OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 14. kapitola

29.12.2010 (12:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1026×

XIV. Kolaps

Už uběhl týden od mého usmíření s Tomem, náš vztah jen kvete, ale já jsem pořád unavenější, pořád se mi zdají ty sny z minulosti a to mě unavuje. Dozvěděla jsem se, kdo jsou ti bratranci, o kterých mluvil ten hlas, také jsem viděla na vlastní oči únos Lii a Lei a oddělení mě a Katrin, také oddělující operaci Toma a Luka. Mamka se ale zatím nevrátila, takže pořád zůstávám u vodařů. Taťka si mi věnuje, jak jen to jde. Nenechává mě na hodinách s Martinou, místo toho mám dějiny s ním a bylinkářství také. Dokáže to strašně dobře vysvětlit, ale na Martinu nemá. S Martinou už nejsme na nože, ale pořád je na mě naštvaná, jak jsem se chovala na začátku roku.

Zrovna jsem bojovala s taťkou, když se mě zmocnila únava a já jsem to neustála. Zhroutila jsem na kolena a snažila se zvednout, ale jak čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla unavenější a svět se kolem mě více a více točil. Nakonec jsem upadla do bezvědomí.

*****

Probrala jsem se na ošetřovně, byla tma. Byla jsem dezorientovaná, bolela mě příšerně hlava, ale bylo mi lépe. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je středa jedna hodina ráno. Já jsem byla v bezvědomí dva dny! Proboha, co se to se mnou děje? Zavřela jsem oči a snažila se najít řešení.

Jestli chceš, aby se ti sny nezdáli, pročisti si před spaním hlavu a choď spát bez špatných myšlenek, mysli na svou lásku, ozval se mi znovu ten hlas v hlavě. Chtěla jsem se už nahlas zeptat, kdo je ten hlas, ale někdo vstoupil na ošetřovnu. Lehla jsem si a dělala, že jsem se ještě neprobrala.

„Tak co jak je Karin na tom?“ zeptal se hlas, ve kterém jsme poznala Naty.

„Je jí už lépe, nepotřebuje být napojena na přístroje, už je jen otázkou času, než se probere, ale divím se, že se nestaráš o Tomáše?“ odpověděl jí druhý hlas, který patřil mamce, zarazila mě jedna věc, co je s mou láskou?

„Po těch dvou dnech jsem se smířila s tím, že můj syn zemře, ale nemysli si, že mi to je jedno, ale měl štěstí, protože přežil třináct let, i když mu doktoři nedávali moc velké naděje,“ řekla Naty, „ale bojím se, co to udělá s Kari, ona ho miluje, mají spolu pouto, bude ji to bolet. Vždyť se podívej na Martina, on jen přežívá, nemá po smrti Elišky a kluků chuť žít.“

„Také mám strašný strach o ni, bojím se, že si něco udělá, až se to dozví, je dobře, že teď je v bezvědomí,“ povzdechla si mamka.

„Je nějaká naděje, že by mohl přežít?“

„Skoro nulová, nenašli jsme žádného vhodného dárce, jeho játra jsou už zničená, to se ale asi mohlo čekat, říkala jsem ti to, když jsme je oddělili,“ odpověděla jí mamka, „někdy se prý našel dárce, který měl s tím dotyčným pouto, ale tady je ta šance mizivá.“

„Ale mohli bychom to zkusit,“ řekla nadějně Naty.

„Museli bychom mít povolení od Karin, já jí nechci nic dělat, bez jejího svolení, ale než ona se probere, Tomáš umře,“ zakroutila hlavou mamka.

„Mami, já už jsem vzhůru,“ ozvala jsem se a posadila se, „souhlasím s tím, abychom to zkusili.“

Mamka i Naty se na mě otočily a koukaly na mě jako na svatý obrázek.

„Jak dlouho jdi vzhůru, co všechno jsi slyšela?“ zeptala se mě urychleně mamka.

„Vzbudila jsem se asi chvilku před tím, než jste sem přišly, takže jsem slyšela celý rozhovor,“ odpověděla jsem jí.

„Vážně to chceš podstoupit, broučku?“ zeptala se mě mamka a měla v hlase strach.

„Mami, já Tomáše miluju, nechci o něj přijít, prosím aspoň to zkusme,“ prosila jsem ji.

„Dobře, musím ti odebrat krev a zjistit, jestli máte vůbec stejnou krevní skupinu, potom ti udělám ještě jaterní testy,“ přikývla mamka a došla pro jehlu, aby mi mohla vzít krev.

„Já myslela, že víš, jakou mám krevní skupinu,“ řekla jsem mamce, když přišla.

„Samozřejmě, že vím, jakou máš krevní skupinu, ale musím ji srovnat s Tomášovou, jestli opravdu máte stejné všechny faktory a jestli jsi vůbec schopná mu dát svou část jater,“ odpověděla mi, „navíc, oba jste hodně vzácní, máte AB pozitivní. Lukášovy játra selhali možná proto, že mají nějaké odlišnosti.“

Přikývla jsem a nastavila ruku, mamka mi vzala krev a odešla do laboratoře. Po chvilce se vrátila s úsměvem.

„Půjde to, ale musíme to udělat hned, Tom má už jen pár hodin,“ řekla, přikývla jsem.

„Můžu ho ještě předtím vidět?“ zeptala jsem se, mamka přikývla. Odhrnula závěs, který byl vedle mé postele, a já uviděla svou lásku. Byl připojený na různých přístrojích na podporu životních funkcí.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a pohladila ho po vlasech. Mamka mě dovedla před operační sál, který byl kousek od ošetřovny, v malé komůrce jsem se svlékla a vzala nemocniční košili. Mamka s Naty už byly převlečeny do operačního oblečení a čekaly na mě před sálem i s lehátkem. Když jsem přišla, řekly mi, ať si na něj lehnu.

„Já můžu chodit,“ odporovala jsem, mamka se na mě podívala pohledem typu „lehni si a neodporuj“, raději jsem poslechla a lehla si. Dovezly mě na sál a dali mi infuzi.

„Kari, musím ti ještě něco říct, může se stát, že budete potom mít spolu plné pouto, protože on bude mít část tvého těla ve svém, sice obvykle pouto vzniká při prvním milování, protože muž je v lůně ženy, ale několikrát se stalo, že pouto vzniklo i takto,“ řekla mi mamka předtím, než mě uspala.

*****

Probrala jsem se až za světla, měla jsem na obličeji dýchací masku a v ruce napíchnutou kapačku. Byla jsem slabá, ale nebylo mi špatně, šáhla jsem si na břicho, abych nahmatala obvaz, sice tam byl, ale pod ním jsem jaksi necítila jizvu. V mysli jsem cítila ještě jedno vědomí, ale nebylo mé, bylo to jako před operací, ale tohle bylo silnější. Podívala jsem se na postel vedle mě, kde ležela má láska.  Už nebyl napojen na tolika přístrojích, byl jen na dýchacím a přístroji, který kontroloval činnost jeho srdce, když o tom mluvíme, já jsem také na něm byla připojena. Pomalu jsem se zvedla do sedu, ale musela jsem si hned lehnout, protože se mi udělalo nevolno a zatočila se mi příšerně hlava. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že to bude nedostatkem kyslíku. Masku jsem měla sundanou, protože mi pěkně vadila, ale radši jsem si ji nandala a hned mi bylo lépe. Mohla jsem si uvědomit, že mé plíce tohle neunesou, mám slabší plíce než ostatní, musím být často v nemocnici kvůli tomu, ale když jsem tancovala a sportovala, nevadilo to tomu. Měla jsem hlavně problémy, když se měnilo počasí. Sice se mi to už skoro vyléčilo, ale můj kolaps to trochu zase zhoršil, mamka mi říkala nedávno, ať pořádně spím, ale kvůli těm snům jsem se fakt nevyspala. Jen jsem tam chvilku ležela.

O chvilku později se otevřely dveře a dovnitř přišla mamka s Naty, když viděly, že jsem vzhůru, usmály se na mě.

„Tak co jak ti je? A jak se ti dýchá?“ zeptala se mě se starostí mamka. Sundala jsem si masku a odpověděla jí: „Je mi dobře, ale dýchá se mi trochu blbě. Jak je na tom Tomáš?“

„Už se probudil, ale zase usnul, je mu o hodně lépe. Tvá játra mají zázračný účinek, protože hned jak jsme připojili kus tvých jater k jeho tělu, zregenerovaly se a tvoje také, oddělily jsme část a hned na to se tvá játra vrátila do původního stavu,“ usmála se na mě mamka, „řekni mi, cítíš Tomovo vědomí nebo ne?“

„Cítím ve své mysli další vědomí, je to strašně zvláštní,“ odpověděla jsem jí, „prosím tě, ale nikomu to neříkej ani ty, Naty.“

„Neboj se, nic nevíme,“ usmála se na mě mamka, oplatila jsem jí úsměv a podívala se na Naty, která také přikývla. Najednou jsem ucítila, jak se to další vědomí probouzí. Cítila jsem překvapení a slyšela Tomovy zmatené myšlenky. Přemýšlel, jak to že neumřel a cítí se tak dobře. Ucítila jsem také šok, asi si uvědomil naše pouto.

Kari? Ozvalo se mi v myšlenkách.

Jo, nezdá se ti to, odpověděla jsem mu v myšlenkách, aby pochopil, že tohle není sen.

Jak to, že jsem naživu? A proč máme spolu úplné pouto? Ptal se mě, neodpověděla jsem mu, jen jsem mu ukázala rozhovor mezi mnou, jeho a mou mamkou. Hned všechno pochopil, ale cítila jsem z něj lítost. Tak na tohle si budu ještě dlouho zvykat, pomyslela jsem si.

Nebudeš jediná, odpověděl mi.

„Tome, jak se cítíš?“ zeptala se mamka Toma.

„Jsem trochu zmatený, ale jinak mi je dobře,“ odpověděl jí.

„Já vím to pouto, ale neboj, zvykneš si,“ přikývla Naty.

„Jenže táta s Pavlem to už budou vědět, když mají s vámi pouto,“ odpověděl jí.

„Neboj, nedozví se nic, nebudu na to myslet, za ty roky jsem se naučila si chránit myšlenky a navíc teď spí, takže je to v suchu,“ mávla nad tím rukou.

„Já to samé mám s Pavlem,“ přidala se mamka. Tom přikývl a zamyslel se nad tím, jestli je vůbec pravda to, co nám tu říkají.

Jestli nechceš, abychom si četli myšlenky, mohu zkusit pouto zakrýt, jako jsem to dělala s naším prvotním, navrhla jsem mu v myšlenkách.

Ne to je dobrý, jen si na to potřebujeme oba zvyknout, odpověděl mi.

„Jak dlouho tu ještě budeme?“ zeptala jsem se mamky.

„Minimálně do zítřka tu zůstanete, potřebujeme vidět, že se ani jednomu z vás nic nestane, pak se uvidí, ale v žádném případě ani jeden nebudete tak dva měsíce sportovat,“ odpověděla mi mamka.

„Ale, mami, co tam to, o čem jsme se bavily před dvěma týdny?“ zeptala jsem se smutně.

„Promiň, Karinko, ale nechci, aby se ti něco stalo. Slibuji, že ti to zařídím a po dvou měsících budeš zase tancovat, ano?“ podívala se mi do očí, přikývla jsem, ale velice nerada.

„Jo, ještě dnes zůstanete jen na kapačkách a zítra dostanete už něco k jídlu, je to kvůli,…“ začala ještě mamka, ale já jsem to dořekla za ní: „Aby se nám nic nestalo s játry a měli jsme čistý trávicí trak a potom si zase pomalu začínali přivykat na normální potravu.“

Mamka se zasmála, ale přikývla.

„Můžu aspoň jezdit na Bleskovi?“ zeptala jsem se.

„Když se nebudeš nijak moc namáhat tak ano,“ přikývla mamka, „ale aspoň měsíc se nesmíte přeměňovat, vaše tělo by to nevydrželo a mohli byste i zemřít.“

Přikývla jsem, ale v duchu jsem protáčela oči, Tom si toho všimnul a potichu se zasmál.

„A ještě …,“ chtěla pokračovat mamka, ale já ji přerušila: „Nechceš nám radši říct, co můžeme dělat, to bude asi kratší seznam.“

Naty s Tomem se zasmáli a mamka se na mě trochu naštvaně podívala a řekla: „Karin, a ty radši nechceš tu svou prořízlou pusu zavřít a poslouchat?“

„Promiň, ale já ty omezení znám a jsem si jistá, že Tom to zná taky,“ odpověděla jsem jí, mamka se podívala na Toma a ten jí přikývl.

„No dobře, my už půjdem, stejně musíme ještě na vyučování,“ řekla mamka a chtěla odejít.

„Jak to, že taťka s Pavlem ještě spí, oni dneska neučí?“ zeptal se zmateně Tom.

„Pavel má dnes hodiny až odpoledne a Nik je unavený, byl tu skoro pořád, musela jsem ho hodně přemlouvat, aby šel vůbec třeba se najíst, měl o vás strašný strach, stejně jako Marek s Martinou,“ odpověděla mu mamka a odešla i s Naty.

„Konečně sami,“ řekl Tom a zase si lehl, nasadil si dýchací masku a zavřel oči. Napodobila jsem ho, pořád se mi špatně dýchalo, ale už to bylo lepší.

Budeš spát? Ozvalo se mi v hlavě.

Ne nebudu, jsem vyspalá až moc, odpověděla jsem mu.

Víš, že kvůli mně máš jizvu navíc?

Nemám, necítím ji, energie mi to zahojila a játra mám zase jako předtím a ty máš také úplně zdravá, podle mamky, řekla jsem mu.

Stejně si to neměla dělat, řekl mi.

A to jsem tě měla nechat umřít, promiň, jestli ti přijdu sobecká, ale já tě miluju a nechci o tebe přijít. Jestli ti to vadí, tak můžu zakrýt pouto a nasadit ignoraci, naštvala jsem se, Tom mi už chtěl něco říct, ale já ho nenechala, zakryla jsem pouto a otočila se k němu zády. To zakrytí mě stálo docela dost soustředění a byla jsem si jistá, že to nevydrží dlouho, ale teď to postačilo. Měla jsem zavřené oči a cítila jsem, jak mi slzy smáčí obličej. Pomocí telekineze jsem zatáhla závěsy mezi námi a já měla trochu soukromí. Po chvilce jsem uslyšela šustění závěsu a má postel se prohnula pod vahou příchozího. Lehl si ke mně a objal mě kolem pasu.  Byla jsem přikrytá jen pod prsa, takže jsem měla ruce venku, on mě za jednu opatrně chytil, neboť jsme tam oba měli napojenou kapačku. Nic neříkal, jen mě jemně líbal do vlasů, držel mě velice jemně, nechtěl ublížit ani mě ani sobě. Po chvilce jsme znovu usnula.

*****

Probudila jsem se zase až za tmy, nikdo už mě nedržel a dýchací masku jsem už neměla na tváři. Tom spal, sice nebyl přímo u mě, ale poznala jsem to podle pouta. Byl tu ještě někdo, cítila jsem ho, ale nedokázala jsem určit kdo. Odpověď se mi však ukázala skoro hned. Byla to mamka, která nás zase kontrolovala, hned, jak viděla, že jsem vzhůru, úplně se rozzářila, což jsem vůbec nechápala. Co se zase stalo? Ptala jsem se sama sebe.

„Kari, konečně jsi vzhůru, byla jsi zase mimo dva dny, asi se cítíš strašně slabě,“ přišla ke mně, jen jsem přikývla a tiše se divila, protože jsem si myslela, že jsem jen usnula.

„Víš, strašně mi připomínáš jednu věc, která se mi stávala, když jsem byla ve tvém věku. Měla jsem sny, ve kterých jsem viděla budoucnost, vím, zní to divně, ale je to tak. Strašně mě to unavovalo, několikrát jsem kvůli tomu zkolabovala a skončila tady, ještě pořád je mám, ale už jsem se to naučila ovládat,“ řekla mi tiše, „myslím si, že máš něco podobného, nemám pravdu?“

„Máš, mě se zdají sny o minulosti, je to strašný, tak jsem se dozvěděla, že je Tom ze siamských dvojčat, na vlastní oči jsem je viděla, viděla jsem tebe a ten štít, jak nám vyprávěl taťka, a různé jiné věci, mám z toho strašný strach a hodně mě to vysiluje,“ odpověděla jsem jí.

„Já vím, broučku, našla jsem na to lék, musíš jen myslet na svou lásku, jednou jsem na to přišla náhodou. Bylo to v půlce sekundy, už jsem chodila s Markem, měli jsme zrovna spolu rande a já myslela na to, tu noc se mi nic nezdálo. Potom zase jo, když jsem na něj nemyslela. Došlo mi, že musím myslet na ty, co mě milují a já miluji je,“ pohladila mě, došlo mi, že to samé říkal ten hlas v mé hlavě.

„Když se budeš soustředit, dokážeš to ovládnout, já jsem hodně dlouho trénovala a dokážu vidět budoucnost i beze spánku, ale stojí mě to hodně soustředění a bolí mě potom strašně hlava. Je to hodně vyčerpávající, vize se také rychle mění podle rozhodnutí,“ řekla mi.

„Ty máš intuici,“ zašeptala jsem s úžasem v hlase.

„Ano mám a ty také, vsadím se, že budeš vidět i budoucnost, tenkrát v té skále, jak jsi zbledla, jsem si to uvědomila, protože takhle jsem se chovala i já na začátku,“ přikývla.

„Ví to někdo o tobě?“

„Ne nikdo, ani Pavel, naučila jsem se schovávat si myšlenky,“ zavrtěla hlavou.

„A to nemáš strach, že to někdo odhalí?“ zeptala jsem se jí.

„Samozřejmě, že se trochu obávám, ale já tuhle schopnost skoro nevyužívám, takže to riziko odhalení není tak velké,“ pousmála se.

„To ani teta Petra to neví? Vždyť s ní máš také pouto a určitě sis neuměla schovat myšlenky, když jsi s mocí začínala,“ podivila jsem se trochu.

„To máš pravdu, Petra to ví a slíbila mi, že to nikomu neřekne, věděl to ještě jeden člověk, ale ten už není mezi námi,“ odpověděla mi.

„Kdo je ten člověk?“

„Tony, to byl manžel Petry, jenže pak se něco stalo a on už nemůže být mezi námi,“ řekla smutně mamka.

„Nikdy jsem o žádném Tonym neslyšela,“ zapochybovala jsem trochu.

„To je otec Sáry a Šárky, zemřel dva dny před jejich porodem,“ vysvětlila mi mamka, „Petra o něm nechce mluvit, protože s ním měla pouto a toto téma ji hrozně bolí.“

„Aha,“ řekla jsem jen a víc to nerozváděla. Mamka chtěla ještě něco říct, ale neřekla, protože někdo tiše zaklepal na dveře ošetřovny. Mamka se zvedla a šla tam, otevřela dveře a já uslyšela taťkův hlas: „Ahoj, promiň, jestli tě ruším, chci se jen zeptat, jak je Karin na tom.“

„Je teď momentálně vzhůru, probudila se před chvilkou, jestli jí chceš vidět, tak pojď,“ odpověděla mamka a otevřela dveře víc, aby mohl taťka vstoupit. Když mě uviděl, celý se rozzářil.
„Kari, tak co jak ti je? A co se vlastně stalo před čtyřmi dny?“ zeptal se mě a vlastně i mamky.

„Je mi už dobře, ale pořád jsem slabá,“ odpověděla jsem mu a mamka hned připojila vymyšlenou diagnózu: „Můžou za to ty její plíce, nemyslím, že se to zhoršilo, ale bylo toho na Karin moc, takže to neunesla, jak duševně, tak fyzicky. Ale neboj, bude v pořádku. Jen nebude teď asi dva měsíce cvičit, aby se jí to zas zklidnilo.“

Taťka jen přikývl a potom se zeptal: „Jak dlouho tu ještě bude?“

„Dnes by mohla už jít pryč, ale musí ještě minimálně do konce víkendu ležet v posteli, rozumíš, Kari?“ odpověděla mu mamka a přitom se podívala na mě, přikývla jsem.

„Můžu už teď?“ zeptala jsem se.

„Klidně můžeš, sice jsem tě tu chtěla nechat přes večeři, ale můžeš jít, Marek tě odnese do pokoje,“ přikývla a podívala se na taťku, který mě vzal do náruče a rozešel se směrem do mého pokoje. Byli jsme tam vskutku rychle, v pokoji už na mě asi čekali Tom s Kati, teda myslela jsem si to, když jsem je viděla, ale pohled na ubrečenou Katrin mě utvrdil v něčem jiném. Jen, co taťka odešel, rozbrečela se, nic jsem nechápala. Tom jen mou sestru objal a já jsem v jeho myšlenkách viděla Lukáše, jak se líbá s nějakou holkou. Chtěla jsem Kati obejmout, ale byla jsem moc slabá na to, abych vstala. Tom to cítil a přisedl si s Kati ke mně na postel. Objala jsem svou sestru z druhé strany a snažila se ji utišit.

„Kati, co se stalo?“ zeptala jsem se jí, aby nepojala podezření, že ji objímám jen tak.

„Lukáš mě podvádí, třikrát jsem ho načapala s nějakou holkou, pokaždé to byla ta stejná, dneska jsem už na něj vyjela,“ odpověděla mi mezi vzlyky a zabořila mi hlavu do ramene. Na chvilku jsem se střetla s Tomovým pohledem.

Já bych nikdy nebyl schopen ti tohle udělat, ale ani u Lukáše jsem nečekal takovouhle kravinu, cítil jsem z něj, že Katrin miluje. No a jsou spolu ani ne dva týdny a on už ji podvede, řekl mi v myšlenkách Tom.

To pouto jí to ještě zhoršuje, odpověděla jsem mu.

Zakryj jim ho, bude to pro ni lepší, řekl mi.

„Kati, já vím, jak to bolí, ale mohu ti trochu pomoct tím, že se pokusím vám zakrýt pouto a ty ani on neucítíte sebe navzájem,“ navrhla jsem jí.

„Dobře,“ přikývla, chvilku jsem se soustředila a přes pouto, které mám s Kati, jsem našla jejich prvotní a postavila mezi ně energetickou zeď, jak jsem ji tam postavila, zůstala tam a byla jako poslušný sval, který jsem mohla ignorovat, ale stejně zůstal na stejném místě, nemusela jsem se potom vůbec na to držení soustředit, stačilo to dělat podvědomě.

„Tak co?“ zeptala jsem se jí po chvilce.

„Nic od něj necítím, děkuju,“ odpověděla mi.

„Není zač, sestřičko,“ odpověděla jsem jí.

„Měl bych jít, než zas brácha udělá nějakou hovadinu, ale neboj, Kati, nepustím ho k tobě,“ řekl Tom a začínal se zvedat. Vstal, přešel ke mně a jemně mě políbil. Potom hned odešel a místo něho přišla Sabča celá ubrečená.

„Sabi, co se stalo?“ zeptala jsem se jí ustaraně a pořád objímala svou sestru.

„Já jsem se dnes políbila s jedním klukem, kterého sotva znám, já nevím, co mám dělat,“ odpověděla mi a sedla si vedle mě. Objala jsem jí druhou rukou.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se jí.

„Toho neznáš,“ odbyla mě.

„Třeba znám,“ nenechala jsem se.

„Daniel Laggen,“ řekla tiše.

„Cože? Dan?“ podivila jsem se.

„Ty ho znáš?“ podivila se také Sabča.

„Jo, je to bratranec Niky, jako malí jsme si spolu často hráli a chodil s námi do stejné školy,“ přikývla jsem, „a pokud si dobře vzpomínám, je to sekundán.“

„Máš pravdu, je to sekundán, doprčic já jsem tak blbá,“ složila obličej v dlaních.

„A co k němu cítíš?“ zeptala jsem se jí.

„To právě že nevím a to je ten největší problém,“ vzlykla.

„To mi něco připomíná,“ řekla Kati tiše a já jsem se zasmála.

„Co ti to připomíná?“ zeptala se Sabča.

„Mě a Karin, měly jsme úplně stejné reakce jako ty, je vidět, že jsme rodina,“ odpověděla jí Kati.

„Jo jenže vy už tohle máte vyřešené a jste se svými polovičkami spojeni a šťastné,“ namítla Sabča.

„Myslíš, že jsem šťastná, když mě Lukáš podvádí?“ zeptala se jí Kati.

„Cože?“ podívala se na ni překvapeně Sabča, Katrin jen přikývla.

„A co ty, Kari, taky nějaké zážitky, se kterými se s námi podělíš?“ zeptala se mě Sabča.

„Ne my s Tomem to máme v pohodě, naštěstí,“ odpověděla jsem jí, sice jsem trochu lhala, ale nechtěla jsem, aby věděly, že spolu máme už plné pouto.

„Ale my jsme zas byli rozhádáni před tím, než jsem zkolabovala,“ dodala jsem po chvilce.

„To máš pravdu,“ přikývla Sabča, „takže teoreticky jsme na tom stejně.“

„Tak dost smutných věcí, přejděme na něco veselejšího,“ řekla Kati.

„Tobě se to řekne, ty máš nějaké veselejší téma?“ zeptala se jí Sabča, Kati zavrtěla hlavou a oba pohledy se stočily na mě.

„No na mě nekoukejte, já jsem byla v bezvědomí, takže já nemám ani páru o tom, co se tady dělo, tedy až na ten kolaps Tomáše,“ odpověděla jsem jim.

„Ty ses aspoň vyspala,“ řekla mi Sabča, já jen zakroutila hlavou a odpověděla jí: „Nemyslím, jsem ještě unavenější než předtím.“

Na důkaz toho jsem zívla.

„Stejně nemůžu cvičit, takže nebudeme moct docela cvičit,“ řekla jsem jí.

„Ale můžu tě naučit to zmenšování a zvětšování Kiary a ty mi můžeš třeba nějak vysvětlit tu přeměnu ve skoku,“ navrhla.

„Jo, to je pravda, ale až příští týden, mamka mi nedovolí se hnout z postele do konce víkendu a to je teprve pátek,“ povzdechla jsem si.

„Tak my tě necháme odpočívat,“ řekla Kati a vystrkovala Sabču ven z našeho pokoje, „chceš něco k jídlu?“

„Ne díky, nemám hlad,“ odpověděla jsem jí, Kati přikývla a zmizela za dveřmi i se Sabčou. Lehla jsem si a hned usnula. Probudil mě něčí prudký příchod, zmateně jsem se posadila a uviděla Lukáše s Tomem.

„Sakra, Lukáši, už přestaň, nech jí trochu vydechnout,“ domlouval mu Tom.

„Kde je Katrin?“ zeptal se mě prudce Lukáš.

„Já nevím, usnula jsem a ona asi někam odešla,“ zalhala jsem mu.

„Jo, ale ještě před tím jsi nám zakryla pouto,“ řekl mi naštvaně.

„Ublížil jsi jí, jen ji chráním a já mám s ní také pouto, dokonce silnější než ty s ní, ty nevíš, jak moc ji to bolelo, takže mi tu nic nevyčítej a zameť si laskavě před svým koberečkem,“ odpověděla jsem mu.

Promiň, nedokázal jsem ho zastavit, řekl mi Tom.

V pohodě, odpověděla jsem mu a zaměřila se na jeho bratra.

„Nech Katrin na pokoji, rozumíš? Už si s tebou užila dost, nechci ji znovu vidět trpět?“ řekla jsem mu.

„Jo, a když ty jsi ji ignorovala, tak to bylo v pořádku, co?“ oplatil mi.

„Do toho ty nezasahuj, to je mezi mnou a Karin,“ ozvalo se ode dveří, ve kterých stála Kati. Natáhla jsem k ní ruku a naznačila jí, aby šla ke mně. Vzala mě za ni a posadila se vedle mě, z druhé strany si sedl Tom a posadil si mě na klín, takže jsem o něj byla opřená.

„Lukáši, prosím tě nech toho, nechápeš, že pro Katrin je to ještě moc živé?“ přemlouval ho Tom.

„Jenže,“ chtěl něco říct, ale Tom ho nenechal: „Sakra, když to nejde po dobrym, tak to půjde po zlym, vypadni z tohohle pokoje a nech Katrin na pokoji, rozumíš?“

„Proč se Katrin takhle zastáváš? Ty s ní něco máš? Ani bych se nedivil, když jsem jí nedávno načapal s jedním sekundánem, je to jen děvka,“ řekl tvrdě Lukáš, Katrin zalapala po dechu a rozbrečela se. Tohle na mě i Toma bylo dost, chtěla jsem na Lukáše použít nátlak, způsobit mu bolest, ale zároveň jsem nechtěla ublížit Tomovi.

Zakryj naše pouto a udělej to, tohle není můj bratr, řekl mi, nepatrně jsem přikývla a udělala to, co mi řekl. Zakryla jsem jejich pouto a způsobila mu bolest. Lukáš okamžitě spadl na zem v bolestech, já jsem dala průchod svým emocím. Můj vztek tu bolest mu ještě zhoršoval, ale pořád to byla malá bolest.

„Takhle mé sestře nadávat nebudeš, rozumíš? Ještě jednou jí něco takového řekneš a ta bolest bude větší,“ řekla jsem mu rozzuřeně a přestala ho mučit. Lukáš se pomalu zvedal a s nenávistí na mě koukal, ale nic neřekl. Ta bolest mě docela vyčerpala, ale nedala jsem na sobě nic znát. Lukáš odešel a já si konečně oddechla, z Tomášovy náruče jsem se natáhla pro Katrin a pevně ji objala.  Kati mi brečela na rameno, chápala jsem ji.

„Nechápu, že něco takového mohl říct po tom, co mi snad tisíckrát řekl, že mě miluje,“ vzlykala mi do ramene. Nevěděla jsem, co jí mám říct, proto jsem ji jen objímala a hladila po vlasech. Po chvilce se na mě podívala s pevným pohledem a zeptala se mě: „Naučíš mě používat nátlak?“

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 14. kapitola: