OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 12. kapitola

10.12.2010 (18:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1221×

XII. Lea a Lia

Rychle jsme se rozběhli ke zdroji toho křiku. Uviděli jsme několik Přeživších, jak se sápou na dvě dívky, ve kterých jsem poznala dívky, které mi dnes Sabča ukazovala, Liu a Leu. Obě už byly na pokraji svých sil. Odhodila jsem několik Přeživších od nich a mamka s Pavlem a Kiarou se na ně vrhli, tím pádem jsem měla prostor na použití energie a vyléčit holky. Přiklekla jsem k nim a ony se zatvářily velice vyděšeně.

„Nebojte, já vám neublížím, jsem sestřenice Sabiny Skalciové a vím o vás, Leo a Lio,“ řekla jsem jim, „ne, že někomu řeknete, co teďka udělám, ale zachrání vám to život, jste pokousané.“

Holky se uvolnily, když jsem řekla jméno své sestřenice. Začala jsem je léčit, musela jsem být rychlá, protože jed se mohl začít šířit každou chvilku. Ony na mě koukaly s vykulenýma očima, ale ani nedutaly. Jen, co jsem je doléčila, přiběhla mamka s Pavlem.

„Jste v pořádku? Neudělali vám nic?“ zeptala se mamka a v hlase měla ten svůj lékařský tón, svou pravou profesi nezapře. Já jsem je sice vyléčila, ale vyléčila jsem jim pouze jich kousance od Přeživších, kteří se je tímto způsobem snažili paralyzovat, aby jim mohli vysát jejich moc.

„Nemohu hýbat rukou a má sestra nemůže chodit, má zlomený kotník asi,“ řekla jedna z nich, mamka se koukla na Pavla a přikývla. Pavel vzal tu, která nemohla chodit do náruče a její sestra hned šla k ní.

„Jak se vlastně jmenujete? A co jste dělaly tady uprostřed noci?“ zeptala se jich mamka. Jenda z holek se na mě podívala ve stylu, jestli jim může věřit, nepatrně jsem jí na to kývla.

„Já jsem Lea a tohle je má sestra Lia, utekly jsme od Temného pána, abychom varovaly Pavlu Ivaškovou, že ji chce Temný pán zabít a chce k tomu použít nás, ale my to nechtěly, proto jsme utekly a chceme ji varovat, aby si dala pozor. Neznáte ji?“ odpověděla Lea, která šla vedle Pavla, který nesl Liu.

„Já jsem Pavla Ivašková,“ odpověděla a holky se na ní zaraženě podívaly.

„Jak se jmenujete příjmením? Já jen, že mi strašně připomínáte někoho,“ zeptala se mamka.

„Nedávno jsme zjistily, že jsme Loydovi, ale nevíme z jaké větve, ale naši rodiče jsou prý mrtví. Myslíme, že to ale není pravda,“ odpověděla jí Lia.

„Asi máte pravdu, kdy jste se narodily?“ vyzvídala mamka dál.

„13. dubna,“ odpověděla jí Lea.

„To souhlasí, podle toho, co nám tu říkáte, znám asi vaše rodiče,“ řekla mamka po chvilce, „podle všeho jsou to Erik a Nataša Loydovi, jim totiž prý zemřely dcery, které se jmenovaly Lea a Lia a narodily se 13. dubna.“

„To asi sedí,“ přitkala Lea, „co teď s námi uděláte?“

„Vezmeme vás k nám domů, tam se podívám na vaše zranění a něco s ním udělám. Potom vás vezme Karin do Dvorce za rodiči,“ odpověděla jí mamka.

„Co když to nejsou naši rodiče?“ zapochybovala Lia.

„Neboj, jsou to oni, protože vydáte přesně jako vaše matka, akorát máte Loydovské oči,“ řekla mamka. Dorazili jsme domů a mamka se hned pustila do ošetřování holek. Lia měla zlomený kotník, to jsem poznala i já, pomáhala jsem mamce je ošetřovat. Mamka narovnala Lie kotník do normální polohy a dala jí ortézu, kterou měla doma, když se mě nebo bráškovi něco stalo. Lee vlastně udělala to samé, až na to že Lea měla lomenou vřetení kost, mamka jí dala ortézu. Ještě rychle něco udělala k jídlu, aby se holky pořádně najedly, protože byly strašně vyhublé, stejně jako byla Sabča, než začala chodit do Dvorce. Nakonec nás přece jen poslala do Dvorce se slovy, ať tam zůstanu přes noc a dopoledne se přenesu zpátky. Vzala jsem Liu z jedné strany a Lea nezraněnou rukou z druhé a vyšly jsme, jen, co jsme byly z dohledu, pomocí energie jsem nás přenesla přímo do Tomášova pokoje.

Objevily jsme se u Toma v pokoji, měly jsme štěstí, že tu byl. Když jsme se objevily ve smršti blesků, strašně se lekl, ale potom se uklidnil a koukal na nás, jak tele na nová vrata.

„Prosím tě mohl bys na nás tak přestat koukat a pomohl nám?“ zeptala jsem se ho, „potom ti všechno vysvětlím.“

„Dobře,“ přikývl a přešel k Lie, aby ji mohl vzít do náruče. Lia se zatvářila trochu vyděšeně.

„Nemusíš se mě bát, já ti neublížím, jsem přítel Karin,“ řekl jí, aby se ho nebála, a skutečně zabralo to. Lia se uklidnila a nechala se vzít.

„Musíme za tvým tátou,“ řekla jsem mu.

„Ten tam má teď tetu se strejdou,“ namítl.

„To je ještě lepší, prosím tě, teď se na nic neptej, jen musíme jít do Nikovy pracovny,“ řekla jsem mu, konečně mě poslechl a vyšel z pokoje směrem do Nikovy pracovny. Zaklepali jsme a vešli jsme, hned jak jsme to udělali, všichni ztichli a koukali na nás. Všimla jsem si, že se Taša málem rozbrečela.

„Lio, Leo,“ zašeptala a vrhla se k nám.

„Mami,“ řekly holky nastejno. Tom si zřejmě uvědomil, koho drží v náručí a rozklepaly se mu ruce, čehož si všimnul Erik a vzal Liu k sobě a pevně ji objal. Leu už mezitím už mezitím drtila v náručí Taša, chtěla jsem se nepozorovaně vypařit, ale Tom mě chytil za pas a nepustil.

„Dlužíš nám ještě vysvětlení, nezapomeň na to,“ řekl mi tiše.

„Jo dlužím, ale nechci kazit rodinné setkání tím, že vám budu dělat křena,“ odpověděla jsem mu.

„Neděláš, nezapomeň, že také patříš do naší rodiny, jsi k ní už připoutána naším poutem,“ zavrtěl hlavou.

„Ale nejsem ještě úplně ve vaší rodině, takže buď tak laskav a pust mě, mám dneska toho docela dost,“ odpověděla jsem mu na to. Už chtěl něco namítnout, ale já ho umlčela pohledem.

„Karin, co se stalo?“ zeptal se mě Nik.

„Mamka mě dneska vzala do studia, a když jsme šli do našeho bytu, uslyšeli jsme křik holek. Rychle jsme se tam rozeběhli a viděli, jak se po nich sápe několik Přeživších. Mamka s Pavlem se hned vrhli na ně a mě nechali s holkami, potom je mamka vzala k nám do bytu a ošetřila je. Cestou jsme se dozvěděli, že se jmenují Loydovi a datum jejich narození. Mamka potom mi jen řekla, abych je přenesla sem,“ odpověděla jsem mu.

„Holky, je to pravda? A co jste dělaly celých třináct let?“ zeptala se Taša holek.

„Jo je to pravda, Karin a její rodiče nás zachránili před Přeživšími, kteří nás pronásledovali. Celou tu dobu jsme byly u Temného pána, řekli nám, že naši rodiče zemřeli v jeho službách, a my tomu věřily. Vychovával nás temný pán a jeho žena. Později jsme se seznámily se Sabčou a ta se stala naší ochránkyní, ale neviňte ji z ničeho, ona o nás pravdu nevěděla,“ odpověděla Lia, „a když o ní mluvíme, můžeme ji vidět?“

„Jistě, zavoláme ji,“ přikývla Taša.

„Já pro ni dojdu, je u nás na pokoji,“ nabídla jsem se. Tom se na mě podíval zvláštním pohledem, ale nic neřekl a Nik jen přikývl. Tom mě pustil a já se rychle rozeběhla pro Sabču. Neobtěžovala jsem se ani přenášet a navíc by to bylo docela divné, kdybychom tam byly rychle, když naše věž je na druhé straně hradu. Doběhla jsem do našeho pokoje, kde zase byla Sabča s ostatními v naší společence. Byl tam také Lukáš s Katrin. Nevšímala jsem si jich, jen jsem přešla s Sabče a řekla jí: „Pojď prosím tě se mnou, musím ti něco ukázat.“

„Co jí chceš ukázat?“ zeptala se mě Karin.

„To je jen mezi mnou a Sabčou, vy se to dozvíte později,“ odpověděla jsem jí a vyzvala pohledem Sabču, ať jde se mnou. Zvedla se a šla za mnou.

„Teď už mi můžeš říct, co mi chceš ukázat, ne?“ zeptala se mě cestou.

„Je tu Lea s Liou, zachránili jsme je s Pavlem a mamku před Přeživšími,“ odpověděla jsem jí.

„Cože? Jak je možné, že jsou tu? Ony utekly Temnému pánovi?“ zarazila se.

„Jo, utekly mu, také zjistily, kdo jsou. Jsou to dcery Erika a Taši,“ odpověděla jsem jí.

„Páni, tak tohle jsem nečekala,“ řekla udiveně.

„Já už jsem měla jisté tušení, že jsou to jejich dcery, protože vem si, že oni předtím nikoho neměli, žádné dítě. Tohle to dokonale vysvětluje. Erik s Tašou si mysleli, že jsou holky mrtvé, a holky si zase myslely opak,“ řekla jsem.

„Ale proč by je Temný pán unášel, vždyť ani nejsou o moc silnější než já?“ zamyslela se.

„Podle mě si třeba myslel, že jedna z nich je Světlo Dvorce, vem si, že je to docela logické. Čekal, až se narodí Tomáš s Lukášem, když zjistil, že to jsou kluci, nechal je na pokoji, počkal si, až se narodí holky a unesl je, jenže stejně se asi spletl, protože ani jedna z nich není Světlo Dvorce, takže se pak upnul na tu legendu a spojil si s ní mě a Katrin,“ vysvětlila jsem jí svou úvahu., „ale holky byly silnější, než čekal, proto si je nechal jako zbraň.“

„Když to takhle říkáš, myslím, že máš pravdu, nebo aspoň něco pravdivého na tom je,“ přikývla.

„Jestli je to ale tak, mám strach, aby Temný pán někomu neblížil, hlavně Tomovi nesmí ublížit, protože jestli se mu něco stane, já nevím, co bych asi udělala,“ řekla jsem jí smutně.

„Miluješ ho, i když se na něj zlobíš, co?“ podívala se na mě chápavě Sabča.

„Máš pravdu, jsem sice na něj naštvaná, ale pořád ho miluji, ale teď je ta zloba větší než láska, nevím proč, ale je to tak,“ povzdychla jsem si.

„Možná to je tím, že jste třeba měli už nějakou krizi, ale překonali jste ji a hned na to přišla další hádka, není to třeba tak?“ zeptala se mě.

„Máš pravdu, je to tak,“ přikývla jsem.

„Já už jsem tohle zažila u rodičů, kteří mají spolu pouto, mamka také byla na taťku naštvaná, ale moc dlouho to nevydrželo, protože to pouto je zase svedlo k sobě,“ řekla mi.

„Takže se mám na co těšit,“ odfrkla jsem si. Sabča se zasmála, ale nic mi k tomu neřekla, protože jsme už došly do Nikovy pracovny, kde už na nás čekali. Sabča se hned vrhla k holkám a objala je.

„Sabi,“ řekly holky na stejno a oplatily jí objetí.

„Jak se vám to povedlo?“ zeptala se jich po chvilce Sabča.

„To ti řekneme až později, teď bychom si rády promluvily s Karin o samotě, pokud by to šlo,“ řekla Lia a podívala se na mě, přikývla jsem.

„Můžete si promluvit u mě v pokoji, já zatím půjdu za bráchou a řeknu mu, co se stalo, když dovolíte,“ navrhl Tom.

„To není špatný nápad, Sabi, ty půjdeš asi s Tomášem, co?“ zeptal se Nik, Sabča jen přikývla a i s Tomem odešla. Já, Lia a Lea, kterou nesl Erik, jsme šly do Tomášova pokoje, kde nás nechali o samotě.

„To, co se stalo na té ulice, asi nebyla jen naše představa, co?“ začala Lia.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se jí nechápavě, ale ve skutečnosti jsem věděla na, co se ptá.

„Myslím to, že jsi nám zacelila ty kousance od Přeživších,“ odpověděla mi.

„Jo, tohle,“ řekla jsem pomalu, „máš pravdu, nebyl to sen.“

„Takže Temný Pán měl pravdu, když říkal, že jedna z vás je mocné dítě,“ užasla Lea.

„V tom máš sice pravdu, ale stejně skoro nikdo neví, že zrovna já jsem to dítě,“ odpověděla jsem jí na to.

„Kdo všechno to ví?“ zeptala se mě Lia.

„Ví to Katrin, moje dvojče, Tomáš, Lukáš a vy dvě, nikdo víc,“ řekla jsem jí.

„Teď ti asi budu připadat jako blbec, ale musím se zeptat. Tomáš a Lukáš jsou naši bratranci, že jo?“ zeptala se stydlivě Lea, pousmála jsem se a přikývla.

„Co je mezi tebou a tím, co nás nesl do pracovny? A vůbec to byl Tom nebo Luk?“ zeptala se mě Lia.

„To byl Tom, máme spolu prvotní pouto, ale teď jsme rozhádaní,“ odpověděla jsem jí.

„Kvůli čemu?“

„Při vyvolávání kruhu, který vytvářela má parta, se do nás navážel jeden septimán, který mě vážně naštval, a já jsem na něj použila nátlak. Vyvolala jsem mu halucinace věcí, kterých se opravdu bojí. Potom, když jsem to ukončila, obřad normálně pokračoval. Jenže když Nik zase mluvil, ten septimán se tvářil jako dřív a mě to strašně naštvalo, chtěla jsem mu něco říct, ale Tom mi řekl, ať nic nedělám, omluvila jsem se mu a on mi řekl, že se nic neděje, potom jsme šli sem. Se svou sestrou jsem se strašně pohádala a Lukáš, aby změnil téma naší hádky, přešel k tomu, co jsem udělala, k tomu se přidal Tomáš a vyčetl mi to také a to před tím říkal, že to nic není. Zranilo mě to, proto jsme rozhádaní,“ vysvětlila jsem jim.

„Já tě chápu, s tím nátlakem to je hrozný,“ přikývla Lia, „ale podle mě ty halucinace nejsou nic oproti té bolesti způsobené nátlakem. Ty asi nevíš, o čem mluvím, co? Nebo jsi to už někdy zažila?“

„Ano, zažila jsem to, Sabča mě učí zacházet s nátlakem, překecala jsem jí, aby mi to ukázala,“ odpověděla jsem.

„Sabča ví o Tom, že máš energii?“ podivila se Lea.

„Ne neví, řekla jsem jí, že mám nátlak, že se to asi stalo nějakou náhodou,“ odpověděla jsem jí.

„Aha, ale nemyslíš, že dřív nebo později na to přijde?“ podívala se na mě Lia.

„Přijde na to i slepý, ale doufám, že se to dozví, co nejpozději to půjde,“ pokrčila jsem rameny.

„Ukážeš nám něco s energií?“ změnila téma Lea. Přikývla jsem a vytvořila slabou elektrickou kouli, nechala jsem si jí rozprostřít po ruce, takže jsem měla jako by energetickou rukavici.

„Páni, to je hustý,“ řekla udiveně Lia. Pousmála jsem se a zrušila zase kouzlo.

„Jaký máš krycí živel?“ zeptala se mě s úsměvem Lea.

„Oheň,“ odpověděla jsem jí, „ale, když ho používám, vysiluje mě to. Musím pak si dobíjet sílu svým vlastním živlem.“

„Tak to je blbý, my myslely, že to máš jako Temný Pán,“ podivila se Lia.

„Ne nemám to jako on, on je má na stejné úrovni, jenže já oheň mám na menší úrovni než energii,“ odpověděla jsem jí. Lia se chtěla ještě na něco zeptat, jenže někdo zaklepal. Vyzvala jsem dotyčného dál a on vešel. Byl to taťka.

„Holky, promiňte, že ruším, ale mohl bych mluvit s Karin?“ zeptal se. Přikývla jsem a šla za ním.

„Půjdeme na chvilku do zahrad a tam si promluvíme, ano?“ řekl mi, když jsme vycházeli z Věže. Přitkala jsem a nechala se vést.

V zahradách jsme se posadili na lavičku a taťka začal: „Volala mi mamka a prosila mě, abych si tě vzal na týden k sobě do třídy.“

„Proč?“ zeptala jsem se zaskočeně.

„Prý, jen co jste se přenesli, zaútočili na ně Přeživší, bylo jich moc, museli utéct, teď jsou v Anglii, musejí tam na chvilku zůstat, aby je nezavedli sem, protože sem by přišli poskoci Temného Pána jako první. A oni nechtějí riskovat ničí život,“ vysvětlil mi.

„A co bude s ostatními ohnivci?“

„Bude je mít na starost Mirek, sice bys mohla být pořád ve své třídě, ale pro mě i mamku by bylo lepší, kdybychom tě měli pod dohledem, vzhledem k tomu, co hrozí,“ odpověděl mi.

„Ty Mirkovi nevěříš?“ zeptala jsem se ho.

„Začínám teprve mu věřit, ale nejde o to, že bych měl strach, že ti něco udělá, ale chceme mít tebe a Katrin na očích,“ řekl.

„Vždyť Katrin bude u Taši,“ namítla jsem.

„Já vím, ale bude pořád na očích někoho, komu věřím, Mirkovi sice také věřím, ale zrovna tebe chci mít u sebe. Katrin nezažila toho tolik, co jsi zažila ty, to je ten hlavní důvod,“ odpověděl. Přikývla jsem, začínal ale ve mně hlodat strach o mamku a Pavla. Co když se jim něco stane? Co když zemřou kvůli mně?

„Kari, co se děje? Cítím z tebe strašný strach,“ zeptal se mě po chvilce taťka.

„Mám strach o mamku a Pavla. Bojím se, že se už nevrátí, že se jim něco stane kvůli mně,“ odpověděla jsem mu tiše.

„Proč kvůli tobě, vždyť ty nemůžeš za to, že na ně zaútočili Přeživší,“ podivil se.

„Můžu, Temný Pán po mě touží, a dokud mě a Katrin nebude mít, bude pořád ohrožovat mé nejbližší. Vždyť se podívej, dneska na tebe také zaútočili Přeživší, Alex se málem zabil na lanové dráze a jen kvůli tomu, že mě Temný Pán chce,“ vzlykla jsem, taťka si mě přivinul k sobě a objal mě.

„Kari, ty nemůžeš za nic, nemůžeš za to, že tě Temný Pán chce. A za ty útoky také nemůžeš,“ snažil se mě přesvědčit. Zavrtěla jsem hlavou, ale nic jsem mu už na to neřekla. Zůstali jsme tam ještě nějakou chvíli. Po chvilce jsme se zvedali, že už půjdeme zpátky, ale to by za námi nesměl přijít Alex.

„Hele, mladej, neměl bys být náhodou v Dvorci? Víš, jak je to tady nebezpečné?“ zeptal se Alexe trochu naštvaně taťka.

„Promiň, tatí, ale s mamkou to tam je k nevydržení. Ona normálně řádí, protože jsi s Karin,“ odpověděl mu.

„Já vím, cítím to přes pouto, ale prostě musí pochopit, že Karin je také má dcera, ať se jí to líbí nebo ne a teď je důležitější udržet všechny v bezpečí, hlavně Karin a Katrin,“ řekl smutně taťka, „půjdu si promluvit s Martinou, vy dva jděte hned do svých pokojů.“

Nařídil nám a rozběhl se rychle do hradu.

„Poslechneme ho nebo tu ještě zůstaneme?“ zeptal se mě bráška.

„Radši výjimečně poslechneme, dneska toho bylo dost na všechny,“ odpověděla jsem mu a pomalu se rozešla do hradu.

„Taťka mi řekl, že ses pohádala s Katrin a Lukášem s Tomášem,“ začal, „jen jsem si říkal, že asi nebudeš chtít být s Katrin v pokoji a že bys mohla třeba přespat u mě. Bylo by to jako, když jsme byli malí.“

„To není špatný nápad, doufám, že tam máš Play Station, abych ti to zas mohla natřít,“ přikývla jsem s úsměvem.

„Neboj, mám, ale nenatřeš mi to, trénoval jsem,“ zasmál se.

V rychlosti jsme došli do jeho pokoje v učitelské věži a zapadli tam.

Jeho pokoj byl přesně stejný, jako jsme měli doma. Posadila jsem se na pohovku a počkala, až bráška připraví naši zábavu. Podal mi joystick a začali jsme hrát. Nejvíce jsme hráli Flatouty, které nás strašně bavili. Hráli jsme asi do půlnoci, než nás někdo vyrušil.

„Hele neměli byste už spát?“ ozval se taťka ode dveří. Zatvářila jsem se trochu provinile, ale taťka se zasmál a odešel. Alex mezitím vypnul hru a připravil pohovku na spaní. Zašla jsem si do koupelny a přenesla si k sobě své věci na spaní a ještě hygienu. Osprchla jsem se, vyčistila zuby a šla zas do pokoje, kde už Alex čekal.

„Půjdu se osprchnout, ty si zatím lehni do postele, já spím na pohovce,“ řekl mi a zapadl do koupelny ještě před tím, než jsem stačila něco namítnout. Povzdechla jsem si a zalezla do bráškovy postele. Jen, co se má hlava dotkla polštáře, usnula jsem.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 12. kapitola: