OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství modrých očí - 2. kapitola

02.10.2013 (11:00) • Mischelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 473×

2. kapitola

Už je tomu rok a půl, co jsem se přestěhovala k tetě, která bydlela ve Westbury v Anglii, která tomuto městu říkala městečko, ale pro mě to byla obrovská metropole, která byla plná rozličných obchodů, firem a také tu měli krásný park, do kterého jsem moc ráda chodívala.

První dny a týdny tu byly pro mě nejhorší. Každý na mě mluvil anglicky a já jsem jim rozuměla jen každé třetí slovo, ale postupně jsem jim začala rozumět líp a konečně jsem si tu zvykla. Nejdříve jsem skoro celé dny trávila v restauraci, protože jsem nechtěla být sama zavřená v bytě nad restaurací a utápět se ve svém bývalém životě. Chtěla jsem začít úplně od znova a být novou Šárkou Schwarzovou. Postupně jsem začala znova trávit více času s kreslením, které bylo pro mě to nejdůležitější, co jsem dříve měla. První obrázek, co jsem tady vytvořila, byl portrét modrookého cizince, který se mi vryl toho dne na letišti do paměti. Ale čím víc jsem se dívala na něj do papíru, tím víc jsem si říkala, jak je možné, že se mě ten den tak hodně zdál podobný Patrikovi. Měli sice stejné obličeje, ale jejich pohled byl úplně rozdílný. Tento rok na jaře jsem se dokonce přihlásila do kurzů kresby, které měli začít v září, které by byli jen dvakrát do týdne v odpoledních hodinách a tak bych krásně stíhala večerní směnu v restauraci.

Konečně mi začal dokonalý život.

„Šarí,“ volala na mě teta z obýváku, „zvoní ti tady Skype!“

„Už běžím!“ křikla jsem na ní zpátky a rychle se zvedla od pracovního stolu, který pod návalem papírů a pastelek nebyl ani vidět, a pospíchala jsem k počítači.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem ji s úsměvem, když jsem si nasadila sluchátka s mikrofonem. Byla jsem moc šťastná, že ji po dvou měsících můžu znova vidět a slyšet přes web kameru. Naposled jsme spolu totiž mluvily na moje narozeniny. Nejdříve jsme byly domluvené, že sem za mnou přijede, ale bohužel ji nevyšla dovolená. Docela mě to naštvalo, když mi to říkala. Měla jsem chuť toho jejího strašného šéfa uškrtit vlastníma rukama, bylo jediný štěstí, že jsem byla stovky kilometrů daleko.

„Ahoj Šarí, jak se máš? Je něco novýho? A už jsi si našla nějaký ty kamarády...“ vyhrkla ihned na mě jako u nějakého výslechu.

„Mami! Zpomal trochu,“ zarazila jsem ji v jejich otázkách, protože bych za chvilku zapomněla, na co se mě ptala na začátku.

„Dobře, ale už něco povídej. Jsem zvědavá,“ řekla mi a z jejího hlasu zvědavost přímo sršela.

„Takže, mám se dobře. Moc se těším na září až nastoupím do těch kurzů, jak jsem ti o nich říkala v létě. A novýho není v podstatě nic. Všechno je při starým. A co ty?“ Usmála jsem se a podložila si rukama hlavu. Mamce trochu zčervenaly tváře a začala povídat.

„Já nevím, jak bych ti to měla říct, víš,“ koktala a na chvilku se odmlčela, potom pokračovala, „mám novou známost.“ Vytřeštila jsem na ní oči, div mi nevypadly z důlků.

„Známost? Koho?“ zeptala jsem se jí udiveně.

„Šarí, slib mi, že se nebudeš rozčilovat.“ Zadívala se na mě jejíma hnědýma očima a mě zamrazilo. Věděla jsem jen o jednom muži, který o mamku usiloval už nějakých pár let, ale nemyslela jsem si, že by se s ním někdy dala dohromady. Byl to ředitel společnosti, ve které pracovala od mých pěti let. Už od první chvíle, kdy jsem ho potkala, jsem z něho měla špatný pocity. Vždycky se mi zdálo, jako by něco skrýval pod svým věčně usmívajícím obličejem.

„Budu v klidu,“ řekla jsem nakonec a v duchu se modlila, ať to není on.

„Je to Radim. Radim Fikar.“

Zaťala jsem ruce v pěst.

„Mami, děláš si ze mě srandu? On... nedal ti ani dovolenou na mé narozeniny. Ten chlap je čistý zlo! To snad nemyslíš vážně? Víš, že ho nemůžu vystát,“ rozčilovala jsem se a klepala prstem do stolu, abych se trochu uklidnila.

„Šárko, nezlob se, ale já na něm nic špatnýho nevidím. To jen ty všude vidíš nějaký zloduchy, příšery a...“

„Mami!“ vykřikla jsem na ni, abych ji zabrzdila, „já jen říkám, co cítím! A ten chlap...“

„Ten chlap má jméno, Šárko,“ přerušila mě mamka. To snad nemyslela vážně, abych mu ještě říkala jménem. Grrr, vrčela jsem v duchu.

„Dobře. Vím, že i kdybych ti řekla desítky důvodů, proč není pro tebe ten pravej, tak bys mě stejně neposlechla. Takže, nechceš si radši popovídat o něčem jiným?“ navrhla jsem ji, ale odpovědí mi bylo jen její odpojení od Skypu. To jsem to tedy vyvedla, říkala jsem si. V tu chvíli jsem ucítila dotek na pravém ramenu. Byla to teta.

„Nic si z toho nedělej. Já jsem se taky s rodiči hádala,“ řekla mi s lehkým úsměvem a já se si jen povzdechla.

Večerní směna byla v plném proudu. Tetina restaurace s názvem Do Nebe byla skoro plná a já se za poslední dvě a půl hodiny ani nezastavila. Chodili sem převážně místní lidi na pivo a poklábosit. U nás v Česku bych tomu normálně říkala hospoda, ale teta nechtěla o hospodě nic slyšet, pro ní to byla restaurace a přes to nejel vlak.

Abby, servírka jako já, za dnešek stačila velmi ostře vynadat už několika hostům, kteří ji poplácali po zadku. Teta mi jednou vyprávěla, že když tu Abby začínala, byla jako odjištěná zbraň. Kdekomu nadávala jen za to, že se jí dotkl a jednomu chlápkovi dala pěstí za to, že měl na ní nějaký řečičky. Teď se prý Abby, podle tety, chová jako naprostý andílek.

„Sundej ze mě ty svý ulepaný pracky!“ slyšela jsem vyřvávat Abby na jednoho chlapíka s červeno bílou kostičkovanou košilí a kšiltovkou na hlavě. Hned jsem poznala, že je to Jack, protože nikdo jiný v okolí nenosí žlutou kšiltovku s černým nápisem Kill Bill. A taky proto, že se tu seděl pokaždé, když měla službu Abby, která mu to tady patřičně zpestřovala svými nadávkami, které Jackovi připadali asi spíš vtipné, než aby kvůli nim přestal.

„Já už ho mám plný zuby!“ stěžovala si mě Abby, když přišla ke mně za bar, kde jsem umývala sklenice. Stála opřená o dřevěný pult a nohou klepala do dlaždicové podlahy.

„Divím se, že se vždycky necháš od něj tak vytočit. Akorát mu tím děláš radost,“ podívala jsem se na ni, ale ona mě nevnímala. Civěla nasupeně směrem k Jackovi, který ji v tu chvíli posílal vzdušnou pusu a hned potom se celá jeho parta začala smát.

„Šarí, drž mě nebo já mu to pivo pudu vylít do kalhot.“ Zaskřípala zuby.

„Hele holka,“ ozval se Jerry přes okýnko z kuchyně, „nejlepší bude, když si ho přestaneš všímat, buď to potom přestane a nebo to bude ještě horší, ale víš co řekla tady Grace, že jak bude na tebe jediná další stížnost, tak letíš a to bychom nechtěli, že Šarí?“ Usmál se od ucha k uchu.

„Má pravdu, to bychom nechtěli,“ podívala jsem se na Abby povzbuzujícím pohledem a lehce ji šťouchla do ramene.

„Lidi, vy máte ale nervy z oceli. Budete mě to muset taky naučit nebo o mě brzo přijdete,“ zařehtala se zničehonic a utíkala znovu na plac.

„Psst, Šarí...“ šeptala na mě po chvíli Abby. Divila jsem se, protože ona nikdy nešeptala, vždycky buď mluví nebo křičí, ale šeptat? To nikdy.

„Co se děje? Proč šeptáš?“ zeptala jsem si normálním hlasem, ale ona hned si hned strkala ukazováček puse, ať se ztiším. Byla jsem z ní opravdu jako na trní.

„Asi jsem se zamilovala,“ konstatovala najednou a já jsem div nevyprskla smíchy.

„Cože? Do koho prosím tě? Snad né do Jacka?“ Vykulila jsem na ní oči.

„Ty jsi teda ohromně vtipná. Jack je prase, do něho bych nešla, ani kdyby měl zlatý důl a truhlu s diamanty.“ Zamračila se.

„Tak do koho? Hm?“ Zvědavě jsem na ní mrkla. Abby se usmála a otočila hlavu směrem ke stolům u vchodu. Já jsem jen pokrčila rameny, protože jsem absolutně nevěděla, koho přesně myslí. Sedělo tam plno lidí.

„Pořádně se tam zadívej Šarí, i zezadu vypadá jako bůh.“

Zašklebila jsem se a dala jsem se do skenování. Seděli tam týpci z posledního ročníku střední, o ty by Abby nezavadila ani botou.

U dalšího stolu jsem zahlédla Petty a Emily, to byly zdejší drbny. Obě byly stále svobodné a trochu při těle. A povídalo se, že obě řeknou i to, co neví. Trochu mi připomínaly ty starý babky z filmu od Zdeňka Trošky, Slunce, seno, jahody.

O stůl dál, ale neseděl nikdo známí. Možná to byl ten, koho myslela Abby. Byl k nám zády, ale i tak mě upoutaly jeho hedvábné dlouhé černé vlasy, které mu v ohonu splývaly po zádech. Mohutná ramena se mu tyčila přes opěradlo židle, a dokonce bych řekla, že byl vysoký. Malý vzrůst by se k němu stoprocentně nehodil. V tom se otočil. A já jsem samým šokem málem upustila sklenici, kterou jsem držela, na zem. Z  jeho ostře řezaného obličeje se na mě upíraly dvě zářivě safírové oči.

PS: Budu ráda za každičký názor na tuto povídku. Pravděpodobně se někomu může zdát, že je o ničem, ale od 3. kapitoly se to teprve rozjede, akorát jsem se musela nějakým způsobem, ikdyž nudnějším, dostat tam, kam jsem přesně chtěla. A jinak díky za vaše přečtení. :)

Autor: Mischelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství modrých očí - 2. kapitola: