho vlastní nohy, zdeformované do obrovských ještěrčích pařátů, a vyšvihla se na nohy.

Snažil se mě udržet, ale tím, že jsem mu přišlápla jeho vlastní nohy, neměl šanci a musel mě pustit. Otočila jsem se a spatřila v celé hrůznosti to, v co se proměnil. Ruce i nohy se mu sice o něco zkrátily, svaly na nich však zmohutněly a potrhaly mu tak oblečení, které na něm teď viselo jen v ubohých cárech. Celé jeho tělo bylo pokryto šupinami tvrdými jako ocel a pevnými tak, že jsem neměla možnost se skrz ně dostat, abych ho zranila. Neměl dokonce ani holé břicho, jak to u podobných tvorů bývá, jeho trup vypadal naopak ještě silnější než co jiného. Ve tváři mu sice zůstaly oči, vzdáleně připomínající lidské, nic z člověka v něm v tuhle chvíli už nezůstalo.

Nebyl to úmyslný akt, nic plánovaného, jen instinkt obrany v ohrožení. Má ruka vystřelila směrem k němu, aniž bych si to vůbec uvědomila, a z ní v jedné jediné děsivé vteřině vyletěla má síla. Žádné formování do koulí v mých dlaních, žádné rozehrání, žádný čas na přípravu. Byl to jen pud sebezáchovy tohohle cizího těla, ve kterém jsem tu žila, a ten se teď rozhodl jednat i beze mě.

Namodralý výboj z mé ruky ho zasáhl přímo do krunýře na hrudi, ale neodrazil se. Místo toho celé jeho tělo v jediné chvíli rozcupoval na kusy a já tak měla jen jediný okamžik, jak uhnout padajícím troskám jeho tělesné schránky plné jedu.

Otočila jsem se a na poslední chvíli uhnula změti řítících se těl, ve kterých jsem rozpoznala Arinu a mladého upíra, jehož dlouhé plavé vlasy zakrývaly její tvář. Vypadala, že je v nevýhodě, a ten kluk s ní vytírá zem takovým způsobem, který se vůbec nelíbil mně a zjevně ani jí. Tady už končilo dekorum celé tiché akce.

„Uhni!“ zakřičela jsem a zadoufala, že aspoň instinktivně vycítí, jak se situace vyvíjí. Naštěstí jí asi došlo, co hodlám udělat, a okamžitě si lehla na zem tváří dolů. Mladík ani nestačil pořádně spatřit mou tvář, než ho další výboj z mé pálící ruky rozhodil v okruhu dvou metrů.

Podívala se na mě vytřeštěnýma očima a pak se okamžitě zařadila po mém boku.

„Myslela jsem, že ho chceš zastřelit,“ utrousila, zatímco se snažila rozpoznat, jak jsou na tom ostatní.

Ušklíbla jsem se, náhle plná síly a odhodlání.

„Než bych tu zbraň vytáhla, byla bys už třikrát mrtvá.“

Úkosem na mě pohlédla, na jazyku jistě připravenou peprnou odpověď, místo toho se však se mnou rozeběhla do skupinek ostatních, roztroušených po místnosti, abychom upevnili naše vedení.

Gary pomoc zjevně nepotřeboval. To, čemu jsem se snažila vyhnout, jemu zjevně nedělalo problém. Vlkodlaka právě holýma rukama cupoval na kusy, trhal mu úd po údu, přičemž hlava byla jako první v pořadí. Oklepala jsem se při pomyšlení, co náš rod vlastně dokáže, a vrhla se s Arinou na pomoc chlápkům ze zásahovky, kteří vypadali, že brzo skončí nejen se svou profesní kariérou, ale i s celým životem.

S mou nahromaděnou silou to šlo ráz naráz. Dva z mužů byli zraněni, ale jinak všichni dopadli až překvapivě dobře. Tentokrát jsem skutečně cítila, jak mi prsten dodává síly k tomu, abych bez problémů fungovala dál, a já se tomu pocitu s chutí oddávala.

Náhle vedle mě stanul Louis a já si v jediném děsivém okamžiku uvědomila, že jsem na ty dva nahoře úplně zapomněla. Rychle jsem se ohlédla a spatřila Craiga, živého a zdravého, jak s poněkud znechuceným výrazem obchází torza nepřátelských těl.

„Zvládnul to,“ utrousil věcně směrem k němu. „Můžeme je sundat.“

Pohlédla jsem na tři stále bezvládně visící těla a s Louisem a Arinou se k nim vrhla. Craig očima všechno ještě jednou překontroloval a pak nám pokynul, že můžeme pokračovat.

Vytrhnout lana a uvolnit unesených ruce a nohy byla otázka chvilky. Snažili jsme se pracovat opravdu opatrně, protože jsme si až příliš dobře uvědomovali, že jsou to lidé, lehce zranitelné schránky plné bolesti a emocí.

Byli však zjevně pod vlivem nějaké drogy, protože ani ve chvíli, kdy jsme je odvazovali a pokládali na zem, se nepohnuli. Sundali jsme jim tedy kápě, já, Arina a Louis. Ale jen já jediná zůstala nevěřícně zírat do tváře omámeného muže, ležícího u mých nohou.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 53. část: