Tajemství - 4.část • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delší pauze (kdy jsem byla na závodech) je tu 4.dílek

16.08.2009 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1241×

Ještěže mám svoji schopnost mávla jsem rukou a Isabela se praštila do neviditelného štítu. Vlastně jsem nějakou takovou reakci čekala. Isabela tím nárazem odlítla dva metry daleko a omdlela. Opatrně a nenápadně jsem ji táhla k autu. Naložila jsem jí tam a jela směrem ke Clársovým.

Cestou jsem přemýšlela jak jim to říct, že vím o jejich tajemství. Napadali mě nejrůznější odpovědi jak jim to říct, např.: „Já vím co jste zač.“ ale ani jedno z toho co mě napadlo nebylo to pravé. Jela jsem tak rychle, že jsem se už pomalu blížila k domu Clarsových. Vzpomněla jsem si, že mi vzadu na sedadlech leží Isabela. Věděla jsem že upíři mají dobrý sluch tak jsem si říkala jestli na mě někdo bude čekat.

Samozřejmě, že ano. Na verandě stál Isabelin otec Marks. Když mě uviděl, musel mě, ale i cítit, protože se mu na obličeji ukázal úlek, ale hned ho zase schoval do klidného a štastného ušklebku, domyslela jsem si, že je to proto, že mě vidí. Vylezla jsem z auta a naše konverzace nebyla moc dlouhá zněla jen takhle : „Dobrý den“ Pozdravila jsem slušně. A on slušně odpověděl : „Dobrý den. Myslel jsem že Isabela je s tebou, nevíš náhodou kde je?“ Já mu zdvořile odpověděla, že vím : „Jo, leží u mě v autě na sedadlech, když jsme se procházeli stala se nám menší nehoda.“ Musela jsem mu i trochu zalhat, nechtěla jsem, aby mě hnedka vyhodil z jejich pozemku. „Co že se jí stalo??“ Vylekal se. „Odnesu ji do jejího pokoje a pak si promluvíme.“ Bingo. A jen sem němě přikývla. Marks sešel z verandy k mému auto pro Isabelu a pak ji odnášel. Já jen poslušně chodila za ním a přitom jsem zvažovala jak jim to říct. Rozhodla jsem se jim to říct hned jak bude vhodná chvíle a tou pro mě byla hned na začátku. „Měla bych vám asi něco říct...“ začala jsem „...ale nevím jestli vám to bude příjemné, spíš ne.“ Marks se posadil na vedlejší pohovku, tiše polkl a řekl : „Tak spusť ať už to máme za sebou.“ A usmál se. Já mu úsměv oplatila a usoudila jsem, že mu to řeknu bez nějakých kliček nebo vyhýbání. Najednou přišla Monika a posadila se vedle Markse, netvářila se, ale moc přátelsky. „No já nevim jak bych vám to řekla...“ vypadlo ze mě „Řeknu vám to takhle.“ zhluboka jsem se nadechla a ucítila jsem, že všichni byli upíři, kteří se živí jako James. „Já vím kdo jste“ řekla jsem jim opatrně. Marks se tvářil překvapeně a nechápavě najednou. „Cože? Tak kdo jsme?“ vypadlo z Markse. Nechtěla jsem ho nějak vyděsit, proto jsem mu jen odpověděla : „Znám vaše tajemství.“ V tu chvíli šla dolů ze svého pokoje Isabela, zaslechla celý náš rozhovor a řekla : „Je to pravda...“ a na chvilku se odmlčela a potom dodala „Ví všechno, Marksi strašně mě to mrzí-“ ale Marks ji utnul a podíval se na mě. „To mění situaci“ řekl zkroušeně, ale to už se rychle postavila Monika a začala křičet : „Jak jako mění situaci?? Vždyť je pro nás nebezpečná! Musíme ji zabít! Mohla by nás prozradit.“ Lehce jsem se na ni pousmála a řekla jsem : „Já vás neprozradím nebojte se já-“ ale v tu chvíli Isabela začala křičet : „Néé!!!!“ A všichni už jen viděli jak Monika letí směrem ke zdi.

Ozve se velká rána. Monika svým nárazem probourala stěnu pokoje a skončila na jídelním stole vedle v pokoji. Marks na mě udiveně koukal jak jdu za Monikou a pomáhám ji, aby se postavila. Po chvilce přiběhl Joui a divil se co se tu stalo. Já se začala omlouvat že sem jim nechtěla rozbít pokojovou stěnu a jídelní stolek. Ale musela jsem se rozesmát nad tím jak legračně to znělo. Celá rodina Clarsových na mě jen udiveně zírala a nechápali mě. Já jim to znovu začala vysvětlovat, jak legračně mě to znělo, že já jako člověk, alespoň pro ně, jim rozbila celé dvě místnosti. Oni se taky trochu pousmáli, ale spíš ze zdvořilosti, pak mě Marks vybídl abych se posadila.

Hned jak jsme se posadili se mě Marks zeptal : „Takže ty naše tajemství znáš, ale co to tvoje?“ Já se zase jenom trochu pousmála a jen řekla : „To jsem vám právě chtěla říct než mě tady Monika napadla. Já jsem totiž jednou z vás já a můj otec jsme také upíři.“ Trochu mě pobavili jejich překvapené výrazy. „Ale jak to vždyť nemáš červené ani černé oči, vždyť je máš zelené?“ Překvapeně se zeptal Marks. „Protože jsem „poloupír“ a neživím se krví jako vy ostatní, ale jím normální lidské jídlo, proto mi nedělá problém zapadnout k lidem. A lidská krev mě nepřitahuje, protože nepřitahuje, ani mého otce.“ Znovu ty udivené pohledy. Vyslechla jsem si mnoho otázek ohledně toho co jsem např : „Jakto že si cítit „člověčinou?“ nebo „Má tvůj táta taky takovou hle barvu očí?“ Já na všechny otázky odpovídala po pravdě a upřímě.

Dozvěděla jsem se něco i o Clarsových. Utvrdila jsem se, že Monika je namyšlená a nerozvážná, už tím jak mě napadla jsem zjistila, že má „horkou hlavu“. Když jsem odjížděla od Clarsových tak jsem přemýšlela jak o tom říct Jamesovi.

Odjížděla jsem totiž s pozváním na zítřejší večeři. Dojela jsem domů, když už byl James v práci. Rozhodla jsem se na něho počkat, už jednou jsem strávila noc jako upír, proč bych to nemohla udělat zase? Šla jsem si udělat večeři, dneska jsem měla chuť na italskou kuchyni. Zapnula jsem televizi, ale tam byli jen reklamy proto jsem otevřela notebook a hledala na internetu to co může být to v lese na pláži. Samozřejmě jsem nic nenašla a v televizi začali dávat horor. Týkal se pavouků a vrahů, tyhle horory nejsou nic oproti tomu co dokážeme udělat my, upíři. Bezmyšlenkovitě jsem vstala podívala se na hodiny, bylo jedna ráno, vzala jsem klíčky od mého auta, ale ještě jsem šla do kuchyně kam jsem napsala vzkaz Jamesovi. Měla jsem sice ještě šest hodin času do jeho příchodu, ale co kdyby.

Sedla jsem do auta, všechno už spalo. Tiše jsem nastartovala a rozjela se směrem k pláži. Byla jsem dohodnutá s Isabelou, že ona o tom nic nikomu neřekne, i když to chtěla říct Marksovi, tak jsem ji to rozmluvila. Najednou jsem si uvědomila, že mám veliké štěstí, že jsem upír, protože vidím ve tmě stejně dobře jako v noci. Přijela jsem na pláž, vystoupila z auta a v lese jsem si všimla malého světýlka. Zvažovala jsem jestli se tam mám jít podívat a jako vždy u mě vyhrála zvědavost.

Šla jsem pomalu za světlem, čím jsem se blížila zdálo se, že světlo pohasíná. Když jsem došla až ke světlu, nikdo tam nebyl. Za mnou se objevil obrovský stín, když jsem se otočila, spatřila jsem ani ne na půl sekundy nějakou hodně vysokou svalnatou postavu.

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování