Tajemná země - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu druhá kapitola a spolu s ní i další dobrodruřství Paula Mathiase, který se dozvěděl o tom, že někde existuje ještě další země a on je prý její králem. Při jeho cestě dobrodružství se mnohé otázky vysvětlují, ale stále více otázek se objevuje.
Co se dál stane v jeho životě. Opravdu skřet nelže a existuje nějaká další Tajemná země, nebo je to jen nějaký ubohý vtípek?
Čtěte dál o dříve nudném životě Paula Mathiase a sami poznáte jak se z obyčejného dne, stane neobyčejný.

16.03.2011 (16:00) • Tomash • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 620×

Kapitola II. Na cestě osudu

Nastalo hrobové ticho. Paul se díval na skřeta, který se mu ukláněl a z hlavy se mu doslova kouřilo. Kdyby mu tohle řekl někdo jiný, určitě by se zasmál. Avšak dnes to na něj působilo přesně opačně. Cítil, jak mu na spánku pulzuje žíla a měl jen krůček k tomu, aby skřeta vyhodil z okna. Nevěděl co si má myslet. Nevěděl co má dělat.

,,A co se mnou uděláte, když s vámi půjdu?“ zeptal se opatrně a bál se odpovědi.

,,O tom teď a tady nebudu mluvit, povím vám to cestou,“ odpověděl nesmlouvavě Garpons, zvedl se ze židle a hledal nějaký batoh, do něhož by mohl dát několik kusů oblečení.

Paul byl sám překvapen, jak je důvěřivý. Nepřestával ale přemýšlet kam půjdou, co s ním bude… a co na to řeknou jeho rodiče. Vyhlásí snad pátrání, když se do rána nevrátí. Všechno mu začalo pomalu docházet. Skřet nemluvil o tom, jak tam bude dlouho!

,,Pa-a-ne Garponsy? Chtěl jsem se ještě zeptat, jak dlouho v té Vaší zemi zůstaneme?“ Paul si všiml, jak skřet přemýšlí o odpovědi, po chvíli však z něj vylezlo jen:

,,Jak dlouho bude potřeba,“ a mírně se pousmál. Mathias si domyslel, že to měl být povzbuzující úsměv. On v něm však viděl jen jakýsi úšklebek.

Překvapivě rychle měl zabaleno. Vzal si sebou jen pár nejdůležitějších věcí. Mezi nimi samozřejmě nemohlo chybět oblečení nebo dokonce baterka. Kam, nebo jak dlouho půjdou, to Paul nevěděl. Ptát se však Garponse na takové ,,podrobnosti,, by bylo bez účinku.

Vydali se tedy do temné, tiché noci a za dobrodružstvím do neznámé země. Šli ulicí lemované lampami. Ve většině oknech se nesvítilo, ale zrovna u jeho souseda Petera bylo vidět, že rodina už nespí. Mathias se podíval na hodinky a zjistil, že je 4:30. Překvapilo ho, že jsou tak brzy vzhůru. Potom si ale pomyslel, že jeho rodiče určitě vstávají do práce. Pokračovali mlčky v cestě. Všude bylo ticho, vítr slabě fičel a dělal noc ještě chladnější než byla.

Zanedlouho však Paul zjistil, že nejdou spanilou nocí sami. Neustále je někdo sledoval a ten někdo je do zad probodával pohledem. Mathias se podíval na Garponse. Očividně si toho také všiml. Oba v tu chvíli neměli ponětí, co mají dělat. Když se za nimi najednou ozval čísi hlas:

,,Paule? Jsi to ty? Kam jdeš tak brzo ráno, myslel jsem si, že…“ Paul ten hlas poznal, trhnutím se otočil a spatřil svého kamaráda Petera. Měl nechápavý a tázavý pohled. Znovu se podíval na skřeta, jenž vyšel na světlo pouliční lampy.

,,Já ti to vysvětlím!“ nasadil rychle uklidňující tón, než Cross stačil cokoliv říct, nebo začít křičet.

Než mu Paul vysvětlil to málo, co sám věděl, tak uběhla dlouhá doba. Noc začala ustupovat a slunce se vracelo zpět na oblohu. Garpons už nervózně přešlapoval a vybízel chlapce, aby si pospíšili.

,,Ty chlapče musíš jít s námi. Nemůžeme tě tu nechat, když toho tolik víš. Na to, aby jsi si zabalil, nemáme čas. Musíme jít.“ Z Peterova obličeje se vytratila poslední barva. Byl úplně bledý a Paulovi bylo jasné, že přemýšlí o tom samém, jako on. O tom, o čem dosud neví. Na přemýšlení ale nebyl čas. Museli pokračovat.

Šli bez mála půl hodiny, až došli k městskému parku. Byla to jedna z malá částí v tomto městě, která byla nejvíce podobná přirozené přírodě. Paulovi přidalo, že se skřet od doby, kdy potají vyšli z domu, chová nějak divně. Pořád se ohlížel a sledoval vše kolem sebe. Celkem vzato byl i lehce nervózní, ale Paul to chápal. Věděl, že pokud někde existuje země, bez zásahu ,,moderního,, člověka, asi těžko tam najde mrakodrapy a jiná nejen architektonická díla. Vzedmula se v něm vlna zvědavosti. Jak vlastně ta země vypadá? Jsou tam vůbec nějací lidé? A jak se vlastně mohl stát on králem? Otočil hlavu k Peterovi a chtěl se ho zeptat na jeho názor, ale Cross měl očividně jiné starosti – ze skřeta totiž nespustil oči a Mathias se v duchu posměšně povzbudil, že není jediný člověk v této uzavřené společnosti, který něco nechápe.

Byli už asi ve středu parku, když se Garpons náhle zarazil. Byli už jistě u cíle. Paul se začal rozhlížet jestli někde neuvidí skrytý vchod nebo něco podobného. Nic nenašel a proto upřel zrak na skřeta a čekal, co se bude dít dál.

,,Tu věc co máte na krku, vyndejte ji,“ vybízel skřet Paula klidně. Mathias poslechl a vytáhl z pod svého trička svůj přívěsek, který už měl odedávna. Byla to malá lesklá věcička, velmi podobná obyčejnému řetízku. Nebylo na něm nic zvláštního, ale nosil ho proto, protože mu ho darovali jeho rodiče.

,,Co to…?“ ozval se přiškrceně Paul, protože ho skřet za přívěsek chytl a pozorně si ho prohlížel.

,,Tohle je brána do našeho světa. Tímhle přívěskem se tam dostaneme a můj úkol bude skoro hotov,“ odpověděl nadšeně skřet. Vybídl Paula i Petera, aby se ho chytli. To znamenalo, že uvidí svět, tak neznámého, až mu připadalo, že bude doma.

,,Pokud je ale tenhle přívěšek branou do vaší země, tak jak jste se sem dostal? Máte snad taky takový?“ zeptal se Paul. Pokud by řekl ano, znamenalo by to, že rodiče jistě věděli o té neznámé zemi. Proč by mu to ale neřekli?

,,Ne, ten přívěsek je originál. Nikde nenajdete podobný. Co se týče vašich otázek, tak jsem měl přísný zákaz vám něco říkat, než se dostaneme do Centra odboje. Do té doby vás prosím, aby jste se mě už na nic neptali. Chyťte se toho přívěsku, ať už jsem odsud pryč. Nikdo si nás nesmí všimnout.“

,,Tak moment, v té vaší, ehm, zemi se jako bojuje?“ zeptal se vystrašeně Petr.

,,A proč jinak myslíte, že vás potřebujeme?“ odpověděl jízlivě Garpons.

Všichni se chytli přívěsku, skřet zavřel oči a tvářil se, jako by o něčem snil. Ozvalo se nečekané trhnutí a svět se kolem nich začal točit. Krajina se okolo míhala, až nakonec v té rychlosti úplně zmizela. Zem se chvěla a začala pod nimi praskat. Paul byl zmatený, nevěděl, kde je a modlil se, aby už to skončilo. V tom se začalo vše zase zpomalovat. Už mohl rozeznat stromy a kopce. Vše bylo zase, tak jak má být.

Něco však v pořádku nebylo. Ocitli se na krásné zelené louce. Dopolední slunce zářilo na obloze. V dáli byl slyšet šum vody a lesa. Byla to nádherná krajina. Paula neméně potěšilo, že nikde neviděl žádnou elektrárnu, silnici. Naopak, kam oko dohlédlo, byla jen nádherná příroda. Vzduch byl nejčistší, jaký Paul kdy dýchal. Prostě, neměl slov.

Úžas náhle přerušila slova Garponse:

,,Vítejte ve Waarii. Musíme jít dál. Není to daleko, přenesl jsem nás kousek od Centra odboje," řekl Garpons a rázně se vydal na cestu. Paul měl tolik otázek, bál se jen, aby ani jednu nezapomněl, až v tom Centru odboje bude mít prostor se zeptat. ,,Centrum odboje,, mu znělo jako dost divný název pro nějakou organizaci. Proti komu vlastně bojují a myslí si snad, že půjdeme do boje s nimi? V jednu chvíli ho přepadala zvědavost, kterou ale vystřídal strach. Bylo mu přece jen patnáct! Jak může vědět něco o bojích?

Cesta jim ubíhala až nesnesitelně rychle. Peter i Paul se nemohli vynadívat na dění okolo sebe. Vzpoměli si na svou rodnou zemi a na její krásy, avšak ty se nemohly rovnat kráse, kterou měli právě před očima.

,,Škoda, že jsem si sebou nevzal fotoaparát, tohle nám doma nikdo neuvěří!“ ozval se Peter. Mathias jen polkl: ,Já jen doufám v to, že se domů vrátíme.´ Skřet se ale z nějakého důvodu rozčílil:

,,Vy lidé! Pořád by jste se jen vychloubali! Myslíte si o sobě jací nejste moudří a chytří, ale všichni jste jen zatraceně hloupá sebranka!“ zlobil se skřet.

,,Tak moment! Proč odsuzujete lidi. Vždyť je ani neznáte. Nebo snad ano?“ bránil lidstvo Peter.

,,Dobře tedy, posaďte se. Něco málo vám povím, i když to mám zakázané:

Kdysi, když tahle země vznikala, zde žila nejrůznější zvířata. Všichni žili ve vzájemné shodě a bylo jasné, že pouto mezi nimi nikdo nedokáže zpřetrhat…“ začal s vyprávěním Garpons. Ale zase ho přerušil Peter:

,,A co to bylo za pouto?“ zeptal se. Paul si myslel, že musí být Peter trochu natvrdlý. Vždyť to bylo přece jasné, co je k sobě poutalo. A jeho úvaha se hned ukázala, jako správná.

,,Přece přátelství!“ odpověděl Garpons a když Peter chápavě přikývl, pokračoval ve vyprávění.

,,Tak tedy, všichni žili v míru, ale po několika letech sem začali proudit nejdříve velké a postupem času menší a menší lidé. Ty skupinky tvořili lidé! Aby jste rozuměli, tak ten náhrdelník není jedinou branou do této země. Těch bran je stejné množství, jako vás lidí. Těmi branami je totiž mysl. Jak jsem říkal, ze začátku sem proudilo velice mnoho lidí. Bylo to v dobách, kdy jste ještě v něco věřili. Teď jste ale svou myslí svázáni a spoutáni vynalezenou technikou. Nedokážete v sobě najít sílu své duše. A tím se brány do našeho světa uzavřely,“ řekl skřet a bylo na něm vidět, že je rád za to, co se stalo – za uzavřené brány. To znamenalo, že už žádní lidé sem proudit nebudou.

,,Jak se sem ale dostali svou myslí?“ zeptal se zvědavě Paul.

,,No přece snili o tom se sem dostat. O této zemi jste vždycky věděli, avšak vždy jste to popírali. Ty, co věřili v tuto zemi, byli upalováni jako kacíři a zrádci, tak dlouho až se nakonec na tuto zemi úplně zapomnělo. Samozřejmě, ne každému se sem podařilo dostat. Museli o tom snít hrozně dlouho a intenzivně. Nešlo si říct, chci tam a hned jste se objevili,“ pokračoval ve vyprávění Garpons.

,,A co tedy bylo dál s těmi lidmi, kteří se sem dostali?“ znovu se zeptal Paul.

,,To, co např. při objevení Ameriky. Začali osidlovat, zabíjet její původní obyvatele. Jste zlá stvoření a nemáte v sobě kapku citu! I mou rodinu jste zahnali do temných lesů, kam jste se vy báli vejít.“ znovu se rozčiloval skřet.

,,Já ale nesouhlasím! Vždyť by byl nesmysl házet všechny lidi do jednoho pytle. Nejsou všichni stejní,“ argumentoval Peter a Paul přikývl.

,,To máš naprostou pravdu, chlapče. Proto mě pro vás poslali. Musíte nás spasit proti těm, co nás utlačují. Naši zemi zachvátil temný stín a temná doba. Tak pojďte.“ Garpons se zvedl k odchodu. Cross a Matias ale seděli.

,,Když říkáte, že bojujete proti těm, co vás utlačují, tak myslíte lidi?“ zeptal se vystrašeně Paul.

,,Ne, nemyslím. Už jsem ale řekl dost. Centrum odboje čeká, tak vyskočte,“ vybídl je skřet a protože už Paul ani Peter neměli žádné otázky, tak vyšli po jeho boku na další cestu jejich osudu.

,,Tak támhle vidíte náš hlavní štáb: Centrum odboje. Není to nic přepychového, ale nám to stačí,“ usmál se Garpons a svým malým chlupatým prstem ukazoval na hrad na kopci před nimi. Paula překvapilo, že zde mají i hrady. Myslel si, že tady najde jinou techniku apod. Nic takového ho asi čekat nemělo. Vždyť přece zde žili lidé z jejich světa a z doby, kdy v něco věřili. Mathiase nenapadalo nic, v co by mohli věřit, kromě Boha, a v něj nejvíce věřili ve středověku. To znamenalo: hrady.

Než došli k bráně hradu, tak slunce vystoupalo úplně nejvýš na oblohu. To znamenalo, že je poledne. Paul si vzpomněl na slova Garponsa, že to není nic přepychového. Ale teď, když stali před hradbami tohoto díla, tak musel Mathias nesouhlasit.

,,Jak se ale dostaneme dovnitř? Brána je přece zavřená. Snad nechcete, abychom přelézali tyhle zdi!“ rozčílil se Peter, Paul mu to ale neměl za zlé, vždyť dnes se stalo tolik neuvěřitelných věcí, že by ho tenhle úkol ani nepřekvapil. Cross dostal odpověď vzápětí. Jako když hrom uhodí se s obrovským zaduněním otevřela brána. Všichni tři zkameněle vešli na nádvoří hradu. To, co tam viděli, bylo naprosto úžasné a jen těžko uvěřitelné, neboť je přišla uvítat skupina těch nejrozmanitějších zvířat, co můžeme najít jen v pohádkách.

Autor: Tomash, v rubrice: Povídky » Na pokračování