OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 5. kapitola

24.10.2010 (18:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 629×

V. První den

Ráno mě probudilo něco, jak po mně šlape a vrní to. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla Kiaru, jak mi pochoduje po břichu a vrní u toho. Podívala jsem se na budík, bylo půl osmé.

„Konečně ses probudila, je čas vstávat, jinak nebudeš stíhat,“ řekla mi. Usmála jsem se na ni a poděkovala jí. Zašla jsem do skříně a našla tam stejnokroj. Měli jsme na vybranou, co si vezmeme. Ale museli jsme mít, alespoň jednu věc se znakem naší koleje a specializace. Vzala jsem si modré tílko a na to bolerko se znakem. Bolerko bylo výborné a hodilo se mi skoro ke všemu. Na pravé straně na rameni jsem měla svůj znak. Bylo modré a já jsem modrou barvu milovala. Měla jsem k tomu modré tílko a bokové děrované džíny. Zašla jsem do koupelny a udělala si ranní hygienu, přičemž jsem se i namalovala a stáhla vlasy do culíku. V předsíni jsem potkala rozepsalou Niky.

„Dobré ráno,“ houkla jsem na ni.

„Brý ráno,“ zívla a zalezla do koupelny. Musela jsem se sama pro sebe zasmát, protože ranní vstávání nikdy nebylo Nikčinou parketou. Šla jsem do pokoje a tam se posadila, čekala jsem na Katrin, než přijde, abychom mohly jít na snídani. Katrin přišla hned po mě. Vzala si tašku přes rameno a narvala do ní učebnici  bylinkářství a ještě penál s tužkami. Já jsem do své tašky dala jen učebnici dějin a penál. Přehodila jsem tašku přes rameno a společně s Kati jsme vyšli. V předsíni na nás čekaly holky. Společně jsme sešli dolů do společenky, kde byl pěkný frmol, ale stejně jsme tam zahlédly Toma a Lukáše, kteří na nás čekali. Tom měl v ruce svoje věci, nechápala jsem proč si nevzal tašku, ale odpověď jsem dostala hned. Tom ke mně rychle přešel, políbil mě a vzal mi tašku. Dal si věci ke mně a sám si pak tašku dal přes rameno.

„Tome, to je dobrý, já si to vezmu,“ řekla jsem mu a chtěla jsem si vzít tašku i s jeho věcmi zpátky, ale on mi to nedovolil.

„Ja to ponesu,“ řekl nekompromisně, nechtěla jsem se s ním hádat, proto jsem ho s povzdechem nechala, ať tu tašku vezme. Vydali jsme se do Velké síně na snídani. Cestou jsme potkali Martinu, která se na mě divně podívala.

„Kari, kde máš tašku?“ zeptala se zmateně.

„Tomáš mi ji sebral a nechce mi ji dát,“ povzdechla jsem si. Martina se zasmála.

„Nerozmazluj si ji moc, už tak je,“ řekla se smíchem, hodila jsem po ní rádoby naštvaný pohled. Martina se naposledy zasmála a nechala nás jít. Došli jsme do Velké síně, kde nebylo moc lidí naštěstí, sedli jsme si doprostřed stolu a dali se do jídla. Dala jsem si lupínky s mlékem, Tom si dal to samé co já akorát trojnásobně víc. Kati se rozhodla pro housku se šunkou, Lukáš si také vzal to samé akorát housek měl pět. Po včerejšku jsem se ani nedivila, že toho snědí tolik. Ostatní holky si daly čokoládové kuličky s mlékem. Měla jsem s sevou i Kiaru, natáhla jsem se a dala jí jeden velký kus salámu, na který se celou dobu s jiskřičkami v očích koukala. Hned se do něj pustila a během chvilky už to měla snědené. Já jsem nad svou snídaní strávila snad půl hodiny, byla jsem nervózní, měla jsem strach z vyučování, z toho že někdo zjistí mé tajemství, ale trochu jsem byla připravená. V noci jsem chvíli nemohla usnout a tak jsem zkoumala budoucnost. Viděla jsem, co budeme dělat na hodinách, takže jsem byla tak nějak připravena.  Všichni ostatní už dojedli, čekalo se jen na mě. Rychle jsem shltla poslední sousto. Potom jsme se zvedli a šli už do učeben. Měli jsme sice ještě půl hodiny čas, ale než tam dorazíme, to taky zabere nějakou chvíli. Nevěděla jsem, kde vůbec hledat učebnu živlů, proto jsem se nechala vést Tomem, který to tady znal. Kati taky neměla problém, Šárka šla s Lukášem, takže také nemohla zbloudit, jediný kdo měl asi problémy najít svou učebnu, byla Niky. K učebně jsme došli za čtvrt hodiny, byla až na druhém konci hradu. Přišli jsme právě včas, mamka už nás hnala dovnitř. V učebně byla místa po třech, to nám vyhovovalo, protože jsme byli tři. Šli jsme někam doprostřed učebny. Posadili jsme se  ke stolu, Kiara a Rex si vyskočili na stůl a sedli si na něj tak, aby nám nepřekáželi. O chvilku později zazvonilo a začala nám hodina. Tom mi podal penál a dal mi papír, abych si mohla případně něco zapisovat, děkovně jsem se na něj usmála. Potom už mamka zahájila hodinu.

„Dobrý den, primáni, jsem Pavla Ivašková a jsem nyní vaše živlová profesorka,“ představila se a já jsem viděla, jak jí oči jiskří. U katedry jsem uviděla ještě svého nejmladšího brášku Petra.

„Teď bychom měli mít živlovou obranu, ale já ty hodiny prohodím, protože bude potřeba, abyste nejdříve zvládli základy a potom se pustíme do něčeho těžšího,“ oznámila nám mamka.

„Nyní se chci zeptat, už někdo umí třeba ohnivý štít nebo slabou ohnivou kouli? Kdo něco z toho umí tak se přihlaste,“ přihlásila jsem se pouze já, Tom a Sára.

„Dobře jsou tu tři, kteří toto už zvládají. Tyto věci jsou úplné základy, chci, abyste mi teď ukázali, jak velkou dokážete vytvořit ohnivou kouli, abych si udělala nějakou přestavu, jak na tom jste,“ pokynula nám mamka. Vytvořila jsem na dlani ohnivou kouli. Já a Sára jsme měly stejné veliké koule, Tom měl o trochu větší. Ostatní měli o hodně menší než my.

„Dobře, jak vidím, nejste na tom tak špatně, jde jen o to, jak správně uděláte pohyb rukou a jak moc se na to koncentrujete,“ přikývla mamka, udělala nějaký pohyb rukou a tím vytvořila obrovskou ohnivou kouli.

„Zkuste ten pohyb po mě zopakovat,“ pobídla nás a ukázala nám ten pohyb zpomaleně. Mávla jsem rukou nahoru a přitom pohybu ji sevřela v pěst, potom jsem pěstí zase pohnula dolů, obrátila jsem pěst nahoru a otevřela dlaň. Z ruky mi vyšlehla obrovská ohnivá koule. Celou tu dobu, co jsem to dělala, ve mně hořely plameny a byl tam malý podtón enegie. Povedlo se to opět jenom mě, Sáře a Tomovi, bylo na nás vidět, že s ohněm pracujeme už delší dobu. Ostatní se snažili, ale neuměli ještě svůj živel moc používat.

Bráška mě celou dobu pozoroval, když se mi povedlo vyvolat tu obří ohnivou kouli, ukázal na mě zdvižený palec.

„Dobře vidím, že se vám to moc nedaří, tedy až na vyjímky. Půjdeme na to pomalu,“ přikývla na to mamka. Nechala jsem kouli zhasnout a položila se na lavici. Najednou se ke mně přikutálela tužka, podívala jsem se směrem, odkud se přikutálela, a uviděla jsem Kiaru. Poslala jsem jí tužku zpátky, tlapkou ji zastavila a čumákem odpálila zase ke mně. Chvilku jsme si tak hrály, ale potom nás to přestalo bavit. Koukla jsem se na Toma, ten si hrál s Rexem, který honil ohnivou kouli po stole. Tom jen mával rukou a tím posouval pomocí telekineze kouli. Rex nevydával žádně zvuky, takže si nás nikdo nevšímal, všichni byli zapáleni do učení. Pro ně to bylo něco nového, ale náš stůl to nudilo. Po chvilce si nás všimla mamka a přišla k nám.

„Mám nápad, vy tři, co kdybyste si dali souboj?“ navrhla nám tiše. Já jsem jen přikývla, ale viděla jsem, jak Tomovi se Sárou zazářily oči. Mamka nás vzala do vedlejší místosti, kde bylo místo pro souboje.

„Budete tu cvičit štíty a bojová kouzla, ale nechci žádné raněné, ano?“ nařídila nám, „Tom vám ukáže, jak na to, pracuje s ohněm už půl roku.“

Řekla a odešla zpátky. Tomáš se před nás jako správný učitel postavil a zeptal se nás: „Umíte už všechny štíty nebo ne?“

„Já je umim,“ odpověděla jsem mu.

„Já neumim jen jeden, zbytek mi jde,“ přiznala Sára smutně.

„To se naučíš, chce to jen čas, já se to učil také dlouho,“ odpověděl jí.

„Dobře, vypilujeme tedy ten Sářin štít, souhlasíš, hvězdičko?“ zeptal se mě Tom, přikývla jsem.

„Já teorii zvládám, ale praxe nějak trochu zaostává,“ pověděla nám Sára. Tom se na ni usmál a začal dělat pohybovou formuli pro vytvoření silného fyzického štítu. Před námi se hned začala objevovat ohnivá bublina, která stále sílila. Byl to hodně složitý a silný štít, skoro nic ho neprorazilo, tedy až na kouli smrti. U energie jsem musela dělat pohybovou formuli také, ale nebyla nutná, ale když jsem chtěla, aby to kouzlo mělo stoprocentní účinek, musela jsem ji provést. Naštěstí formule byly uvšech živlů stejné. U ohně jsem je sice musela dělat, ale když tam byl podtón energie nemusela jsem se tak koncetrovat na magii a mohla jsem se soustředit pouze na pohyby.

„Páni,“ videchla Sára, když Tom formuli dokončil a už pouze držel ten štít, který začal postupně slábout, až zmizel dočista. Tom se jenom usmál a podíval se na mě.

„Ukážeš mi tvůj štít, prosím,“ prosil mě, přikývla jsem a začala dělat pohybovou formuli, zevnitř mě olizovaly plamany a přejížděly po mě slabé elekrtické impulsy. Kolem mě se objevila ohnivá bublina a postupně sílila. Byla skoro stejně silná jako ta Tomášova. Dokončila jsem formuli a štít kolem sebe pořád držela. Nyní jsem skloubila magii tak, aby oheň mě olizoval jen trochu a udržel štít na místě a energii tak, aby mi dodávala sílu, kterou mi oheň bral. Tom se na mě pochvalně podíval.

„Jseš dobrá,“ pochálila mě Sára, usmála jsem se na ni a spustila jsem štít.

„Dobře, zkusíme to teď se Sárou, ty se hlavně koncentruj na magii a pohyby, které máš udělat, ano?“ podíval se na Sarču Tom, přikývla. Zavřela oči a začala dělat pohybovou formuli, hned na začátku, jsem si všimla, že tam má drobou chybičku v pohybu ruky a nohy má špatně postavené.

Jinak zbytek formule měla dobře.

„Sáro, ty máš špatně postavené nohy, musíš je mít opačně a na začátku jsi špatně mávla rukou,“ opravil ji Tomáš a předvedl ji pohyb, který udělala špatně. Sára ho po něm zopakovala a znovu se pokusila předvést správnou formuli. Udělala ji dobře a kolem ní se začal vytvářet slabý štít. Zvládla to, teď už to bylo jen o cviku.

„Výborně, zvládla jsi to, teď už to chce jen pilně trénovat,“ řekl jí s úsvěmem Tom. Sára se usmála a nechala štít spadnout.

„Zkus to ještě jednou,“ pobídl ji Tom. Sára přikývla a znovu se pokusila o vyvolání štítu, podařil se jí, ale pořád byl slabý. Nic si z toho nedělala, byla ráda, že zvládla tento štít vůbec vyvolat. Sára opět stáhla štít a hned na to přišla mamka a za ní stáli naši ostatní spolužáci.

„Tak co nového jste se naučili?“ zeptala se nás mamka se zájmem.

„Já a Kari jsme se nenaučili nic, ale pomáhali jsme Sáře s druhým štítem,“ odpověděl jí Tom

„Opravdu? A vy ho dokážete?“ zeptala se nás mamka s obdivem. Tom se na mě podíval a já jsem mu přikývla. Postavili jsme se dál od sebe a začali synchronizovaně dělat pohybovou formuli, cítila jsem, jak mi Tom předává svou část magie, věděla jsem, co chce udělat. Předala jsem mu také část svého ohně a společně jsme vytvořili velice silný ohnivý štít. Po skončení formule jsme ho stále drželi na místě. Byli jsme jako jedno tělo a jedna duše. Věděli jsme, co si ten druhý myslí, to propojení magií bylo velice zvláštní. Společně jsme začali štít spouštět. Všichni na nás s otevřenou pusou koukali, tedy až na mamku a Sáru, ty měly pouze šok v očích.

„Musím přiznat, že toto jsem viděla poprvé, žádným primánům se nikdy nepodařil vyvolat tak silný štít, jako jste měli vy dva,“ řekla mamka, když se vzpamatovala v šoku.

„Budeme tohle taky někdy dělat?“ zeptal se jeden náš spolužák mamky.

„Ano, budete, ale až zvládnete slabší štíty,“ přikývla mamka, potom hned zazvonilo. Mamka nás hned propustila a my jsme se odebrali do učebny dějin. To bylo v patře nad námi, rychle jsme se tam přesunuli. V učebně jsme se posadili do zadní lavice, Tom mi dal z tašky penál, učebnici a papír. Sám si vyndal věci a hned potom už hodina začala. Do učebny přišla Martina a přestavila se nám: „Dobré ráno, primáni, jsem Martina Skalciová a budeme tu mít spolu dějiny a potom také budeme mít spolu bylinkářství, ale to někdy budeme mít spojené i jinou třídou, ale nemějte strach, myslím, že alespoň jednou týdně se na bylinkářství sami, a myslím, že to bude zrovna čtvrtek.“

Všichni se tvářili docela překvapeně, že budeme mít nějakou hodinu s jiným živlem, ale ani mně to nevadilo, doufala jsem, že budeme mít to bylinkářství s vodařema.

„Dobře, nyní se budeme zabývat dějinami Dvorce a světa,“ pokračovala, „nyní si povíme něco o rodech. Kdo mi řekne kolik jich je?“

Přihlásil se nějaký kluk z první lavice, Martina mu dala slovo.

„Je jich devět,“ odpověděl jí, Martina přikývla, že to je správně.

„A řekne mi někdo, které rody z těch devíti jsou nejvýznamější?“

Přihlásila jsem se, Martina mi dala slovo a já jsem odpověděla: „Jsou to Loydovi, Skalciovi a Maysnerovi, jsou nejvýznamější proto, že založili Tajný Dvorec.“

„Velice správně,“ přikývla, „Tyto rody jsou nejvýznamější, protože mají něco, co ostatní rody nemají. A to je zvířecí gen. A teď, kdo mi řekne, který rod jaký gen má.“

Tom se přihlásil a hned odpověděl: „Loydovi mají vlčí gen, Maysnerovi  hadí a Skalciovi mají gen kočičích šelem, u každého je to jiný gen, například profesor Loyd má gen vlka indického, já mám gen vlka šedého.“

„Výborně, Tomáši, řekl jste to i s příkladem, chci se ještě zeptat vás, Karin a Sáro, řeknete nám nějakou změnu z vašich rodů?“ zeptala se nás Martina.

„Já se měním na lvici a můj otec se mění v geparda,“ odpověděla jsem.

„Já se měním na obrovskou zmiji a mamka na obrovskou kobru královskou,“ odopověděla Sára hned po mně.

„Paní profesorko, vy žádný gen nemáte, když jste Skaliciová?“ zeptal se někdo.

„Nemá žádný gen, protože se do rodiny jen přivdala,“ odpověděla jsem na tu otázku místo Martiny.

„Karin má pravdu, já nemám žádný gen, protože nejsem z přímé linie Skalciů, do rodiny jsem se přivdala a pouze nosím jejich jméno,“ přikývla Martina.

„Z jakého rodu jste?“

„Jsem jedné větve Laggenů a Badiců,“ odpověděla, tohle jsem o Martině věděla, byla přes několik kolen příbuzná s Niky, ale nevěděla jsem, jak to tam mají, bylo to dost složité, asi stejně jako u Loydů a Teksnerů, ti byli taky nějak příbuzní, takže Tom byl asi přes pět kolen příbuzný se Sárou, ale oni na to nebrali ohledy. Existovali pro něj jen přímé rodiné linie a ty přes koleno pro ně byli úplně cizí rodina. A stejně společné krvo měli strašně málo.

„Takže jste z čistokrevných rodů?“ ptal se někdo další.

„Ano jsem sice čistokrevná, ale to neznamená, že nemám některé příbuzné, kteří mají v rodině normálního člověka,“ odpověděla Martina.

„Takže jste z rodiny krvezrádců,“ ozvalo se.

„Ano jsem, to přiznávnám, mě normální lidé nevadí, jsou to lidské bytosti stejně jako my, akorát nemají magii,“ odpověděla trochu naštvaně. Neměla ráda, když někdo říkal o lidech hnusné věci.

„Jsou jen podřadní,“ řekl ten dotyčný.

„Hele, ty jseš vůbec čistokrevný?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„Ne jsem sice míšenec, ale jsem z jedné větve Maysnerů a co ty?“ odpověděl mi pohrdavě.

„Já jsem z rodu Skalciů a Maysnerů,“ odpověděla jsem mu stejně pohrdavě a dala jsem do toho svou hadí hrdost. Tom se Sárou na mě koukali s vykulenýma očima, Martina na mě také šokovaně koukala.

„Ty že jsi z rodu Sklaciů a Maysnerů, to bych chtěl vidět odpověz mi stejně, jestli mi vůbec rozumíš,“ řekl mi.

„To nějak věříš, že ti nerozumím, já jsem z čistější krve než ty, tak si nezačínej, jo?“ medově jsem se na něj usmála.

„Karin má pravdu neurážej normální lidi, když sám jsi jen z poloviny královský,“ připojila se i Sára.

„Ty se do toho nepleť, a jak to že nám rozumíš?“

„Já jsem také z rodu Maysnerů, jsem ze stejné větve jako Karin, jsme sestřenice a kdyby tě to zajímalo, tak jsem také z rodu Teksnerů, takže si moc nezačínej,“ usmála se na něj pohrdavě Sára, sice to jen hrála, ale byla vážně dobrá.

„Můžu si dělat, co chci,“ odfkl si.

„Ne nemůžeš, a ani si nebudeš dělat, a tahle debata také končí rozumíš,“ použila jsem na něj nátlak a docela silný. Nikdo si toho naštěstí nevšiml, ten kluk přikývl a otočil se zpátky k tabuli.

„No dobře, když už skončila debata v hadím jazyce, můžeme snad pokračovat ne?“ zeptala se Martina a loupla očima ke mně, Sáře a tomu klukovi. Nenápadně jsem přikývla a Martina si oddechla. Začala nám vykládat o založení Tajného Dvorce, ale v polovině jejího výkladu zazvonilo. Zabalili jsme si věci a chtěli jsme odejít, jenže Martina si mě, Toma a Sáru k sobě zavolala. Šli jsme k ní a byli zvědaví, co nám chce říct, mě něco říkalo, že mi chce vynadat.

„Kari, nechceš mi vysvětlit, co to mělo o té hodině znamenat? Takhle se normálně nechováš, co to do tebe vjelo?“ zeptala se mě naštvaně.

„Promiň, ale chtěla jsem ti trochu pomoc a chtěla jsem také dát tomu nekňubovi najevo, že on není král, proto jsem použila svou hadí hrdost, kterou jinak potlačuji,“ odpověděla jsem jí.

„Ale nemusíš se snad vytahovat se svým postavením ve společnosti,“ odpověděla mi na to naštvaně.

„A co jsem měla podle tebe dělat, já jsem lev a had v jednom, obě dvě zvířata mají svou hrdost a nesnášejí, když je někdo shazuje před ostatními, myslíš, že já si to nechám líbit?“ oplatila jsem jí stejným tónem.

„Nebudu tohle řešit, ať se to už neopakuje, rozumíš?“ řekla mi.

„Jo,“ odpověděla jsem jí a odešla. Nechtěla jsem, aby mě nikdo sledoval, zalezla jsem na záchodky a zůstala tam do konce přestávky, nakonec jsem se pomocí energie přenesla k učebně, nikdo před ní nebyl, rychle jsem vlezla dovnitř a omluvila se: „Paní profesorko, omlouvám se, ale musela jsem si odběhnout na záchod.“

„Dobře, Karin, posaď se na místo,“ přikývla mamka a já jsem se posadila na místo vedle Toma.

„Budeme teď pokračovat v procvičování, které jsme začali první hodinu, ale přidáme už tomu trochu něco víc,“ řekla nám mamka. Začali jsme opět vyvolávat ohnivé koule, já jsem to udělala jen dvakrát, potom mě mamka zastavila a řekla mi, ať zkouším kopírování živlové koule. To už jsem také uměla, Tom a Sára to dělali se mnou. Společně jsme udělali pohybovou formuli pro zkopírování a hned se nám to povedlo. Mamka si potom na nás vymyslela něco nového. Ukázala nám formuli, kterou přimějeme oheň, aby nám nám utovřil obrys kolem našeho těla. Tohle spadalo do té nejvyšší kategorie magie a mamka nám to dala hned v primě. No jsem zvědavá, tohle jsem nikdy nedělala, takže to bude oříšek. Soustředila jsem se na oheň a nechávala tam podtón energie, přitom jsem dělala pohybovou formuli, měla jsem na tohle dobrou pamět, to mi dělal ten lví gen. Cítila jsem na sobě plameny jak zvenčí tak i zevntř. Povedlo se mi to a ani jsem to nezkoušela s energií. Mamka se na mě dívala s obdivem. Povedlo se i to hned napoprvé, ale Tomovi a Sáře ne. Plameny na těl jsem sice měla slabé, ale pořád to bylo docela dobré. Já, Tom a Sára jsme byli v rohu třídy, takže si nás nikdo moc nevšímal. Zhasla jsem plameny na svém těle a podívala se na Toma a Sáru. Těm to moc nešlo, Tomovi se na konci objevily na těle plameny, ale hned zhasly. A Sára zase dělala špatně některé pohyby, zastavila jsem ji a ukázala, jak se to má dělat správně. Zopakovala to po mě a na těle se jí rozhořely plameny, stejně jako Tomovi, vydržely tam, takže to byl pro ně úspěch. Začali jsme znovu a šli jsme úplně synchronizovaně, napojili jsme se na sebe magicky a hned nám to šlo, Tom nám dodával sílu ohně, já jsem dávala správné pohyby a Sára nám dodávala koncetraci, byli jsme naprosto sehraní. To se také poznalo na plamenech, které olizovaly naše těla, byly větší, než když jsme je vyvolávali sami. Stáli jsme vedle sebe a nechali se olizovat plameny, byl to úžasný pocit. Po chvilce jsme plameny nechali zhasnout a pozorovali jsme, jak si vedou ostatní ve třídě. Ostatní zrovna byli u kopírování a vyvolávání ohňové koule.

Ke konci hodiny se na nás zas mamka chtěla podívat. Znovu jsme to udělali synchronizovaně. Vyšlo nám to, byli jsme pro třídu esa. Mamka nás všechny pochválila, na očích jsem jí viděla, jak moc je na mě hrdá. O přestávce chtěla s námi mluvit, vzala si nás ke katedře a řekla nám: „Teď bychom měli mít živlový útok, ale já s ostatními budu jen cvičit vyvolávní ohnivé koule, nikdo není tak pokročilí jako vy. Proto budete zase cvičit sami, budete dělat bojové ohnivé koule, vím, že je umíte, ale chci, abyste vyzkoušeli ty nejsilnější. Je to docela těžké, ale já věřím, že to zvládnete.“

Odvedla nás do vedlejší učebny a ukázala nám tam pohybovou formuli na vyvolání nejsilnější bojové koule. Dovolila nám si dát i souboj, ale pod podmínkou, že se nám nic nestane. O přestávce nám ještě pomáhala a ukazovala nám do podrobna pohybovou formuli a jak máme tu kouli poslat na protivníka.

Zkusila jsem udělat pohybovou formuli a skutečně v ruce se mi objevila obrovská ohnivá koule, která byla určena k útoku, ostatní koule byli sice stejně velké, ale v něčem se od této lišily, neměly tak vysokou teplotu. Normální koule má okolo 200°C a tato má 600°C sice nikoho nezabije, ale dokáže dost ošklivě popálit, proto je tu ten štít, který jsme zkoušeli první hodinu. Mě se kouli podařilo vyvolat napodruhé, Tomovi se to povedlo asi po deseti minutách a Sáře po patnácti. Tom mi navrhl, abychom si dali souboj, začali jsme se slabšími věcmi.

Tom vyvolal slabou ohnivou kouli a poslal ji na mě, já jsem hned vytvořila štít a odrazila ji. Vyvolala jsem také stejnou kouli a poslala ji na Toma. Potom jsme boj začali stupňovat, Tom na mě poslal rozdovjenou středně silnou kouli, odrazila jsem je ještě slabým štítem, ale už jsem to skoro propustila, použila jsem na něj nejsilnější kouli, Tom sice použil svůj štít, ale koule jím zpoloviny prošla, rychle jsem ji zastavila telekinezí.

„Tome, jsi v pořádku? Neublížila jsem ti?“ strachovala jsem se. Tom se na mě podíval a usmál se.

„Jsem v pořádku, neboj, použil jsem slabší štít, proto to prošlo,“ přešel ke mně a konejšivě mě objal.

„Bála jsem se, že jsem ti ublížila,“ vzlykla jsem, byla jsem vyděšená z přestavy, co jsem málem způsobila.

„Klid, to se stane,“ utěšoval mě. Zavřela jsem oči a radši se rozhodla, že už nebudu bojovat.

„Zkusíme to ještě jednou jo?“ zeptal se mě, zavrtěla jsem hlavou: „Já nechci, málem jsem ti ublížila.“

„Neublížila, zareagovala jsi včas, nic se mi nestalo, přestaň si to vyčítat, ano?“ naléhal na mě Tom. Dívala jsem se mu do očí a viděla jsem na něm, že to myslí vážně a že mě nenechá jen tak sedět. Nakonec jsem opatrně přikývla. Tom se ode mě odtáhl a poodešel o kousek dál. Oba jsme začali opět vyvolávat svůj živel, utvořila jsem tu nejsilnější kouli a on štít. Poslala jsem na něj tu kouli a ona se jen lehce odrazila od štítu. Tom se na mě pousmál, já jsem si jen oddechla, Tom začal vytvařet tu kouli a já jsem rychle začala utvářet štít. Zrovna jsem ho doutovřila, už na mě letěla koule, dala jsem všechnu svou sílu do štítu, koule do něj narazila, snažila se proniknout, ale nedovolila jsem to, bylo to, jako ten večer, kdy na nás zaútočili, ale tohle bylo slabší. Koule se odrazila a potom se rozplynula. Stáhla jsem štít a cítila se velice unaveně, dnes toho ohně na mě bylo nějak moc.

Soustředila jsem se na energii a dodala si sílu. Tom mezitím začal zkoušet Sáru, náhle jsem dostala vizi. Sára překecala Toma, aby na ni poslal tu nejsilnější kouli, jenže podcenila svůj štít, koule prošla a Sára skončila na zemi s ošklivými popáleninami. Probrala jsem se z vize a Tom už zrovna posílal na Sáru kouli, rychle jsem začala tvořit štít, koule se dostala skrz Sářin štít a zastavila se až o můj asi pět centimetrů od Sářina obličeje. Oba se na mě překvapeně a vděčně koukli. Tom byl celý bílý.

„Sáro, promiň, já vážně nechtěl,“ omlouval se.

„V pohodě,“ vypravila ze sebe, bylo na ní vidět, že je také otřesená.

„Kari, děkuju, že jsi to zastavila,“ poděkovala mi Sára.

„V poho,“ odpověděla jsem jí, přešla jsem k Tomovi a objala ho kolem pasu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho starostlivě. Tom jen tiše přikývl a objal mě také. Sára si sedla na zem a vzala si k sobě Kiaru s Rexem, kteří se na ní koukali chtěli jí nějak zvednout náladu. Potom to ale vzdali a jen se k ní přitulili.

„Sáro, já se fakt omlouvám, nechtěl jsem ti nic udělat, ale kdyby nebylo Kari, ublížil bych ti,“ řekl jí smutně.

„Tome, to není tvoje vina, já jsem tě překecala, abys ji na mě poslal, myslela jsem, že to zvládnu,“ odporovala mu, Tom už se nadechoval, aby něco řekl.

„Nechte toho, není to ničí vina a navíc, co se stalo, stalo se, už s tím nic neuděláme,“ vložila jsem se do toho. Oba se na mě koukli, ale přikývli.

„Zkusíme to ještě jednou?“ zeptala se po chvilce Sára, vypadala už klidně.

„Radši ne, chci nic riskovat,“ zavrtěl hlavou Tom.

„A co kdybych Sáře pomohla? Já tvou kouli odrazím,“ navrhla jsem, Tom se na mě nesouhlasně podíval, koukala jsem mu do očí a snažila se mu tiše říct, ať se o mně nebojí. Nakonec přikývl, odtáhla jsem se od něj a šla za Sárou na druhý konec místosti. Tom začal vyvolávat kouli, já a Sára jsme začaly synchronizovaně dělat formuli pro štít, magicky jsme se na sebe napojili a společně vytvořili štít, koule, která už na nás letěla, se lehce odrazila a rozplynula se. Stáhly jsme se Sárou štít a Sára začala tvořit silnou ohnivou kouli. Tom byl připraven, hned udělal štít, od kterého se koule odrazila a zmizela. Hned potom se otevřely dveře a v nich stála mamka. Nikdo za ní nestál, bylo to zvláštní, většinou se na nás chtěli ostatní koukat.

„Tak co jak na tom jste?“ zeptala se nás.

„Tu kouli už zvládáme,“ odpověděl Tom za nás za všechny. Mamka se potěšeně usmála, vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.

„Mají teď dost práce s kopírováním,“ řekla nám s úsměvem, „to, co se učíte teď vy, se bere nejdříve v tercii možná ještě déle. Jste pro všechny vzorem.“

Zasmála jsem se, já a být vzorem, to těžko.

„Nedáme si souboj?“ navrhla mamka.

„To by bylo super,“ vyhrkla Sára.

„Jo, není to špatný nápad,“ přikývl Tom, já jsem také souhlasila.

„Mami, buď se Sárou, ona z nás má nejslabší štít, my dva s Tomem si poradíme,“ řekla jsem. Mamka přikývla a šla k Sáře. Já s Tomem jsme se postavili naproti nim. Mamka naznačila, že začínají útočit. S Tomem jsme se na sebe napojili, začali jsme společně vytvářet štít, řítila se na nás koule od Sáry, tu jsme v pohodě zvládli, hned potom se na nás řítila koule od mamky, zesílila jsem trochu štít a koule se jen lehnce odrazila a zmizela, hned na to na nás letěly dvě koule, jedna od Sáry a deuhá od mamky. Obě jsme zlikvidovali jako nic. Stáhli jsme štít a já jsem vytvořila kouli, poslala jsem ji na ně a ony ji odrazily, hned po mé kouli letěla Tomášova, kterou také odrazly bez problémů. Společně jsme vytvořili koule a poslali na ně, to už byl pro ně trochu oříšek, ale nakonec je odrazily, i když u toho měly trochu problémy.

„Dobře, nyní budeme improvizovat, zkuste všechno, co vás napadne a zaútočte na nás. Začala jsem vytvářet kolem svého těla ohnivý obrys, když jsem ho měla, pokračovala jsem dál s formulí na nejsilnější bojovou kouli, oheň, který jsem měla kolem sebe se stáhnul do té koule a vytvořil ještě větší kouli než jsem měla normálně. Poslala jsem kouli na mamku a Sáru a přitom se soustředila, kdyby náhodou prošla. Měly s tím problém, možná větší něž měly předtím s dvěma koulema, ale nakonec to zvládly.

„Výborně, Kari,“ pochválila mě mamka a koukla se na hodinky.

„Měli bychom už končit, bude oběd, vemte si věci a můžete jít,“ řekla nám mamka. Vzali jsme si věci a vyrazli jsme na oběd.

„Pak máme bojová umění, to zas bude nuda, protože já bojovat už umím,“ povzdechl si Tom.

„Já taky, učil mě to Pavel a táta, a vlastně budeme mít Pavla, takže já znám jeho kroky,“ řekla jsem.

„Já umím bojovat jen trochu, učil mě to taky Pavel, ale jen o prázdninách,“ připojila se Sára.

„Vodaři s námi mají jendu hodinu společnou,“ řekla jsem.

„Takže tam s námi bude ale i Sabina,“ odpověděla mi na to Sára.

„Jo to máš pravdu, doufám, že není tak hrozná jako její rodiče,“ přikývla jsem. Došli jsme do Velké síně a tam narazili na ostatní, kteří už jedli.

„Tak co jako to šlo?“ zeptala jsem se.

„Nuda, jsem na v tom napřed,“ povzdechla si Niky.

„Přešně, alespoň, že taťka mě nechal cvičit něco jiného, a zjistila jsem, že Sabina není vůbec špatná holka, stydí se za své rodiče a je s ní docela sranda,“ řekla Katrin.

„My jsme se taky pěkně nudili, alespň, že mamka nám dala nějaké jiné úkoly, že jo, Lukáši?“ odpověděla mi Šárka a přitom se podívala na Luka, který jí přikývl.

„A co vy?“ zeptala se nás Katrin.

„No půlku první hodiny jsme se nudili, potom nás mamka poslala do druhé učebny, abychom si cvičili buď obranu nebo útok, potom jsme na obecných zkoušeli si dát kolem těla oheň a na poslední hodině jsme dělali ty nejslinější ohnivé koule,“ pokrčila jsem rameny.

„My potom máme bylikářství, doufám, že to nebude nuda,“ povzdechla si Katrin.

„My máme bojová umění, jenže já už bojovat umim, takže to bude zas nuda,“ řekla jsem jí na to, Katrin se zasmála, ale nic mi na to neřekla. V klidu jsme se naobědvali a šli jsme zase na další hodinu. Tělocvična byla blízko věže Hadů.

Došli jsme tam tak akorát, zrovna zazvonilo, štěstí, že jsem na sobě měla džíny a ne sukni. Pavel už nás tam všechny čekal.

„Dobré odpoledne, primo, jsem Pavel Ivaškov a budeme spolu mít bojová umění a jezdectví,“ představil se nám.

„Dobře, chtěl bych vědět, kdo tu už někdy dělal bojová umění,“ pokračoval. Přihlásilo se asi šest lidí, z toho jsem tam byla já, Tom a Sára.

„Výborně, alespoň někdo, nyní se rozběháme a cvičíme a potom začneme s nějakými chvaty,“ oznámil nám a rozběhl se po obvodu tělocvičny. Rozběhla jsem se také, doběhla jsem Pavla a držela se u něj.

„Tak co jak to jde?“ zeptal se mě.

„Nuda, mamka ostatní učí základy a my po sobě už házíme ty nejsilnější ohnivé koule,“ pokrčila jsem rameny, Pavel se zasmál.

„Takže patřiš mezi ty nejlepší?“

„Jo, podle mamky jsme ostatním vzory,“ protočila jsem oči, Pavel se jen ušklíbl.

„To přejde,“ ujišťoval mě.

„Jo, jenže za jak dlouho?“

„To opravdu nevím,“ pokrčil rameny, najednou se mi k nohoum připletlo něco chlupatého, všimla jsem si, že to je Kiara.

Běžela vedle mě a dávala porzor, aby se nikomu nepřipletla pod nohy. Doběhli jsme páté kolečko a skoro všichni byli udýchaní. Pavel si vzal na starost strečing, protáhli jsme se, skoro všichni skučeli bolestí, ale mě to ani moc nebolelo, pořádně jsem se protáhla. Potom jsme měli udělat ještě deset kliků, kdo chtěl mohl dělat dvacet, já jsem si dala těch dvacet, abych nevyšla ze cviku. Tom vedle mě jich taky dělal dvacet, Sára jich udělala patnáct, neměla takovou vytrvalost jako já, ale nebyla na tom tak jako ti ostatní, kteří udělali dva kliky a už se nezvedli.

„Dobře, nyní se rozdělte do dvojic, ale aby jste byli zkušenostně vyrovnáni,“ nařídil nám Pavel. Šla jsem k Tomovi, společně jsme se ještě trochu protáhli a potom jsme začali dávat pozor.

Pavel začal ostatním vysvětlovat, jak mají správně bojovat, nám jen řekl, abychom si dali souboj, ale abychom se nepřizabili. Postavili jsme se s Tomem naproti sobě a postavili se do bojových pozic. Tom na mě zaútočil, vyhnula jsem se mu a sama ho trochu nakopla. Bojovali jsme spolu už asi půl hodiny, než mě to přestalo bavit a začala jsem využívat intuici, sice mě bolela hlava, ale bylo to výhodné. Viděla jsem dopředu každý Tomův krok, takže mě nikdy nechytil, nakonec jsem se ale nechala chytit. Čtvrt hodiny před koncem nám Pavel nabídl, že si můžeme dát souboj s ním, přihlásila jsem se ihned. Souboj začal, byl velice nerozhodný, protože jsem používala intuici a Pavel byl strašně rychlý. Nakonec jsem se vzchopila a dala jsem do svého útoku všechno, co se dalo, nakonec jsem ho porazila. Celá zadýchaná jsem šla za Tomem, který mě objal, a posloužil mi jako opěrka. Pavel nás propustil a my jsme odešli, tedy já jsem se odbelhala. Prošla jsem kolem Katrin, která na mě ukázala zdvižený palec. Tom mě doprovodil až do pokoje, kde na mě počkal, než se osprchuji.

Rychle jsem se osprchla, voda mě trochu probrala. Osušila jsem se, vzala jsem si čisté oblečení a šla do pokoje za Tomem, který byl rozvalený na mé posteli a četl si moji knížku. Lehla jsem si k němu a začala si číst také. Po hodině přišla Katrin celá uřícená.

Osprchla se a společně jsme zašli na večeři. Po večeři jsem se znovu s Tomem uvelebila v posteli a znovu jsme si četli, tentokrát jsme četli nahlas, jednu stránku on a druhou já. Jeho hlas mě uklidňoval, připadala jsem si s ním v bezpečí. To čtení nám vydrželo až do večerky, kdy mě Tom naposledy políbil a odešel. Já jsem si šla vyčistit zuby, zalehla jsem do postele a spala jak zabitá.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 5. kapitola: