OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemné sklepení - Kapitola.2

03.02.2010 (18:00) • Sliy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 834×

II.

Sedl jsem si na větev už velmi starého stromu. Jen jemně jsem cítil chlad a sníh, který mi dopadal na tvář. V mé hlavě se odehrával boj. Přehrávali se mi tam všechny možné hlasy, rozhovory i jména. To všechno najednou. Rozeznal jsem Marnin hlas.

„Na nic, jsi úplně na nic. Jsi padavka. Mezi námi je konec! Seš pouhej, debilní upír. Už tě nikdy nechci vidět.“ Pořád se mi přehrávalo v hlavě.

„Poomooc!“

„Jsou to šílenci!“ mlžilo se mi.

„Ne, ne chci myslet na něco příjemnějšího.“ Vynadal jsem sám sobě.

. . .

Za několik hodin jsem se vrátil zpět domů. Charlotte doma nebyla. Nemusela mi nechávat vzkaz, abych věděl kde je. Nenapadlo mě kam jinam jít než do obýváku. K televizi. Nikdy jsem televizi neměl moc rád. Nebavila mě. Mou fantazii vždy uchvátili knihy. Knihy mě dostávali, kam jsem chtěl. Stačilo pouze otevřít a číst. S knihami se dostanu do hlavní postavy, že si to tak představím, Jakobech to žil já sám. Televize je pouze představa někoho jiného. To mě nebaví.

„Jsem doma.“řekla Charlotte a šla ke mně.

„Jak?“

„Zatím v pohodě.“

„Dobře.“

„Hm… Pročistil sis hlavu, jak si potřeboval?“

„Ani ne.“

„ Vždyť už je ráno. Cos tak tam dlouho dělal?“ ano, měla pravdu. Svítá. Toho jsem si nějak nevšiml.

„Přemýšlel?“

„Jsi v pořádku?“

„Ovšem.“

„Dobře. Tak já tedy půjdu… ehm… k sobě.“

„Já také půjdu.“

„ Zřejmě se uvidíme až večer. Jdu do školy.“

„Jo, dobře.“

„Víš co? Jdi někam ven. Jdi mezi lidi.“

Můj výraz prozradil vše.

„Héj, alespoň jednou poslechni svou mladší sestru. Alespoň jednu.“

„Ne.“ Řekl jsem velmi hrubě.

„Proboha, Roibene! Seš pouhej upír.“

Zavrčel jsem „Dej mi pokoj.“

„Jsi pouhý upír, který už několik století nevyšel pořádně mezi lidi, a ani se o ně nestará.“

„Řekl jsem, dej mi pokoj! A proč bych se měl starat o lidi? Vždyť jsou to pouze lidi.“

„Zase to děláš! Přestaň už! Ty jsi byl taky člověk.“

„Ale teď nejsem.“ Teď u nás bouřila hádka. Sice malá ale byla. Nerad jsem se s ní hádal. Ale teď to jinak nešlo. Začala si jako obvykle.

„Dobře si pamatuješ, když jsme ještě byli lidé. Moc dobře si to pamatuješ, že?“

„Přestaň!“

„Moc dobře si to pamatuješ!“

„Říkám, přestaň!“

„No ták! Přiznej si to.“

„Chceš zemřít? Jestli ne, tak sklapni!“ můj hlas byl velmi klidný, ale přesto jsem to myslel naprosto vážně. Charlotte zmlkla. Už mě zná dlouho na to aby věděla, že to myslím vážně. Abych uklidnil hádku, začal jsem pátrat po něčem, co bych mohl říct.

Charlotte pořád mlčela. Já našel co hledám. „Na tvých šatech je krev.“

„Kde?“ Charlotte začala hledat krev. Neřekl jsem jí kde, protože ji našla.

„Ach, tady. Sakra!“

„Oni?“

„Určitě!“

Já se pousmál a Charlotte mi úsměv oplatila. „Omlouvám se.“

„V pořádku. Také bych se omluvil, ale nemám za co.“usmál jsem se.

„Jo vím.“ Charlotte se také usmála.

„Myslím, že by si měla jít se převléknout. Tento… ehm… špinavý ‘oděv‘ není do školy vhodný.“ Pousmál se, kývnul a odešel. Cítil jsem, jak se Charlotte usmála a šla k sobě do pokoje.

. . .

Charlotte byla ve škole. Já na procházce, ale už jsem se vracel. Měl jsem po těch dnech hlad… tedy žízeň… Po menší svačince jsem zůstal doma.

„Jsem doma!“ oznámila Charlotte.

„Jo.“ Zvedl jsem se ze židle v kuchyni a šel k Charlotte.

„Ahoj, byl jsi dneska v ledničce?“

„Ano.“ Pousmál jsem se.

„A? Nepotřebujeme nakoupit?“

„Zatím ne!“ úsměv se rýsoval na mé tváři pomalu, ale přece.

„To doufám.“ Charlotte se začala také usmívat.

„Ehm, zase se učím to, co na minulých školách.“

„Chceš změnit školu?“

„Ještě uvidím.“ Odpověděla mi Charlotte a já jen přikývl a odešel.

Autor: Sliy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemné sklepení - Kapitola.2: