OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství mezi námi- kapitola desátá

29.04.2009 (15:56) • missjanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1437×

10. kapitola- Zákon

Autem jsme dojeli až za město, nevěděla jsem co má v plánu, tak mě to překvapilo. Byly jsme někde v pustině kopců za městem a já neměla nejmenší tušení, co tu chce dělat. Podívala jsem se na něj tázavým pohledem, ale on se jen usmál a políbil mě. To mě lehce rozhodilo, nemám ráda když nevím co se děje. Jak jsme šli od auta směrem k vrcholu jednoho z kopců, zahlídla jsem dům a vedle něj stály dvě auta. Kolem domu rostlo několik vzrostlých dubů a za domem byla vidět rozkvetlá zahrada. Bylo zase pod mrakem, ale to mě nepřekvapuje, jakmile se udělá hezky, nechce Alex nikam do přírody. Že prý by mě to, jak září, mohlo rozrušit. Což je hloupost! Mě se to na něm líbí. To že je jinej. Jinej než člověk. A dokonce jinej než většina upírů. Jsem na něj vlastně hrdá. Sice mě mrzí že nemůžu říct mamce úplně všechno, aby se mohla radovat se mnou, ale jeho lidské vlastnosti budou muset stačit.

Byly jsme už skoro u domu když Alex poprvé promluvil. „Tady žije má rodina a chtěli abych tě přivedl. Bál jsem se ti to říct hned tak jsem trochu tajnůstkařil.“ Zřejmě spozoroval můj vyděšeně-překvapený výraz a hned se mě snažil uklidnit. „Neboj. Nejsou to krvelačný bestie. A moc se na tebe těší.“ Když jsem viděla jsk vystupuje klidně a jak mi s úsměvem vyvrací mé noční můry, musela jsem se ho chytit pevněji, přivinout se mu blíž k boku a vychutnávat si jeho blízkost a sílu, která byla očividná. Při pohledu na jeho vypracovanou postavu musí být každému jasné že má mimořádnou sílu.

Tak jsme spolu, v pevném obejmutí, kráčely po schodech vedoucích do domu. Dům byl velký a celkem zapadal do krajiny kolem něj. Takový typický venkovský baráček. Nevypadal na to že by v něm měli žít upíři. Ani jsme nestihli zaklepat klepadlem, které vypadalo jako hlava božsky vypadajícího člověka. Ostře řezané rysy, výrazné oči a detailně propracovaná ústa s velkými zuby. Bylo mi jasné že je to hlava upíra, a tak jsem byla vlastně i ráda, když nám přišel otevřít Alexův otec dřív, než jsem na to klepadlo musela šáhnout. Jen při té představě mi běhá mráz po zádech.

„Vítám tě Ashly. Je mi ctí že vás mohu poznat. Pojdtě dál.“ I jeho otec mě překvapil svým vzhledem. Věděla jsem že každý upír je „božsky“ krásný, ale asi mě to nepřestane udivovat. Když nás pozval sametovým hlasem dál a my vkročily do předsíně, pomohl mi Alex z kabátu a zašeptal mi do ucha „Snaž se vypadat přirozeně a když se budeš něčemu divit, tak aspoň nech pusu zavřenou.“ A s tím jeho úsměvem na tváři mě políbil.

Pokračovali jsme dále do domu, do velkého obývacího pokoje, kde na nás čekal zbytek Alexovi rodiny. Všichni s úsměvem na tváři čekali před plápolajícím krbem, jeho otec se mi představil jako první. Sice jsem je všechny znala z vyprávění, ale je to zdvořilé. „Já se jmenuji Lewis. Tohle jé má manželka Elizabeth. Tady to je Alexův bratr Joshua s jeho přítelkyní Jesicou.“ Jak jmenoval, ukazoval na příslušné členy rodiny, a ti mi trochu nesměle potřásali rukou. Nejvíc znepokojeně vypadal Josh. Nevím čím to je, ale možná tím že měl ze všech nejtmavší oči ze všech. Tak tmově hnědou jsem už dlouho neviděla…Celkově byl Josh takový…namakaný. Vypracované svaly, celkem vysoký. Vedle něj vypadal i Alex jako chrastítko. Josh tím ale neztratil nic ze svého půvabu. Jako každý upír, byl dokonalý. Jesica, drobnější postava, vlasy jí v loknách padaly na ramena, měla je tmavě černé, jako havraní křídla. Oči jí zářily světle hnědou až zlatou barvou a bylo vidět že je to pohodová holčina se kterou je i sranda. „Doufám že tě moc neděsíme.“ Zeptala se mě Jesica vysokým zvonivým hlasem, s úsměvem na tváři. Nejspíš postřehla jak si je všechny prohlížím s vyvalenýma očima. „No ani ne. Jen si vás musím prohlídnout. Nestává se každý den abych viděla tolik upírů každý den.“ Načež se všichni rozesmáli. Josh svým dunivým smíchem přehlušil všechny ostatní. Lewis k němu vyslal varovný pohled. Vypadal tak mladě. Ch ci říct že na otce vypadal mladě. Pořád si neuvědomuju že jaksi zamrzli ve vývoji. Elizabeth, která vše sledovala, stála stále vedle Lewise u krbu a usmívala se na mě širokým, vlídným a takovým mateřským úsměvem. Měla dlouhé blonďaté vlasy asi tak do půli zad, oči jí také zářily zlatavě hnědou a její milý obličej nepůsobil ani trochu jako obličej krvelačného upíra. Nedokážu si jí představit jak někde v lese loví vysokou zvěř…možná tak veverky. Prostě je to spíš matka než upír. „Takže bych ti šel ukázat zbytek domu?“ zeptal se mě Alex. Ani nečekal na mou odpověď a vedl mě ke dveřím, které vedly do jídelny. Nechápu na co měli jídelnu i s kuchyňským koutem, ale budíš. Asi si tak připadají víc jako lidi. Dům byl jednopatrový a už jsme prošly všechny místnosti. Předsíň, obývací pokoj, jídelnu s kuchyní, ale nikde žádné vlastní pokoje a koupelna…Překvapilo mě to. Mé otázky typu „to nemáte ani kousek místa pro sebe?“ se rázem rozplynuly. Alex mě zavedl ke dveřím za kterými bylo schodiště do podzemí. „Tam máte mučírnu a rakve?“ Musela jsem se zeptat, prostě mi to nedalo. „Tak to si o nás myslíš? Že žijeme v rakvích ve sklepě? Nejsi tak daleko od pravdy, ale rakve ani mučírnu tu nenajdeš. Tady dole jsou ložnice, hlavně z technických a krycích důvodů.“ „Krycích důvodů?“ „No jasně. Dvoupatrového domu s obrovskou garáží v horách by si každý všiml.“ Usmál se a vedl mě stále dolů po schodech.

Ani jsme si nepřipadala jako v podzemí. Bylo tu světlo, rostly tu květiny a tak vůbec. Normální malba a žádné vlhké zdi a kameny jako v normálních sklepích. Ložnice Lewise a Elizabeth byly okouzlující. Velká dominantní postel s nebesy, velké skříně, noční stolky a celá byla sladěná do fialových odstínů. Další pokoj který jsme navštívily byl pokoj Joshe a Jesicy. Měly o hodně větší pokoj než Lewix a Elizabeth. Postel měli menší, s barevným povlečením a pokoj vypadal spíš jako doupě puberťáka. Knížky, CDčka, velká věž s reprobednami, samý koberečky a obrazy, lapače snů a podobný volovinky byly po celým pokoji. To byla určitě Jesicina práce. Poslední pokoj byl bývalý pokoj Alexe. Moc vněm nebylo. Nejspíš si vše přestěhoval do svého nového sídla, kde bych s ním chtěla bydlet i já.

„Moc toho tady nemáš.“ Konstatovala jsem nakonec. „No jo. Všechno jsem si přestěhoval. To ti snad nevadí ne? Když tam chceme bydlet spolu…“ Chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Vzhlídla jsem k jeho obličeji, zahleděla se mu do očí a přísahala jsem mu „Nastěhuju se k tobě ať to stojí, co to stojí. Chci s tebou žít a naši se s tím budou muset smířit.“ Alex se jen usmál a políbil mě.

Vrátily jsme se nahoru do obývacího pokoje, kde stále byly všichni členové jeho rodiny. Hezky usazeni na gauči před puštěnou televizí. „Tak jak se ti tu líbí?“ zeptala se mě zase Jesica, s úsměvem od ucha k uchu. „Nejvíc mě zaujal váš pokoj.“ „To mě nepřekvapuje, protože Alex si to zajímavý už odvezl.“ Zasmáli se zase všichni a já si v jejich společnosti nepřipadala tak upjatě.

Posadili jsme se s Alexem na pohovku a ostatní, hlavně Jesica, vyprávěli o různých věcech z Alexova „dětství“, o tom jak si prošel takovou upíří pubertou o jeho holkách co měl předemnou…jak ty předemnou reagovali…a co se s nimi většinou stalo. To mě zarazilo. Většina z nich skončila na psychiatrii, nebo se sami zabily. Už chápu proč o tom Alex nechtěl mluvit. „No a když s nim budeš chtít žít tak jedině tak, aby se neporušil zákon.“ Podívala jsem se nevěřícně nejdřív na Lewise, který tuto větu pronesl a bylo vidět že toho lituje. Potom sem se nechápavě otočila na Alexe a ten jen pokrčil rameny, jako by nic. „Jaký zákon?“ Lewis se zatvářil neutrálně, avšak před tím hodil na Alexe čitelný pohled odporu a nepochopení. „Tys jí to neřekl?“ zeptal se tvrdým, vážným tónem. Teď už jsem byla vážně vyděšená. „No myslel jsem…“ „Tys myslel?! A na co prosím tě. Tohle je to nejzákladnější! Vždyť jde o její život Ježíši Kriste!“ když se upír obracel k bohu, bylo mi jasné že jde o něco vážného. „O co jde? O můj život? To se musím stát upírem nebo co?“ Všechny kamenné sochy, které na mě upírali zrak se na mě lítostně podívali a já v tu chvíli věděla, že jsem uhodla. Musí ze mě být taky upír. Další tajemství, které mi brání Alexovi plně a bezmezně věřit a důvěřovat.

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství mezi námi- kapitola desátá: