OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 23. kapitola 1/2

29.03.2011 (11:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 784×

XXIII. Konec prázdnin

Probrala jsem se ve Světě Mrtvých, takže jsem opravdu tentokrát umřela, pomyslela jsem si. Za mnou se ozval smích a odpověď na mé myšlenky: „Ne, Karin, nezemřela jsi, jen jsem ti chtěl poblahopřát k vítězství.“

Otočila jsem se a uviděla Pána Energie, jak se na mě usmívá.

„Jenže já si nepřipadám jako vítěz, zabila jsem člověka, sice byl špatný, ale tohle i nezasloužil,“ zavrtěla jsem hlavou, Pán Energie ke mně přešel a podíval se mi do očí.

„Ty za nic nemůžeš, ten souboj stejně musel dopadnout takhle, protože on by jinak zabil Tomáše a to tak, že by už nešel oživit,“ odpověděl mi.

„Co se to vlastně se mnou stalo?“ zeptala jsem se ho.

„Stala ses něčím víc než člověkem, čistou energií, která je velmi špatně ovladatelná, ale dá se ovládnout,“ odpověděl mi, „můžeš to zkusit trénovat, ale tohle byla věc, kterou jsem tě nemohl naučit, a lituji toho, protože by se ti to v pro boj hodilo.“

„Já si s tímhle nebudu zahrávat, bojím se toho stejně jako Vitae Essentia,“ zavrtěla jsem hlavou, „nechci někomu ublížit.“

„Podle mě bys měla tyto věci trénovat, protože máš obrovskou moc, která, když nebude kontrolovaná, může zničit vše živé,“ řekl mi, „mohu ti jen poradit, jak neztratit lidskost. Musíš myslet na svou lásku, použij pouto, které máš s ním, to je jako tvůj záchytný bod a pomůže ti neztratit hlavu. Slib mi, že se to aspoň pokusíš ovládnout.“

„Pokusím se,“ přikývla jsem.

„Vitae Essentia ovládáš už dobře, chce to jen teď trochu trénovat ty myšlenkové, protože ty ti moc nešly, jinak oživit věci už umíš, ale neumíš něco vytvořit ze vzduchu, zkoušej to,“ pousmál se na mě Pán Energie, „měla bys už jít, mají o tebe strach, jsi v bezvědomí už měsíc, hodně dlouho mi trvalo tě v temnotě najít, a kdybych tě nevytáhl, mohla bys tam být ještě déle.“

Otevřel mi bránu, ale já zaváhala, moc se mi nechtělo do Světa Živých, Pán Energie to vycítil a podíval se mi do očí.

„Karin, ty sem nepatříš, vím, že si myslíš, že tvůj život se odvíjí podle té legendy, ale mohu ti určitostí říct, že neodvíjí, protože tam se nikde nepsalo, že budeš bojovat s někým, kdo má čtyři živly nebo, že budeš imunní proti kouli smrti, to vše jsem zařídil já, tedy až na temného Pána, chtěl jsem ti tím usnadnit život, protože bys tu mohla být jinak už od narození. Sama jsi to viděla,“ domlouval mi, „ti lidé tam dole tě milují a strašně se o tebe bojí.“

Přikývla jsem a vstoupila do brány. Ocitla jsem se na něčem měkkém, měla jsme na obličeji dýchací masku, cítila jsem se, jako kdyby mě přejel někdo parním válcem. Byla jsem strašně unavená, ale potřebovala jsem zjistit, kde to jsem. Otevřela jsem oči a uviděla známý strop ošetřovny, vedle mě se něco pohnulo a já se lekla. Otočila jsem rychle hlavu a uviděla něco béžového s křídly, došlo mi, že je to Kiara. Nahmátla jsem svůj medailónek a přeměnila ji do normální podoby. Chudinka takhle musela být celý měsíc. Znovu jsem zavřela oči a odpočívala, jenže někdo vešel do dveří a namířil si to rovnou ke mně. Ucítila jsem jemný dotyk na čele a vlasech, podle toho jsem poznala Elišku, která už stejně věděla, že jsem vzhůru, protože mi zašeptala: „Nemusíš otevírat oči, odpočívej.“

Ale já ji stejně neposlechla a podívala se na ni. Viděla jsem, jak je šťastná, že jsem konečně vzhůru.

„Tys nám teda dala,“ řekla mi, „byla jsi v bezvědomí celý měsíc, tohle už nám příště nedělej.“

Trochu jsem se na ni pousmála, ale nic jsem jí na to neřekla. Přinesla si židli a posadila se u mé postele.

„Tomáš je v pořádku neboj, vyléčila jsi ho tak dokonale, že nemusel ani sem na ošetřovnu, ale ty jsi nás strašně vyděsila, byla jsi na pokraji smrtelného vyčerpání,“ uhodla mé otázky, „byla jsi ještě za Pánem Energie, že ano?“

Přikývla jsem, Eliška se mě na nic jiného nezeptala, jen tu byla se mnou a držela mě za ruku. Po chvilce mě zmohla zase únava a já usnula hlubokým, bezesným spánkem.

***

Probrala jsem se za tmy, tedy ne že by předtím nebyla, ale bylo mi jasné, že jsem zase spala strašně dlouho. Ale myslím, že pár dní do začátku školního roku ještě zbývá. Nyní jsem na ošetřovně byla sama a docela mi to vyhovovalo, sundala jsem si tu blbou masku a pořádně se nadechla.

Pouto, které jsem měla s Tomem, bylo zase jasné a zřetelné, když jsem byla tím stvořením ze energie, necítila jsem ho, jako by se vypařilo, Tom byl vzhůru, bylo jasné, že mě také cítí, ale nijak na mě nereagoval. Zavřela jsem smutně oči a v rychlosti pouto zakryla, poslední, co jsem cítila, by šok a zklamání.

Ani nevím, jak dlouho jsem jen tak ležela a přemýšlela o mém a Tomově vztahu. Vsadím se, že se mi bude vyhýbat, ani se mu nebudu divit, když jsem mu provedla něco tak ohavného a málem ho zabila.

Zvedla jsem se a sundala si ze sebe všechny ty krámy na kontrolu životních funkcí. Měla jsem na sobě pyžamo, které jsem dostala od Elišky k narozeninám. Přenesla jsem se z ošetřovny pryč, objevila jsem se ve svém pokoji, kde jsem se rychle převlékla a pádila zas odtamtud. Šla jsem jen do zahrad, protože dál bych se nedostala, neboť jsem byla pořád slabá, ale nechtěla jsem už ležet na ošetřovně. Došla jsem až na jednu loučku daleko od hradu, nikdy jsem tady nebyla, ale strašně se mi tu líbilo. Toto místo mě uklidňovalo, lehla jsem si doprostřed a dívala se na krásné nebe plné hvězd.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, než jsem uslyšela, jak někdo z plných plic volá mé jméno. Protočila jsem oči a zvedla se, to mě sakra nemůžou nechat chvíli o samotě? Ptala jsem se sama sebe, ale zvedla se a šla směrem, odkud se volání ozývalo. Šla jsem z části hlubokým lese, kde byla pořádná tma, proto jsem vytvořila ohnivou kouli a vyhodila ji do vzduchu, aby mi svítila na cestu. Po chvilce jsem narazila na toho, kdo mě hledal. Hleděla jsem do starostlivých očí Tomáše.

„Hvězdičko,“ řekl, rychle ke mně přešel a přitiskl k sobě. Tohle jsem fakt nečekala, Tom si mě k sobě tiskl a nic neříkal. Já jsem jen byla k němu přitisklá a schovaná v jeho náruči. Pak jsem uslyšela šustění křídel, něco přistálo vedle nás. Podívala jsem se tam a uviděla Rexe s Kiarou na zádech. Kiara hned seskočila a hnala se ke mně. Tom mě napůl pustil a já se hned sklonila ke Kiaře. V jejích očích jsem viděla úlevu, ale také trochu naštvanosti. Bylo mi jasné, proč se tak cítí.

„Promiň,“ zašeptala jsem jí.

„Tohle už nám příště nedělej, měli jsme o tebe strašný strach,“ odpověděla mi.

„Měli bychom jít, všichni mají strach, kde jsi, Kari,“ řekl Rex, Tom jen přikývl a vydal se k Rexovi. Zaváhala jsem trochu, ale Kiara mě hned popostrčila k nim a sama pak vyskočila Rexovi na hřbet. Přešla jsem také k nim a vyšvihla se za Kiarou, která se mi hned stulila do náruče. Tom vyskočil na Rexe hned za mnou a objal mě kolem pasu, Rex vzlétl. Letěli jsme rychle, takže jsem ani nepoznala, kam letíme. Po chvilince jsme přistáli pod Věží Vládců, kde nás už všichni čekali. Viděla jsem z dospělých jen tři energičáře, Elišku a strejdu Martina, pak tam byli skoro všichni energičáři, kromě Sabči, Lei a Sáry. Také jsem nikde neviděla Liu a Šárku, zato tu byli Kris s Adamem.

Všichni se na nás podívali, když jsme přistáli uprostřed nádvoří. Seskočila jsem z Rexe a čekala na reakci ostatních, první ke mně přišla Eliška a objala mě.

„Měli jsme o tebe strašný strach, Kari,“ pošeptala mi, „tohle už nám nikdy nedělej.“

Jen jsem přikývla a Eliška mě pustila, hned na to se ke mně přiřítili mí bratranci a oba najednou mě objali. Adam tak nějak tušil, jak se cítím a poslal na mě vlnu klidu. A skutečně jsem se cítila trochu lépe, když se ode mě oba odtáhli, děkovně jsem se na Adama podívala. Potom nás strejda vyzval, abychom šli dovnitř. Adam s Krisem se drželi vedle mě jako tělesná stráž, stejně jako Tom a s ním také Rex s Kiarou. Připadala jsem si jako vězeň, to mi tady sakra nikdo nevěří?

Došli jsme v rychlosti do společenské místnosti Tygrů, kde se skoro všichni rozešli do svých pokojů. Zůstali jsme tam jen já, strejda, Eliška, Kris s jeho bratrem, Tom a samozřejmě Kiara s Rexem, který byl už zase v normální velikosti. Posadili jsme se do křesel, ale nikdo nezačal mluvit

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se po chvilce.

„Jeli k moři už před třemi týdny,“ odpověděl mi strejda, „měli jsme jet také, ale Eliška tu chtěla zůstat, takže jsme s kluky zůstali také. Všichni ostatní museli jet, ale Tom překecal Nika, aby ho tu nechal, ale museli jsme na něj použít nátlak.“

„Oni asi o mě neměli moc strach, co?“ zeptala jsem se dutým hlasem.

„Někteří se o tebe strašně báli, ale někteří také ne,“ odpověděl mi neutrálně.

„Hádám, že se o mě rodiče strachy asi nepotrhali,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že to všichni slyšeli. Nikdo mi na to nic neřekl, takže mi bylo jasné, že mám pravdu.

„Proč jsi vlastně zůstal ty?“ zeptala jsem se strejdy.

„Hlavně kvůli Elišce a klukům, protože tě nechtěli opustit, ale také kvůli tobě, jsi pořád má neteř a navíc Eliška mi ukázala vše, co jsi zažila, hned jsem to pochopil a navíc ti vděčím za to, že jsi mi dala důvod žít,“ usmál se na mě, „sice je můj bratr na tebe naštvaný, ale to neznamená, že já jsem také, i když jsem jeho dvojče.“

„Kdy se vlastně vrátí?“ vyzvídala jsem dál.

„Dneska by měli se sem přenést, Nik chce ještě zabezpečit pořádně po tom boji Dvorec,“ odpověděla mi Eliška, „ale ty se toho účastnit nebudeš, protože nechci, aby tě jen tak využívali, sama jsi to viděla minulý měsíc.“

„Dostali jste zpátky vaše ochránce?“

„Ne, všichni po smrti Temného Pána zmizeli někam, ale Tannera [čti Tenra] jsem poznal, to mohu říct jistě,“ zavrtěl hlavou strejda.

„Zpátky ho může přivést tvoje láska k němu a naopak, jak to bylo u mě a Rexe,“ řekl mu Tom a já jen přisvědčila.

„Můžou kdykoliv znovu zaútočit a my budeme proti nim slabí,“ řekl smutně strejda.

„Ale já můžu použít svou moc, dokážu přece oživit neživé věci, a pokud budu dostatečně trénovat, měla bych být schopna vytvořit ty věci pouze z vlastní představy,“ zamyslela jsem se.

„To vážně dokážeš?“ podivil se strejda.

„Moc ne,“ zasmála se Eliška, „když to posledně zkoušela, bylo to pěkný fiasko. Vyčarovala hejno orlů, kteří se do nás hned pustili, štěstí, že je zase hned odvolala.“

Strejda se zasmál vzpomínce, kterou mu Eliška ukázala, a já k tomu kousavě dodala: „Možná jsem je měla nechat trochu déle, třeba by teďka nad tím nikdo nepřemýšlel a nebavil se tím.“

„Hvězdičko, no tak vždyť to byla docela legrace,“ šťouchl do mě Adam.

„Já vím,“ povzdechla jsem si, „ale já teď vážně nemám náladu na nějaké žertování.“

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se mě Eliška, jen jsem zavrtěla hlavou, nechtěla jsem o tom mluvit. Zvedla jsme se a řekla: „Půjdu si lehnout.“

Tom se hned zvedl taky a chtěl jít se mnou, ale já mu položila ruku na hruď a podívala se mu do očí. Objevila se mu tam bolest, ale také pochopení. Chytil mě za ruku, kterou jsem měla na jeho hrudi, a dal ji pryč. Druhou mě chytil ze zadu za týl a přitáhl k sobě. Políbil mě na čelo a zašeptal: „Miluju tě.“

Pak mě pustil a sedl si zpátky, popřála jsem zbytku dobrou noc a odešla do svého pokoje s Kiarou v patách. Sedla jsem si na postel a schoulila se do klubíčka. Tam dole se mi zase vrátily výčitky a všechno se na mě sesypalo jako lavina, nemohla jsem tam s nimi už dál zůstat. Položila jsem si hlavu na kolena a zavřela oči, byla jsem najednou strašně unavená, protože jsem hned usnula v sedě.

***

Byla jsem zase tím stvořením z energie, zase jsem smažila Temného Pána zaživa a nevadilo mi to. Naopak strašně se mi to líbilo, viděla jsem, jak má obličej zkroucený bolestí, kterou jsem mu způsobovala, a to mě ještě popohánělo, abych ještě přidala víc.

Najednou se výjev změnil, zase jsem někoho spalovala, neviděla jsem mu do tváře, ale bylo mi jasné, že si to zaslouží. Přidala jsem ještě víc, když už byl mrtvý, přestala jsem. Přešla jsem k němu a sundala mu kapuci. Dívala jsme se do známé tváře, do Tomášovy tváře.

***

Se škubnutím jsem se probrala, cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy, a slyšela jsem své vlastní vzlyky. Bylo mi ze sebe samé zle, nenáviděla jsem se za to, co jsem provedla. Ucítila jsem něčí ruku na svém rameni, polekaně jsem sebou škubla a otočila se na toho, kdo mě tak polekal. Uviděla jsem Toma.

„Co-co tu děláš?“ dostala jsem ze sebe.

„Promiň, ale musel jsem tě vidět, nevím, proč, ale najednou jsem cítil tvé pocity, i když jsi zakryla naše pouto a to mě vystrašilo,“ odpověděl mi, „nechceš se mi s něčím svěřit?“

Chtěla jsem zavrtět hlavou, ale něco mi říkalo, ať mu to konečně vyklopím. Odkryla jsem naše pouto a ukázala mu své myšlenky a ten sen, který mě tak vylekal. Cítila jsem z Toma pochopení, vzal mě do náruče a přitiskl k sobě. Tohle jsem potřebovala, potřebovala jsem cítit jeho přítomnost a jeho objetí. Položil se mnou na postel a nechal mě ležet na něm. Měla jsem hlavu položenou na jeho hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce. Jednou rukou mě hladil po zádech a druhou držel mou ruku.

„Ostatní už se vrátili?“ zeptala jsme se ho po chvilce a nadzvedla se na loktech, abych mu viděla do očí.

„Ano, už jsou tu,“ přikývl a hrál si dál s mými prsty. Po chvilce dodal: „Dan se Sabčou mají vášnivé přivítání, měla jsi vidět, jak se na sebe vrhli. Myslím, že Lia s Krisem také nejsou pozadu.“

„To jsou celí oni,“ přikývla jsem a Tom se zasmál, hlavou se mu mihla vzpomínka, když jsme se spolu milovali my dva. Pocítila jsem trochu skrývané touhy, kterou přede mnou tajil nebo se o to aspoň snažil.

Dostala jsem vizi, byla jsem tam já s Tomem, tady v pokoji a milovali jsme se spolu. Rychle jsem se probrala a podívala se na Toma, který byl také vykolejený stejně jako já.

„Tohle moje rozhodnutí nebylo,“ dostal ze sebe po chvilce. Pousmála jsem se a trochu se k němu sklonila. Moje vlasy ho šimraly na krku, ale on to ignoroval a díval se mi do očí. Čekal, co udělám, pořád jsem se k němu skláněla a zastavila se půl centimetru od jeho rtů. Cítila jsem z něj stále větší touhu, protože se to už nesnažil schovávat, zajel mi rukama pod tričko a hladil mě na holých zádech. Zvedl trošku hlavu a svými rty se otřel o mé.

Rychle se přetočil, takže ležel na mě a já se mu dívala do očích plných lásky a touhy. Začal mi vyhrnovat tričko, trošku se mnou nadzvedl, sundal mi ho úplně a hned na to mě něžně políbil.

„Doufám, že nikdo nepřijde,“ zašeptala jsem, když jsme se od sebe trochu odtáhli. Tom se pousmál, mávl rukou a zamkl nás tu.

„Tohle je sice moc nezastaví, ale budou vědět, že nemají rušit,“ odpověděl mi a znovu mě políbil. Tentokrát to byl trochu vášnivější polibek, zajela jsem rukama ke konci jeho trička a začala mu ho také vyhrnovat. Na chvilku se ode mě odtáhl a sám si ho sundal. Ale nelehl si zase, v rychlosti mi ještě sundal kalhoty a sobě také. Lehnul si znovu na mě a začal mě líbat a krku, pomalu pak postupoval až k mému dekoltu, kde se na chvilku zastavil, potom se vracel zase nahoru přes krk, čelist až k mým rtům, kde se přisál. V polibku mě trochu zase nadzvedl a jednou rukou mi rozepnul podprsenku. Odhodil ji někam a přesunul svou pozornost na má prsa, která začal hned líbat. Cítila jsem se jako v sedmém nebi a to jsme ani nedošli k tomu hlavnímu. Po chvilce Tom přesunul pozornost svých rukou na poslední kousek mého oblečení a sundal mi ho, hned na to se také zbavil svého posledního oblečení.

Chvilku nic nedělal, ale potom mě políbil a něžně se do mě dostal. Začal se ve mně pohybovat, cítila jsem ho všude. Naše nohy byly propleteny a jeho ruce byly každá na jiném místě, jedna byla propletená s mou a o druhou se opíral, ale měl dlaň v mých vlasech a přitahoval si mě ještě víc k sobě. Mezi nám nebyla ani skulinka místa. Naše steny jsme dusili ve vzájemném polibku.

Najednou se celý svět okolo mne rozplynul a já vnímala jen Toma, cítila jsem se tak šťastná jako nikdy. Dosáhla jsem vrcholu ve stejnou chvíli jako má láska. Zhroutil se na mě a opřel si hlavu o mé rameno, cítila jsem, jak je unavený. Hladila jsem ho po vlasech a čekala, až se trochu probere. Zhluboka dýchal, aby se mu zklidnil trochu dech. Pak mě začal líbat po rameni přes krk až na rty, kde mě začal měkce líbat. Cítila jsem, jak mi němě děkuje, odtáhl se ode mě a lehl si vedle mě. Přitáhl si mě k sobě, lehla jsem si mu na hruď a poslouchala zběsilý tlukot jeho srdce. Začal mě jednou rukou hladit na zádech a druhou propletl s mnou. Pousmála jsem se a zavřela unaveně oči, dnes už toho na mě bylo dost.

Objevila jsem se ve Světě Mrtvých, docela mě to překvapilo, protože jsem tu nedávno bylo. Uviděla jsem Pána Energie a někoho, s kým se bavil, přišla jsem blíž a uviděla strejdu Martina, který vypadal velice zdrchaně. Pán Energie mě s úsměvem pozdravil a strejda na mě koukal jako tele na nový vrata. Zmateně jsem se podívala na Pána Energie, který mi hned vše vysvětlil.

„Tvůj strýc se tu ocitl, protož chtěl získat svého ochránce zpátky, ale nějak se mu to nepovedlo,“ řekl mi.

„Strejdo, s prominutím,“ otočila jsem se na strejdu, „ty jsi vůl.“

„Jak ses sem dostala ty?“ zeptal se mě strejda.

„Pán Energie mě sem zavolal,“ pokrčila jsem rameny a vzala ho za ruce.

„Ještě než tě oživím, řekni mi, kolik takových blbců jako ty zkoušelo najít své ochránce?“ zeptala jsem se ho.

„Já, tvůj otec, Nik s Erikem a Mirek,“ odpověděl mi strejda, „všichni jsou na tom hodně špatně.“

„Ani se jim nedivím,“ odfrkla jsem si, „řekni jim, že hned přijdu.“

„Jak bych jim to mohl říct, když jsem mrtvý?“ zeptal se mě ironicky strejda, povzdechla jsem si a pustila do něj léčivé blesky, které ho obklopily, a on hned zmizel.

„Teda, ten měl keců,“ řekla jsem si sama pro sebe, Pán Energie se zasmál a otevřel mi bránu. Rychle jsem do ní vešla a hned na to se probudila. Tom naštěstí spal, sundala jsem ze sebe jeho ruku a vstala z postele. Rychle jsem se oblékla a přenesla na ošetřovnu, kde bylo docela živo. Viděla jsem strejdu Martina, jak objímá brečící Elišku, přešla jsem k němu a potutelně se ho zeptala: „Vyřídil jsi to?“

Jen protočil oči a přikývl, rychle jsem se na něj usmála a přešla blíž k ostatním. Viděla jsem úplně zbědovaného Nika, bylo jasné, že nepřežije bez pomoci, Nati u něho seděla a snažila se mu pomocí své magie nějak všechny ty rány vyléčit. Položila jsem jí ruku na rameno a ona se mě lekla. Pousmála jsem se na ni a naznačila jí, aby mi udělala místo. Poslechla mě ač nerada, dala jsem nad Nika ruce a začala ho léčit, měl docela dost ran, ale během deseti minut jsem ho dostala z nejhoršího. Většinu ran už měl zahojených, zbytek jsem nechala na Nati, která na mě vděčně koukala. Přešla jsem k Erikovi a udělala to samé, co jeho bratrovi. Taša byla radostí bez sebe, že jsem Erikovi pomohla. Pomalu jsem přešla ke strejdovi Mirkovi, který na tom byl velice špatně. Vedle něj seděla teta Paty a Sabča, která se rozzářila, když mě uviděla a něco pošeptala své matce, která přikývla a uvolnila mi místo. Začala jsem strejdu léčit, trvalo mi to celých dvacet minut, než jsem ho z toho dostala a to jsem mu nezahojila všechny rány.

„Myslím, že by tohle mělo stačit, aby přežil. Už není v ohrožení života,“ řekla jsem tetě unaveně, když jsem s léčením skončila. Teta přikývla a objala mě.

„Děkuju ti,“ zašeptala, „děkuju, že jsi mi zachránila dceru i manžela, i když já jsem málem ti zabila rodinu.“

„Nemáš zač,“ odpověděla jsem jí a odtáhla se. Přešla jsem ke svému otci, kde sedělo nejvíc lidí. Má matka, jeho žena a můj bratr.

Mamka se snažila s Martinou ho nějak vyléčit, ale nešlo jim to, byla to moc vážná zranění. Alex si mě všiml jako první, podíval se mi se slzami do očí a němě mě prosil, abych tátu zachránila. Přikývla jsem a odkašlala si.

„Když mě k němu pustíte, zachráním ho,“ řekla jsem tiše, „jestli mě k němu nepustíte, skončí jako strejda Martin.“

Martina se na mě s bolestí v očích podívala a přikývla, podívala jsem se na mamku, která se mě pokusila ignorovat, ale Martina ji chytla za ruku a podívala se jí do očí. Pustily mě k tátovi a začala ho léčit, jeho jsem vyléčila úplně, ale stálo mě to hodně sil. Probral se a zmateně se na nás podíval.

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně.

„Přenesli jste sem z posledních sil, potom jste všichni ztratili vědomí a Martin umřel,“ odpověděla mu se slzami v očích Martina. Já jsem jen zakroutila hlavou a spakovala se, tedy aspoň se o to pokusila, protože mě Alex chytil za ruku a přitáhl k sobě. Pokusila jsem se mu vyškubnout, ale měl strašnou sílu, protože už měl také rozvinutý gen, i když jsem ani nevěděla jaký.

„Musím za Tomem, bude mě hledat, jestli se hned nevrátím,“ řekla jsem mu tiše.

„Teď jsi tady s rodinou, která tě potřebuje,“ odpověděl mi a nepustil mě.

„Jenže ta rodina o mě nestojí,“ řekla jsem mu a použila svůj živel, abych se mohla osvobodit. Trochu jsem mu dala ránu a on mě hned pustil. Rychle jsem odešla z ošetřovny, v polovině cesty do svého pokoje jsem se tam přenesla. Tom seděl zmateně na posteli a rozhlížel se.

„Kde jsi byla?“ zeptal se mě, nic jsem mu na to neřekla, jen jsem mu ukázala své vzpomínky, které ho ihned vyburcovaly, rychle se oblékl a v myšlenkách mě prosil, abych ho přenesla na ošetřovnu. Povzdechla jsem si, mávla jsem rukou a přenesla ho tam samotného.

Myslel jsem, že se sem máš přenést se mnou, ozval se mi v hlavě Tomův hlas.

Promiň, lásko, ale jsem unavená. To léčení mi také dává zabrat hlavně po tom, co jsme dnes dělali, odpověděla jsem mu unaveně a začala se pomalu převlékat do pyžama.

Dobře, běž spát, já tam možná za tebou přijdu, řekl mi, a děkuju.

Nemáš zač, pousmála jsem se, on to cítil, i když byl ode mě tak daleko. Lehla jsem si do postele a zavřela oči.

Hezky se vyspi, hvězdičko, miluju tě, to bylo poslední, co jsem vnímala před tím, než jsem usnula.

***

Probudil mě něčí dotyk na tváři, pomalu jsem otevřela oči a uviděla Toma, jak klečí u mé postele a něžně mě hladí po tváři.

„Promiň, že tě budím, ale ostatní chtějí s tebou mluvit,“ řekl mi tiše, jen jsem protočila oči a zvedla se.

„Tady se taky člověk nemůže ani trochu vyspat,“ zabrblala jsem, když jsem se převlékala. Tomáš se na mě se zájmem koukal, povzdechla jsem si a rychle se dooblékla. Vyčistila jsem si zuby a učesala. Tom na mě čekal mezitím v naší malé společenské místnosti, když mě uviděl, jak k němu unaveně jdu, vstal a vzal mě do náruče. Ihned jsem zaprotestovala, ale bylo mi to k ničemu. Rozešel se mnou na ošetřovnu, opřela jsem se mu o hruď a nechala se nést. Napadlo mě, že nás tam aspoň přenesu, ale ten nápad mi hned Tom zamítl s tím, že jsem unavená a nemám se vysilovat.

Jak jsou na tom ostatní? zeptala jsem se ho v polovině cesty.

Už jsou vzhůru, ale jsou strašně slabí, tedy krom tvého táty a jeho dvojčete, ty jsi prý vyléčila dokonale, odpověděl mi.

Martina jsem oživila a tátu vyléčila úplně, protože jsem ho léčila až jako posledního, před tím jsem si šetřila síly, aby mi vůbec stačily, řekla jsem mu.

Já to chápu, jsem ti vděčný vůbec za to, že můj táta se strejdou žijí, pousmál se na mě.

No jo, nemohla jsem svého budoucího tchána s jeho bratrem nechat umřít, odpověděla jsem mu na to ironicky, Tomáš se jen zasmál a pokračoval v cestě. Došli jsme na ošetřovnu, kde už na nás všichni čekali, Tom zamířil k mé sestře a jeho bratrovi, kde jsme se posadili také.

„Kari, chceme ti poděkovat, že jsi nám zachránila životy,“ ujal se slova Nik, „a chceme si ještě promluvit o tom, co se stalo před měsícem.“

„Poděkovat mi klidně můžete, ale o tom, co se stalo, se bavit nebudu,“ odpověděla jsem mu.

„Karin, my si musíme ujasnit pár věcí, takže nám prostě odpovíš,“ řekl mi táta.

„Ne, nebudu o tom mluvit,“ zavrtěla jsem hlavou, znovu se mě zmocňovala ta bolest, kterou jsem cítila.

„Prostě s námi o tom budeš mluvit a hotovo!“ zvedl na mě hlas táta.

„Sakra, necítíš, že mě to bolí? To jsi vodař a máš empatii, zrovna ty bys měl tu bolest cítit. Bolí mě, že jsem málem zabila Tomáše, a bolí mě i to, že jsem vrah,“ zakřičela jsem na něj se slzami v očích. Vytrhla jsem se Tomášovi a přenesla se k sobě do pokoje. Měla jsem maximálně pět minut, než sem ti zdraví doběhnout. Zakryla jsem pouto, zavřela jsem oči a soustředila se. Cítila jsem svou energii a snažila se ji rozdvojit. Ucítila jsem, že se to povedlo, protože, když jsem otevřela oči, stála přede mnou má kopie.

„Víš, co se teď stalo,“ řekla jsem jí, „chovej se zničeně a nesnaž se používat moc, protože ji nemáš, kdyby ti řekli, ať ji použiješ, řekni, že jsi slabá.“

Má kopie přikývla a začala se tvářit zmučeně, pousmála jsem se.

„Nikomu neříkej, co jsem udělala a co jsi,“ nařídila jsem jí, „vrátím se za pár hodin.“

Přenesla jsem se na místo, kde jsem potkala Kiaru jako Ničitelku, unaveně jsem si tam lehla doprostřed loučky a začala znovu vzlykat. Ta bolest byla strašná, včera se to dost zlepšilo, protože se mnou byl Tom, kterému jsem tolik ublížila. Pořád jsem před sebou viděla jeho tělo, jak po něm běhají ještě blesky a on pomalu umírá. Nebo bolest v obličeji Temného Pána, když jsem ho zaživa smažila, on si tohle nezasloužil. Ano, byl hodně zlý, ale tohle si nezasloužil nikdo, byla jsem příšera. Nimrala jsem se ve své bolesti hodně dlouho, protože, když jsem znovu vzhlédla, byla už tma. Strávila jsem tady celý den a ani mi to nevadilo, hlad jsem neměla a bolest mě pořád nepřecházela. Přenesla jsem se do svého pokoje a doufala, že tam nikdo není krom mé kopie. Kopie na mě čekala, doufala jsem, že si nikdo neuvědomil, že to nejsem já.

„Já věděl, že to nejsi ty,“ ozvalo se z poloviny Katrin. Zpoza poliček vyšel Tom a zamyšleně si nás prohlížel.

„Hezký kousek s tou kapkou,“ řekl uznale, „astrální kapku se ještě nikomu vytvořit nepodařilo.“

„Kdy jsi to prokoukl?“ zeptala jsem se ho.

„Hned jak jsem tu kapku uviděl,“ odpověděl mi, „ale nikdo jiný to nepoznal ani tvá sestra. Kapka byla skoro celý den tady, sehrála taky pěknou scénu s tvým otcem a matkou. Chtěli se ti omluvit, ale ona je slušně poslala někam, i když myslím, že bys to udělala také.“

Chytila jsem kapku za ruku a nechala ji se mnou splynout, viděla jsem každý okamžik, který zažila, slyšela každé slovo, které vypustila z úst a slyšela. Bylo to, jako bych tu skutečně byla.

Viděla jsem hádku mezi kapkou a mými rodiči, nelitovala jsem jediného slova, které jim řekla, protože já bych udělala přesně to samé. Tom se na mě starostlivě podíval a zeptal se mě: „Jak ti je?“

„Nevím,“ zavrtěla jsem hlavou, „pořád si to vyčítám, pořád mě to bolí.“

Nic mi na to neřekl, jen mě k sobě přitiskl a pevně držel.

„Uvolni to pouto, bude ti líp,“ řekl mi tiše, zavrtěla jsem hlavou a odpověděla mu: „Nechci, abys to také cítil.“

„Kari, takhle se akorát budeš trápit a já ti chci pomoct, dovol mi to,“ přesvědčoval mě ještě chvíli, než jsem ho konečně poslechla a uvolnila pouto. Oba nás zaplavily emoce toho druhého, Tomášovy byly plné lásky a starosti, ale mé byly plné smutku a výčitek.

Po chvilce přišla Katrin a řekla nám: „Omlouvám se, že ruším, ale máme prý jít do Velké Síně, abychom mohli nacvičovat na ples.“

„Na ples?“ podívala jsem se zmateně na Toma.

„Za týden to bude sto let, co naše rody založily Dvorec,“ pokrčil rameny a popostrčil mě ke dveřím. Zavrtěla jsem hlavou a přenesla nás do Síně.  Tam se už na nás čekalo, všichni byli sportovně oblečeni, štěstí, že já už dokázala tancovat v čemkoli. Mamka se už s Pavlem roztancovávala, v rohu spolu už tančili chachu. Společně a Tomem jsme se na sebe podívali a ušklíbli se. Oba jsme už uměli několik latinsko-amerických tanců a několik českých. Hudba pořád hrála a Tom mě vytáhl na parket. Roztočil mě v rytmu chachy, oba jsme přesně věděli, co dělat, dívali jsme si do očí a tančili. Bylo to jako v primě, když nás mamka před Vánocemi tyto tance učila. Hudba skončila a s Tomem jsme zrovna prováděli docela těžkou zvedačku, která se nám ale povedla. Kolem nás se ozval potlesk, podívali jsme se na své publikum, kolem nás stáli všichni v kroužku a pozorovali nás pyšným pohledem. Mamka ale pak rozehnala ostatní, my se šli posadit a koukali, jak mamka s Pavlem všechny sekýrují.

„Štěstí, že my už umíme tančit, představ si tam stát a nechat se takhle sekýrovat,“ zasmál se mi do ucha Tom.

„Já tohle zažívala jako malá,“ odpověděla jsem mu, on se jen pousmál a pozoroval svého už zdravého otce, jak se snaží tančit. Já se zase dívala na svou sestru, která se snažila o základní kroky. Zvedla jsem se a přešla k ní. Stoupla jsem si před ni a ukázala jí zpomaleně kroky. Katrin se na mě děkovně usmála a napodobila mě, sice to nebylo úplně ono, ale rozhodně to bylo lepší než předtím. Chytily jsme se za ruce a pomalu dělaly kroky spolu. Šlo jí to hned líp. Pak mamka dala povel, ať to zkusí s partnery. To byla zase katastrofa, Katrin šlapala Lukášovi na nohy a on zase jí. Tom zakoulel očima a přešel k nim, odtrhl Katrin od Lukáše a vzal si ji do parády sám. Přešla jsem k Lukášovi a naznačila mu, ať se postaví do základního postoje. Poslechl mě a já ho chytila, pomalu jsme začali spolu tančit, dělal kroky docela správně. Po chvilce jsme přestali a prohodili si partnery, Katrin znovu tančila s Lukášem, jejich kroky byly už jistější a neviděla jsem tam tolik chyb a to jsme byli teprve na začátku. Všichni ostatní na tom byli docela bledě, protože jim to vůbec nešlo.

„Co kdybychom už zkusili s vámi otočky?“ zeptala jsem se Katrin a Lukáše, kteří se na mě vyděšeně podívali.

„Nic na tom není, jen se musíš pořád dívat na jeden bod,“ pokrčil rameny Tomáš, podíval se mi do očí a udělal parádní otočku. Přešla jsem ke své sestře a pokynula jí, ať to aspoň zkusí. Dívala se na mě a přitom udělala otočku, samozřejmě, že se jí zapletly nohy a ona spadla. Podala jsem jí ruku a zvedla ji. Zkoušeli jsme to ještě chvíli, než přišla máma a nakázala Katrin a Lukášovi, aby jí ukázali základní kroky. Mě a Tomáše si samozřejmě nevšímala, bylo mi to jedno. Katrin a Lukáš si vedli perfektně, mamka přikývla a zase odešla.

Jsme tu vůbec k něčemu? zeptal se mě znuděně Tom.

Ne, mizíme odsud? Zavrtěla jsem hlavou, chytil mě za ruku a přikývl. Přenesla jsem nás do jeho pokoje ve Věži Vládců, tam jsme měli od všech dočasně pokoj, nás si stejně nikdo nevšimne.

„Kari, můžu se na něco zeptat?“ zeptal se mě opatrně Tom, bylo mi jasné, že se chce zeptat na něco z oné noci před měsícem, opatrně jsem kývla a nechala ho pokračovat: „Co se ti vlastně stalo, že jsi se ty sama stala pouze z energie a dělala, no ty věci?“

„Popustila jsem uzdu své vlastní moci, šáhla jsem až na dno a stala se energií, všechna lidskost se mi ztratila, nevěděla jsem, kdo jsem, kdo jsi ty. Jen jsem věděla, že musím za-zabít jeho, ty jsi mi ale pak pomohl zpátky, tvůj hlas mě přivedl zpátky,“ odpověděla jsem mu tiše a se vzlyky, zase mě to dostávalo. Nic mi na to neřekl, objal mě a držel. Věděl, že nic jiného nepotřebuji, hlavou se mi honily vzpomínky, mezi nimi byl i rozhovor mezi mnou a Pánem Energie.

„Myslíš, že i já bych dokázal i to, co ty?“ zeptal se mě po chvilce. Zaraženě jsem se od něj odtáhla a koukala na něj jako na blbce, upřímně řečeno, připadal mi tak.

„Chci také být silný bojovník a ne se pořád schovávat ze tebe,“ řekl mi.

„Ale ty jsi silný, silnější než já,“ odporovala jsem mu. Zavrtěl hlavou, bylo jasné, že se tohohle plánu nevzdá. Zavřel oči a začal se soustředit, sahal až na dno své moci, chtěl mě pustit, ale já mu to nedovolila, musel mě cítit, jinak by se z něj stalo, co ze mě. Zrůda bez citů a morálky. Začal mírně hořet, a pak se přeměnil v lidskou pochodeň, jeho myšlenky se ode mě vzdalovaly a já věděla, co to znamená. V jeho ohnivých očích jsem uviděla jeho záměr, vystřelil po mě oheň, odklonila jsem ho a nechala ho rozplynout. Roztáhla jsem ruce a mezi nimi vytvořila blesky, dotkla jsem se ho jimi a přenesla nás pryč. Objevili jsme se na louce, kde jsem ještě před chvílí brečela. Znovu po mě vypálil, vytvořila jsem štít a odrazila jeho plamen, bylo mi jasné, že na mě bude tak dlouho útočit, dokud mě nezabije. Bojovali jsme už spolu dlouho, síly mi už pomalu ale jistě docházely.

„Karin,“ uslyšela jsem výkřik své matky, která mi chtěla přijít na pomoc.

„Ne, zůstaňte tam,“ rozkázala jsem jim a použila na ně nátlak, tady na ty, co to šlo, ostatní poslechli můj rozkaz. Znovu po mě vyšlehl plamen, už toho mám fakt dost, pomyslela jsem si. Chytila jsem se za hlavu a zavřela oči. Popustila jsem uzdu své magii a připoutala k ní pouto. Znovu jsem se stala čistou energií, ale ovládala jsem se.

Tomáš si vybral jiný cíl, ostatní. Rychle jsem se dostala před ně a vytvořila silný štít, oheň se neškodně odrazil. Použila jsem na Tomáše teď vlastní plnou moc a odhodila ho o několik metrů daleko od nás. Otočila jsem se na ostatní, abych zjistila, jestli jsou v pořádku. Se strachem na mě koukali, nemohla jsem mluvit, ale to neznamenalo, že jim nemůžu dát vědět, že jsem s nimi. Vytvořila jsem kolem nich energetický štít a šla od nich dál.

Najednou mě odhodil silný plamen, narazila jsem do svého štítu. Zvedla jsem se a odhodlaně koukala na svou lásku.

Sakra, Tomáši, prober se, zakřičela jsem na něj pomocí pouta a dala do toho všechny emoce, které jsem nyní cítila. Pak jsem uslyšela zmatené myšlenky a pocity, Tomáš klesnul k zemi a dostal svou pravou podobu zpět. Spustila jsem štít a přeměnila se zpátky. Rychle jsem k němu přiběhla a objala ho, byl zničený, cítila jsem jeho výčitky, vyčítal si, jak na mě a ostatní útočil. Všichni na nás zmateně koukali, chtěli už k nám jít, ale Tomáš kolem nás tiše myšlenkovou formulí rozprostřel ohnivou zeď.

Dostaň mě prosím odsud, požádal mě tiše, poslechla jsem ho a přenesla nás na palouček kousek od jeskyňky. Na paloučku jsem seděla v kleče, Tom měl položenou hlavu v mém klíně a bořil obličej do mého trička, oběma rukama mě objímal kolem pasu a tiskl k sobě. Cítila jsem jeho obrovskou bolest a výčitky svědomí, jen jsem ho k sobě tiskla a hladila po vlasech, věděla jsem, že na tohle nejsou slova, ale on naštěstí nikoho nezabil ani nezranil. Po chvíli vyčerpáním usnul, byla jasná a teplá noc, proto jsem se rozhodla, že nás nebudu nikam přenášet. Uvolnila jsem pouto se svou sestrou, která se hned o mě strachovala a ptala se.

Kati, kde jste? ptala se mě.

To ti neřeknu, jenom prosím tě vyřiď, že dnes nebudeme spát v Dvorci, Tom se musí uklidnit a potřebuje být sám. Já mu s tím trochu pomůžu, řekla jsem jí.

Dobře, tak se zatím držte, odpověděla mi, jak je na tom?

Teď spí, ale byl na tom strašně bledě, povzdechla jsem si a pohladila svou lásku po vlasech.

Tak já končím, řekla mi a rozloučila se. Pousmála jsem se a znovu zakryla pouto. Posunula jsem se trochu pod Tomem a lehla si, pořád mě objímal kolem pasu a hlavu měl nyní položenou na mém břiše. Přitiskla jsem ho k sobě a také usnula.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 23. kapitola 1/2: