OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství mezi námi-kapitola jedenáctá

12.05.2009 (13:53) • missjanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1298×

11. kapitola-Náročný den

Nějako dobu jsem přecházela po pokoji a snažila se strávit to co jsem právě zjistila. Všichni ostatní trpělivě čekali, jako kamenné sochy na pohovce a jen mě sledovali. Občas jsem postřehla jak se na Alexe dívají vyčítavě. Byly to jen letmé pohledy, ale bylo v nich nepochopení. Stejné nepochopení jaké jsem cítila já. Proč mi to proboha neřekl dřív? Proč to přede mnou tajil? To je to co mi vadí. Je mi jedno že mam být upírem, vždyť jsem mu přísahala že se k němu nastěhuju ať to stojí co to stojí, ale vadí mi že mi nedůvěřuje. To se tak bojí že se zabiju nebo skončim na psychárně? Možná jsem těm jeho třem bývalým byla podobná vzhledem, ale určitě bych se nezachovala stejně. „Jak probíhá přeměna?“ to bylo to jediné co jsem nevěděla a celkem mě to zajímalo. Všechny kamenné sochy se na mě nevěřícně podívaly. „Tobě nevadí že musíš být upír?“ vyhrkl Josh „Tak to si budeme rozumět! Mě to bylo taky jedno, hlavně abych byla s Joshem.“ Přidala se do rozhovoru Jesica. „Tobě to vážně nevadí? Tak proč tu už deset minut přecházíš jak bez ducha?“ Ptal se utrápeně Alex. „Mě nevadí že se musím stát jednou z vás. Jenom jsem přemýšlela jaké to bude a jestli ti dokážu někdy důvěřovat. Když mi pořád něco tajíš…Teď chci jen vědět jak bude probíhat přeměna.“ „No vlastně to nic není…“ začal Alex ale do řeči mu skočil Lewis. „Je to trochu víc než nic.“ Začal stroze a nelítostně se zahleděl na Alexe. Bylo vidět že je na něho za to co udělal, teda spíš neudělal, naštvaný a zřejmě ho to i ranilo. „Někdo z nás tě musí kousnout. To není takový problém. Horší je přestat…sát krev.“ Pokračoval nesměle. „Pak budeš tři dny trpět v nesnesitelných bolestech a na konec ti přestane být srdce a staneš se jednou z nás. Tím to težké nekončí. Předpokládám že nebudeš chtít zabíjet lidi, takže se budeš muset naučit odolávat lidským vůním, které jsou všudy přítomné a…“ „A to je vážně hnus. Zvířecí krev není zdaleka tak dobrá…věř mi.“ Pronesla Jesica snažíc se pozvednout náladu. Asi vypozorovala jak mi zkameněl výraz užasem a děsem. „Jasně Jess. Všichni to víme, ale taky jsme to všichni zvládly. A podle mého, když bude připravená dopředu, nebude to tak těžké. Znám rodinu, ve které proměnily dívku, která prý vůbec nekřičela a tvrdí že nic necítila. A co víc, hned v prvním měsíci dokázala odolat pachu lidské krve. Což muselo být pro novorozenou těžké. Díky přípravě a uvědomění si sama sebe to ale dokázala a během pár dalších měsíců se zařadila do normálního života. Tahle rodinka je vůbec zvláštní. Dokonce uzavřeli mír s vlkodlaky a jeden s nimi prý žije kvůli dceři upíra a stávající upírky. Mimochodem je to ta samá upírka která dokázala odolat lidské krvi. Zvláštní rodina. Žijí v Americe, někde na Olympijském poloostrovu. Cullenovi myslím. Už je to dlouho co jsem o nich slyšel. A sem do Čech správy dochází se zpožděním a cekem pomalu. Slyšel jsem o nic od rumunských nomádů, kteří se vraceli od nich. Byli jim na pomoc v boji proti Volturiům. Chápete to? Rád bych se s nimi setkal.“ Dokončil svou vyčerpávající řeč Lewis. Teď jsem byla ještě víc mimo. Další rodiny? Nomádi? Děti? Toho je i na mě moc. Cítila jsem jak se se mnou točí svět a podlamují se mi kolena. Omdlela jsem.

Probrali mě chladné ruce které mi drželi nohy ve výšce a další pár rukou které mě hladily po čele. Také jsem slyšela ustarané hlasy celé rodiny, ale nedokázala jsem otevřít oči a zaostřit na prostor kolem sebe. Byla jsem pořád mimo sebe-tak říkajíc. „Co je sní?“ „Bude v pořádku?“ „To bude dobré, za chvíli by se měla probrat.“ „Asi toho bylo na ní moc.“ „Neměl jsem toho vybalit tolik na jednou.“ „Ale já jí mohl připravit a takhle by to nedopadlo.“ „To máš teda pravdu.“ Hlasy kolem mě se zesilovali a já dokázala rozeznat komu jednotlivé hlasy patří. Chápu že si to teď všichni vyčítají, ale myslím že tahle návštěva nemohla dopadnout jinak. „Nehádejte se prosím.“ Zachroptěla jsem tak potichu že mě mohli slyšet jen ostražité upíří uši. „Ashly! Je mi to tak líto. Měl jsem tě na to připravit. Lásko! Odpustíš mi to někdy? Prosím otevři oči.“ Alex na mě naléhal a já zjistila že je to on, kdo mi celou dobu otírá čelo. Teď mě ještě políbil do vlasů a prohrábl je rukou. „Ty se na sebe nezlob. To já chtěla vědět jak to probíhá…“ Omluvně jsem řekla už dost nahlas a pomalu jsem otevřela oči. Byl tak blízko u mého obličeje že jsme se div nedotýkaly. Ten jeho zářivý úsměv byl neodolatelný. Už jsem se na něj nedokázala zlobit. Políbila jsem ho a on musel pochopit že je ten jediný na světě pro  kterého chci i umřít.

„Takže kdy to uděláme?“ Teď to byla zásadní otázka a já chtěla aby to bylo co nejdřív, ale jestli jsem to dobře pochopila, musím se nejdřív dozvědět spoustu věcí o životě upírů, abych byla připravená tak jako ta dívka v Americe. „Tak něco o životě nás upírů ti můžeme říct hned te/ď když slíbíš že zase neomdlíš.“ Smála se Jesica, zřejmě pobavená mou otázkou. „Tak co bys chtěla vědět tentokrát?“ Pokračoval už vážněji Alex. „Chtěla bych subjektivní názor každého z vás. Ráda bych si poslechla vaše příběhy.“ Neváhala jsem s odpovědí a ještě jsem dodala „Ale radši každý den jeden.“ Všichni se smáli mému vtípku a na mou slabost zapoměli. „A kdo by měl začít?“ vyzvídal Joshua. „Na tom mi zas tak nezáleží. Kdo by chtěl začít?“ „Tak třeba já.“ Ozvala se Elizabeth. Na její příběh jsem zvědavá. Jak se tak krásná žena stala upírem? „Dobrá. Tak tedy začni.“

Elizabeth se usadila do čela, pře televizi kterou Josh neochotně vypnul. Dávali nějaká vrestlingový zápas, který ho zřejmě zajímal.

„Takže můj příběh začíná v roce 1985, kdy jsem sloužila jako hospodyně  na jednom panství. Vím, je to zvláštní, ale je to tak. Když jsme šli s paní v neděli do kostela, přepadli nás lupiči. Mojí paní znásilnili a mě jako služku zranily. Vrazily mi dýku do břicha. Ležela jsem v tratolišti krve a dívala se jak zabíjí mojí paní, po té co se na ní vystřídali všichni tři ohavní lupiči. Podřízli jí hrdlo a po krku, hedvábných roztrhaných šatech a po zemi kolem ní se rozlila její teplá a zřejmě voňavá krev. Voňavá, protože přilákala nějakého upíra. Já ležela na zemi a on se zakousl mé paní do krku, tři lupiče bez mrknutí oka odhodil na stromy, které se celé otřásly, Když skončil s mojí paní, vydal se ke třem mužům v bezvědomí a jednomu po druhém se zakousl do krku. Jejich bezvládné mrtvoly ležely opřené o strom a o sebe na vzájem jako hadrové panenky. Zcela bledé a bez života. Já se však podívala tomu upírovy do očí a spatřila jsem v nich zuřivost která se při pohledu na mé zohavené tělo proměnila v lítost. Přiblížil se, tak rychle že jsem ani okem nemrkla. Nevěděla jsem co se děje. Byla jsem v škoku. Ano, o upírech se mluvilo jako o poslech ďáblových a já byla zarytá křesťanka. Říkám byla protože naše setkání mě změnilo. Z posledních sil jsem k němu vztáhla ruku v toužebném očekávání, že mě zachrání. Že mě zbaví bolesti a zabije mě. On mě však vzal do náruče, jednou rukou mi vytáhl dýku z břicha a zanesl mě zřejmě do jeho příbytku. Tam mě položil na stůl a řekl mi jenom pět slov, ty však nikdy nezapomenu. „Já jsem Roman. Nebojte, pomůžu vám.“ Elizabeth se zahleděla do stropu, když vzpomínala na Romana. Jeho slov pronesla s takovou úctou, že se mi tomu nechtělo věřit. „Pak mě kousl do krku. Nejdřív jsem myslela že mě zabije jako ty lupiče, ale pak náhle přestal sát mou krev, jeho chladné rty se odtáhly a já začala cítit jak začíná působit jed. Bylo to jako by mi hořel krk a v zápětí celé tělo jak se jed dostával dál a dál. Roman mě sevřel v objetí a šeptal mi do ucha uklidňující slova. Cítila jsem jeho blízkost a to mě uklidňovalo. Seděl se mnou celé tři dny. Když mi naposledy poskočilo srdce a já poprvé jako upír otevřela oči, uviděla jsem Romana v jiném světle než před tím. Jasně jsem rozeznala jeho ostré rysy, oči žhnoucí rudě a zářivý usměv. Po té mi vysvětlil co se stalo. Nikdy mi však neřekl úroč mě zachránil. Když mi vysvětlil vše potřebné, opustil mě a já se protloukala jak jen to šlo. Tak jsem se dostala až do Prahy, kde jsem potkala Lewise. Zamilovala jsem se do něho a už nikdy ho neopustila. On mě naučil jak žít víc jako člověk a za to jsem mu do dnes vděčná.“ Svůj příběh zakončila dlouhým pohledem na Lewise a bylo vidět že se přes všechen ten čas milují pořád stejně. Zamyslela jsem se jestli se s Alexem budeme taky takhle milovat za nějakých sto let.

Po vyčerpávající výpovědi se Elizabeth usadila vedle Lewise a navzájem se objaly. Bylo to tak krásné až se mi chtělo brečet. „Tak a další příběh zítra. Teď tě odvezu domů.“ Řekl Alex a podíval se na mě tak jako nikdy. V jeho pohledu bylo tolik lásky, důvěry a porozumění. Teď jsem věděla že tak budeme za těch sto let budeme vypadat stejně. Oplatila jsem mu usměv. „Tak tedy zítra nashledanou.“ Pronesla jsem ke všem. Jesica se zvedla a šla mě obejmout. „Ráda jsem tě poznala, uvidíme se zítra.“ Její dlouhé vlasy mě lehtaly v nose a tak jsem si pšíkla. „Pozdrav pánbůh.“ Zakřičel Josh, který se už zase díval na televizi. Lewis a Elizabeth ke mně jen pokynuli hlavou. „Těšíme se na zítra.“ Řekla Elizabeth a přitáhla se blíž k Lewisovy.

 S Alexem jsme odešli zpět k autu a on mě zavezl domů, kde mě čekala mamka s večeří. Alex mě doprovodil až ke dveřím a než mamka otevřela dveře vroucně mě políbil a opakoval svou omluvu. „Je mi to vážně líto. Doufám že už se nezlobíš a že ti to budu moct nějak vynahradit. Miluji tě.“ „Já tebe taky. Víc než si myslíš.“ „O tom nepochybuji. Dobrou noc. Zítra tě vyzvednu.“ „Á Alexi. Dobrý večer. Nezdržíte se chvíli?“ „Ne, ne děkuji. Už musím domů. Ale děkuji. Počítám s tou zítřejší večeří. Zatím nashledanou a dobrou noc.“ „Dobrou Alexi.“ Popřála jsem mu já a mamka se na mě podívala jako bych se přiznala k poznámce ve škole. Zvedla jedno obočí a usmála se. „Zítra ti to vysvětlím. Dneska se už těšim do sprchy.“ Mamka mě vpustila do domu a já výběhla po schodech, dala si rychlou sprchu a zachumlala se do peřin a nechala se unášet světem kde je vše možné…

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství mezi námi-kapitola jedenáctá: