OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemné sklepení - Kapitola.3

15.02.2010 (16:00) • Sliy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 746×

Seděl jsem na svém gauči a četl, když v tom mě vyrušil zvonek ode dveří.

„Roibene, já nemůžu. Jdi prosím otevřít!“ volala na mne Charlotte odněkud z domu.

„Hmm.“ Radši jsem nic neřekl a šel rovnou otevřít dveře. Došel jsem ke dveřím a pootočil klikou.

„Ahojky Roibene!“

„Marni?“

„Jak se máš? Líbili se vám mě dárky?“

„Líbili? Charlotte se líbili.“

„Tobě ne?“

„Dal jsem ho Charlotte.“

„Aha, to nevadí.“ S úsměvem řekla a dala mi pusu na tvář. „Kde je Charlotte?“ zeptala se mne. „Charlotte?“ zavolala do domu.

„Ano?“

„Pojď jsem.“ Zavolala Marni a Charlotte neváhala a za chvilku tu byla.

„Marni? Co ty tady děláš?“ trochu vyděšeně řekla a začali se s Marni objímat.

„Ále, přijela jsem se podívat na tebe a mého medvídka.“

„Medvídek?“ vyhrkl jsem údivem ze sebe.

„Medvídek?“ zeptala se Charlotte, taky udiveně.

„Tak, kde je můj pokoj?“ Marni se chovala jak kdyby přeslechla naše udivení.

„Ty tu chceš jako zůstat?“ řekl jsem znechucením.

„Ovšem, broučku!“ pořád sladce mi Marni odpovídala.

„Ehm, tak to tedy do pokoje pro hosty.“ Odpověděla Charlotte bez kapky váhání.

„Host? Já jsem přece součást rodiny ne?“

„Ovšem, Marni ty jsi měla nějakou nehodu?“ povídala Charlotte na Marni, když já za nimi šel s kufry.

O chvilku později

„Tak tě tu necháme zabydlet a mi si zatím promluvíme, ano?“ říkala Charlotte Marni jak malému dítěti.

„Dobře, za chvilku budu dole.“ Odpověděla Marni a My odešli.

Šli jsme do obýváku a já první prolomil ticho. „Co to…?“

„Je nemocná.“

„Jak?“

„Tohle mě učil George na škole. Je to taková zvláštní nemoc která postihne převážně upíry proměněny v době jako je Marni. Musíme se jí zbavit a několik let jí nevídat.“ Řekla chytře Charlotte.

„Bezva a jak se jí chceš zbavit?“ zeptal jsem se.

„To nevím“

„Moment. Ona si myslí, že jsme pořád spolu, že jo?“

„Ano.“

„Myslím, že mám nápad.“

„Co?“

„Ano, mám nápad, ale potřebuji, abys ji na tohle odpoledne zabavila.“

„Pokusím se, ale chtěla jsem zajít do ledničky.“

„Lednička počká, tohle je důležitější.“

„Dobře.“

„Prostě ji zabav. Já teď musím odejít.“

„Zatím.“ Odpověděla mi Charlotte a šla za Marni.

„Zatím.“ Zašeptal jsem a šel ke svému autu. Přesně jsem věděl, kam pojedu. Pojedu za Elizabeth.

O několik hodin později

Bylo tři odpoledne, když jsem dorazil tam, kam jsem potřeboval. Cesta sice byla poněkud dlouhá a otravná ale potřeboval jsem to. Co nejdřív. Zaparkoval jsem na nějakém parkovišti, které bylo celkem daleko od velkého množství lidí. To mě velmi překvapilo. Zaparkoval jsem a šel tam, kam potřebuji.

Jak jsem tak procházel mezi těmi lidmi, jen jsem si říkal, jak to ta Elizabeth může vydržet. Vždycky říkala, jak by chtěla bydlet mimo lidi. Ale tohle? Tohle je přesný opak. Stále jsem šel. Doufám, že se nepřestěhovala. Vím jen tuhle adresu. Sice by nebyl problém ji najít ale nechtělo se mi. Tedy, když vím, proč to dělám, tak se mi začíná chtít víc a víc.

Stál jsem už přede dveřmi. Neviděli jsme se už dost dlouho. Možná si mne nebude pamatovat. Zaklepal jsem.

„Moment!“ slyšel jsem Elizabethinin hlas. Uff, je tu. Nečekal jsem ani dlouho. Elizabeth mi otevřela a jediné co mě v tu chvíli napadlo říct, bylo: „Překvapení?!“

Potom co jsem řekl, že Překvapení jsem viděl Elizabeth, jak se začala smát. Nezměnila se, pořád vypadá stejně. Červené vlasy s ofinou ustřiženou těsně nad očima. Ověšená dráty jako vždy. Zase se snažila něco zprovoznit. Řekl bych, že se jí to zase nepovede.

„Roibene? Co tady děláš?“ vyjeveným pohledem ale stále s vysmátým obličejem řekla Elizabeth.

„Hezké přivítání, musím podotknout.“

„Promiň, ahoj.“

„Ahoj Elizabeth.“

„Plesk“ Elizabeth mi jednoduše vlepila facku.

„Za co byla?“

„Tolik let a ani jeden email.“

„Promiň.“

„Znova: Co tady děláš?“

„Potřeboval bych malou pomoc.“

„Pomoc?“

„Ano. Marni!“

„Aj. Ehm… Dobře, pomůžu.“

„Ehm… Děkuju, ale nechceš vědět jak?“

„Ne, tys mi tenkrát taky pomohl.“

„Kolikrát jsi mi to oplatila?“

„Mockrát ne.“

„Co? Už asi pětadvacetkrát.“

„Hmm.“

„Můžeš teď jen tak odjet?“

„Jo, klidně. Vezme to ze mne Sheldon.“ Řekla Elizabeth, otočila se a tiše zařvala: „Shelly? Vezmeš za mne dnešní a zítřejší přednášky?“

„Ne!“ odněkud z bytu šel hlas. Velmi příjemný hlas.

„Prosím.“ Prosebným hlasem Elizabeth naléhala. „Koupím ti ten novej systém!“

„A?“

„A? A nějaké komixy?“

„Tak jo.“

„Děkuju Shelly.“

„Taky máš za co.“ Řekl Sheldon a Elizabeth se jen usmála.

„Moment, jdu si vzít pár věcí.“ Řekla Elizabeth. "Klidně si pust televizi ale nebude mi to trvat tak dlouho."

„Ehm… Můžeš mě prosím pozvat?“

„Promiň, pojď dál.“

„Děkuji.“ vstoupil jsem do bytu a až teď jsem se pořádně rozhlédl kolem. Byl tu pořádek ale všechny ty dráty, počítače a různě tyhle věcičky dělali dojem nepořádku. Jak jsem se tak rozhlížel, vešel do obýváku muž v tričku se vzorcem pro kofein. To byl zřejmě Sheldon.

„Dobrý den. Jsem Sheldon Cooper.“ Představil se mi Sheldon.

„Těší mě, já jsem Roiben …“

„Můžeme jít!“ nechtěně mě přerušila Elizabeth. Táhla tašku, z který koukali dráty. Na sobě už žádné neměla.

„Těšilo mě Sheldone.“

„Jo, jo, jo… Ahoj.“ Trochu nezdvořile řekl Sheldon.

„Trocha slušnosti by neuškodila. Ahoj.“ Zašeptala Sheldonovi do pokoje a mě vystrkovala ze dveří, až mě vystrčila úplně.

„Promiň mi za něj, je to člověk. Ale trochu jiný člověk než “normální“ lidé.“

„Všiml jsem si. On je blázen?“

„Ne, jeho matka ho dala testovat. Není, ale už to prosím neřeš.“ Smála se.

„Dobře? Nepůjdeme na “čaj“?“

„Dobrej nápad. Tak jdeme, znám tu skvělou čajovnu.“ Řekla Elizabeth a já se jen usmál a šel poslušně za ní.

Šli je opravdu jen chvilku. Čajovna měla více pater: sklep, přízemí, první patro, druhé patro a půda. Byla to opravdu báječná čajovna. Před vchodem bylo napSáno: “Všichni jste pozváni dovnitř na skvělý šálek čaje.“ Nebo tak něco, takže jsme mohli klidně vstoupit. Ihned jak jsem vstoupil se mi do nosu dostala báječná vůně, která byla směs ostatních vůní, které byli všude okolo. Nestihl jsem si moc prohlédnout ani přízemí, které bylo ve stylu Indie, protože mě Elizabeth už táhla do sklepa. Říká, že tam je to prý nejlepší. A měla pravdu. Ve sklepě se nesedí na židlích nýbrž na sedácích nebo polštářích. Zdi nebyly nijak vymalovány ale byli to rovnou cihly. Tvořilo to krásnou odpočívárnu. My jsme si sedli co nejdál od lidí a já mohl začít vysvětlovat. Řekl jsem Elizabeth naprosto vše, co se stalo nebo co plánuji. Elizabeth mi pomohla s plánem na Marni. Vše jsme probrali do úplných detailů. Když vše bylo skvěle naplánované, mohli jsme odejít. Na cestě k autu jsme mlčeli. Byli jsme už jen kousek od parkoviště, když Elizabeth protrhla tu trapnou chvíli ticha. Já bych jí protrhl klidně dřív, jen jsem nevěděl co říct.

„Jaké máš vůbec auto?“

„Hádej?“ řekl jsem s úsměvem.

„Ne?“

„Ano?“

„Ááá… puknu závistí.“

„Aspoň se v něm svezeš.“

„Asi bych nemohla řídit, což?“

„Určitě ne.“ Řekl jsem a začali jsme se oba smát. Smáli jsme se celou cestu k autu. U mého auta jsme se zastavili a Elizabeth přistoupila blíž.

„Je nádherný.“ Řekla a já se jen usmál. Obcházela ho a jemně se dotýkala všech místech na autě, které ji přišli pod ruku.

Já se pousmál. „Tak pojedem?“

„Dobře.“ Řekla Elizabeth, ale vypadalo to, že se nechce přestat dotýkat té krásné světle modré kapoty.

„Přestaň, pak tě s ním nechám klidně o samotě, když slíbíš, že ho nerozbiješ!“

„Jéé… To budeš až tak hodnej? A co si to o mě myslíš? Něco tak krásného bych v životě nerozbila. To by bylo barbarství.“

„Dobře a ano, budu tak hodnej tedy, pokud náš plán vyjde! Ale teď už jedem.“

„Jeď už.“ Okřikla mne Elizabeth a já vyjel. Jeli jsme stejnou dobu, jako jsem já jel sem. K nám domů jsme přijeli v šest přesně. Řekl jsem Elizabeth, aby šla pod mé okna, pod balkon, že jí povím, kam má jít. Elizabeth vystoupila z auta šla dozadu za dům. Já jsem šel dovnitř, zjistit jestli je Marni doma.

Přišel jsem do obýváku a tam seděla na gauči Charlotte.

„Ahoj.“ Řekl jsem.

„Ahoj, je na nákupech, dnes už po druhý.“

„Aha, nevíš kdy se má vrátit?“

„Asi za 5 minut.“

„Dobře. Já teď půjdu nahoru, jo?“

„Budeš na ni čekat jak kráva na porážku?“

„Spíš naopak, ale to ještě uvidíš.“

„Ehm, dobře.“ Řekla Charlotte a já šel rychlejší chůzí k sobě do pokoje. To co jsem ale viděl, mě dost překvapilo. Elizabeth už seděla na gauči a četla si knížku.

„Co to…? Já tě pozval?“

„Máš na balkoně špatnej zámek, možná by sis ho měl vyměnit. A ano, pozval jsi mne. V autě.“

„Aha. Ehm… co?“

„Zámek! Blbej, vyměnit? Už chápeš?“

„Asi!“

„Hmm, kdy ta zrůda přijde?“

„Marni? Za 3 minuty.“

„Bezva. Tak se připrav, show začíná.“

O několik minut později

Byli jsme připravení. Smáli jsme ale přesto jsme slyšeli, jak Marni bouchla dveřmi.

„Pozor! Něco slyším.“ Zašeptala Elizabeth a oba jsme ztichli.

„Milááášku… Jsem doma!“

„Ježiši Kriste, to je hnus.“ Zhnusila se Elizabeth

Já se usmál. ,,Psst, už jde.“ Slyšel jsem Marnin jemný dupot na schodech. „Můžeme začít!“ zašeptal jsem Elizabeth a ta ihned pochopila.

„Ach… Roibene! Ach!“

„Elizabeth!“

„Roibene?“ Marni se lekla a začala mě hledat.

„ELIZABETH!“

„Roibene?“ Marni mě pořád hledala.

„Roibene!“ zařvala Elizabeth, div se nezačala smát.

Slyšely jsme, jak Marni upustila všechny tašky a rozběhla se konečně ke mně do pokoje. Protože jsem už trošku věděl, co na Marni platí, nezačal jsem se smát, ale zařval jsem: „Elizabeth, jsi ta nejlepší, co jsem kdy měl.“ To už Marni dost naštvalo a už byla v mém pokoji.

„Roibene?“

„Jejda, co tu děláš?“ hrál jsem na nevinného.

„Roibene? Kdo je ta fuchtle která na tobě leží?“

„Ahoj, já jsem Elizabeth a ty jsi?“ vložila se do řeči Elizabeth

„Marni!“ říkala Marni se slzami v očích.

„Ma… co?“

„MARNI A SLEZ Z MÉHO PŘÍTELE!“ začala Marni řvát a já nevěděl co říct.

Elizabeth mě naštěstí zachránila: „Přitel? Tak co tedy dělá semnou?“ řekla Elizabeth v klidu na Marni. „Miláčku, neřekls mi, že máš přítelkyni.“ Slovo Miláčku zvýraznila a podívala se na mě.

„Protože žádnou přítelkyni nemám, tedy až na tebe. Ehm… ehm… Broučku.“ Nemohl jsem najít to vhodné oslovení.

„Co?“ řekla Marni.

„Marni, pokud si jeho přítelkyně, neměla by si být tady místo mě?“ řekla Elizabeth.

„Ale… protože…“

„Protože tě Roiben nemiluje. Takže se sbal a nepřekážej nám. Máme tady ještě něco na práci, jo?“

„Ale…“ koktala Marni.

„Radši bych jí poslech, mohla by ti urvat hlavu.“

„Ne, takhle to nenechám.“

„Co?“ řekl jsem celkem vyděšeně.

„Vyber si!“

„Jako jak?“

„Buď já, nebo ona!“

„Áááá… ona…“

„Roibene!“ teď už Marni brečela a vzlykala.

„Promiň, já…“

„Roibene! Chceš, aby zůstala?“ zašeptala Elizabeth, ale Marni ji nemohla přes své vzlyky slyšet.

„Ale…“

„Chceš?“ znova mě přerušila.

„Nechci.“

„Tak drž hubu, nebo zůstane.“ Dohadovaly jsme se s Elizabeth a já uznal, že má pravdu.

„Děkuji, že si mi otevřela oči.“ Zašeptal jsem Elizabeth do ucha. Ta se jen usmála a dál se věnovala Marni.

„Roibene? Jak jsi mi to mohl udělat?“

„No normálně. Seznámil se semnou, padli jsme si do oka a už to bylo.“ Řekla Elizabeth.

„Tebe jsem se neptala, tak sklapni!“ zakřičela Marni. Podíval jsem se na Elizabeth a ta když si držela přikrývku, tak ukazovala, jak Marni trhá hlavu.

„Roibene? Jak jsi mi to mohl udělat?“

„No normálně. Seznámily jsme se, padli jsme si do oka a už to bylo.“

„Roibene! Jseš na nic. Mezi námi je totální konec! Seš pouhej debilní upír! Už tě nikdy nechci vidět.“

„Neslyšel jsem už tohle někdy?“

„Roibene!“

„Proboha, drž už hubu. Kdo to tady má poslouchat? To je samý Roibene? Roibene! ROIBENE! No hurá, víš, jak se jmenuje. Tak už vypadni, máme tady ještě něco na práci.“ Řekla Elizabeth, sklonila se ke mně a hrála jako, že se políbíme, ale naše obličeje zakryla svými vlasy a jen se na mě usmála.

Marni už to zřejmě neunesla a běžela pryč z pokoje. Popadla všechny tašky a běžela z domu. Všechno mě těšilo ale jediné, čím mě naštvala, že prohodila čelní sklo mého auta. Byla slyšet rána a jen jak padá sklo. Pochopily jsme oba dva, co se stalo.

Elizabeth se naštvala, začala se zvedat a mumlala něco ve smyslu „Já tu mrchu zabiju!“

„Klid!“

„Ale…“

„Ale ticho. Je pryč.“ Teď nám to došlo. Všechno se nám to odehrálo v hlavě a začali jsme se šíleně smát. Doslova šíleně. Jak jsme se tam tak na té posteli smáli, nějak se naše obličeje přiblížili. Koukali jsme si do Očí, ale oba jsme si nebyli jisti prvního kroku. Naše rty se stále ale pomalu přibližovali. „Ehm… Ehm…“

„Ahoj, Charlotte.“ Rychle jsme se od sebe oddálili a dělali jako, že nic. Elizabeth mlčela. Charlotte se podivně culila.

„Je pryč?“ zeptala se Charlotte.

„Ano.“ Řekla Elizabeth.

„Ehm!“ napověděla Charlotte a já pochopil.

„Promiňte. Elizabeth tohle je má mladší sestra Charlotte. Charlotte tohle je Elizabeth.“

„Těší mě.“ Řekla Elizabeth.

„Mě taky.“ Řekla Charlotte, na její tváři se objevil velký úsměv a koukala na mne a Elizabeth. Přesně jsem věděl na co myslí. Naivní Charlotte!

„Pouze jsem pomohla. Má práce tu skončila, tak už asi půjdu.“ Elizabeth se začala zvedat i s přikrývkou, takže mě odkryla. Charlotte se zasmála, když viděla mé jeany.

„Nechceš zůstat?“ vyhrkl jsem ze sebe aniž bych nad tím přemýšlel, ale nelitoval jsem toho.

„Ehm…“ odkašlala si Elizabeth a připravovala se k odpovědi.

Autor: Sliy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemné sklepení - Kapitola.3: