Světlo ve tmě 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co Rose uvidí ve skladišti?

08.03.2011 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 778×

Pomalým tichým krokem jsem se vydala za těmi hlasy. Šly hned z nejbližšího skladiště.

Opatrně jsem nahlédla dovnitř.

Věděla jsem, že bych neměla, ale něco mě tam strašně táhlo. I když jsem si říkala, že se nesmím dostat do problémů. Jako by mě nohy samy vedly do toho skladiště.

Opatrně jsem vzala za kliku. Bylo otevřeno. Nejprve jsem jenom nahlédla dovnitř a byla jsem připravená utíkat.

Nic. Bylo tam zhasnuto a byl tam bordel. Hlasy vycházely z druhé části. Přes malé okno bylo vidět, že je tam rozsvíceno. Očima jsem našla dveře.

Pořád tam byl ten pocit, věděla jsem, že tam nemám jít, ale zároveň mě tam něco strašně táhlo. Chvíli jsem jenom postávala a sváděla vnitřní boj. Za chvilku mě to přemohlo a vyrazila jsem.

Snažila jsem se jít co nejtišeji, aby nikdo neslyšel.

Dveře naštěstí měly také malé okno. Skrčila jsem se a nakoukla. To, co jsem viděla, by asi množství lidí znechutilo, přidalo jim to hnusné, ale já jsem na tyhle věci byla zvyklá.

Viděla jsem tři muže, teda předpokládala jsem, že jsou to muži, stáli nad někým, kdo ležel v kaluži krve. Trochu jsem se víc nahnula, abych je líp viděla. V tom mi něco ten, kdo tam ležel, byl upír. To mě překvapilo. Upíři se málokdy dostávají do takových situací.

Jeden z mužů promluvil, netušila jsem, co říkal. Nemluvil anglicky ani žádným jiným jazykem, co jsem znala.

Upřela jsem zrak zase na toho upíra, tentokrát jsem se podívala lépe. I přes všechnu tu krev byl nádherný.

Ani jsem nad tím nepřemýšlela a začala jsem si chystat plán, jak mu pomoct.

Počkat! Ne! To přece nemůžu. Pořád se snažím nedostat do problémů a tohle by mě do nich určitě dostalo.

Koukla jsem se znovu do toho okna. Tohle ne. Jeden z mužů vytáhl dřevěný kolík a řekl něco ostatním. Ti kývli. Věděla jsem, co se chystá, chtějí ho zabít.

Vtrhla jsem tam. Vyšel mi moment překvapení. Koukali na mě, jak na zjev. Okamžitě jsem se vrhla k tomu upírovi, chytla jsem ho a skočila.

Brala jsem to oklikou, ale nemohla jsem zase skočit tolikrát, to by toho upíra v takovém stavu nejspíš zabilo.

Vzala jsem to přes dvě doskočiště. Nakonec jsem skočila do mého pouštního úkrytu a dotáhla jsem toho upíra dovnitř. Až tam došlo, co jsem to vlastně udělala. Můžu se jenom modlit, aby mě tamti nezačali hledat, a ještě k tomu jsem někoho, koho ani neznám vzala.

Já jsem prostě blb. Proč jsem to vlastně udělala?

Podívala jsem se na toho upíra, zranění se mu už začínala hojit. Za chvíli se probudí.

Nemám ho prostě zase čapnout a někde ho vyhodit? Z nějakého důvodu to něco ve mně okamžitě zavrhlo. No budiž. Už ani nemám vládu nad vlastním mozkem. Teď už s tím nic nenadělám.

Další minuty jsem strávila koukáním se na něho. V jedné věci jsem ale určitě měla pravdu, je fakt kus. To by nikdo vyvrátit nemohl.

Pohnula se mu ruka. Už to bude. Otevřel oči a párkrát zamrkal. Začal se rozhlížet kolem sebe, až mu oči padly na mě.

„Čau,“ řekla jsem. V té chvíli mě nic lepšího nenapadlo.

Neodpověděl mi a dál mě provrtával očima. To mě pěkně štvalo. Už jsem se nedržela a prohlásila jsem: „Jak dlouho se ještě na mě hodláš čučet?“ Toho viditelně probralo a zeptal se: „Co se stalo?“

„Nic neobvyklého,“ prohlásila jsem s ironií v hlase. „Vlezla jsem do skladu, viděla jsem tě tam. Kolem tebe stáli nějací, no nevim, kdo. Chtěli tě zabít. Já jsem ti pomohla.“

„Proč?“

„Sama nevim.“

„Jak jsi mi mohla pomoct?“ Ty jeho otázky mi začínaly lézt na nervy. Teda né otázky, ale způsob jakým to říkal. Vtom způsobu moct vděčnosti nebylo.

Ale udržela jsem a docela klidně odpověděla: „Nejsem úplně obyčejná. Jsem skokan.“

Vypadal, že ho to překvapilo. Chvíli mlčel a potom se mě zeptal: „Pomůžeš mi ještě jednou?"

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování