OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svobodná duše - prolog + 1. kapitola

09.04.2012 (18:00) • BlackUnicorn • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 760×

 Prolog

Kap, kap, kap, kap... Pozorovala jsem kapičky, dopadající na tvrdou zem se smíšenými pocity. Natáhla jsem ruku a pár si jich nechala spadnout na dlaň. Jaké by to asi bylo, stát na dešti, mimo zdi mého skrovného "vězení", které bylo už dlouhá léta mým jediným obydlím?

Žila jsem v sirotčinci, kde se každým dnem prohlubovala beznaděj malé holčičky, která si přála být pryč. Pryč ode všech strastí v neútěšném pokoji o samotě. Právě kvůli maličkosti mé cely ji s nikým nesdílím. Jsem sama. Sama ve světě strastí a zoufalství, ze kterého není úniku... I staré moudré přísloví tvrdí, že "naděje umírá poslední". Co se ale stane, až zemře i naděje? To asi brzy zjistím...

Potichu jsem zavzlykala a po tváři mi stekla jedna velká slza. Byla noc, nikdo nesměl rušit noční klid, který bodal do duše ještě hůř než obvykle. Nespala jsem. Proč taky spát v tak nádhernou dobu? Jediné, co jsem si ze srdce přála, bylo utéct. Utéct od té hrozné budovy blízce podobné věznici nebo koncentračnímu táboru. Také tam je cítit beznaděj a bolest...

Potichu jsem stáhla ruku, setřela slzu a zalehla zpět do postele. Svět je zlé místo, doufám, že po něm nepřichází něco jemu podobné... Blesklo mi hlavou. Poslední dobou mám moc negativní myšlenky... Asi bych se měla trochu rozveselit, ale to až zítra...

„Dobrou noc, Akiro...“ zašeptala jsem sama sobě a poté usnula...

1. kapitola – Poranění

„Vstávat! Dělejte! Za deset minut je rozcvička!“ Hlavní vedoucí křičela na celou chodbu až mi, i přes zavřené dveře, zaléhaly uši. Otevřela jsem oči a dlouze zívla. Noc na tvrdé posteli nijak nepřispěla k mému prospání. Byla jsem dokonale utahaná a již po probuzení mi třeštila hlava. S tichým povzdechem jsem se posadila, spěšně se oblékla a poté pádila do hlavního sálu, kde měla probíhat rozcvička. Stihla jsem to taktak a snažila se napodobovat neohrabané cviky vedoucí.

Následovala snídaně v podobě polévky, která se spíše podobala formě kaše, která se nedala konzumovat. Další a snad i tou nejdelší částí dne byla práce. I když byli mezi námi i takoví jedinci, kteří se sotva drželi na nohou, museli pracovat v obrovské hale, kde se škrabaly brambory, sázely nová semínka do země, plel plevel, odvážela kolečka hlíny a dokonce i třídily odpadky, které lidi vyhodili. Byla to těžká práce, zvlášť pro ty děti, které pracovaly na třídění skla. Většinou se pořezaly a musely odejít k sestře, aby je ošetřila, což bylo, podle naší vedoucí „To nejhorší plýtvání časem.“

Podobná věc se mi dnes stala. Krev mi začala téct opravdu vážně, proto se ani vedoucí nesnažila najít mi věrohodný doprovod, který na mě dohlídne. Poslala mě rovnou do ošetřovny a dál se o mé zranění nezajímala. Vyběhla jsem z “třídírny“ se slzami na krajíčku a zamířila ke dveřím ošetřovny. Otevřela mi sestra, která mi přišla nejlepší ze všech. Mám alespoň kliku na lidi… Pomyslela jsem si a moje tvář se trochu uvolnila. O to více se ale stáhla tvář sestry, která byla v šoku z náhlé kaluže krve, která se utvořila u mých nohou.

„Panebože! Co se ti stalo?“

„Řízla jsem se… Nemohla byste prosím to krvácení zastavit?“

„Jistě, rychle, pojď dovnitř a pospěš si!“ S těmi slovy mě pustila dovnitř a okamžitě mi začala obmotávat pořezanou ruku obvazem. Po dokončení díla vypadala sice moje ruka jako mumifikovaná, ale svůj účel obvaz evidentně splnil, protože už se na něm neobjevovala rudá barva.

Má cesta zpět byla ale mnohem zajímavější. Vracela jsem se známou cestou do “třídírny“, když jsem spatřila dveře, jindy zamčené na tři zámky, nyní ale pootevřené. Měla jsem ideální předpoklady – žádný doprovod, ruku skoro v pořádku a nehlídané otevřené dveře. Najednou se přede mnou naskytla šance, kterou nelze nechat bez povšimnutí. Jak by se asi změnil můj život po útěku? Ještě chvíli jsem přemýšlela, ale po zvuku otvírajících se dveří jsem vyrazila jako blesk vpřed. Díky své vyhublé postavě jsem ani nemusela těžké dveře otevírat, protože jsem mezi malou škvírkou proklouzla a upalovala dál po chodníku. Najednou, z ničeho nic, jsem byla svobodná a mohla jsem dýchat čistý vzduch. Byl to nejsilnější zážitek v mém dosavadním životě a okamžitě jsem pochopila, proč jsem stále toužila po svobodě a volnosti. Doběhla jsem na konec chodníku a rychle přemýšlela. Kam mám jít? Vždyť já ani neznám tohle město! Byla jsem tady dvakrát a to jsme byli jen na krátkém výletě! Byla jsem dokonale zoufalá, ale když jsem se po hlasitém výkřiku z druhé strany chodníku otočila a spatřila naši vedoucí jak se rozbíhá za mnou, okamžitě jsem mozek vypnula a soustředila se na rychlost mého běhu. Dostala jsem se do spleti tmavých uliček, kam se normální lidi báli chodit. Já ale neměla na výběr a proto jsem rychle probíhala okolo polorozbořených domů a neupravovaných zahrad. Najednou se přede mnou ocitla velká tvrdá zeď a já jsem do ní narazila. Spadla jsem a začala si ohmatávat obrovskou bouli na čele. Neměla jsem šanci utíkat dál před rozzuřenou vedoucí, která dobíhala k rohu. Vstala jsem a na poslední chvíli se ukryla do stínu, který zeď vrhala. Vedoucí proběhla bez povšimnutí kolem a já jsem se po chvilce rozhlédla kolem. Chudoba tu byla jasně viditelná. Najednou jsem ucítila na rameni cizí ruku a po otočení hlavy jsem spatřila nehezky vyhlížející tvář bezdomovce. Za jeho zády se mačkaly další osoby, očividně závislí na svém pánovi.

„Ale, ale! Copak to tady máme? Co dělá taková krasavice v tomhle zapadákově?“ Začal bezdomovec, kterému páchlo z úst a zubní kartáček nikdy neviděl.

„Já, já…“ Začala jsem koktat, ale muž mě zarazil.

„Mlč ty, huso! Co na ni říkáte? Určitě by se dala dobře prodat, otrokář by za ni dal dvojnásobek.“ Ostatní individua souhlasně přikyvovaly a nechutně se usmívaly. Poté mě muž chytil za havranově černé vlasy a strkal mě do tmavé ulice, dál do neznáma…

shrnutí  »

Tuto kapitolu bych ráda věnovala své nejlepší kamarádce, nadané písařce a kreslířce, která mě vždy dokáže pochopit. Díky, Ayame... :) Doufám, že se Vám alespoň trochu líbilo a budete číst další kapitoly... 

Váš BlackUnicorn

Autor: BlackUnicorn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svobodná duše - prolog + 1. kapitola: