Tajemství - 7.část • OurStories.cz ~ naše povídky

Po hodně dlouhé pauze tu je další díl. Pište komentíky

01.11.2009 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1059×

Když jsme se do nového domu nastěhovali, běžela jsem hned do podkroví a zabrala si nejhezčí pokoj. Málem jsem se srazila s Izabelou ve dveřích, ale já byla rychlejší. Zabouchla jsem jí dveře přímo před nosem a představila jsem si jak se teď asi tváří. Okamžitě mě smích přešel, když jsem si toho všimla.

Stála jsem na místě jako „solný sloup“, ani jsem nedýchala. Tam v rohu pokoje jsem si něčeho všimla.

Ve stínu se někdo schovává. Snažila jsem se zaostřit a než jsem se rozkoukala proskočilo to oknem. Lekla jsem se jak se vysypalo sklo. Hned u mě stála moje celá nová rodina. Jen Izabela se na mě zkoumavě podívala. Jenom jsem jí mlčky přikývla a viděla jí jak tiše mizí ven z domu. Rozbité okno jsem svedla na to, že bylo naprasklý a že chci jiný. Všichni se rychle uklidnili a odešli dodělávat své pokoje. Čekala jsem až se vrátí Izabela, strašně dlouho jí to trvá pomyslela jsem si. Začala jsem si vybalovat a než jsem si stihla otevřít jeden z mých kufrů přišla Izabela s překvapující zprávou : „Daro, myslím, že bys to už vážně někomu měla říct. To nebyl ten Yetty z minula, to bylo něco novýho.“

Oddychla jsem si a všimla jsem si, že na mě Izabela divně kouká a pak ještě dodala : „Nějak jsem počítala s tím, že si praštěná, ale teď pochybuju o tvým duševním zdravím.“

Začala jsem se smát, po chvilce se začala smát i Isabela. Když se zase začala tvářit vážně taky jsem zvážněla : „Promiň, nech to plavat, já si s tím poradím. Ale pochop ty mě, já to nikomu nemůžu říct.“ Isabela se pousmála a řekla : „Já tě v tom nenechám ségra“ a obě jsme se zase rozesmály. Izabela zase odešla dodělat si pokoj a já si začala vybalovat.

Asi po hodině když jsem zrovna vyndávala zrcadlo, uviděla jsem v něm, že se na mě někdo kouká oknem. Myslela jsem si, že už blbnu, jsem v podkroví, kdo by lezl takhle nahoru. Ani jsem se neotáčela a vybalovala dál. Jako naschvál se to zrcadlo nehodilo nikam jinam než, aby odráželo okno. Povzdychla jsem si a šla dát zrcadlo na určené místo. Sotva jsem položila zrcadlo na to správné místo uviděla jsem zase ten stín. Všechno mě nutilo otočit se, ale já se neotočila. Najednou se ozvala velká rána a já si teprve teď uvědomila, že je bouřka. Otočila jsem se a jak jsem se otočila tak byl zrovna blesk a osvítil tomu neznámému obličej.

Něco mě stáhlo úplně dozadu ke stěně a já ucítila něco, co jsem nikdy předtím necítila.

Musela jsem zamrkat a když jsem se podívala pořádně v okně nic nebylo. I když pršelo musela jsem ven. Oblíkla jsem na sebe to první co mi přišlo pod ruku.

Vyběhla jsem ven a hned jsem byla promočená. Rozběhla jsem se do lesa a nevěděla kam. Byla to chvilka ale dostala jsem se daleko od domu. Najednou jsem zaslechla smích.

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování