Světlo ve tmě 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Rose zase utíká, ale trochu jiným způsobem. Z útěku ji nakonec vyruší jedna mimořádná událost.
Tato kapitola obsahuje několik Rosiných vzpomínek.

22.02.2011 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 618×

Sedla jsem na podlahu. No tohle je průser.

Věděla jsem, že musím zase pryč. Ale teď to bylo o to těžší, že mě Derek sledoval. Nemohla jsem skočit, našel by mě tím rychleji. Musím letadlem. Na auto jsem ani nepomýšlela, umím řídit samozřejmě, ale kdyby mě zastavila policie, no to by byl průser.

Trochu jsem zavzpomínala, jak jsem se řídit vlastně naučila. Vlastně mě to naučil můj kamarád Terry. Bylo to půl roku, co jsem utekla od své rodiny.

Byl to Texas. Já čekala na velké rozpálené pláni na Terryho. A byla jsem naštvaná, už tady měl patnáct minut být.

Najednou jsem uviděla, jak se ke mně šílenou rychlostí řítí starší černé auto. Zastavilo těsně přede mnou.

Blbec pomyslela jsem si, vždycky se musí předvádět.

„Čau Rosie,“ pozdravil mě a vyskočil z auta, „Tak co jsi připravená se učit?“

„No jasně, že jo,“ prohlásila jsem a naskočila jsem do auta.

Po desetiminutovém, pro mě strašně dlouhém, vysvětlování teorie, jsem si to konečně mohla vyzkoušet. Byla to strašná sranda, než jsem nad autem získala kontrolu, asi čtyřikrát jsem narazila do přilehlých stromů.

Terry měl sice totálně zničený vnější design auta, ale já uměla, jakžtakž řídit.

Zahnala jsem tuhle vzpomínku a šla si balit. Tohle vůbec nebyl rekord v rychlosti stěhování. Jednou jsem se ze Severní Karolíny stěhovala přesně za den. To nebyla zrovna hezká vzpomínka. Stalo se to před rokem a půl. Vlastně se mi to nedávno ještě v Hongkongu zdálo.

Běžela jsem a věděla, že nemůžu skočit. Celé tělo mě prosilo, ať zastavím, ale já věděla, že musím běžet dál. V noze mě chytla příšerná křeč. Zahnula jsem do malé úzké uličky. Stáli tam. Věděla, že jsou to oni. Mozek mi pracoval na plné obrátky. Co teď?! Stačili ke mně přiběhnout, jeden mě chytil. V tu chvíli jsem dostala ten bláznivý nápad, který mi nakonec zachránil život. Vytrhla jsem se mu a rychle jsem se chytla zdi, skočila jsem a na poslední chvíli jsem tu zeď pustila. I když jsem to neviděla, věděla jsem, že jsem tu zeď zbořila. Ale pro jistotu jsem si vybrala doskočiště, ze kterého mě už nemohli sledovat. Oceán.

Když jsem tam dopadla, byl to pro mě docela šok, ale naštěstí jsem neztratila hlavu a rychle skočila jinam.

Vlastně jsem si toho moc sbalit nepotřebovala, všechno jsem zase nacpala do batohu, se kterým jsem přišla.

S bytem ani penězi jsem si žádnou starost nedělala. Byt můžu použít za pár let, jestli teda budu živá.

Přemýšlela jsem, jak to teď mám udělat. Asi nejlepší by bylo skočit na nějaké odlehlejší místo v blízkosti letiště, tam dojít pěšky a vzít si první let, co bude k mání.

Sedla jsem k počítači a našla jsem si mapu města. Měla jsem štěstí asi dva kilometry od letiště. Byla nějaká nepožívaná skladiště, nebo co to bylo, tak tam skočím.

Byt jsem zamkla, klíče hodila do batohu a skočila.

Po doskoku jsem se podívala na hodinky 21:36. Měla bych zrychlit, jinak nic nestihnu. Rozhlížela jsem se po místě, kde jsem doskočila. Několik malých skladišť natěsnaných blízko sebe. Spěchala jsem pryč, na mapy a místa jsem měla pamatováka. Takže jsem přesně věděla, kudy mám jít.

Šla jsem rychlým krokem pryč z areálu. Co to je? Něco jsem zaslechla. Zastavila jsem se a poslouchala jsem. Hlasy, ale to, co jsem slyšela před tím, to nebylo. Věděla jsem, že bych neměla, ale něco mi říkalo, ať tam jdu.

Pomalým tichým krokem jsem se vydala za těmi hlasy. Šly hned z nejbližšího skladiště.

Opatrně jsem nahlédla dovnitř.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování