OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajné lži - 2. díl

03.01.2011 (14:00) • Roxy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 870×

2. díl

První setkání s Nancy Morganovou bylo trochu neobvyklé… Jak už se tak v kavárnách stává, něco se vylije. Tentokrát to ale nebyl klasický model, kdy je servírka nešikovná a polila zákazníka – ne, zákaznice omylem polila mě.

„Moc se omlouvám,“ řekla ta milá blonďatá slečna a vytáhla kapesník, aby mi vyčistila kalhoty.

„Nic se nestalo…“

„Ukažte, já vám to vyčistím…“ Bylo to trochu divný, jak mi kapesníkem cídila stehno…

„To je v pořádku, vážně. Chcete novou kávu?“

„Ano, děkuju… Vy máte pevná stehna… Chodíte cvičit?“ Zdálo se mi to, nebo na mě laškovně zamrkala?

„Nechodím…“ řekla jsem a raději šla pro tu kávu.

Já netušila, že se nastěhuje do našeho domu. V té kavárně by mě to ani ve snu nenapadlo. Nancy Morganová totiž vypadala jako modelka. Byla celkem malá, ale co jí pánbůh ubral na výšce, přidal na jiných, správných místech. Obličej rámovaly blonďaté lokýnky a vévodily mu jasně modré oči lemované hustými řasami. Litovala jsem každého chlapa, na kterého kdy zamrkala – vsadím se, že ani jeden neodolal.

„Ahoj, Zoe!“ vítala mě Maybel s obrovskou krabicí v náruči. Snažila se chytit kliku od dveří do ateliéru, ale moc se jí to nevedlo. Hned jsem jí šla pomoct.

„Ahoj, ukaž…“ sebrala jsem jí krabici a ona si otevřela dveře. „Co v tom máš?“ žasla jsem, když jsem krabici postavila na stůl.

„Ani se neptej,“ zasmála se. „Divím se, žes ji unesla… Já jsem s tím měla sakra velkej problém…“

„Mně se nezdála zas tak těžká, ale nejlehčí teda rozhodně není…“ odpověděla jsem a šla zpátky. V pokoji jsem měla útulný nepořádek. Mikiny, trička, rifle… Kam to spadlo, tam to spadlo. Většinu věcí jsem měla na zemi, přestože mi Maybel nabízela poličky, ale já je nechtěla. Vyhovoval mi můj brajgl. Odemkla jsem pokoj, zabouchla za sebou dveře a po zádech spadla na postel.

„Byla tady jedna slečna! Chce se nastěhovat… Od zítřka tu budeme tři!“ volala Maybel. Bylo to normální. Nechodila mi do pokoje – bylo to zbytečné, protože v domě bylo slyšet všechno, ale hlavně respektovala moje soukromí.

„Skvělý!“ houkla jsem nazpátek a hledala včerejší bundu, ve které jsem nechala cigarety. Šla jsem na balkón a zavřela za sebou dveře. Pokoj mi nemusí smrdět kouřem… Venku už byla tma. Obloha byla jasná a plná hvězd. Měsíc jsem neviděla, protože svítil na druhé straně domu, ale vůbec mi to nevadilo. Raději jsem koukala na hvězdy než na měsíc. Sedla jsem si na kraj balkónu a spustila nohy dolů mezi zábradlím. V tichu a tmě jsem si zapálila svou cigaretu značky Marlboro Gold a blaženě vyfoukla obláček kouře. Dým z konce cigarety stoupal a nechal se unášet lehkým vánkem až k pouliční lampě, která osvětlovala všechny ty kouřové kudrlinky, co se po pár vteřinách rozplynuly. Bylo takové ticho, že jsem při potáhnutí slyšela, jak se tabák a papír v cigaretě pálí. U mámy jsem se nikdy necítila tak… doma. Bylo mi tady skvěle.

Následující den jsem nemusela vstávat do práce. O půl osmé mě ale probudil domovní zvonek a následně dvoje kroky na vrzající podlaze, které chodily nahoru a zase dolů. Slyšela jsem Maybel mluvit, ale bylo mi jedno s kým. Dokud se neozval druhý hlas a to přesně ve chvíli, kdy dotyčná osoba procházela kolem mých dveří. Vyletěla jsem z postele, natáhla si kraťasy a vyšla na chodbu.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě Maybel. „Myslela jsem, že ještě spíš…“

„Nespím. Máme novou spolubydlící?“ zeptala jsem se, ale ani jsem ji nenechala odpovědět. „Pomůžu s krabicemi…“ a už jsem letěla dolů do haly.

„Jo, máme…“ odpověděla zaraženě Maybel na otázku, kterou jsem jí položila před třemi minutami. „Jmenuje se Nancy a je… milá,“ řekla takovým zvláštním tónem. Tak Nancy? Pěkné jméno. K té drobné osůbce se hodí.

Byla jsem si stoprocentně jistá, že vím, kdo se nastěhoval do vedlejšího pokoje. Ten švitořivý hlásek bych od včerejška poznala kdykoliv. Nesla jsem krabici po chodbě a bylo jen otázkou času, kdy ze dveří vyjde roztržitá zákaznice, která mě včera polila kávou.

„Díky, to je od tebe – no ne! To je ale náhoda!“ usmála se, když mě poznala a v očích jí jiskřilo.

„To tedy je. Takže, ty jsi Nancy?“

„Nancy Morganová,“ přikývla. „Podala bych ti ruku, ale když držíš tu krabici…“ zasmála se. Pro mě to nebyl žádný problém. Přehodila jsem si ji do levé ruky a volnou pravici jsem natáhla k ní. S překvapeně vykulenými kukadly a pobaveným úsměvem mi ji stiskla.

Sotva se Nancy nastěhovala, bylo v domě živo. Tak okouzlující osoba se seznamovala rychlostí světla, což nebylo vždy na škodu. Pro nás to znamenalo, že máme s kým hrát poker.

„Tohle je Rick Jordan, dámy. Nebude vadit, když se k nám přidá?“ Rick byl náš soused. Párkrát jsem ho zahlédla z balkónu, ale nikdy jsem ho neviděla venku… Nejspíš shoda náhod.

„Ahoj, Ricku. Jsem Maybel a tohle je Zoe.“

„Moc mě těší, dámy,“ sedl si naproti mně a pořád si mě prohlížel. Hrát poker ve čtyřech byla mnohem větší zábava, obzvlášť když jsme hrály tři a s námi jeden muž. Legrace. V pokeru jsem dobrá. Zejména proto, že jsem dobrá pozorovatelka, ale hlavně jsem skvělá lhářka.

„Kruci! Jak to děláš?“ ptal se Rick, když přišel o všechny žetony.

„Přesně… Jak to děláš?“ přisadila si Nancy.

„Rick při blafování nespouští oči z karet na stole, Nancy poklepává malíčkem na karty a Maybel neblafuje. Jste průhlední jako sklo,“ zasmála jsem se. „Není těžké nad vámi vyhrát.“

„Já neklepu malíčkem na karty!“ vypískla Nancy.

„Ale klepeš,“ řekla Maybel. „Celou dobu mi to lezlo na nervy…“

„Zkuste si zahrát jen, tak… A hlídejte se. Budete se divit, kolik toho na sebe nevědomky prozrazujete… Nebo spíš na své karty,“ řekla jsem a vstala od stolu. „Jdu ven, mějte se.“

Venku už byla tma, ale bylo teplo. Šla jsem se projít do nedalekého parku. Zapálit si a tak nějak provětrat hlavu. Slyšela jsem za sebou kroky. Podle chůze bezpochyby muž. Šel pomalu, držel si odstup, ale pořád šel za mnou. Byla tma, nebyla tu jediná lampa. Pak jeho kroky zrychlily. Sotva mi na rameno dopadla jeho ruka, otočila jsem se a pěstí ho udeřila do obličeje.

„Au! Zoe, jsi ty vážně holka?!“ Ten hlas mi byl povědomý…

„Austine?!“

Vím, že to dlouho trvalo... Ale co vy na to?

1. díl ∞ Shrnutí ∞ 3. díl

Autor: Roxy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajné lži - 2. díl: