OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství - 8.část

04.11.2009 (18:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1138×

(z minula)

Vyběhla jsem ven a hned jsem byla promočená. Rozběhla jsem se do lesa a nevěděla kam. Byla to chvilka ale dostala jsem se daleko od domu. Najednou jsem zaslechla smích.

Byl mi něčím povědomí, ale nevěděla jsem kdo to je. Došlo mi to, až když ze stínu pomalu vyšla svalnatá postava. Byl to Yetty.

„Ale, nečekal jsem, že tě tu najdu,“ promluvil se smíchem.

„Překvapený, že?“ snažila jsem se odlehčit atmosféru, jeho to kupodivu rozesmálo.

„Abych pravdu řekl, docela jsem si tě tu přál potkat. Chtěl jsem ti něco říct,“ a znovu se rozesmál.

„No nevím čemu se pořád směješ. Mě tu nic směšnýho nepřijde,“ divila jsem se jaké mám najednou sebevědomí. I Yetty se přestal smát.

„Hm, tím jak jste se přestěhovali začínáš být nějaká drzá.“ Ale už se nesmál.

„Začni si zvykat. A vůbec, nemám čas se s tebou vybavovat, musím balit. Co si chtěl?“ Teď jsem se usmívala já.

„No, a já myslel, že si popovídáme, ale když jinak nedáš,“ zase se začal smát. „Víš, chtěl jsem ti jenom říct, že tě nezabiju... ,ale to neznamená, že to přežiješ. Zabil bych tě sám, ale dostal jsem.... něco jako učedníka. Tak mu tě přenechám. Nevadí ti to viď?“ usmál se a čekal na moji reakci.

„Ne,“ řekla jsem klidně „ale doufám, že tobě nebude vadit, že o něho příjdeš. Zajisté víš, že nejsem sama a když se přiblíží k našemu domu...,“ teď jsem už svůj svůj výbuch smíchu neudržela.

„Je vidět, že nás neznáš,“ řekl klidně.

„No jo, neznám. Když ty mi o vás taky nic neřekneš,“ vytkla jsem mu.

„Hele, zdá se mi, že se vůbec nebojíš,“ a se smíchem vytáhl nůž.

„Říkal jsi, že mě nezabiješ,“ odpověděla jsem se smíchem a začala skrývat svoji paniku.

„Třeba tě nezabiju, ale jen trochu „poškodím“,“ smál se.

V tu chvíli jsem na ruce cítila mírnou zátěž. Měla jsem na ruce ohnivou kouli. Usmála jsem se na Yettyho a hodila ji po něm. Měla jsem štěstí trefila jsem ho do ruky. Yetty na mě překvapeně zíral a já tu chvilku překvapení využila. Okamžitě jsem se vydala zpět k domovu.

Měla jsem štěstí, nepronásledoval mě, ale ještě dlouho jsem za sebou slyšela jeho smích. Moje nová schopnost mě zachránila. Když jsem doběhla domů, rovnou jsem si lehla do postele a přemýšlela o tom, co ten Yetty říkal. Měla jsem mnoho otázek, třeba koho tím myslel, když říkal: „Je vidět, že nás neznáš.“

Nás... je jich víc, je to nějaký druh? Nemohla jsem se na to vůbec soustředit, stále jsem čekala, jestli se něco neobjeví za oknem. Ani nevím kdy, ale usnula jsem.

Někdy po půlnoci jsem se vzbudila, zřejmě mě vzbudil hrom. Bořka stále byla. Zadívala jsem se z okna. Něco mě k němu stále táhlo. Proto jsem vstala a šla jsem se tam podívat. Došla jsem k oknu. Všude byla tma. Venku i uvnitř mého pokoje. Pomalu jsem otevřela okno. Když jsem se naklonila ven tak mě něco chytlo za ruku. Okamžitě jsem se na ní podívala. Nic na ní nebylo, kromě kapek deště. Myslela jsem si, že už začínám bláznit, když se něco mihlo mezi stromy.

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství - 8.část: