OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 25. kapitola

11.04.2011 (16:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 987×

XXV. Čas nic neznamená aneb nové nebezpečí

Probrala jsem se na nějaké posteli, nebyla jsem svázaná, ale bolela mě strašně hlava a byla jsem dezorientovaná. Byla tam tma, zdravou rukou jsem vyhodila ohnivou kouli, která mi osvětlila pokoj. Byl to velice dobře vybavený pokoj, ale došlo mi, že nejsem ve Dvorci. Tomovo vědomí jsem cítila, byl šílený strachy, Kiara a Katrin byly také strachy bez sebe, ale zachovaly chladnou hlavu. Dveře se otevřely a v nich se objevila Lenka Ivašková.

„Ahoj, Karin, jak ses vyspala?“ zeptala se mě.

„Co tu dělám? Proč jste mě unesli?“ vyjela jsem na ni.

„No proč asi, chceme využít tvou sílu, mocné dítě, to se jen tak nevidí,“ odpověděla mi.

„Já svou moc použiju, ale proti vám,“ oznámila jsem jí.

„Uvidíme, Luboši,“ zavolala svého bratra, který hned přišel, „je to teď na tobě.“

Došlo mi, že chtějí na mě použít nátlak, nedovolila jsem jim to, jsem energičářka. Luboš se chvíli snažil, ale nešlo mu to, pak se do toho zasadila i Lenka, použila telekinezi a já skončila na zdi.

„Rozmysli se, Karin, nás nikdo neodmítá,“ řekla mi a odešla. Zvedla jsem se a otřela se rukou zátylek, protože jsem na něm zase krvácela.

Najednou se přede mnou objevil Lukáš, chvilku mi nedocházelo, jak se tady objevil, ale pak mi došlo, že to je jen astrální projekce.

„Kari,“ řekl, přešel ke mně a objal mě.

„Lukáši, jak ses ke mně dostal?“ zeptala jsem se ho.

„Pomocí tvého a Tomášova pouta, napojil jsem se na něj a pomocí něho jsem se sem mohl přenést,“ vysvětlil mi, „ale řekni mi, kdo tě unesl, jestli to tedy víš.“

„Byli to ministrovy děti, mluvila jsem s nimi, chtějí mě používat jako zbraň,“ odpověděla jsem mu.

„Dobře, řeknu to ostatním,“ přikývl, „ještě přijdu, ale buď otevřená nátlaku od Katrin, spojíme se s tebou ještě přes nátlakový sen.“

„Dobře,“ přikývla jsem, Luk mě políbil na tvář a zmizel. Přešla jsem ke dveřím, kde byl vypínač a rozsvítila si, pokoj se najedou rozzářil, byl velice dobře vybavený, přes jednu celou stěnu tu byla knihovna, v dalším rohu byla postel, na které jsem se probrala. Naproti ní stála LCD televize na stolku, byl to sice malý pokoj, ale dobře zařízený. Pak tam byly ještě další dvoje dveře, jedny vedly do koupelny a druhé do šatny, kde jsem našla nějaké své oblečení.

Lehla jsem si na postel a otevřela se nátlaku od Katrin, která už mě nějakou dobu lákala. Ani jsem se nedivila, byla už půlnoc, zavřela jsem oči a objevila se na místě, kde jsem s Tomem strávila poslední společnou noc. Uviděla jsem Toma, který mě hned sevřel v náručí.

„Hvězdičko, tolik jsem se o tebe bál,“ řekl mi.

„Jsem v pořádku, neboj,“ usmála jsem se na něj konejšivě.

„Jak ti je, nepotřebuješ něco?“ zeptala se mě Katrin.

„Jsem v pořádku, nic nepotřebuji,“ odpověděla jsem jí a ucítila jsem zvláštní chvění, jako by chtěl někdo ten sen zrušit.

„Někdo nás budí, musíme jít,“ řekl Lukáš, Tom jen přikývl, políbil mě a sen se zrušil. Usnula jsem pak bezesným spánkem.

*****

Probudila jsem se až za světla, dveře se znovu otevřely a vstoupila sem Lenka se snídaní. Nevím proč, ale natáhla jsem ruku a přála si, aby se zastavila. Pak všechno zmrzlo, čas se zastavil. Zaraženě jsem se podívala na svou ruku, mávla jsem rukou znovu a Lenka rozmrzla a čas znovu začal jít. Položila mi snídani vedle mě a posadila se na postel.

„Dnes jsem mluvila s Tomášem, ten je tak sladký, už se těším, až s ním začnu chodit,“ řekla mi, „myslíš, že někoho má?“

„Ty jsi včera nebyla na večeři?“ zeptala jsem se jí.

„Byla, no a?“ zeptala se mě, „on je sice Princ a ty Princezna, ale nevěřím, že spolu něco máte, my spolu určitě budeme mít plné pouto.“

„To těžko,“ řekla jsem, Lenka se na mě zamračeně podívala: „Proč myslíš?“

„Plné pouto už s někým má,“ oznámila jsem jí vítězně.

„Jo a s kým, abych ho mohla zabít, chci ho mít já,“ řekla mi.

„No tak mě zabij,“ usmála jsem se na ni, „chci vidět, jak se ti to povede, když ani Temnému Pánovi se to nepodařilo, a ten byl sakra silný.“

„Cože? Ty s ním máš plné pouto?“ dostala ze sebe.

„Jo, ani nevíš, jak skvěle líbá,“ odpověděla jsem jí posměvačně.

„Ty jedna děvko,“ vyjela na mě, vytvořila ohnivou kouli a chtěla ji po mně hodit, natáhla jsem ruku a zmrazila ji. Moc jsem si přála vrátit, zavřela jsem oči a ucítila, jak se někam pohybuji. Otevřela jsem je a uviděla chodbu, kde mě unesli. Uviděla jsem samu sebe, jak jdu. Vystoupila jsem z rohu, došlo mi, že jsem se vrátila v čase. Mé já se na mě zmateně podívalo.

„Nemám čas na vysvětlování, vrať se za ostatními, jinak se stane něco špatného,“ řekla jsem jí, jen přikývla a přenesla se. Pak jsem zachytila pohyb za rohem. Přenesla jsem se do mého pokoje ve vile, kde jsem strávila noc.

*****

Probrala jsem se na Tomově hrudi, což mi přišlo velice divné, když jsem usínala v tátově vile. Potichu jsem se zvedla a rozhodla, že půjdu za mamkou, která by mi mohla snad poradit. Převlékla jsem se z pyžama, vzala jsem si tílko se znakem Dvorce a mé třídy a k tomu mé oblíbené džíny a tiše se vydala na cestu. Došla jsem do třídy ohnivců, mamka už tam byla a připravovala si věci na hodinu.

„Kari, co tu tak brzo děláš?“ zeptala se mě.

„Potřebuji s tebou o něčem mluvit,“ přiznala jsem, „jde, aby se cestovalo časem.“

„Proč se ptáš?“ zeptala se mě podezřívavě. Vypověděla jsem jí, vše co se stalo, chápavě kývala hlavou.

„Víš, Kari, každá hlavní schopnost má vyšší úroveň,“ vysvětlovala mi, „a tvá hlavní moc, intuice, má vyšší úroveň práci s časem. Já s ním dokážu pracovat.“

„Vždyť jsi všem tvrdila, že máš slabou intuici,“ namítla jsem.

„Ano, mám slabší intuici, ale objevila se u mě i vyšší úroveň, kterou zvládám,“ přikývla, „naučím tě s tím zacházet.“

Vzala do ruky jablko, vyhodila ho do vzduchu, natáhla ruku a zmrazila ho. Všechno okolo normálně šlo, ale jen jablko stálo ve vzduchu. Mamka se na mě usmála a řekla mi: „Stačí zaměřit své emoce a je to, ale chce to trochu cviku.“

Najednou se otevřely dveře, mamka rychle mávla rukou  zase rozmrazila jablko, které jí spadlo do dlaně. Dovnitř vešel táta a k mému velkému překvapení i Rooem. Kiara se vedle mě zvedla a trochu zavrčela.

Kiaro, co se děje? zeptala jsem se jí.

Tohle není můj táta, poznám to, cítím z něj temnotu, odpověděla mi, je to Ničitel.

Jenže, jak se mohl přeměnit zpátky do těla Rooa? zeptala jsem se jí pochybovačně.

Nevím, musíme si promluvit s Tomášem a Rexem, ti nebudou pod nátlakem, odpověděla mi.

Jakým zase nátlakem? divila jsem se.

Temným nátlakem, řekla mi jen a zvedla se.

„Mami, já jdu ještě za Tomem,“ řekla jsem mamce a společně s Kiarou se přenesla do pokoje, kde Tom ještě spal, ale Katrin tam nebyla. Kiara šťouchla čumákem do Rexe, aby ho vzbudila, podívala jsem se na budík, ještě byla hodina do snídaně. Pohladila jsem Toma po tváři a tím ho vzbudila. Zmateně se posadil a díval se na mě.

„Kari, děje se něco?“ zeptal se mě.

„Já nevím, ale Kiara má něco,“ odpověděla jsem mu.

„Kiaro?“ podíval se tázavě na ni. Kiara jen zavrtěla hlavou, že tady o tom nebude mluvit. Tom si jen povzdechl, převlékl se do stejnokroje, který měl připravený u mě na židli. Společně jsme se vydali do zahrad, kde nám Kiara řekla, že zaletíme na naše místo. Přeměnila jsem Kiaru a nasedla na ni. Tom s Rexem letěli za námi, oba dva nic nechápali.

„Kiaro, je to vážně nutné, být tak daleko?“ zeptala jsem se jí.

„Kari, prosím tě teď se na nic neptej,“ odpověděla mi, najednou zastavila a otočila se. Za námi letělo několik Ničitelů a na nich… nemohla jsem tomu uvěřit, táta, Katrin Lukáš a Martin. Zaútočili na nás, rychle jsem vytvořila štít. Tom se objevil vedle mě a vypadal velice zmateně.

„Karin, Tomáši, vzdejte se, nemáte proti nám nejmenší šanci,“ řekl nám Roo.

„Tak to se pleteš, tati, oni mají nás,“ odpověděla mu Kiara, Roo se na ni podíval svýma krvavýma očima a řekl jí: „Neboj, dcerunko, na tebe také dojde, jednou.“

„To chci vidět,“ odfrkla si, Roo na ni zavrčel a z tlamy mu vyšlehl blesk, který se odrazil od mého štítu.

„Oni jsou dobří letci, ale nemohou rychle běhat, protože jim vadí země,“ řekla tiše Kiara a spustila se střemhlav dolů. Přistali jsme a rychle se rozeběhli zpátky do Dvorce.

„Všichni Ničitelé se vrátili jako ochránci, to znamená, že jsme ve velkém nebezpečí,“ řekl Rex, „ovládají temný nátlak, kterému nikdo nedokáže vzdorovat.“

„Počkej, takže Sabča je taky na jejich straně?“ zeptala jsem se.

„Nikdo neví, jak to působí na energičáře,“ odpověděl mi Rex, „ale musíme urychleně do Dvorce, jinak se ještě něco hrozného stane.“

„Ničitelé ovládají jen ty, s kým mají pouto,“ řekla Kiara.

„Takže táta je v tom také,“ řekl smutně Tom.

„To nikdo neví,“ namítla Kiara, „třeba mu jeho moc Světla Tajného Dvorce nedovolí zajít tak daleko.“

Doběhli jsme k hradbám, Kiara s Rexem je jednoduše přeletěli a rychle se zase rozběhli na nádvoří, kde už na nás čekala naše parta. Uviděla jsem Nalu, byla tam se Sabčou, úzkostlivě jsem se podívala na Toma, který mi pohled opětoval.

„Jste v pořádku?“ zeptala se nás Sabča.

„Jo, ale nevím, jak jsi na tom ty,“ odpověděla jsem jí, samozřejmě, že věděla, na co narážím. Stiskla svůj medailónek a před námi stála okřídlená Nala. Kiara s Rexem se hned uvolnili a dovolili nám seskočit.

„Táta se začal dnes ráno chovat divně stejně jako všichni, kteří dostali zpátky svého ochránce,“ řekla Sabča, „Nala mě také chtěla ovládnout, ale něco se v ní probudilo a ona se přeměnila.“

„Takže máme další ochránkyni zpátky,“ řekla Kiara, „měli bychom zůstat v této podobě, abychom dokázali všechny ochránit.“

„Máme víc než tři ochránce,“ řekl Alex, „já jsem také dostal svého ochránce, jmenuje se Aiden. Kris s Adamem mají také jednoho a Lia s Leou také dostaly.“

Jmenovaní přikývli a zpoza nich vystoupili jejich ochránci.

„Můj lev se jmenuje Ryan,“ řekl Kris, „a bráchův Sam.“

„Moje vlčice se zase jmenuje Lara,“ dodala Lia, „a Ley Ellis.“

„Dokáží se také přeměnit na okřídlené, protože byli Ničiteli, ale jejich láska k nám zvítězila a to jsme se ani neznali,“ řekl Alex.

„Ty, Alexi, je Martina normální nebo je taky na straně táty?“ zeptala jsem se svého bratra.

„Je s námi, mluvil jsem s ní, pouto s tátou vůbec necítí,“ odpověděl mi, „bude to asi tím nátlakem.“

„Je to tím nátlakem,“ přikývla Kiara, „Ničitelé ovládají temný nátlak, který naprosto odřízne všechny vazby, které s někým máš, ale můžeš to použít jen na toho, s kým máš pouto.“

„Takže ostatní jsou v pořádku?“ zeptala jsem se, Kiara jen přikývla.

„Nesmíme na sobě dát nic znát,“ řekl Petr.

„Brácha má pravdu,“ přikývla jsem, „ještě dnes upozorním Tonyho.“

Všichni přikývli, rozešli jsme se na snídani, kde jsme uviděli něco nevídaného. Dvorec se rozdělil na dva tábory, my a oni. Mezi nimi byl i Nik a Erik, ale na naší straně zase byly Nati a Taša. Mamka si mě hned všimla, podívala se mi do očí a naznačila mi, že by se mnou ráda mluvila. Přikývla jsem, mamka se ještě podívala na ostatní a naznačila, že by s nimi také ráda mluvila, pak kývla ještě na Tonyho, Pati, Petru, Martinu, Nati, Tašu a Elišku. Řekla jsem to tiše ostatním, všichni souhlasili, rychle jsme do sebe naházeli snídani a opustili Síň. Zašli jsme do učebny ohnivců, kde už na nás čekali dospělí.

„Ahoj, díky, že jste přišli,“ začala mamka.

„Mami, to je samozřejmost,“ odpověděl jí Petr a já přikývla.

„Jak na tom jste?“ zeptal s Tomáš.

„Blbě, nechápu, jak se to stalo,“ odpověděla Nati.

„To asi nikdo,“ řekl Tony.

„Mami, kde je vlastně táta?“ zeptal se Petr.

„Dává pozor, aby nás takhle nechytili, sám se nabídl,“ odpověděla mi mamka.

„Máme ještě půl hodiny, než začne hodina, takže se musíme domluvit, jak to uděláme,“ řekla Eliška smutně, Kris s Adamem k ní přešli a objali ji.

„Zatím bych nedělala nic, nesmějí poznat, že jste na naší straně,“ řekla jsem, „dneska jsme se byli mimo Dvorec a zaútočili na nás, utekli jsme jim po zemi.“

„Kdo na vás zaútočil?“ zeptala se Taša.

„Marek, Martin, brácha a Katrin,“ odpověděl jí Tom, „Kiaře se ještě podařilo vyprovokovat Rooa tak, že na nás zaútočil.“

„Stejně by zaútočil, tak co,“ odfrkla si Kiara, „snažil se nás nalákat, abychom mu věřili a pak, kdybychom neposlechli, zaútočil by na nás.“

„Na tom něco asi bude,“ přikývla jsem, Tom mezitím přetlumočil, co Kiara říkala.

„Dobře, takže se budeme zatím chovat normálně, ale kdyby se něco dělo, přejdeme na něco jiného,“ přikývl Tony, „Pavlo, Karin, chtěl bych vás poprosit, abyste kontrolovaly budoucnost, a kdyby se něco dělo, řekly nám to.“

„Jasně,“ přikývla mamka.

„Nebude to pro tebe bolestivé?“ zeptala jsem se jí starostlivě.

„Ne, už to zvládám líp,“ odpověděla mi, jen jsem přikývla. Tony se podíval na hodinky a řekl: „Měli bychom jít, za chvilku začne vyučování.“

„Dobře,“ přikývla Petra, políbila rychle Tonyho a odešla i se Šárkou. Tony také už pomalu odcházel, rychle jsem políbila Toma a hnala se za ním, mamka ještě na mě křikla: „Přijď o první volné hodině, budeme ještě trénovat.“

Ucítila jsem Tomovy zmatené pocity, ale na ni se nikdo nezeptal. Pomalu jsme došli do naší nové učebny, která byla upravena přesně pro nás energičáře.

„Kterou hodinu máme specializační?“ zeptala jsem se Tonyho.

„Druhou a třetí máte volno,“ odpověděl mi.

„Ty hele, jak ti vlastně budeme muset říkat?“ vyzvídala jsem dál.

„Hrabě Teksnere,“ odfrkl si, trochu jsem se zasmála.

„Takže já ti musím na hodinách vykat?“ zeptala se Sára, Tony jen přikývl.

„Ono se to ani moc nehodí k příjmení, k tobě by se hodilo Lord,“ řekla jsem zamyšleně. Tony jen nade mnou protočil oči a nic neřekl. Já, Sabča a Sára jsme se posadily k jednomu stolu, teď jsme měli mít jen úvodní hodinu, takže jsem se mohla trochu prospat. Lehla jsem si na lavici a unaveně zavřela oči. Pak už jsem se propadla do bezesného spánku, probudil mě až zvonek ohlašující, já ani nevím co.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se mě Tony s úsměvem.

„Blbě,“ odpověděla jsem mu, byla jsem celá rozlámaná.

„Tak vstávej, jdeš za mámou,“ řekl mi.

„To jsem spala tak dlouho?“ podivila jsem se, Tony jen přikývl, zvedla jsem se, vzala si tašku a pádila za mamkou k ohnivcům. Byla už hodina, když jsem přišla. Zaťukala jsem a vešla, uviděla jsem Martinu, kývla na mě a ukázala na druhou třídu. Prošla jsem okolo Toma a Lenky, kteří byli spolu ve dvojici a na něčem pracovali. Pohladila jsem ho cestou po tváři, ucítila jsem na sobě Lenky naštvaný pohled a Tomovu škodolibou radost. Vešla jsem do druhé třídy, mamka už na mě čekala. Měla tam pár míčků, sice jsem nevěděla, na co je potřebujeme, ale důvěřovala jsem jí.

„Dneska budeme zkoušet jenom zmrazovat čas,“ řekla mi na začátek, vyhodila jeden míček a rychle řekla: „Tak se ukaž.“

Rychle jsem míček zmrazila, ale také všechno v této místnosti kromě mamky, jenom přikývla a já vše rozmrazila.

„Teď se soustřeď jen na ten míček, zkus jenom ten zmrazit,“ řekla mi, znovu ho vyhodila a já se soustředila, natáhla jsem ruku a soustředila se jen na míček. A opravdu, zastavil se pouze míček, mamka pochvalně přikývla. Vzala ten míček, přibrala ještě jeden a řekla mi: „Soustřeď se na jen na jeden a druhý nech spadnout.“

Vyhodila je, zmrazila jsem jeden a druhý dopadl na zem, odrazil se a přistál mamce v ruce.

„Ach ta telekineze,“ povzdechla si, já se jen zasmála. Pak jsem ucítila bolest, na ruce se mi objevil obrovský šrám, uslyšeli jsme křik z třídy.

Rychle jsme tam vběhly s mamkou, mamka zastavila čas a nechala pouze Martinu a Toma s Rexem nezmrazeného. Na Martinu zrovna útočil táta, rychle jsem přešla k Tomovi, který měl úplně stejný šrám na ruce jako já. Vyléčila jsme mu ho a můj šrám zmizel také. Došlo mi, že to má za následek naše pouto.

„Marti, co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Marek chtěl, abych se přidala na jeho stranu,“ odpověděla mi, „odmítla jsem.“

„Mami, rozmraz tátu,“ nařídila jsem mamce, která se na mě podívala jako na magora, „věř mi.“

Rozmrazila ho a on spadl na zem. Rychle se zvedl a hledal Martinu, Rex s Kiarou se připravili na boj. Uviděla jsem, jak se Roovi změnily oči z hnědých na rudé.

„Tady se snad bojovat nebude, jsou tu studenti,“ řekla mamka.

„Ty se do toho nepleť, Pavlo,“ odsekl táta, „tohle je mezi Martinou a mnou.“

„Jasně, a že ji chceš napadnout v mé třídě, není má věc, že?“ zeptala se ho nevinně. Táta na ni jen zavrčel, Roo se na něj podíval. Bylo mi jasné, že mu něco přikazuje. Táta se podíval Martině do očí a použil na ni nátlak. Martina hned šla k němu.

„Nech ji,“ vykřikla jsem, jen se na mě pohrdavě podíval. Pokynul Martině, aby šla pryč, poslechla ho a zalezla do druhé třídy.

„Tak teď jsi na řadě ty, Pavlo,“ řekl medově.

„Ne, tati, teď jsi na řadě ty,“ řekla jsem místo mamky a zaútočila na něj také nátlakem. Vyvolala jsem u něj nejhroznější vzpomínky, zhroutil se na zem a držel se za hlavu. Roo se na to nemohl dívat, přeměnil se v Ničitele a chtěl na mě zaútočit.

„Udělej to a já to ještě zhorším,“ pohrozila jsem mu, na minutku jsem měla pocit, že tam vidím starého Rooa, ale pak na mě skočil, Kiara hned vystartovala a zahryzla se m do krku, i když byla o dost menší, než on dostala ho na zem.

„Pokračuj, Hvězdičko,“ řekl mi Tom, „zhorši mu to, pomůžeš jim tak.“

Poslechla jsem ho a vytáhla ještě těžší kalibr, Roo se najednou přestal s Kiarou prát. Obklopilo ho světlo a já věděla, co to znamená. Roo a táta jsou na naší straně, Martina hned vyběhla z druhé učebny a sbírala tátu na zemi. Roo se mezitím zvedl, byl to zase náš lev, jak jsme ho znali. Táta se pomalu zvedl a pohlédl na nás, chtěl mi asi něco říct, ale zazvonilo. Rychle jsem se rozloučila a vyběhla ze třídy. Potřebovala jsem najít Alexe, zaběhla jsem k sekundám a našla třídu zemařů. Nakoukla jsem tam a uviděla svého bratra, jak se baví s nějakou dívkou. Pískla jsem na bráchu, hned, jak mě uviděl, zatvářil se ustaraně. Omluvil se dívce a šel za mnou. Vyšli jsme na chodbu a posadili se do výklenku.

„Děje se něco, že jsi za mnou přišla?“ zeptal se mě, jen jsem přikývla a řekla mu, co se na hodině stalo. Jen kýval hlavou, zazvonil a já jsem mu pořád vyprávěla, co se stalo do detailů. Kolem nás prošla Martina a kývla na nás, že tam můžeme ještě chvilku zůstat.

„Takže ho máme zpátky?“ ujistil se.

„Vypadá to, že ano, ale pořád se ho bojím,“ odpověděla jsem mu.

„Ani se ti nedivím,“ podíval se na mou ruku, jen jsem se trochu pousmála.

„Běž už do třídy, ať Martina neřádí, pamatuješ, jak to bylo, když jsem byla v primě,“ řekla jsem mu.

„Na to se nedá zapomenout,“ řekl mi s úsměvem, rychle mě objal a zapadl do třídy, pomalu jsem se rozešla do své třídy. Došla jsem ke své třídě v půlce hodiny, zaklepala jsem a na vyzvání vešla.

„Ale opozdilec se nám vrací,“ řekl s úsměvem Tony, „Princezno, můžete mi říct, kde jste byla?“

„Omlouvám se, Hrabě, že mám zpoždění, ale měla jsem důležité jednaní s mým bratrem,“ odpověděla jsem mu popravdě.

„S kterým?“ otázal se ještě.

„S tím starším,“ řekla jsem a posadila se k holkám, které hned byly zvědavé a ptaly se mě, co se stalo. Ukázala jsem jim jeden menší trik se zastavením času, když Tony zrovna vysvětloval základy boje s energií. Zmrazila jsem celou třídu krom holek, všechny na mě koukaly jako na svatý obrázek, vysvětlila jsem jim, jak se věci mají, a také jsem jim vypověděla, že jsem dostala tátu zpátky. Holky vše pochopily a já zase rozmrazila ostatní, tímhle kecáním zbylo do konce hodiny ani ne minuta, Tony si také toho všimnul a káravě se na mě podíval. Zřejmě věděl o mamčiných schopnostech více než já. Zazvonilo a my se odebrali na dějiny do specializované učebny, měli jsme mít Martinu, takže jsem se docela těšila. Došli jsme učebny, kde na nás čekala Martina, už nebyla tak pobledlá jako před hodinou.

„Dneska mám pro vás jiný program než dějiny, asi všichni víte, co se děje ve Dvorci,“ začala Martina.

„Ale kde jsou Ničitelé teď?“ zeptal se jeden energičář.

„Jsou přeměněni na ochránce svých pánů,“ odpověděla mu.

„Kdo všechno má ochránce zpátky?“ ptal se dál.

„To nevím, nedoneslo se to ke mně, ale pokud vím, můj manžel, můj syn a jedna dcera mají je zpátky,“ řekla a podívala se mi do očí.

„Máme jen pár ochránců zpátky, je jich devět,“ řekla jsem.

„Kdo všechno?“

„Kiara,“ řekla jsem a ukázala na svou lvici, pak jsem ukázala na Nalu: „Nala, Ryan, Aiden, Lara, Ellis, Sam, Rex a Roo. Což jsou ochránci Sabči, Krise, Adama, Lii, Lei, Alexe, Toma a mého táty.“

„No myslím, že to nemusíme řešit teď,“ řekla Martina, „myslela jsem, že bychom mohli jít místo hodiny ven a trochu pobýt na vzduchu. Myslím, že to všem prospěje.“

Všichni se zaradovali, vyšli jsme společně ven, šla jsem s Martinou vzadu.

„Doufám, že tam nebude,“ řekla jsem jí.

„To já také,“ přiznala, „od té doby, co jsi ho vyléčila, chová se divně.“

„Ale já mu nic neudělala,“ začínala jsem se bránit.

„Já vím, protože bych to cítila,“ uklidňovala mě.

„Nechápu, jak se vůbec tohle mohlo stát,“ zakroutila jsem hlavou, „Temného Pána jsem přece zabila.“

„Já vím, ale může za tím být někdo jiný,“ odpověděla mi.

„Ale kdo?“ zeptala jsem se, Martina mlčela.

„Jak jste se vlastně s tátou dali dohromady?“ změnila jsem téma, „nikdy mi to nechtěl říct, jako by to bylo tajemství.“

„Není to tajemství,“ zakroutila s úsměvem hlavou, „poznali jsme se už tady ve Dvorci, ale byli jsme jen přátele, po vašem porodu byl hodně zničený. Opil se v jedné hospodě, kde jsem tou dobou pracovala, protože mi zemřeli rodiče a já si musela vydělávat sama. Tenkrát jsem mu pomohla a vzala ho k sobě domů, protože by asi domů nedošel. Další den jsme si vyměnili čísla, a pak se začali stýkat. To bylo dva měsíce po tvém narození, pak jsme se spolu, jak asi víš, vyspali. Vytvořilo se mezi námi pouto, oba jsme byli zděšeni, protože Marek už měl rodinu a já jsem byla jen z chudého rodu. Jeden druhému jsme se vyhýbali a ignorovali se i přes pouto, pak jsem ale zjistila, že čekám Alexe. Kontaktovala jsem tvého otce a on byl sice ze začátku vyděšený, ale netlačil na mě, abych ho dala pryč. Nechal rozhodnutí na mně, já jsem dítě v té době už chtěla, takže jsem si Alexe nechala, Marek slíbil, že se o nás postará, a svůj slib dodržel. Koupil mi menší byt v Liberci, kam za mnou pořád docházel, když už jsem nemohla pracovat, finančně mi vypomáhal a staral se o mě. Po porodu jsem s Alexem zůstala v tom bytě, netlačila jsem na Marka, aby se rozvedl, nechtěla jsem ti ničit dětství. Když byli Alexovi čtyři měsíce, stalo se něco neočekávaného, tvá mamka otěhotněla s Pavlem. Řekla to Markovi, ten jí řekl, že už druhé dítě má. Oba se rozumně dohodli, Marek nechal Pavle byt, aby tam mohla bydlet i s Pavlem, protože ten bydlel zrovna na hrozné ubytovně, a přestěhoval se ke mně i s tebou, protože Pavla měla rizikové těhotenství. Musím ale říct, že byl pro mě šok, když jsem viděla Marka s taškou a tebou v ruce. Myslela jsem, že se pohádali a on tě vzal od Pavly, všechno mi ale pak vysvětlil a já byla neuvěřitelně šťastná. Ale měla jsem obavy, abychom si my dvě rozuměly, protože jsem nebyla tvoje máma, a ty jsi byla roční dítě už se svou hlavou. Po pár dnech jsem zjistila, že jsi strašně fajn holčička, ale ty ses mi trochu vyhýbala a držela se v Markově přítomnosti. Pak jsme si ale přišly na chuť a ty ses začala chovat normálně, hrála sis s Alexem, divila jsem se, že tak malé dítě dokáže pochopit, že si hraje s malým miminkem, ale ty jsi byla jiná než ostatní roční děti. O pár měsíců později se narodil Péťa, byly ti dva roky a ty jsi dokonale chápala vše, co se ti nakázalo a řeklo. Alex v tomto ohledu byl také dokonalý na poslouchání, když bylo pak Petrovi půl roku vzala si tě Pavla do péče, Alex tenkrát strašně trpěl, proto se Marek s Pavlou dohodli na střídavé péči, tou dobou už byli rozvedeni, ale nechtěli k soudu, takže se dohodli čistě mezi sebou. No a takhle to fungovalo do doby, než jsi nastoupila sem.“

„Vadilo ti, že máš nevlastní dceru?“ zeptala jsem se jí a posadila se na zem.

„Když jsem ještě neměla nic s Markem, nedokázala jsem si ani přestavit, že bych si něco začala se ženatým mužem natož, že bych měla mít nevlastní dceru,“ odpověděla mi, „ale teď mi to přijde nepostradatelné, nedokázala bych si jiný život představit.“

„Já si také nedokážu představit život bez Alexe a Petra,“ řekla jsem popravdě. Martina se jen pousmála, já jsem se opřela o Kiaru, která ležela za mnou a pozorovala průzračně modré nebe. Po chvilce se nade mnou něco velkého objevilo, zaostřila jsem a uviděla Rooa. Rychle jsem se zvedla a otočila na něj. Kiara se postavila přede mě, jako by čekala nějaký útok. Všichni energičáři se k nám nahrnuli a obklopili mě, aby mě mohli chránit, nejblíže u mě byly Lea, Sára a Sabča. Mezi nimi jsem ale uviděla vodaře s tátou, Lia se hned hnala k nám, přesněji řečeno ke mně, energičáři jí ustupovali. Všichni poznali, kdo je pod temným nátlakem a kdo ne, protože sami byli temnou bytostí a něco jim z toho zůstalo.

„To je dobrý, lidi,“ řekla jsem, „nepotřebuji takovou ochranu, stačí mi, když tu budou moje holky.“

Sice se mnou moc nesouhlasili, ale vzdálili se od nás a já tam zůstala s Liou, Leou, Sárou, Sabčou a našimi ochránkyněmi.

„Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se táty narovinu.

„Chtěl jsem se omluvit Martině,“ odpověděl mi, „ale neboj, tobě se omlouvat nebudu, nemám totiž proč.“

„Jasně ty nemáš nic, za co by ses mi musel omlouvat,“ odfrkla jsem si, „ty jsi mi nic nezlomil, nikdy jsi mi neublížil svým chováním, nikdy jsi mě nebral jako robota, viď?“

„Karin, uklidni se,“ nařídil mi.

„Já jsem dokonale klidná, ale ty jsi nevděčný,“ řekla jsem mu klidně.

„To ty by ses měla mi omluvit, že jsi mě mučila,“ vykřikl naštvaně.

„Neomluvím se ti za nic a jestli nevypadneš, zmučím tě ještě víc,“ odsekla jsem mu.

„Jasně, to, že dokážeš vyvolat pár hnusných vzpomínek, z tebe nedělá paní světa,“ předhodil mi, začínala jsem pomalu bublat vzteky. Sabča mi položila ruku na rameno, chtěla mě uklidnit, ale já se nechtěla uklidnit.

„Holky, běžte ode mě, nechci vám ublížit,“ nařídila jsem jim, zprvu mě nechtěly poslechnout, ale pak se vzdálily.

„Ani nevíš, co všechno dokážu,“ řekla jsem mu nebezpečně, „stačí lusknout prsty a smažíš se zaživa, stejně jako Temný Pán se před měsícem smažil.“

Tátovi v očích bleskl strach, ale pak ho nahradila zloba, jen se na mě pohrdavě podíval a řekl: „Jak bys mi ty mohla ublížit?“

„Úplně normálně,“ odpověděla jsem mu nebezpečným tónem, nechala jsem v sobě probudit hada, který posílil mou hrozbu, cítila jsem, jak mi v žilách koluje jeho jed a nebezpečnost.

„Nenechám si od tebe vyhrožovat,“ řekl mi s neohrožeností lva, „jsi jen malá holka, která si myslí, že může vládnout světu.“

„Co tě vlastně žere?“ zeptala jsem se ho, „že jsem před tebou tajila svůj pravý živel? Že jsem ti neřekla, že já jsem Světlo Tajného Dvorce? Nebo snad, že jsem zmizela a nedala o sobě vědět? Nebo že jsem se nevrátila k tobě jako tvoje malá holčička? Co tě teda tak žere, že mě až nenávidíš? Ani nemusím mít empatii, abych to věděla. Něco tě žere a ty se s tím nedokážeš vyrovnat a souvisí to se mnou. Já jsem jádrem tvých problémů, viď? Ale ty to nedokážeš nijak řešit, protože se bojíš. Jsi srab.“

Táta na mě koukal, jako na svatý obrázek, mezi těmi otázkami jsem asi našla odpověď na jeho hněv. Pomalu mu to v hlavě šrotovalo, chtěl mi pak ještě něco říct, ale já se k němu otočila zády a šla za ostatními. Cítila jsem na srdci hroznou bolest, potřebovala jsem, aby mě někdo utěšil, protože jsem teď byla psychicky na dně, věděla jsem, že jsem tátovi svými slovy ublížila, ale on mi ublížila ještě víc, svou nevděčností a nezájmem. Sabča s Liou mě objaly a já se naplno rozbrečela. Pak jsem ucítila na své ruce plameny, podívala jsem s na ni a uviděla, jak mi můj náramek hoří, cítila jsem v tom Tomovu magii, bylo to zvláštní, ale uklidňovalo mě to, trochu.

„Hej, energičáři,“ zavolala na nás Martina, „měli bychom už jít, abychom stihli oběd.“

Všichni přikývli a rozběhli se velkou rychlostí do Síně, já jsem tam zůstala samotná.

„Kari, jdeme na oběd,“ řekla mi Martina.

„Nemám hlad,“ odpověděla jsem jí, posadila se na zem a schoulila se do klubíčka. Přisedla ke mně a objala mě jako malé dítě. Nic neříkala jen mě držela v náruči a hladila po vlasech.

„Přehnala jsem to, že jo?“ zeptala jsem se jí po chvilce.

„Ne, nepřehnala,“ zavrtěla hlavou, „řekla jsi všechno správně, já bych na tvém místě asi tak chladnou hlavu nezachovala a vybouchla bych.“

„Já jsem mu strašně ublížila,“ obviňovala jsem se, „nikomu jsem nikdy nechtěla ublížit. Energii jsem tajila, protože bych všem připadala jako exot. Pak jsem se o těch Vánocích dostala do Světa Mrtvých, Pán Energie mi nabídl, že mě naučí s mým živlem zacházet, aby už nemusel nikdo zemřít, proto jsem to hlavně udělala, ale musela jsem všechny po dobu svého výcviku opustit. Bolelo mě to, strašně moc, ale nechtěla jsem, aby někdo trpěl.“

Martina mi nic na to neřekla, jen přikývla, chápala mě na rozdíl od někoho.

„Jde sem,“ řekla po chvilce, já jsem si jen povzdechla a přenesla se do svého pokoje. Neměla jsem na to, abych se s ním znova bavila. Posadila jsem se na postel a schoulila se do klubíčka. Zavřela jsem oči a usnula.

*****

Uslyšela jsem něčí bolestný výkřik, rychle jsem otevřela oči a ucítila svůj štít, ani jsem nevěděla, jak se tam vzal. Poohlédla jsem se a uviděla tátu, jak si mne spálenou ruku a rozzuřeně se na mě dívá, a Martinu s Alexem. Zmateně jsem se podívala na bráchu, který jen pokrčil rameny a sedl si vedle mého štítu, který jsem hned stáhla.

„Proč jsi proboha zase měla ten štít?“ zeptal se mě naštvaně táta, ten tón mi připomněl náš poslední rozhovor a zase to ve mně docela rozmíchal. Neodpověděla jsem mu, nechtěla jsem se s ním bavit.

„Odpovíš mi?“ zeptal se mě po chvilce ticha, jen jsem zavrtěla hlavou. Naštvaně si mě chvilku měřil a pak mi dal facku, až jsem se bouchla o zeď. Bolela mě tvář i hlava, ale stejně jsem si ho nevšímala. To ho ještě víc rozlítilo a chtěl mi dát ještě jednu, ale Martina ho chytla za ruku a podívala se mu do očí. Jen si odfrknul a svůj hněv stočil na ni. Martina skončila v bolestech na zemi, došlo mi, že ji mučí nátlakem. Najednou ze země vyšlehly kořeny a povalily tátu na zem, Alex stál na nohou a pomocí kouzla spoutal tátu, ale nebylo to platné, začal mučit i jeho, Alex se zhroutil v křečích na zem. Táta se hned vyprostil a podíval se na mě.

„Nech je na pokoji,“ křikla jsem na něj zoufale, jen se mi vysmál a dal mi další ránu. To už jsem se vážně naštvala a odhodila ho na zrcadla, hned na to jsem mu také způsobila bolest. Protože se už nedokázal soustředit, přestal Martinu a Alexe mučit, po chvilce začal řvát bolestí, ale já nechtěla přestat, ať si to vyžere. Ucítila jsem na svých ramenou něčí ruce, poznala jsem Toma, ale pak se něco stalo.

Tomáš mě odhodil na postel a ještě mi dal pěstí do břicha, schoulila jsem se do klubíčka, protože to hrozně bolelo. Vytvořila jsem kolem sebe silové pole a nechala ho nabít silnou energií.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 25. kapitola: