OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství mezi námi- kapitola druhá

27.03.2009 (16:11) • missjanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2230×

2. kapitola- nečekané události

Ráno jsem se probudila brzo, nemohla jsem spát. Myslela jsem na Alexe. Měla jsem velmi divoké sny. Fantazii se holt meze nekladou a já si to užívala. Ale bylo vážně brzo, teprve půl pátý! Spát se mi ale nechtělo. Byla jsem natěšená na Alexe. Tak sem se šla osprchovat, abych byla svěží. Stihla jsem se i v klidu nasnídat. Bylo po šestý, tak sem chtěla vyrazit a podívat se do knihovny. Byla jsem už v šatně, když za mnou přišel taťka. „ Co že dneska tak brzo slečinko? To se tak těšíš do školy?“ Panenko skákavá. Rodičovská starost. „No nemohla jsem dospat. Tak sem si řekla že se půjdu podívat do knihkupectví.“ Taťka se zatvářil nevěřícně, ale pustil mě. „Tak si to dneska ve škole užij“ „Určitě si to užiju. Ještě nevím v kolik přijedu, tak na mě nečekejte. Pa“ A vypadla jsem ze dveří. Autobus jsem stihla akorát. Cestou sem přemýšlela o Alexovi. Byla sem zvědavá jestli na mě taky myslel, aspoň s poloviny jako já na něj…

Dneska bylo krásně. Čerství ranní vzduch byl osvěžující a právě vyšlé sluníčko hřálo tak akorát. Když sem vystoupila z autobusu, ovanul mě svěží vítr. Byla sem šťastná. Měla sem dobrou náladu. Sluníčko svítí, uvidím se s Alexem a dneska sem nezaspala. Je vážně krásně. Šla jsem směrem ke knihkupectví. Byla sem zamyšlená… přemýšlela jsem asi o všem…Došla jsem až na roh ulice, a tam sem narazila na Alexe! Nevěřím vlastním očím. To nemůže být pravda. „Ahoj!“ Vypadlo ze mě asi moc nadšeně. zarazil se. „A…ahoj. Co tu děláš? Je brzo, ani půl sedmý…“ To mu tak vadí že mě tu potkal? „Promiň.“řekla sem a tvářila jsem se uraženě. „Za co se omlouváš?“ „Za to že jsem tě tu tak přepadla…“ „Ale ne. Tak sem to nemyslel! Jsem rád že sem tě potkal.“ „Ale nevypadáš na to…vypadáš spíš jako bych tě otravovala.“ „Čím bych to mohl napravit? Udělám cokoliv.“ „Odčinit? To by chtělo něco…kolik máme času?“ Podíval se na hodinky a ze široka se usmál. „No máme skoro hoďku…To bysme mohli někam zajít.“ No je to dobrý nápad, ale ještě si nejsem jistá….znám ho jen chvíli… „No já nevím…“ „Prosím.“ žadonil a udělal na mě krásný, prosebný oči…nedalo se odolat. „No tak dobře. Někam zajít by jsme mohli.“ Usmála jsem se jak nejlíp sem uměla. „Tak co říkáš na cukrárnu tady za rohem?“ „Já to tu ještě moc neznám…tak zmůžeš trochu provést.“ řekla jsem upřímě, protože tady znam jenom cestu do školy a možná bych trefila i do toho knihkupectví. „Určitě. Bude mi potěšením.“ Řekl a nabídl mi rámě. To mě trochu zaskočilo. Takové chování se dnes už jen tak nevidí. Rámě sem přijala. Vykračovali jsme k cukrárně a Alex mi cestou ukazoval… „Tudy by ses dostala na náměstí a zpátky k autobusovému nádraží…Tamhle tudy se dá jít ke škole, ale je tam hrozná cesta….Tam vtom obchodě mají super věci, kdyby si chtěla koupit nějaký dárek a nevěděla co, tam ti poraděj….Tamto je vážně skvělá restaurace…někdy tě tam vezmu“ Jen co to dořekl se na mě podíval a pousmál se. Zpomalili jsme…Teď už stojíme…a Alex se na mě dívá s takovým divným výrazem. „Co se děje?“ Zeptala jsem se, protože vypadal rozrušeně. Ještě chvíli neodpovídal a tak sem mu zamávala rukou před obličejem. „ Co? Jo. Promiň. To je dobrý. Jen sem…ale nic. Už jsme tady. Támhle je ta cukrárna.“ Zase se na mě usmál ale já se na něj dívala nedůvěřivě. „Co?“ Zeptal se. „Nic, jen že se chováš divně. Nahání mi to hrůzu…“ Teď se zatvářil vyděšeně on. „To sem vypadal tak děsivě? To bych neřekl…“ „Ale jo. Vážně sem se bála…Takhle po ránu a ty mě tu děsíš.“ „Dobře, tak teda ještě jednou promiň. Můžeme jít dovnitř?“ Zeptal se. „Jo jasně.“Podržel mi dveře, pomohl mi z bundy a pak mi odsunul židli. „Děkuji. Myslela jsem že gentlemani vymřeli.“ „Taky že jo.“ Zasmál se pro sebe jako by mi unikl nějaký vtip. „Co si dáte?“ Přišla k nám servírka s bločkem a tužkou. Alex na mě ukázal rukou a servírka se na mě otočila. „Slečno, co to bude?“ „Dám si jen ovocný čaj, děkuji.“ řekla jsem a servírka odešla. za chvíli mi donesla objednaný čaj. „ A vy si nic nedáte?“ Zeptala se Alexe a culila se při tom jako mílius. „Ne, Děkuji.“ „Tak dobře.“ řekla a hned zas byla pryč.

Seděli jsme proti sobě, takže sem si mohla dobře prohlédnout jeho obličej. Měl tak dokonalé rysy! Jako boží stvoření. A jak je dobře vychovaný. Na mamku by to určitě udělalo dojem… „Takže, řekneš mi po pravdě, co si tu dělala tak brzo?“ A sakra. Tak to je průšvih. Přece mu nebudu vykládat že sem nespala kvůli němu… „No vlastně ani nevím. Chtěla sem se podívat po nějakých knížkách…“ „A to ses nemohla kouknout po škole a musela si kvůli tomu vstávat tak brzo?“ Aj. tak to budu muset s pravdou ven, aspoň částečně. „Já nemohla spát…nebo spíš dospat. Těšila jsem se do školy.“ „Ty ses těšila do školy? Tak to ti nevěřím. Určitě v tom je i něco jiného.“ On mi snad vidí do hlavy! „No a co ty si tu dělal tak brzo?! Taky pro knížky?“ Řekla sem ostře a zatvářila se ublíženě. „Ne. Já nešel pro knížky. Já se sice těšil do školy, ale jen kvůli tobě. Od včerejšího dne jsem na tebe nepřestal myslet. Je mi s tebou moc fajn, víš. Tak se prosím tě nemrač a zasměj se. Úsměv ti sluší víc.“ Nevěřila jsem vlastním uším. Ale neodolala jsem jeho kouzelnému úsměvu a usmála se taky. „To je ono! Takhle ti to sluší!“ V rozpacích sem si usrkla čaje. mezi tím se ke mně přes stůl naklonil Alex. Když sem zvedla oči od čaje, byl jen pár centimetrů od mého obličeje. „Miluji tě, Ashly.“ Zašeptali mi. „Už to bez tebe dál nevydržím. Prosím, řekni něco.“ Co mu mam na tohle asi tak říct? Vždyť se známe jenom dva dny, ani ne.Tohle přece nemůže vědět… „Já…si nejsem jistá. znám tě krátce. Je mis tebou hezky, ale nevím jestli tě…no…miluju.“ Zatvářil se trochu zaraženě. „Chápu to.Doufám ale že se nepřestaneme scházet…“ Tak to rozhodně nechci. jen potřebuju čas si to urovnat. „Né to ne, já jen, no víš, potřebuju čas.“ „Já si počkám…“ Řekl a obličej měl stále těsně u mě.

Najednou jakoby zkoprněl a měl zas ten výraz jako před tím na ulici. „Už zase mě děsíš?“ zeptala jsem se s humorem. On mě však zřejmě nevnímal…vypadal jako by poslouchal někoho jiného…najednou jakoby zavrčel, zvednul se a odešel. „Co se děje? Kam jdeš?“ Volala jsem za ním ale už mě nevnímal. Koukla sem se na hodinky, půl osmý, tak akorát čas vyrazit do školy…ale co pak můžu odejít? Vždyť ani nevím co se mu stalo. Ale škola byla, aspoň zatím, důležitější. Dopila jsem čaj, zaplatila a vyrazila.

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství mezi námi- kapitola druhá: