Světlo Tajného Dvorce 22. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, tady máte další kapitolku STD, omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale minulý týden jsem proležela v horečkách a teď doháním školu, tuhle kapitolku tahám ze železné zásoby :), tak si hezky počtěte, Looca.

18.03.2011 (17:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 868×

XXII. Volnost nebo zajetí?

Temný Pán se na mě nemile usmál a připravil se.

„Můžeme používat, jaký budeme chtít živel,“ řekl mi těsně před tím, než na mě zaútočil a poslal na mě ohnivou kouli. Mávla jsem rukou a ona zmizela.

„Takže napůl také ohnivec? No dobře, alespoň to bude zajímavější,“ podotkl a zaútočil zase, tentokrát vodí koulí. Vyhnula jsem se jí, ale to mě chytily kořeny rostlin a já spadla na zem, použila jsem energii a vyprostila se z nich. Hodila jsem po něm jednu energetickou, která se těsně před ním rozdvojila, a trefily ho obě dvě, skoro nic mu to neudělalo, protože byly slabé, ale trochu ho to vyvedlo z míry.

Ihned se zvedl a zaútočil na mě všemi čtyřmi živly, kolem mě se obtočil vodní had společně s kořeny rostlin, vzduch se mi neodtával do plic a oheň zaživa spaloval. Vytvořila jsem kolem sebe slabý energetický štít a střádala síly, díky tomu štítu jsem mohla alespoň trochu dýchat. Chvilku mě ještě takhle mučil, ale já se vzchopila a použila plnou energii. Cítila jsem, jak po mě běhají blesky, rozbila jsem sevření vody i kořenů, oheň vztáhla do sebe a vzduch rozehřála natolik, že začal kolem mě hořet. Natáhla jsem ruce a z rukou my vyšlehly blesky spolu s plameny. Temný Pán tohle nečekal a nestačil vytvořit štít. Odhodila jsem ho tím a docela dost zranila. Bylo na něm vidět, že je trochu unavený, ale já zas sálala energií.

„Tohle se to povedlo,“ uznal Temný Pán a poslal na mě kouli smrt, já jen nečinně čekala, až do mě narazí, protože on nevěděl, že já nemůžu umřít. Koule se ode mě neškodně odrazila a vrátila se zpátky k jejímu majiteli. Temný Pán na mě koukal jak tele na nová vrata.

„Pěkný trik, ale dokážeš odrazit všechno?“ zeptal se mě a podíval se mi do očí, pochopila jsem, že na mě chce použít nátlak, ale já jsem byla proti němu imunní. Cítila jsem, jak se mi snaží dostat do hlavy, ale nešlo mu to. Já jsem načerpávala síly, zatímco se mě snažil ovládnout.

„Tak už jste skončil, nebo se pořád budete snažit mě ovládnout," řekla jsem mu znuděně, „já jsem proti nátlaku imunní, protože jsem energičářka.“

To ho velice dožralo a poslal na mě velikou vodní kouli, nestihla jsem použít štít a koule mě pohltila. Začala jsem kolem sebe mlátit, ale nebylo mi to nic platné, pomalu mi docházel vzduch a já se začala dusit. Bylo mi jasné, že tento boj prohraji.

Nevzdávej to, ozval se mi v hlavě hlas Pána Energie, použij Vitae Essentia. Dostaň se až na dno své moci a najdi v sobě čistou energii.

Poslechla jsem ho a udělala to, co mi radil, zavřela jsem oči a nechala se celá pohltit svou silou.

Najednou šlo všechno samo, mé myšlenky se posunuly do pozadí a já jednala automaticky. Natáhla jsem ruce, které už nebyly tvořeny masem a kostmi, ale čistou energií, a poslala na Temného Pána obrovské blesky, které ho odhodily, a kdyby nepoužil vzduch, byl by na zemi. Házel na mě jednu kouli za druhou, ale mě to nic nedělalo, naopak mě to posilovalo. Byla jsem čím dál silnější, ale to také znamenalo, že jsem ztrácela svou lidskost, mé myšlenky jsem už vůbec neslyšela, já jsem se propadala čím dál tím víc, než a dělala všechno, abych zničila Temného Pána. Neměla jsem s ním slitování. Použila jsem na něj blesky a nechala ho smažit zaživa, nevadil mi ten pohled, necítila jsem žádný pocit viny, necítila jsem nic. Nevěděla jsem, kdo jsem já, kdo je on, věděla jsem jen, že ho musím zničit.

Dál jsem do něj pálila ty blesky a sledovala, jak pomalu a bolestivě umírá, slyšela jsem, jak na mě někdo volá, ať přestanu, ale já to neudělala, naopak jsem ještě přidala do toho více síly. Cítila jsem, jak se mě někdo dotkl, ale já ho hned odhodila takovou ránou, že už nevstal, bylo mi jedno, kdo to byl, chtěla jsem jen zničit toho zmetka, kterého jsem zrovna smažila zaživa.

Po chvilce už byl mrtvý a já se otočila směrem, kde se mě někdo snažil zastavit a já ho odhodila.

Uviděla jsem tělo, spálené tělo, po kterém běhaly ještě blesky, žil ještě. Byl mi tak povědomý, ale já nevěděla, kdo to je, nevěděla jsem, kdo jsem já, kdo jsou ti všichni, kteří na mě s hrůzou koukají. Tak moc jsem chtěla to vědět, ale nemohla jsem se vrátit.

Ten chlapec na zemi najednou promluvil: „Hvězdičko.“

Ta přezdívka mi protrhla hráz vzpomínek a já si vzpomněla konečně, viděla jsem Toma úplně popáleného na zemi. Kiaru, jak na mě vystrašeně kouká, pohltila jsem poslední zbytky své lidskosti a cítila, jak jsem se vrátil do normálu. Dopadla jsem vyčerpaně na zem a rychle se snažila doplazit k Tomovi. Nešlo mi to, ale Kiara mi hned přišla na pomoc, vzala mě za kapucu mé mikiny a odtáhla k mé lásce, která už umírala mou vinou. Neměla jsem sílu už na nic, ale věděla jsem, že jestli Toma hned nevyléčím, zemře. Sebrala jsem poslední síly, vzala ho za spálenou ruku a nechala proudit svou léčivou sílu do jeho těla. Cítila jsem přes pouto, jak se mu znovu vrací vědomí a síla, jeho kůže už nebyla spálená. Podařilo se mi ho zachránit, ale já hned upadla do temnoty, která mě začala obklopovat.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování