OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství - 10. část

23.07.2011 (10:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 809×

Yetty pobaveně zakroutil hlavou, potom zvážněl a podíval se mi do očí: „My jsme Temní andělé.“

„Cože jste?“ zopakovala jsem nechápavě. „Temní andělé?“

„Ano,“ odsouhlasil pyšně.

„Aha, tak to je fakt něco, nečekala jsem, že něco takového existuje,“ přiznala jsem. Využívala jsem toho, že se mé plíce plní vzduchem, protože tím můj hlas zesiloval. Nevím proč, ale síla mého hlasu určovala hladinu mého sebevědomí.

„Hm, to samé se dá tvrdit o upírech,“ řekl trochu uraženým hlasem.

„Ale já nejsem upír,“ odpověděla jsem mu bez rozmyšlení a hned vzápětí toho litovala. Nebylo moudré říkat mu, že jsem slabší než upír.

„Vážně?“ zeptal se překvapeně. „Tak co teda jsi?“

„Ehm,“ snažila jsem se vymyslet, co na to říct. „A není to jedno? Stejně mě tu chcete zabít.“ Téhle věty jsem hned taky litovala. Neměla bych mu připomínat to, co chce udělat, obzvlášť, když mě chce zabít.

„To je taky pravda,“ usmál se.

„Patriku?“ zavolal někam za sebe, a v křoví se něco pohnulo. Chvilku se nic nedělo, a pak k nám přišel on. Kolem něho byla stříbrná záře. Jeho rudé vlasy mu padaly do obličeje, který měl částečně zakrytý kapucí. Jeho křídla, nic tak pěkného jsem v životě neviděla. Černá pírka, která byla zarovnaná do úhledných řad, byla asi dva metry široká.

„Ano Christiane?“ řekl Patrik sametovým hlasem.

„Sehnal jsem ti cvičný cíl,“ pronesl Christian radostně. Patrik se na mě poprvé podíval. Zdálo se mi, jako bych v jeho očích viděla, sice jen kratičký, záblesk poznání a smutku, ale to se mi mohlo jen zdát.

„Děkuji,“ řekl trochu hlubším hlasem Christian.

Najednou se síly kolem mě povolily a já byla zase volná.

„Nesnaž se ani utéct, neměla bys žádnou šanci, ale když porazíš a zabiješ tady Patrika,“ ukázal na něho rukou. „Dám ti svobodu, a slibuji, že tě nebudu pronásledovat.“

Svraštila jsem čelo. Proč mi tohle slibuje? Napadal mě jen jediný důvod, a to byl ten, že si je mojí porážkou tak jistý, že mi za Patrikovu smrt slíbí absolutně cokoliv.

Začala jsem mírně panikařit. Pohlédla jsem do Christianovy tváře, a hledala tam jakoukoli známku srandy, nebo něčeho, co by mi řeklo, že to nemyslí vážně, ale bohužel, jeho tvář byla vážná.

Zkusila jsem se otočit na Patrika, jestli nenajdu nějakou známku zaváhání, ale jediné, co jsem viděla, bylo odhodlání zabít mě.

Nasucho jsem polkla a udělala krok dopředu.

„Tak se mi líbíš, no sice jsem tu sám, ale sázím sto dolarů na Patrika,“ rozesmál se Christian.

„Díky,“ pronesla jsem ironicky. Jeho sázka mi moc na sebevědomí nepřidala. Ale bylo mi jasné, že nemám na vybranou, musím bojovat a budu doufat, že to nějak přežiju.

Nechtělo se mi s Patrikem bojovat, ale když se jeho nezaujatá tvář přeměnila v nenávistnou, rozhodla jsem se jednat.

Postavila jsem se do útočného postoje, alespoň myslím, že to byl útočný, nebyla jsem si tím jistá, protože jsem nikdy v životě v něčem takovém nestála. Vždycky tu byl můj táta, který se o mě vždycky, v případě nebezpečí, postaral.

Jelikož se na Patrikově tváři objevil úsměv, usoudila jsem, že se mi postoj moc nepovedl, ale nechala jsem to být, protože se mi na ruce objevila ohnivá koule a já neváhala a vypálila ji po něm.

Zaslechla jsem, jak Christian zatleskal a chopil se role komentátora: „První rána odstartovala zápas. Patrik udělal bezchybný úkrok stranou a ohnivá koule proletěla kolem něj...“

Dál jsem ho už neposlouchala, jelikož se kolem mě začal obmotávat hustý dým, začala jsem se dusit.

Tohle tu dlouho nebylo, pomyslela jsem si a snažila se nějak z toho dýmu dostat, ale má snaha byla zbytečná.

Snažila jsem se kolem sebe udělat štít, ale jak mi docházely síly, moc mi to nešlo. Nakonec se mi povedlo udělat slabou bublinu. Chvilku potom mi došlo, že to byla zbytečná námaha. Spolu s tou bublinou, ve které jsem byla, byl i ten dým, co mě tolik dusil.

Neměla jsem sílu na to, abych se dál bránila. Bylo mi jasné, že tenhle boj, jsem projela na celé čáře.

„Tak to skonči,“ zaslechla jsem Christianův hlas. Přestávala jsem vnímat okolní zvuky, a kolem mě se začala dělat tma.

„Skonči to!“ Slyšela jsem ještě, a pak ztratila vědomí.

Doufám, že se vám kapitola líbila, a ještě víc doufám, že vás překvapí pokračování =D.

PS: Věnováno Safiře =D.

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství - 10. část: