OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 9. část

29.10.2009 (12:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1329×

   Prudce jsem rozevřela oči a posadila se. Bílé světlo nemocničních zářivek mi přišlo neskutečně oslnivé, přesto jsem však nepociťovala potřebu přivřít oči. Táhlý, nepřerušovaný zvuk přístroje, monitorující tlukot mého srdce, byl ale příliš silný a donutil mě přikrýt si uši dlaněmi.

   Doktorka Taylorová, stojící vedle mé postele, rychle vytáhla kabel ze zásuvky. Podívala jsem se na ni a chtěla jí poděkovat, ale okamžitě jsem se zarazila. Tolik vrásek v obličeji, hlubokých i jemných, v očích drobné žilky naběhlé nevyspáním, takřka nevýrazné, přesto však znatelné tmavé flíčky ve tváři… Přišla mi náhle úplně jiná, jako bych jí viděla poprvé v životě. Jak to, že jsem si předtím nevšimla toho, jak se na ní podepsal její věk?

   „Jak je vám, paní Adamsová?“ Její hlas byl tak… nemelodický. Ale byla hodná a navíc lékařka. „No, já ani nevím. Ale asi dobře.“ Zato s mým hlasem se něco stalo! Už nebyl tak hluboko posazený, ale jemný, beze stopy nezaměnitelného londýnského přízvuku.

   „Jsem rád, že se cítíte dobře.“ Na druhé straně pokoje postával Jan Zmolski s neznámým mužem. Ten se na mě zeširoka usmíval a vypadal jako někdo, koho opravdu potěšilo, že už jsem zemřela. I když pouze teoreticky.

   „To je fajn. A vy jste kdo, jestli se můžu zeptat?“ nechtěla jsem být nepříjemná, ale nebylo mi zrovna po chuti, že mě tady sledoval nezvaný pár očí zrovna v době, kdy jsem se zmítala na pokraji smrti. Přišlo mi to příliš osobní.

   Klouzavým, ladným pohybem se dostal k pelesti mého lůžka a natáhl ke mně ruku. „Promiňte mou nezdvořilost. Jmenuji se Liam Shaft a dohlížím na veškeré iniciace. A ta vaše mě opravdu zajímala, proto jsem tady.“

   Podanou ruku jsem váhavě přijala, ale rychle jsem ruce zase složila do klína. „V pořádku. Doufám, že jsem vám alespoň udělala radost.“ „Samozřejmě,“ rozzářil se ještě víc. Zjevně nezaslechl jemnou dávku ironie v mém hlase.

   Zato Jan ano. Lehkou úklonou se rozloučil a odešel. Neměla jsem ho příliš v lásce, za tu krátkou dobu mi skutečně nestihl přirůst k srdci. Nicméně mi v tuto chvíli nebylo úplně příjemné, že mě tu nechává s lidmi, ke kterým sice také nemám důvěru, ale přeci jen pro mě Jan představoval ve světle posledních událostí hned za Stevem pevnou konstantu. A ta teď zmizela.

   Nejistě jsem za pomoci doktorky slezla z postele, ale nakonec té pomoci ani nebylo třeba. Cítila jsem se překvapivě dobře, alespoň po fyzické stránce. Dokonce zdaleka nejlépe za hodně dlouhou dobu.

   „Sundám vám tu obvaz,“ zašveholila mi do ucha jedna ze sestřiček, zjevně nervózní z Liamovy přítomnosti. „Už ho nebudete potřebovat.“ Strhnutí náplasti jsem ani neucítila. Když jsem však zahlédla v její ruce gázu s několika kapkami mé vlastní krve, málem mě to porazilo.

   Vytřeštila jsem oči a z mně samotné neznámého důvodu jsem se po tom čtverečku vrhla. Sestřičku to asi moc nepřekvapilo, jen raději poodešla o několik kroků dál. Zřejmě jsem nebyla první upír, kterého tu měli.

   Přivoněla jsem k zaschlým kapkám. Něco uvnitř mě hlasitě křičelo, ale smyslu těch slov jsem nerozuměla. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo to, že vůně krve se pro mě stala tou nejkrásnější a nejomamnější na světě. Tedy na tomto světě.

   Liam mě jemným zatlačením donutil se zase posadit a gázu mi lehce vykroutil z prstů. „Tohle ještě není to pravé, Claire. To skutečné teprve přijde.“ „Co – skutečné?“ „Vůně a chuť skutečné, čerstvé krve.“

   Znělo to hrozně. I když už jsem na to byla předem upozorněna a tudíž jsem měla být i připravena, znělo to mým uším naprosto šíleně. Prostě jsem si to neuměla představit. Krev… Jak to říkal Aleksi Jansson? Že se vyrábí krev umělá, která tak nikoho nenutí zabíjet.

   Nevěděla jsem, co s rukama, přišly mi náhle prázdné. Prohrábla jsem si alespoň vlasy, ale v půli pohybu jsem se zarazila a vytřeštila na Liama oči. Pochopil, nač jsem právě myslela, a pousmál se.

   „Neděste se, Claire. V tomto světě, teď po proměně, vypadáte trošičku jinak než předtím. Vaše vizáž nyní plně odpovídá tomu, co v sobě máte zakódováno pro život tady. Támhle máte zrcadlo,“ pokynul rukou ke zdi v chodbičce mezi místnostmi.

   Dvěma nezvykle rychlými a naprosto neslyšnými kroky jsem před něj došla. Proboha, tohle jsem… já? Mé krátké tmavě hnědé vlasy byly pryč, místo nich se mi na zádech houpla silný cop temně rudých vlasů. Spěšně jsem ho rozpletla a rozpustila. Karmínový závoj hustých vlnitých vlasů se mi rozprostřel až k linii beder a několik kratších pramenů se mi dostalo také do tváře, kde měkce dopadly na prsa.

   Prvotní šok však nebyl jediný. Má vždy trochu oblejší postava byla náhle pryč. Nevěřícně jsem si prohlížela své štíhlé ruce a nohy, a především užší obličej. Tvář nabyla poněkud ostřejší výraz, vystoupily mi klíční kosti a zeleň mých očí mi teď připadala více intenzívní. Má celoživotní bledost se stala ještě zřetelnější. Ze štíhlých prstů mi padal snubní prsten.

   V odraze jsem zahlédla Liama, který se zájmem pozoroval mou reakci. Ani jsem se neotočila, do očí jsme si hleděli dostatečně jasně i přes zrcadlo. „Tohle nejsem já,“ šeptla jsem. „Ale jste, Claire. Tady ano.“ „A když se vzbudím…“ „Žádný strach, probudíte se opět jako stará dobrá Claire Adamsová s krátkými vlasy a konfekční velikostí čtyřicet dva.“

   Znovu jsem se prohlédla od hlavy až k patě a nevnímala, že mě stále pozoruje. Pokud tu byl už během mé přeměny, musel asi vidět i horší věci než jen jednu rozcuchanou… upírku. Bože, hrozné slovo! Ale co, budu si muset zvykat. Chtěla jsem to a teď to mám.

   Doktorka Taylorová mi mezitím přinesla oblečení. Naštěstí zřejmě pochopila, že před podpatky a sukýnkami dávám přednost pohodlí, a tak mi podala džíny, do kterých bych se běžně nenarvala ani s největším sebezapřením, obyčejné bavlněné triko a tenisky. Neopomněla ani kartáč na vlasy, který jsem díky svému běžnému sestřihu neviděla už několik let, kartáček na zuby, pastu a spodní prádlo.

   Z hábitu, který na mě teď plandal ještě více než předtím, mi v soukromí za staženými roletami pomohla doktorka. Oblečená jsem byla tak rychle, až mi to přišlo nemožné. Těšila jsem se, až si omyji obličej a vyčistím zuby, ale z chuti zubní pasty se mi udělalo špatně.

   „Na to si časem zvyknete,“ pohladila mě přátelsky po zádech. „Zatím se vám ale bude dělat ze všech běžných lidských chutí trochu špatně. Zadržte dech, bude to lepší. Hlavně nezkoušejte nic jíst ani pít, bylo by to ještě horší.“

   Poslechla jsem tedy její rady a se zděšením zjistila, že pokud zrovna nepotřebuji mluvit, vůbec nemám potřebu dýchat. Byl to ale zvyk a tak jsem ve chvíli, kdy jsem si opláchla zbytky pasty, začala znovu dýchat.

   Před ošetřovnou už na mě čekal Steve. Nejprve pár vteřin zaraženě civěl, ale pak mě pevně objal. Liam to celé sledoval s bohorovným klidem. „Claire, vypadáš… jinak, ale úžasně! Jak je ti? Všechno proběhlo v pořádku?“

   Bylo to děsivé, ale já jeho objetí téměř necítila. Netušila jsem, čím to může být, ale ten důvěrný dotek mi připadal jen jako pohlazení větru. Cítila jsem však něco jiného. Krev. Teplou krev proudící jeho tělem. Naprázdno jsem polkla a snažila se nevnímat pulsující tepnu na jeho krku. „Jsem v pohodě, Steve. A jestli měl výsledek dopadnout takhle, tak ano, všechno proběhlo v pořádku.“

   Liam si za mými zády odkašlal a nenápadně mi tak pomohl dostat se ze Stevova sevření. „Tak snad abychom šli.“ Zamračila jsem se, o dalších krocích po mé iniciaci jsme se ještě nebavili. „Kam?“ „Aleksi s Janem by vás rádi viděli ještě předtím, než předstoupíte před královskou rodinu.“

   Znělo to tak šíleně, že to musela být pravda a tak jsem se radši dál neptala. Došli jsme až ke dveřím, když mi ale došlo, že Steve nás nenásleduje. S tázavým pohledem jsem se otočila zpátky k němu.

   Steve jen s trochu posmutnělým úsměvem zakroutil hlavou. „Já s vámi nejdu, Claire. Naše společná cesta skončila. Od teď už tě budou mít na starosti jiní. Ale doufám, že se ještě setkáme.“ „To já taky,“ špitla jsem přes stažené hrdlo.

   Myslela jsem, že za Aleksim a Janem půjdeme zpátky dolů do síně Rady starších. Liam mě ale vedl úplně jinými chodbami na stejném patře. Šli jsme rychle, ale pohyb byl teď pro mě náhle překvapivě snadný. Žádná únava, žádné zadýchání, jen pouhopouhá radost z pohybu, který mi připadal jako let vzduchoprázdnem.

   Už asi po dvacáté jsme zahnuli. Konečně se před námi objevilo to, co jsme potřebovali – spíše kancelářsky vypadající chodba s malými skleněnými stolky, dlouhým stolem se sekretářkami a řadou masivních dveří s pozlacenými jmenovkami.

   Liam na jednu z žen jen pokývl a šel dál. Poslušně jsem ho následovala, snažíc se nevnímat tázavé a nadmíru zvědavé pohledy, směřující ke mně od všech žen za stolem. Raději jsem šla krok za Liamem a sledovala jeho široká ramena.

   Rychle zaklepal na jedny ze dveří a ihned vešel. Podle štítku jsem poznala, že je to zasedací místnost. U mohutného stolu ve tvaru U seděli Jan a Aleksi, každý na jedné straně, přesto však v družném hovoru. Po našem vstoupení však naráz umlkli.

   Nevěděla jsem, nakolik Jan nejstaršímu muži z Rady přiblížil mou změnu, Aleksi však na mě zůstal zírat, jako by mě viděl poprvé. Po chvíli se ztěžka zvedl, došel až ke mně a položil mi ruce na ramena.

   Nic neříkal, jen se mi upřeně díval do očí. Netušila jsem, zda jsem se nedopustila nějakého přehmatu, zda jsem před ním neměla pokleknout nebo tak něco, ale nevypadalo to, že by byl nějak uražen nebo dotčen. Naštěstí.

   „Vypadáte úchvatně, má drahá,“ pronesl takřka obřadně. „Jistě,“ zavrtěl se Jan ve svém širokém koženém křesle. „A co říkáte jejím očím? Dokonalé, že?“ „To ano,“ nespouštěl z nich Aleksi oči. „Naprosto dokonalé.“

   Z rozpaků mě vysvobodil až Liam. „Abyste chápala, Claire,“ ozval se za mými zády, „každý, kdo se promění v upíra, má černé nebo tmavě hnědé duhovky. Ale pokud patří do královské rodiny nebo její největší blízkosti, si naopak uchová vlastní barvu očí, navíc ještě zvýrazněnou iniciací. A někoho jako vy jste tu už neměli hodně dlouho, to mi můžete věřit.“

   Oči jsem pod náporem těch slov sklopila a tak přetrhla kontakt mezi mnou a Aleksim. Ten si beze slov šel opět sednout, pohyb už pro něj musel být v tomhle věku namáhavější. Zato Jan se vyšvihl ze křesla a ležérně se opřel zády o stůl s rukama v kapsách. Až teď jsem si všimla barvy jeho očí. Byly černé jako uhel. Takže žádná elita, ušklíbla jsem se v duchu.

   „Víte, co vás teď čeká, Claire?“ Nejistě jsem pohlédla na Liama, ale ten mlčel, ostatně jako celou dobu. Tak jsem Janovi vrátila jeho trochu posměšný pohled, pokrčila rameny a bojovně sepjala ruce na hrudi.

   „To nevím, nikdo mi to ještě neřekl. Je mi však jasné, pane Zmolski, že mě v této nevědomosti nenecháte.“ Tentokrát nemohl můj sarkasmus uniknout nikomu. Já ale nemohla jinak. Ne že by se ke mně Jan už před iniciací choval bůhví jak mile, teď bylo však jeho jednání dosti svrchované. A ačkoli jsem netušila, jestli na to má coby člen Rady starších právo, už nyní mi bylo jasné, že v hierarchii upírů je hluboko pode mnou. A i když jsem se nechtěla chovat jako snobská mrcha, chtěla jsem mu dokázat, že nejsem žádná chudinka a útoky umím vracet.

   Pochopil to ihned. Trochu se stáhl a ramena mu poklesla. V jeho tváři jsem zahlédla letmý záblesk hněvu, ve vteřině však dokázal své emoce zkorigovat a nasadil opět svůj profesionální postoj.

   „Předstoupíte před královskou rodinu, která jediná má právo určit vaše přesné zařazení a místo na jejich dvoře. Já a Liam vás doprovodíme. Není se čeho bát, jen je třeba dodržovat určité dekorum. Když předstupujte před královskou rodinu, musíte vždy pokleknout na levé koleno a sklonit hlavu. Tu můžete zvednout až ve chvíli, kdy někdo z rodiny promluví. Nikdy nemluvte, pokud nejste tázána a odpovídejte ihned a stručně, pokud možno. My dva budeme po vašem boku, je však neslušné se s námi bavit před nimi. Na vaše případné dotazy bude dost času potom. Máte nějaké otázky teď?“

  Nezmohla jsem se ani na slovo. Jen jsem s očima stále upřenýma do jeho zavrtěla hlavou. „Přeji vám hodně štěstí,“ promluvil ještě před naším odchodem Aleksi a mě to milé a upřímné gesto skoro nahnalo husí kůži.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 9. část: