OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo ve dne, tma v noci - part 4

06.01.2013 (09:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 930×

¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸

Už nějakou dobu ani jeden z nich neřekl slovo. Valerie věděla, že udělala chybu, když mu neřekla vše, co věděla.

,,Nechápu, proč jsi mi neřekla tak zásadní a důležitou věc, jako je tvá matka?!"

Valerie se po svém společníkovi ohlédla, ale více ji zaujal právě začínající déšť.

„Ani kapičky vody tu barvu nedají dolů,“ usmála se.

„Odpovíš mi, prosím?“ zeptal se znovu. Nic neodpověděla, jen kolem něj prošla. „Valerie!“ chytil ji lehce za ruku.

„Omlouvám se, ale… Nechtěla jsem, abys to věděl. Nechtěla jsem, aby sis myslel, že bych třeba já mohla za to, že jsi tam byl se mnou zavřený.“

„A mohla?“ Valerie nesouhlasně zakroutila hlavou.
Pokračovali dále v cestě.

Několik desítek metrů před nimi uviděli mezi končícími stromy rozcestí. Ucítili však pod svými chodidly silný dusot kopyt doprovázený hlasitým křikem.

„Rychle na stranu!“ vzkřikl Ravaras a stáhl Valerii k sobě.

Menší královská garda – směřující z levé strany rozcestí – projela kolem obou dále k horám.
Ještě chvíli společně čekali, než nastane ticho.

Na rozcestí se společně zastavili a sledovali, jak se déšť line z pravé strany na levou. Valerie se rozešla, když vtom ji Ravaras zase chytil za ruku.

„Kam to jdeš?“

„Přece tudy. Tudy nám poradila jít.“

„To ano, ale… Podívej se…! Na levé straně jsou vidět v dálce domy, ale na té pravé jen lesy a zase další hory.“

„Jestli nechceš, nemusíš jít semnou,“ vykročila.

Ravaras váhal. Věděl, že jim babička řekla, aby nikdy nechodili doleva, ale… Chtěl mezi lidi. Takovou dobu už neviděl nikoho živého. Nechtěl ji nechat samotnou, ale ta touha byla silnější než on.
Ještě chvíli váhal. Naposledy se ohlédl za sebe a pokračoval cestou, kterou vojáci přijeli.

Ravaras byl mokrý jako říční myš. Malé loužičky, tvořící se pod ním ve vlhkém bahně, tvarovaly jeho stopy. Už po několikáté si stáhl kapuci a protřepal své přilepené vlasy z čela. Na chvíli zaklonil hlavu a s polootevřenými ústy žasl nad krásnou šestibarevnou duhou, tvořící se nad jeho hlavou. Napřáhl ruce od těla a užíval si ten čerstvý a svěží vzduch.

Tmavší, méně barevná krajina kolem, jí připomínala tu, kterou viděla sem tam z okna ´svého´ hradu. Posadila se na chvíli na menší špalek, stojící uprostřed krásného lišejníku. Dala si nohy před sebe a lokty se opřela o kolena. Její pohled cosi zaujalo. Když více zrakem zaostřila, uviděla před sebou stádo malých laní. Zastavily se.
Chvíli i ony hleděly na ni. Čeho si se ale za ní lekly a uskočily mezi stromy, stojících více u sebe?

Valerie vstala a pokračovala dále v cestě.
Les se začal kolem ní měnit k nepoznání. I když si hlídala, z jaké strany přišla, připadalo jí, jako by se ji krajina měnila přímo před očima. Začala být unavená.

O nějakou dobu později narazila na krmelec. Přistoupila blíže k suchému senu, klekla si a po chvíli se do něj položila. Usnula.

Malý modří motýlci vylezli pod ní. Mávli svými krásnými křídly a jemný třpytivý pyl se dostal na Valeriiny šaty. Vzlétli a kroužili nad ní v kruhu.

Ravaras stojící na kopci uviděl, jak malý chlapec běží za něčím na provázku, připomínající papírového draka. S úsměvem sběhl kopec a na chvíli se k němu připojil. Chlapec mu draka podal a společně ruku v ruce kráčeli k malému potůčku před nimi.
Ravaras byl rád, že konečně vidí i jiného člověka, než je on sám.

„Pojď se mnou…“ řekl chlapec a rozešel se do vesnice.

Valeriin sen byl o malém statku, kde se pěstoval mák. Velké červené květy vypadaly mezi dalšími zralými makovými hlavicemi jako velké červené miny.
Valerie stála na menším kopečku uprostřed nádherného pole. Byla to nesmírná pastva pro její oči. Usmívala se a mávala na kohosi v dálce.

„Valerie!“ zakřičela osoba, poskakující vyšlapanou cestičkou v máku. Valerie neváhala ani sekundu a rozběhla se. Slabě narůžovělé vlasy jí vlály za tělem a její hnědý náhrdelník se ztrácel mezi volánky na šatech. Oba se smáli tak nahlas, že jeden slyšel toho druhého, jako by bylyi jen metr od sebe.
Valerie udělala ještě pár kroků, než osobě skočila do náruče. Přesněji řečeno chlapci.
Chlapec jí chytil hlavu a svými rty se dotkl těch jejích. Chvíli trvalo, než se od sebe odtrhli. Jejich pohledy se na dlouhou chvíli střetly.

„Tak rád tě vidím. Chyběla jsi mi.“

„I ty mně…“ A znovu jej políbila. Položil ji na zem a pohladil po vlasech.

Druhá Valerie, stojící opodál, nevěřila tomu, co vidí. Ten chlapec byl její nový kamarád Ravaras…!

„Už nikdy nás nikdo nerozdělí, zůstanu u tebe, ať se děje cokoli.“ Chlapec ji objal a několikrát se s ní na místě zatočil. Valeriin smích se rozléhal po celé pláni.
Tyto dvě postavy se v dálce rozplynuly a modří motýlci se u ní opět zjevili. Rozprostřel kolem ní modrý pyl, zahalili ji a ona tak ze svého snu procitla.

„Ra-ravarasy!“ vzlykla.  „ Ach, ne!" 

Vstala a rozběhla se.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve dne, tma v noci - part 4: