OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemná země - 3. kapitola

18.03.2011 (20:00) • Tomash • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 762×

3. kapitola - Centrum odboje

Byl to okouzlující pocit vidět tváře těch lidí a tvorů. Byly to tváře plné štěstí a naděje. Ale jaké naděje? V co věří?

Jak tak procházeli mezi těmi postavami, tak je naplňovalo odhodlání a Paul s Peterem se sami sobě zapřísahali, že ať budou muset udělat cokoliv, tak pomůžou těmto stvořením. I kdyby je to mělo stát život.

Skřet Garpons je vedl směrem k ohromnému schodišti naproti bráně. Očividně to byly schody vedoucí do vnitřních prostor hradu. Na nejvyšším stupínku stály dvě osoby – muž a žena. Muž byl velmi vysoký, měl na sobě bílý hábit a vyzařovala z něj jemná pohádková záře. I jeho obličej zářil. Měl přátelský úsměv a rozevřené ruce, jako by chtěl celé nádvoří obejmout. Žena vedle něj byla malá, měla dlouhé červené vlasy a byla muži velmi podobná. Byla krásná a mohlo jí být asi stejně tolik jako Paulovi nebo Peterovi. Když došli pod schodiště, tak to byl Paul, Peter a Garpons, kdo se klaněli, neboť z muže vedle neobyčejné záře vyřazovala i autorita.

,,Vy se mi přece klanět nemusíte, můj králi. To spíš já bych měl ohnout svůj hřbet!“ promluvil muž povzneseně. A s dívkou po své pravici sestupoval po schodech k malé skupince. Otočil se ke skřetovi.

,,Jsi velmi statečný můj malý příteli, tvá odměna tě nemine. Jdi do mé komnaty, až to tu vyřídím, přijdu za tebou.“ Muž pokynul rukou skřetovi, aby šel. Garpons se bez váhání vydal dovnitř do hradu.

,,Vidím, že jsi si sebou vzal kamaráda. Výborně, výborně, přátele potřebuješ, mladý Paule,“ promluvil na Mathiase s dobrosrdečným úsměvem.

,,Ehm, vy mě znáte?“ zeptal se Paul překvapeně. A muž v bílém se začal smát.

,,Jakpak bych tě neznal? Pojďte dovnitř, všechno vám vysvětlím,“ a vydal se po schodem nahoru přesně jako skřet.

Hrad byl velmi útulný a bohatě zdobený. Všude byly květiny, různé cetky, vázy a obrazy. Bylo zde mnoho gobelínů a na podlaze byl červený koberec. Vždy byli zvyklí z prohlídek hradu, že tam byla zima. Tady ale bylo příjemně teplo. Zevnitř vypadal hrad mnohem větší, chodby byly dlouhé a stropy vysoké. Jednou takovou chodbou šli a mířili přímo ke krásným zdobeně vyřezávaným dveřím. Za dveřmi se skrývala další útulná komnata, plná pohodlných křesel. Byl tam obrovský kulatý stůl, na něm byly vázy s květinami.

,,Posaďte se, budeme mít zde dostatek klidu na to, co vám teď chci říct. Máte určitě mnoho otázek. Na všechny, které budu znát odpověď, vám odpovím. Teď mě ale pozorně poslouchejte: Jak už víš, Paule, jsi náš nový král. Určitě ti vrtá hlavou, proč zrovna ty, když jsi tak obyčejný. Ale to není až taková pravda. Tvé rodině patřila a nadále bude patřit tato země,“ začal vysvětlovat muž v bílém.

,,Ale když má rodina zde kralovala, tak proč mi to neřekli. A když se na to tak dívám, nikdy jsem neviděl, že by na dlouhou dobu někam zmizeli,“ odporoval Paul.

,,Situace je mnohem vážnější, než si myslíš. Ty si svou rodinu nikdy nepoznal, nebo respektive si na ni vůbec nepamatuješ.“

,,Ale vždyť ještě včera jsem je v…“ Paul se v tom začal ztrácet a než stačil svou větu dokončit, tak mu muž skočil do řeči a s mučivým výraze tiše řekl:

,,Tvoji rodiče jsou mrtví.“ Mathias náhle ztuhl. Co mu to povídá? To přece nemůže být pravda!

,,S těmi lidmi co jsi dodnes žil, nebyli tvoji rodiče. Tvoji praví rodiče zemřeli zde, ve Waarii a zemřeli rukou našeho nepřítele. Vím, jak se teď cítíš, ale musíš mě vyslechnout, musíš pochopit. Král a královna – tvoji rodiče žili zde na tomto hradě. Patřila jim celá tato zem, všichni žili v míru a přátelské pouto nemohl nikdo roztrhat. Ale v tom jsme se mýlili. Bylo to zlo, které přišlo z nebes. Tvoji rodiče proti němu bojovali, ale co zmůžou pozemské ruce proti nehmatatelnému zlu? To zlo je nakonec zničilo a nastolilo hrůzovládu. Nevědělo však, že den před smrtí porodila královna novorozeně, následníka trůnu, tebe. Pro větší bezpečnost jsme tě odnesli do země v níž si strávil své dětství do země, kam zlo nemělo moc vstoupit.“ Na Paula toho bylo moc. Necítil smutek, necítil bolest ze ztráty svých rodičů. Asi protože ty lidi vůbec neznal. Vztek ho ale neopouštěl. Měl nutkání se pomstít. Cítil, že je to jeho úkol.

,,C-co t-to bylo za z-zlo?“ vykoktal ze sebe Paul. Muž v bílém se nečekaně zvedl a pokynul jim, aby šli s ním. Přešli komnatu a zastavili se u obrovského gobelínu, na němž byl obr s trpaslíkem. Za gobelínem byly skryté dveře, které vedly do rozsáhlé knihovny. Byly tam snad stovky polic a statisíce knih.

,,Tahle kniha je deníkem Warrie. Jsou zde všechny knihy, jenž zde byly sepsány. Připravil jsem si pro vás knihu. Považuji jí za nejdůležitější a klíčovou v našem problému.“ Muž otevřel knihu a začal číst:

,,Byla země, země tak nádherná a nevyzpytatelná. Byla jen jedna,  jedna v níž vládlo několik bohů. Byla to nerozlučná skupina, avšak osud vzal za své a oni se rozdělili. Jedni zůstali v síních Země, ti druzí vytvořili novou zemi v podvědomí lidí. Byli to moudří bohové. Věděli, že si lidé zanedlouho podmaní celou Zemi, věděli, že budou zlí. Každý člověk je ale v nitru dobrý – ve své mysli a duši.

Byla to země o které se mnoho nevědělo a proto se stala neexistující. Jmenovala se Waarie, pojmenovaná podle boha války Waara – vůdce bohů, jenž odešli spolu s ním. Waar byl krutý, nevěděl co je to lidskost, nevěděl co je utrpení. Jeho zemi sužovaly války a neshody. Ašak temnou dobu porazil střípek naděje u lidí. Vzbouřili se a svou vírou porazili a vyhnali ty, co je utlačovaly.

Vše bylo jak má být, ale celou tu dobu mocnosti zla jen sbírali svou moc, aby znovu  vládli nad touto zemí. Byly to ukrutné boje a statečnost lidí z počátku znovu vítězila, protivník byl však silnější. A země, jenž je obrovská, byla znovu vzata pod roušku strachu.“

(zkráceno z knihy Historie Waarie)

Muž dočetl text. Podíval se na oba chlapce a byl očividně překvapen, že je to nevystrašilo.

,,A jak je vůbec tato země velká?“ ptal se Peter.

,,Tato země je velká jako vaše fantazie a fantazie je kruh snů, vzpomínek a přání. A kruh nemá nikde konec ani začátek,“ vysvětloval muž. Paul si tu starou knihu vzal a přečetl si text znovu. Něco zde ale nehrálo.

,,Chcete nám tedy říct, že já jako král této země, mám bojovat proti tomu zlu?“ začal se ptát Paul.

,,Tak jest,“ odpověděl muž.

,,A to zlo jsou ti bohové?“ ptal se dál.

,,Respektive jeden bůh – Waar.“

Takže Paul má bojovat proti bohu. Co je to za nesmysl? Jak může porazit něco nadpřirozeného, něco co stvořilo tento svět!

,,A vy jste vlastně kdo?“ tázal se Peter.

,,Já? Já jsem také bůh. Jsem jeden z těch, co Waara opustili, když zjistili jakou má duši. Jsem Zerua – bůh nebe. Zvolil jsem si tuto lidskou schránku, abych vám mohl pomoci. Vím toho o Waarovi opravdu hodně, ale sám ho neporazím. To máš za úkol ty Paule,“ vysvětloval Zerua.

,,Takže si to shrňme. Já a Paul máme ,,jen,, za úkol najít boha války, vylákat ho a zabít? Není snad bůh něco jako vzduch a není snad bůh nesmrtelný?“ ptal se Peter a Paul ocenil, jak to vystihl.

,,Bůh nikdy nesmrtelný nebyl a nikdy nebude. Samozřejmě máš pravdu v tom, že bůh je nehmatatelný, pokud si na sebe nevezme schránku nějakého tvora. Bohové mají ale svou duši a Waarova je takznetvořená, že už nemá takovou moc… už je jen poloviční bůh,“ odpovídal Zerua.

,,No výborně!“ rozčiloval se Peter. ,,On je jen poloviční bůh, to nám opravdu pomůže. Už má jen polovinu své moci, opravdu v…“ rozčiloval se Peter. Paul ho však přerušil svým dutým hlasem.

,,Kde ho najdu.“ Zerua se usmál.

,,Všechno ti vysvětlím, ale sám tam jít nemůžeš. Je to příliš nebezpečné. Najdu ti skupinku odhodlaných bojovníků, jenž tě budou doprovázet.“ Vstal a podíval se na Petera.

,,Pokud tady nechceš zůstat, zařídím, aby ses co nejdříve vrátil do své rodné země.“ Peter také vstal.

,,Nic nás nerozdělilo tam a nic nás nerozdělí ani tady!“ vykřikl odhodlaně Cross a Zerua se usmál.