Tajemné sklepení - Kapitola.1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Úplně něco jiného než úvod. :)

21.01.2010 (20:00) • Sliy • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 847×

Na jedné z krabiček bylo napsáno Charlotte a na druhé Roiben. Charlotte začala ihned rozbalovat. Já ne. Já přesně věděl co tam je.

„Jéé… To je hodná. To jsem si přála!“

„ Co máš?“ pouze jsem nakoukl „Aha, tohle!“ a zase se odvrátil.

„Co? Děje se něco?“

„Ani ne. Jenom je to od Marni.“

„Ty jsi se z toho ještě nevykousal?"

„ Já ano, ale ona ne. Pořád nás chce dát dohromady.“

„Vím. Snažila se mě přemluvit, abych ti nějak domluvila. Trochu… ehm… jak to říct? ... Drzé?“

„Já ji nechci! Kdykoliv ji vidím, mám chuť jí utrhnout hlavu.“ Myslím, že můj hlas zněl velmi zoufale.

„Vím, jsi přeci můj starší bratr a už několik století žijeme spolu. Opravdu tě chápu.“ Charlotte se jen pousmála. „Hele?“

„Hmm?“

„Pokud, to nechceš.“ Ukázala na krabici. „Můžeme jí to poslat zpět!“

„Ehm… rozbal to ty. A nech si to. Vím, co to je a myslím, že se ti to bude líbit.“ Pousmál jsem se a odešel nahoru, do svého pokoje.

„Děkuju!“ ještě zamnou zakřičela a začala rozbalovat. Sice věděla, že ji uslyším kdyby šeptala ale už si zvykla na lidské zvyky.

„ Jo, nemáš zač.“ řekl jsem potichu.

. . .

V pokoji jsem si sedl do svého tmavě zeleného gauče. Pouze přemýšlel. O několik minut později jsem si na svůj pohodlný gauč lehl. Nevím jak dlouho jsem tam jen tak ležel a pozoroval prasklinu na stropě. Ale zřejmě dlouho. Z mého přemýšlení mě vytrhlo klepání na dveře mého pokoje.

„Roibene?“

„Ano, Charlotte?“

„Už jsi tu několik hodin! Jsi v pořádku?“

„Ano, jsem v pořádku. Nevím co by se mělo mě stát.“

„ Za dveřmi mě to už nebaví a je mi to nepříjemné, můžu dovnitř?“

„Ovšem, že můžeš.“ Ani jsem to nestihl doříct a Charlotte byla uvnitř. Ruce měla za zády ale pořád držela kliku.

„Opravdu jsi v pohodě?“

„Ano.“ Trochu jsem zvýšil hlas ale poté jsem toho hluboce litoval.

„Promiň. Vím, že hodně často přemýšlíš ale tohle se mi nějak nezdá, promiň jestli jsem drzá ale mám pravdu.“ Její hlas zněl velmi starostlivě.

„Jsem opravdu v pohodě. Jen jsem si vzpomněl na ty časy kdy to bylo těžké. Na ty časy, když jsme byli lidmi. Když jsme se začali teprve učit. Byli to takové ty prkotiny, ale my to brali jako velmi velké problémy. Jak mě tak nějak napadá, proč nikoho nemáš, Charlotte?“

Charlotte se pousmála „Víš, pořád nemám u nich ten pocit. Každej se mi začne hnusit. Po chvíli se ukážou jejich pravý stránky a kdybych je musela všechno učit? Proboha!“

„Chápu! Tak si z nich prostě uděláš svačinku, že?“

„Ehm… No, jo!“

„Ale proč?“

„Tak já nikdy nevím jak se s nimi rozejít.“

„Aha, tak je prostě je vysaješ jako šťávu v rajčeti?“

„Jo.“

„Celkem, ehm… neobvyklé!“

„Možná!“

„Charlotte! Je to neobvyklé. Ne možná, ale určitě!“

„Dobře!“

„Ehm… Ok. Nechci tě vyhánět ale potřebuješ ještě něco? Rád bych byl opět sám!“

„Vypadá to jako kdyby si mne vyháněl, ale to je v pořádku. Tak teda zatím ahoj!“

„Děkuji, Charlotte!“

„V pohodě.“ Charlotte kývla hlavou a odešla. Byl jsem velmi rád. Zase jsem přemýšlel. Líbilo se mi, že můžu přemýšlet jak dlouho chci. Na “lovu“jsem byl nedávno a zatím nemám na nic chuť.

. . .

Byla už dávno noc. Slyšel jsem Charlotte jak přešlapuje z místa na místo a s někým telefonuje.

„Děkuju moc. Bylo to od tebe moc milé… jo… jo, líbilo se mi to… neboj…“

„Ehm.“ Naznačil jsem a Charlotte pochopila.

„No, tak já budu už muset jít… né… ahoj“

V mých myšlenkách se honilo jen: Proč? To dělá naschvál?

„Próóómiň!“

„Dobrý… Jsem v pohodě.“ Zašeptal jsem. Nevadilo mi, že si Charlotte volá s Marni ale neměl jsem zrovna nejlepší pocit. „Né, to já se omlouvám. Promiň.“ Řekl jsem normálním hlasem i tónem.

„Ne, to je v pořádku.“

„Děkuju!“ zase jsem pouze zašeptal. Proboha! To jsem taková citlivka? Vzchop se idiote.

. . .

Sešel jsem dolů ze svého pokoje ke vstupním dveřím.

„Půjdu si pročistit hlavu, jo?“

„Ehm, jo!“ trochu zaraženě odpověděla Charlotte.

„Přijdu pozdějc.“ Sice byla tma, ale mě to nevadilo. Mám tmu rád.

„Ok. Jdeš mezi lidi?“

„Ehm… ne, spíš někam mimo. Však mě znáš.“

„Ano.“ pousmála se, kývla o užuž chtěla odejít do svého pokoje, když jsem na ní promluvil.

„Hlavně hlídej, jo?“

„Ano, ale…“