Světlo Tajného Dvorce 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, tady máte dakší kapitolku, musím říct, že jste mě s vašimi úsudky trochu zklamali. To si myslíte, že bych svou nejoblíbenější postavu nechala umřít? Nejblíže byl pravdě TerezC :). Tak si hezky počtěte, Looca.

23.02.2011 (15:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 626×

XVII. Budeme bojovat

Propadala jsem se dál v temnotě, věděla jsem, že tohle je konec. Myslela jsem na poslední polibek mezi mnou a Tomem, vzpomínala jsem na jeho lásku ke mně a na naše společné chvíle. Pouto jsem už necítila, přetrhlo se a já měla v srdci obrovskou díru.

Náhle jsem uviděla ženu, ve které jsem poznala Elišku, ženu strejdy Martina, natahovala ke mně ruku, nabízela mi pomoc. Bylo už jen na mně, jestli ji přijmu nebo ne. Nakonec jsem se ji chytla a ona mě vytáhla na světlo.

Probrala jsem se v nějaké zahradě, že bych byla v ráji? To asi těžko.

„Vítej, Karin Skalciová,“ uslyšela jsem hlas, který mi několikrát zněl v hlavě. Otočila jsem se a uviděla staršího muže, jak na mě kouká a usmívá se. Vedle něj stál ještě někdo.

Byly to Lia s Šárkou, dále tam stáli dva kluci, ve kterých jsem viděla někoho strašně povědomého, ale nedokázala jsem určit koho. A potom tam stála Eliška.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se, ale myslím, že to bylo docela zbytečné.

„Jsi ve Světě Mrtvých, ale ty nejsi mrtvá, jen jsem tě sem přenesl, abych ti učinil nabídku,“ odpověděl mi ten pán, „jinak já jsem pán tvého živlu. Jsem Pán Energie, abys pochopila, každý živel má svého pána a já jsem se ti rozhodl pomoci. Chci tě naučit ovládat tvůj živel, ale znamenalo by to, že bys musela na čas opustit Svět Živých a všechny, které miluješ, ale zároveň by to znamenalo, že by už nikdo nemusel zemřít, byla bys připravena na své poslání, ale je to na tobě, jestli zůstaneš a budeš bojovat, nebo jestli se vrátíš a uvidíš ještě větší zkázu, než je tato. Co ty na to?“

Chvilku jsem na něj jen tak koukala a snažila si urovnat v hlavě to, co mi zrovna řekl, ale potom jsem se rozhodla a řekla mu: „Naučte mě vše, co umíte.“

*****

Už uplynul rok a půl od té doby, co jsem ve Světě Mrtvých, za tu dobu jsem se naučila používat svůj živel. Intuice mi už nedělá žádné problémy. Svůj živel zvládám, podle slov Pána Energie, bravurně, za tu dobu, co jsem tu, ani nevím, co se stalo ve Světě Živých. Bojím se návratu, protože se každým okamžikem blíží. Umím už vše, co potřebuji. Už jsem se naučila i přivádět lidi zpátky k životu a Přeživší měnit zpátky na lidi.

Zrovna jsem seděla u Tomova zřídla a uvažovala, jestli se podívat, jak se má nebo radši ne. Ucítila jsem na svém rameni ruku, vzhlédla jsem a uviděla Krise.

„Zase přemýšlíš, jestli se na něj podívat, co?“ zeptal se mě.

„Jo, strašně se mi po něm stýská a navíc on si myslí, že jsem zemřela,“ odpověděla jsem mu.

„Za pár dní budeme zase ve Světě Živých a ty ho znovu uvidíš,“ utěšoval mě, někdy jsem ho považovala za staršího brášku, kterého jsem nikdy neměla. I Adam mi strašně pomáhal, ale Kris tu byl vždycky, když jsem ho potřebovala.

„Já vím, že už se to blíží, a z toho mám právě strach, jak na mě budou všichni reagovat, jak budou reagovat na můj živel,“ řekla jsem mu. Kris nic neřekl, jen mě k sobě přitiskl a objímal mě. Byl tu prostě pro mě. Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla mít takové bratrance, jako jsou Kris a Adam, za ten rok a půl mi strašně pomohli. Po chvilce se ode mě odtáhl a usmál se na mě: „Všechno zas bude dobrý, Hvězdičko.“

Řekl mi starou přezdívkou, kterou mi dal Tom, tady se velice uchytila a oni mi skoro jinak neříkali.

Najednou nás vyrušil velmi rozrušený Pán Energie.

„Vracíte se už teď, ve Světě Živých se stalo něco, co nikdo nepřepokládal. Rozdělil se podle živlů, už neexistuje nikdo, kdo je s partnerem jiného živlu, musí být stejný. Rozpoutal to Temný pán po bitvě ve Dvorci. Ten, kdo se vzepřel, byl přeměněn na Přeživšího,“ oznámil nám a otevřel bránu do Světa Živých. Všechny jsem už dávno oživila. Prošli jsme bránou a objevili se ve Dvorci. Vypadal příšerně, všechno bylo zničené, zdi probourané, hradby svrženy. Začaly mi téct slzy, tolik vzpomínek jsem měla a teď stojím tady a Dvorec je zničen.

Šárka s Liou mě objaly, věděly jsme, jak se ta druhá cítí, protože všechny tři jsme tu studovaly. A navíc já jsem Světlo Tajného Dvorce.

Najednou mě něco napadlo, vyvolala jsem své Srdce a použila jeho magii. Dvorec se začal sám opravovat, všechno se vrátilo do původního stavu. Všichni se na mě šťastně podívali a společně jsme vešli dovnitř. Já jsem mířila do Věže Vládců, rychle jsem běžela, pokud jsem správně tušila, měla by tam být jedna věc, kterou mi Tom o Vánocích dal, ten náramek. Nechala jsem ho u něj v pokoji, když jsme se loučili.

Doběhla jsem do toho pokoje a uviděla ho, ležel na posteli přesně, jak jsem ho tam položila. Vzala jsem ho do ruky a pohladila ho. Byl teď jediná má hmotná vzpomínka na mou lásku, když nepočítám pouto, ale to bylo psychické a navíc zakryté. Posadila jsem se na postel a začala vzpomínat na vše, co jsem s Tomem zažila.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale když jsem se znovu dostala do přítomnosti, viděla jsem, že už je tma. Zvedla jsem se a rozešla se do společenské místnosti Tygrů. Všichni už tam na mě čekali, seděli v křeslech a povídali si. Lia a Kris se na sebe zamilovaně koukali a nevšímali si ostatních, tedy až do doby než jsem přišla. Potom se všechna pozornost obrátila na mě.

„Tak co jak ti je?“ zeptal se mě Adam.

„Co myslíš?“ odpověděla jsem mu také otázkou, Adam jen přikývl, protože cítil, jak mi je. Byl to vodař, takže měl empatii. Kris byl vzduchař po strejdovi. Zrovna jsem procházela kolem Adama a chtěla si sednout vedle něj do křesla, stáhl mě k sobě na klín a objal mě. Nic jsme samozřejmě spolu neměli, vždyť to byl můj bratranec, ale byli jsme tu, když si chtěl někdo vylít srdce nebo potřeboval podporu, a tu jsem zrovna já potřebovala.

„Co budeme teď dělat?“ zeptala se Lia.

„Měli bychom nejdřív osvobodit některé Přeživší, měli bychom začít asi Tonym,“ navrhla teta.

„Jakým Tonym?“ zeptala se zmateně Šárka, já jsem trochu tušila, o koho se jedná.

„Tvým otcem,“ odpověděla jí.

„Cože? Počkej! Můj otec je Přeživší?“ dostala ze sebe Šárka po chvilce ticha.

„Ano je, stalo se to pár dní před tvým narozením, vědělo to jen pár lidí a já jsem byla mezi nimi,“ přikývla teta, „Petra nechtěla, aby to někdo věděl, a proto všem řekla, že zemřel. Víš, ono je hodně těžké o někoho přijít, když máš s ním plné pouto.“

„Ale nám to mohla říct, jsme její dcery,“ řekla trochu smutně Šárka.

„Nechtěla, abyste se trápily,“ odpověděla jí teta, Šárka se jen smutně pousmála a podívala se na mě: „Ty dokážeš Přeživšího přeměnit zpět, že jo?

Přikývla jsem jí, sice jsem to ještě nikdy nedělala, ale Pán Energie mi hodně o tom řekl.

„Kde ho ale najdeme?“ zeptal se Kris.

„Od toho máme Hvězdičku, ta má přece intuici,“ odpověděl mu jeho bratr.

„Nějak moc na mě spoléháte, co když selžu?“ zeptala jsem se jich.

„My ti pomůžeme, ale ty si hlavně musíš věřit,“ odpověděla mi teta, přikývla jsem a začala se soustředit.

Vizi jsem dostala hned, viděla jsem tam muže, kterého jsem viděla na jedné fotce, kterou mi mamka ukázala krátce po našem intimním rozhovoru o intuici, ale tento muž neměl v očích lásku, měl tam chlad a krutost, jeho oči nebyly navíc smaragdově zelené, byly rudé jako sama krev. Jeho pokožka byla sněhově bílá a také určitě chladná na dotek. V povzdálí jsem viděla dům, kde bydlely holky, když byly malé, blížil se tam. Probrala jsem se a pohlédla na Šárku: „Jde k vám domů, nevím, co tam chce, ale určitě se tam moc dlouho zdržovat nebude, musíme jít teď a měly bychom jít jen ty a já.“

„To je moc nebezpečné,“ namítla teta.

„My to zvládnem,“ odpověděla jí Šárka a vstala, napodobila jsem ji, chytla ji a přenesla nás k ní domů. Luskla jsem prsty a přenesla nám pláště s kapucí, které byly lemovány ornamenty znázorňující naše živly. Uslyšely jsme šramot z obývacího pokoje, tiše jsme se tam rozběhly a uviděly ho. Prohlížel si fotky, byla tma, ale on je viděl stejně jako ve dne.

Jenže pak nás ucítil a otočil se na nás. Jeho rudé oči nás propalovaly a my jsme se nemohly hnout.

„Kdo jste a co tu chcete?“ vypálil a hned byl u nás.

„Chceme vám pomoct,“ odpověděla jsem, protože jsem viděla, že Šárka je v pěkném šoku, no kdo by nebyl, kdyby viděl svého otce poprvé a navíc ještě jako Přeživšího.

„Jak vy byste mi mohly pomoct, vsadím se, že jste ani ještě nevychodily školu,“ odfrkl si ironicky, jeho hlas byl ledový bez známky emocí.

„Mohu vás vrátit zase do původní podoby, mohu z vás udělat člověka,“ řekla jsem mu.

„Jo a jak?“ zasmál se ledově.

„Slyšel jste někdy o Mocném rodu? Já jsem jeho počátek, můj živel je energie,“ odpověděla jsem mu a vytvořila v ruce energetickou kouli. On zalapal po dechu a vykuleně se na mě podíval.

„Ja-jak je to možné? Vždyť to je jen legenda,“ odporoval mi.

„Jak vidíte, tak není, mohu vám pomoci, ale musíte mi to dovolit,“ nabádala jsem ho. Nedůvěřivě na mě koukal a snažil se přijít na to, jestli mu lžu nebo ne.

„Dobře, přeměň mě zpátky,“ přikývl, „co mám udělat?“

„Jen stůjte klidně,“ řekla jsem mu. Nechala jsem, aby se na mé ruce objevily léčivé blesky a přiložila mu ruku na hruď, pomalu jsem se dostala do jeho hrudi, bylo na něm vidět, že ho to bolí, ale stál nehybně. Když jsem měla celou dlaň v jeho hrudi, vypustila jsem ty blesky a rychle z něho ruku vytáhla. Zhroutil se v křečích na zem, chvilku se tam svíjel, než ho ozářilo modré světlo a nás oslepilo. Zavřela jsem oči, protože to bylo fakt k nevydržení. Světlo zmizelo a já jsem slyšela splašený tlukot srdce a zrychlený dech. Podívala jsem se na něj a uviděla smaragdové oči se slabými červenými kroužky u zorniček. Jeho pleť už nebyla sněhově bílá, ale byla teď tmavší.

„Jste v pořádku?“ zeptala jsem se ho a přiklekla k němu.

„Jsem, ale kdo jste?“ přikývl, podívala jsem se na svou sestřenici, která mi na nevyřčenou otázku přikývla. Sundaly jsme kapuce a on na nás vykulil oči.

„Jsem Karin Skalciová, jsem dcera Pavly Maysnerové a Marka Skalciho,“ představila jsem se mu.

„A já jsem Šárka Teksnerová, vaše dcera,“ řekla mu tiše Šárka. On na ni vykulil oči a v mžiku ji držel v náručí.

„Holčičko,“ zašeptal a já viděla, jak mu slzy smáčejí obličej. Šárka byla trochu vyplašená ze začátku, ale potom ho také objala a pořádně se k němu přitiskla.

„Tati,“ zašeptala. Chvilku jsem je pozorovala, ale potom se na mě otočili a oba se přes slzy usmívali.

„Děkuju, Karin,“ usmál se na mě a objal mě. Také jsem to nečekala, ale potom jsem ho také objala.

„Nemáte vůbec zač,“ odpověděla jsem mu.

„Mám a prosím tě, tykej mi,“ usmál se na mě a odtáhl se.

„Asi bych ti měla ještě něco říct,“ začala jsem, „nebudeš už mít svůj normální živel, budeš mít ohnivou energii. Pořád budeš mít ale telekinezi, ale tvůj živel nahradila energie, která se smíchala se zbytkovým ohněm, takže tvé blesky budou mít barvu ohně, doufám, že ti to moc nebude vadit.“

„Ne, nevadí mi to, jsem zase člověk a na tom mi hlavně záleží,“ odpověděl mi, „ale budeš mě muset zaškolit.“

„Je to stejné jako s ohněm, akorát máš energii,“ usmála jsem se na něj, „zkus se přenést do Dvorce.“

„Ten byl ale zničen,“ namítl.

„Jsem jeho Světlo, takže jsem ho nenechala tak,“ odpověděla jsem mu a znovu ho pobídla k přemístění. Povzdechl si, zavřel oči a zmizel v roji červených blesků. Šárka se na mě usmála a přemístila se také. Já jsem ji hned následovala a objevila se ve společenské místnosti, kde už byli všichni.

„Takže se vám to povedlo,“ usmála se teta.

„Eliško?“ podivil se Tony, „vždyť ty jsi mrtvá.“

„Vypadám tak?“ zasmála se, „Karin mě oživila, stejně jako mé syny, Liu a tvou dceru.“

„Ale Sára tu není, je to, co jsem byl před chvíli ještě já, viděl jsem ji jen z dálky, bavila se s dvěma dívkami, jedna byla stejná jako Lia a druhá podobná Karin, ale nebyla stejná, měla černé vlasy,“ řekl smutně Tony.

„To by mohly být Lea a Sabča,“ řekla Lia.

„Přeměním je zpátky,“ přikývla jsem, „ale dnes ne, vyčerpalo mě to hodně.“

„Odvedla jsi skvělou práci, nikdo po tobě nechce, abys byla stroj na měnění Přeživších,“ usmála se na mě teta, oplatila jsem jí úsměv a přenesla se z posledních sil do Tomova pokoje, kde jsem se převlékla a zalezla do postele.

*****

Uběhl už měsíc od našeho návratu do Světa Živých, za tu dobu se hodně změnilo. Máme vlastní armádu a říkáme si Energičáři, tenhle název nám vymysleli Kris a Adam, musím říct, že někdy mají dobré nápady. Získali jsme zpátky Sabču, Leu, Sáru a mnoho dalších, kteří byli přeměněni proti vlastní vůli. Temný Pán už na nás přišel, ale nezjistil ještě naši totožnost a toho jsme využívali. Nicméně velký a poslední boj se blížil, Temný Pán chtěl znovu sjednotit svět kouzel a být jeho pánem, ale netušil, že se mu postavíme. Ten boj je podle mých vizí na mé narozeniny a ty mám zítra. Domluvili jsme se, že se odhalíme, Temný Pán a všichni budou pěkně zírat.

*****

Zrovna jsme seděli ve společenské místnosti a radili se, jak se tam objevíme, nejlepší nápad měl asi Tony, že bychom tam měli přijít těsně předtím, než začne boj. Dále jsme si vyčarovali všichni nové pláště, protože ty naše byly už trochu od těch nějakých bojů zničeny. Toho boje jsem se bála, ale zároveň jsem se těšila, protože konečně uvidím svou lásku, ale tady je zase otázka, jak na mě a ostatní budou reagovat, toho jsem se bála asi nejvíce, smrti se nebojím, nemůžu umřít, dokud nepočne Mocný rod a já nedonosím jeho potomka. Takže super a ostatní můžu kdykoliv oživit.

Brzy jsme však ulehli do postele, abychom byli na zítřek připraveni. Zdálo se mi o Tomovi, byli jsme spolu a moc šťastní, tohle byla minulost, budoucnost je pro nás nejistá a já se jí bojím.

Probudila jsem se v šest ráno, podle vizí bitva měla začít v devět, převlékla jsem se a už si vzala plášť. Kapuci jsem si nechala sundanou a šla na snídani. Ve Velké Síni nikdo nebyl, ale talíře byly připraveny k snídani. Potom jsem se vrátila do Tomova pokoje a tam čekala, než půjdeme.

V půl deváté pro mě přišla teta a řekla mi, ať se už rovnou přenesu na místo za ostatními. Poslechla jsem ji a přenesla se.

Objevila jsem se u Tonyho a holek, nandala jsem si kapuci a čekala, byli jsme skryti ve stínech stromů, nikdo nás neviděl, navíc nás Kris kryl před tím, aby nás ucítili ostatní a Šárka nás chránila před zrakem ostatních. Čekali jsme, než se objeví ostatní živly.

V devět se začalo dít něco divného. Začala velká bouře, blesky lítaly nebem, byl hustý déšť a velký vítr. Země pod nohami se začala nepatrně třást a vše zelené pohybovat sem a tam. Nebe začalo doslova hořet.

„Živly se spojily,“ pronesl tiše Tony, „tohle se ještě nikdy nestalo, ale hodně jsem o tom četl, prý se to jednou stane a jeden živel vyjde jako vítězný nebo se znovu nejmocnější z každého živlu spojí a společně to zastaví. Ty jsi zástupcem energie, musíme zjistit, kdo je dalším zástupcem z ostatních živlů, abyste se spojili a tohle zastavili, neboť to může zničit vše, co je nám milé.“

„Podívejte, už jdou,“ ozvalo se z našich řad. Všechny naše pohledy se stočily na bojiště, kam se právě přemístilo strašně moc lidí. Nepustili se hned do boje, vyzývali se navzájem, aby se vzdali, z vůdců jsem cítila nátlak, tedy krom vodařů, tam mi došlo, že vůdcem je Temný Pán. Užuž se schylovalo k boji, když nám Tony řekl, abychom se tam přenesli. Poslechli jsme a objevili se uprostřed bojiště, byli jsme teď srovnáni do pentagramu, my Energičáři jsme byli navrchu, vedle nás z jedné strany vodaři a z druhé ohnivci.

Všechny pohledy se stočily na nás, všichni věděli, kdo jsme za živel, ale naši totožnost nikdo neznal.

„Kdo jste?“ zeptal se nás Temný Pán, Tony se jen temně usmál.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování