OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? - 10. kapitola

13.04.2011 (18:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 802×

10. kapitola

„Tak do toho. Ale tak trochu pospíchám. Ještě potřebuju něco udělat,“ pobídla jsem ho.

On ale místo toho, aby něco řekl, přiblížil se ke mně. A než jsem se nadála, políbil mě.

Polibek nebyl dlouhý, ale přesto mě dostával do kolen. Jedna část mého já se rozplývala blahem. Líbilo se jí to. Toužila po něčem větším. Ale ta druhá se divila, jak si to může dovolit. Byla pohoršená nad jeho chováním. V tu chvíli jsem se nějak nemohla rozhodnout, které mé já převažuje. Nechala jsem to na instinktu, který se projevil ihned.

Vlepila jsem mu facku a odtrhla ho od sebe. „Co si to dovoluješ?“ skoro jsem na něj zakřičela. „Jak tohle můžeš udělat? Myslela jsem si, že jsi slušný kluk. Docela dobře se s tebou povídalo. Ale tímhle jsi mě totálně zklamal,“ otírala jsem si pusu. Je pravda, že se mi to v jednu chvíli líbilo, ale přiznat jsem si to nechtěla.

„No tak. Neříkej, že se ti to nelíbilo. Přece jenom jsi mi chvilku polibek oplácela. Doufal jsem, že se ti to bude líbit. Chtěl jsem vědět, jestli jsi vážně ta ledová královna, jak říkají ostatní,“ vymlouval se. Já ale byla naštvaná, vytočená, popuzená, na měkko…

„Ne, nelíbilo. Možná se ti zdálo, že jsem ti ho oplácela, ale to se ti opravdu zdálo. A pokud hodláš věřit ostatním, prosím. Ale já nechci být tvůj pokusný králík. Od teďka si pamatuj. Pro tebe jsem ledová královna. Nedosažitelná, zakázaná. Už nikdy na mě nesahej!“ vynadala jsem mu, rychle jsem vytlačila Angela ze dveří, naštěstí se mi to povedlo. Zamkla jsem dveře, klíč dala na místo, kde ho Iris najde, a se skloněnou hlavou jsem odcházela pryč. Nechtěla jsem se ani podívat jeho směrem, natož do jeho tváře. Nezajímal mě jeho výraz ve tváři. Možná jenom trochu. Ale teď už je to vlastně jedno. Protože po tom, co jsem mu řekla, se asi bude držet stranou. Aspoň v to doufám.

Byl to kluk, ti jsou všichni stejní. Žádného jsem nechtěla. Jenom dokážou ubližovat. Stejně, jak to předvedl teď. Nebylo to sice přímé ubližování, ale bylo to něco proti mé vůli. A to se tomu hodně blížilo. Vyčítala jsem si, že jsem mu tak snadno „podlehla“. Věřila jsem, že je milý, správný, hodný, nezkažený světem… Pletla jsem se. Jediný muž, kterému můžu věřit, je táta. A jediný kluk, kterému můžu věřit, je Timon. A to se asi nezmění.

Co si myslel. Že mě políbí a vyzkouší si tak svůj šarm, aby se ujistil, že nejsem nebo jsem ledová královna? Nenáviděla jsem ho za tohle. Ale stejně jsem si nemohla nalhávat, že k němu nic necítím. Cítila jsem. Ale co? Bylo to zvláštní, ale bylo mi s ním dobře. Jenže tímhle to všechno pohřbil.

V hlavě jsem měla zmatek. Chtěla jsem mít všechno jasné, ale nešlo to. A mé tělo nevidělo jiné východisko než začít brečet.

Utřela jsem si slzy a došla k tátově autě.

„Ahoj,“ pozdravil mě trochu nejistě. A to byla další věc. Tento týden jsem ve svém životě podělala všechno, co se dalo. Táta s mámou se trápili tím, že jsem tak hnusně reagovala na to, že jsem adoptovaná. A ještě jim to nevysvětlila. S Angelem jsem se pohádala, i když jsem mi vlastně měla být vděčná, protože mi pomohl zachránit tu holku, která mě pomlouvala. Na té bych si spíš měla vylévat vztek. A potom mě políbí a jí reaguju takhle.

„Ahoj,“ povzdechla jsem si.

V autě bylo celou cestu až nepříjemné ticho. S tátou si většinou moc nepovídáme cestou z baletu domů, ale teď jsme si nepovídali vůbec. A bylo to ještě horší. Měla jsem čas nad vším přemýšlet a to byla asi ta chyba. Všechno mi vířilo v hlavě, až mě z toho začínala bolet. Obrátila jsem svou pozornost raději na tmavé míhající se stromy za oknem auta.

Dorazili jsme k domu, táta zajel do garáže a já vystoupila. Popadla jsem batoh a věci na tančení a mířila dovnitř. Utíkala jsem do pokoje, tam pohodila věci a potom upalovala zase zpátky dolů.

„Tati, mami, potřebovala bych s vámi mluvit,“ začala jsem a získala tak jejich pozornost. Jenom se na mě se zvědavostí podívali a čekali, co ze mě vypadne. Mně se začaly potit dlaně a mnula jsem si ruce o sebe. Najednou mi všechno vypadlo z hlavy a já nevěděla, jak začít. Co jsem jim to vlastně chtěla říct? No, asi na to nemám, začala jsem se otáčet k odchodu. Ale neudělala jsem ani krok a další síla mě přikovala zpátky. Zůstaneš tady a pěkně jim řekneš, cos chtěla. Stejně za jejich trápení můžeš ty, říkal mi druhý hlásek v mé hlavě. A ten jsem taky poslechla.

„Mami, tati, chtěla jsem se vám omluvit. Bylo to ode mě hnusné. Sama jsem to vyžádala, a potom takhle reagovala. Jen jsem vám chtěla oznámit, že je mi jedno, že jsem adoptovaná. Vy jste a vždy budete mí jediní a praví rodičové. A já vás mám ráda.“ Za tu řeč jsem na sebe byla hrdá. Dokázala jsem to. Na jejich tvářích se zračilo překvapení, láska, pochopení a odpuštění. A já jim za to mnohokrát děkovala.

„To nic, holčičko,“ rozplakala se máma a já se opatrně přemístila do její náruče. Netušila jsem, jestli si to v tu chvíli můžu dovolit. Ale mohla. Máma mi odpustila ihned a táta se na mě chvíli díval přísným pohledem, ale vzápětí jeho pohled zjihl a taky se usmál.

Nezničila jsem všechno, co se dalo. Něco jsem napravila. To, co šlo. A to se taky počítá. A zachránila jsem tu holku před smrtí nebo mrzáctvím, to taky není málo.

Ležela jsem v náruči táty a mámy a bylo mi dobře. Takhle bych dokázala zůstat i hodiny. Ty pocity, které ve mně vířily, se nedaly pospat. Silné emoce, ale krásné. Všechen svět se zdál najednou tak krásný, růžový. Až na to, že zamilovaná jsem nebyla. Prožívala jsem vnitřní klid. A to bylo vše, po čem jsem dneska toužila.

Potom jsem se s nimi rozloučila a šla do pokoje. Už dlouho jsem se neučila. To pro mě nebylo zvykem. A já si za to nadávala. Všechno šlo moc rychle, že jsem to nestačila sledovat. Jako horská dráha. Nebo sny. Taky běží rychleji, než v normální svět.

Vytáhla jsem nějaké sešity a uvelebila se ve svém milovaném křesle. Měkké. Koupené k desátým narozeninám od mámy. Ta uměla vybrat.

Spát jsem šla vyrovnaná a s úsměvem na tváři.

Sen se mi nezdál. Zase jednou po dlouhé době jsem se konečně vyspala. Nerušili mě žádné noční můry nebo věci, které by se měly stát. Tak ráda jsem za to byla. Toužila jsem po konečně normálním dnu. Bez všech nezvyklostí. Prostě něco, co by bylo normální. Stačil jediný týden, abych svůj zaběhlý systém milovala ještě víc. A nechtěla jsem ho měnit. Bohužel okolnosti byly proti mně. A já to nesnášela.

Probudila jsem se rovnou s úsměvem na tváři. „Dneska mi nikdo nepokazí den.“ S těmito slovy jsem vstala z postele a šla do koupelny. V zrcadle mě pozdravila zrzavá šťastná holka. Jo, takhle jsem se sama sobě líbilo. Nic mě netížilo, žádné kruhy pod očima z nevyspání, žádné vrásky z toho, co se ještě může stát.

Dobře, to, že jsem neměla sen, bylo divné, ale to je fuk. A Angelo mi taky nedodával zrovna nejlepší náladu, ale když jsem vstala tou správnou nohou, proč si kazit den? Dneska se s ním stejně neuvidím, nač se toho děsit. Zítra si s tím můžu dělat starosti, dneska si den perfektně užiju.

Táta a máma dole taky nevycházeli z údivu. Šťastně se na mě dívali. Jednak proto, že jsem byla usměvavá a rozdávala kolem sebe příjemnou energii jako už dlouho ne, a jednak taky proto, že se všechny spory vyřešily.

Přiběhla jsem k nim, objala je a ukořistila tátovu snídani.

„Hej!“ zakřičel na mě, když jsem se s tím hnala na druhou stranu domu. Smála jsem se.

„Smůla. Máš si na snídani dávat pozor, když kolem tebe chodí šelma jako já,“ zasmála jsem se přes celý dům a můj hlas zněl ozvěnou. Táta se tomu taky zasmál a už jsem slyšela cinkání nožů a talířů. Takže si dělá novou.

„Já nemyslela, že to tak rychle vzdáš,“ postavila jsem se se smutným obličejem do dveří.

„Nejsem tak rychlý ani pružný jako ty. Takže mi musí vystačit to, co mám,“ pokrčil rameny. Potom se rychle otočil a vytrhl mi talíř z ruky.

„Hej!“

„Smůla. Ty máš rychlost, já moment překvapení a finty. To získáš jenom věkem, holčičko,“ posmíval se mi a ukousnul ze svého úlovku. S plnými tvářemi jako křeček se na mě stále usmíval. Máma u toho opodál jenom nevěřícně kroutila hlavou a pokynula mi, abych si k ní došla pro snídani.

Dojedla jsem a rychle vyběhla nahoru se převléct. K dobré náladě se přece hodí barevné věci, ne? Vykoukla jsem ještě ven a zjišťovala, jaké je počasí. Nevypadalo to, že bude pršet. Skvělé.

Vzala jsem si tričko na ramínka, které jsem nepožila už dlouho. Strašně dlouho. A Amee zase bude mít o čem mluvit. Na nohy jsem si natáhla upnuté džíny stejné barvy, jako měla obloha. Zkontrolovala jsem svůj obraz v zrcadle a kývla na souhlas. Jo, tohle je ono.

Popadla jsem mikinu a tašku do ruky a běžela dolů. Nazula jsem si boty a vběhla do garáže. Dveře od auta už byly otevřené.

„Příště ale snídaně bude má,“ zašklebila jsem se na něho. Jeho oči se šibalsky rozsvítily – nemohla jsem uvěřit, že se dospělí lidé můžou chovat tak dětsky – a kolem nich se mu srolovaly vějířky vrásek díky úsměvu, který vyzýval na souboj. Jenom kývnul a nastartoval motor. Připnula jsem si pás a podívala se dopředu.

„Tak se měj, tati,“ prohodila jsem svou obvyklou větu a dala pusu tátovi. Otočila jsem se a šla na naše čekací místo.

Po chvíli se za mnou ozval hlas. Otočila jsem se, ale slunce mi zasvítilo do očí. Přesto jsem věděla po hlase, kdo to je.

„Amee, ahoj. Zase první? Nestává se to pravidlem?“

Ta jenom pokývala hlavou. „První seš tu přece vždy ty, ne?“

„Ale to už je normální,“ zasmála jsem se.

„Tak jdeme,“ zavelel Timon partě. „Nechci zažít takový stresy jako včera.“

„Já taky ne. Bylo to o fous. A stejně mě učitel napichoval na kůl před všemi,“ zasmála jsem se.

Ve škole to bylo celkem v pohodě. Teda, první hodiny se skoro nic nedělo. Jen se na mně mírně podepisovalo to delší neučení, ale rozhodla jsem se, že to doženu. Vždyť to nemůže být tak těžké. Pouze týdenní učení. A stejně jsme toho moc nebrali.

Seděla jsem na lavici a naproti mně Avi. Kecaly jsme vlastně o ničem, ale bylo to zábavné.

„Ahoj, Less,“ ozval se za mnou namyšlený klučičí hlas. Otráveně jsem se podívala jeho směrem a Avi následovala mého příkladu.

„Nazdar,“ odpověděla jsem Seyahovi. Copak si nedá pokoj? Už jednou jsem ho odmítla, dokonce jsem na něho křičela před celou třídou a uvalila mu facku. A jemu to stále nestačilo.

„Jak se máš?“

„Teď už špatně. A jestli toužíš, abych se měla líp, vypadni,“ odpálkovala jsem ho. Poslední dobou jsem v tom měla cvik. Dřív si mě kluci moc nevšímali, byla jsem ta šprtka. A ještě stále jsem. Prostě mě baví učení. A teď, po tom průšvihu v jídelně, si se mnou všichni chtěli povídat. A já neměla sílu jim vysvětlovat pořád to stejné dokola. Prostě jsem je už jenom odháněla dál od sebe. Co jiného mi zbývalo?

Vzpomněla jsem si na Angela. Včera Angelo, dneska Seyah. Ale s Angelem jsem si aspoň mohla popovídat. Aspoň trochu se mi líbil. A vlastně byl i první kluk, který mě vůbec políbil. Ale Seyah měl prostě v hlavě seno. A na hlavě taky.

„Hele, proč jsi taková?“ zeptal se.

Ignorovala jsem jeho otázku a modlila se, aby zazvonilo. Byla jsem tak šťastná, že se to jako na můj povel povedlo.

Sesedla jsem z lavice vedle Avi a Seyah se vrátil do té své. Skvěle!

„Lesio, pojď k tabuli,“ zavolala na mě učitelka hned ode dveří. Jenom jsem přikývla. Učivo jsem uměla. Možná ne jako vždy na jedničku s hvězdičkou, ale tohle mi bude stačit.

„Potom mi něco vysvětlíš,“ zašeptala ke mně Avi, když jsem si stoupla. Přikývla jsem jí na souhlas.

Došla jsem vedle katedry a otočila se směrem k učitelce. Někdy mě překvapovalo, že učitelky sedí a ti, co jsou zkoušení, stojí. Ale teď jsem se soustředila na otázky.

Ale nějak to nešlo. Před očima jsem sice měla obraz sedící učitelky, ale začínalo se tam míhat ještě něco jiného. Hlava třeštěla jako by mi do ní někdo bušil kladivem. A když to nešlo vydržet, omdlela jsem.

V duchu jsem zaúpěla. Zase to. Tentokrát to ale nebylo najednou. Možná se to začalo „lepšit“. Neomdlela jsem hned. To bylo dobré znamení. Přes to všechno ale stejně byl problém, že jsem vůbec tu… vidinu měla.

Angelo stál před naší školou. Nervózně podupával nohou. Na někoho tam čekal. A potom jsem viděla sebe. Šla jsem s naší partou ze školy a povídala si. Nezaslechla jsem o čem. Pak jsem zahlédla Angela a jemu zajiskřilo v očích a sklonil stydlivě hlavu.

„Less, Less!“ třásla se mnou Avi. Jenom jsem trochu zaskučela z bezmoci, která mi přišla nevhod. Nedokázala jsem to ovládat. Prostě se to stalo a já s tím nemohla nic udělat.

„Bolí tě něco?“ zeptal se starostlivě Seyah.

„Dej ty pracky pryč,“ prskala jsem na něho.

„Nevypadáš, že by se ti něco stalo,“ odsekl mi nazpátek.

Postavila jsem se a učitelku i ostatní ujistila, že mi nic není a sanitku opravdu volat nemusí. Netoužila jsem po ještě větší pozornost. Ta nedávná mi vážně stačila. Pan Marquez si po té příhodě mé jméno bude pamatovat ještě hodně dlouho. A ta holka z tanečních, její jméno je nepodstatné a já ho proto už zapomněla, mi nikdy nepoděkuje za to, že jsem kvůli ní omdlela a kvůli tomu jí zachránila život.

Takže se s Angelem potkám před školou? Perfektní. Zrovna s ním jsem se vidět nechtěla. Vlastně jsem ani nechtěla vědět, že přijde. Netoužila jsem po ničem, co se mi poslední dobou děje. A proč se mi to děje mi asi taky nikdo neřekne. Což je škoda, protože kdybych našla viníka, tak… Vlastně ani nevím, co bych udělala. Násilnické sklony jsem nikdy neměla. A nehodlala jsem s tím začít ani teď.

„Ani mně neřekneš, co se ti stalo?“ vyzvídala Avi, jakmile mě učitelka poslala sednout si s jedničkou. Vlastně to byla spíš jednička z milosti, protože jsme se ke zkoušení vlastně ani pořádně nedostali.

„Není co. Prostě jsem omdlela,“ vymluvila jsem se. A snažila jsem se znít velice přesvědčivě. Nikdy jsem nelhala Avi, Amee nebo Timonovi. Nedovolila jsem, abych se chovala jako ostatní. Ale až teď jsem některé plně chápala. Oni museli lhát.

Co by asi tak všichni udělali, kdybych jim řekla, že vidím budoucnost nebo minulost? Jo, jsi blázen, to by byla asi jejich nejčastější odpověď.

„Ale řekla bys mi, kdyby za tím bylo něco víc, že?“ ujišťovala se.

Přikývla jsem, protože vyslovit to naplno by bylo úplné lhaní. Takhle jsem to mohla aspoň částečně obejít. Neřekla jsem ani. Nevydala jsem ani hlásku. Prostě jsem jenom kývla. Aspoň jsem doufala, že se to nebere jako lež.

Celý zbytek dne jsem se snažila vymyslet nějaký způsob, jak se s Angelem nesetkat. Bylo to těžké, protože ze školy vedl jen jediný hlavní vchod. Možná, kdybych to vzala zadním vchodem…

Mysli, Less, mysli. Na co si pamatuješ? Nejhorší bylo, že jsem si nevzpomínala na nic. Všechno bylo zamlžené. Věděla jsem, co se stane, ale detaily se mi skryly.

Celou hodinu jsem si nad tím lámala hlavu. Dokonce, což nebylo mým zvykem, jsem nedávala pozor na hodině. Když skončila, absolutně jsem netušila, co se děje.

Nakonec jsem na to přišla. Šla jsem venku s partou. Pak jsem ho potkala. Takže stačí oddělit se od holek a Tima a bude to v pořádku. Nepotkám ho.

Tím řešením jsem se tak nadchla, že jsem celý den kolem sebe rozdávala úsměvy. Ani jsem nechápala, proč mi zrovna tohle vykouzlilo úsměv. Vždyť jsem Angela určitým způsobem měla ráda. Asi jsem na něj byla jen chvilkově naštvaná, ale měla jsem ho ráda.

Povzdechla jsem si. Ten život je tak složitý.

„Běžte napřed, doženu vás.“ Ale až budete dál od školy, dodala jsem v duchu.

„Hm, tak jo,“ pokrčili rameny a vydali se ven.

Chvilku jsem čekala. Počítala jsem sekundy, minuty, každou chvíli kontrolovala hodinky. Stále jsem si říkala, že ještě nejsou dost daleko.

Po určité době jsem už ale uznala, že by se v téhle době museli dostat od školy i pomalým krokem. Úlevně jsem si oddychla, že nepotkám Angela a mazaně se mu vyhnu. Přehodila jsem si přes rameno batoh, který se doteď válel na zemi, a vyšla ven.

Jenom jsem nevěřícně otevřela pusu. Blížili se ke mně Avi, Amee a Timon.

„Co tady děláte?“ snažila jsem se skrýt naštvání i překvapení. Jenom doufám, že se mi to povedlo. Došla jsem až k nim.

Amee pokrčila rameny. „Avi si něco zapomněla ve škole.“ Jenom jsem se plácla nešťastně do čela a povzdechla si nahlas. Takže jsem to nemohla obejít. Nepovedlo se mi obejít budoucnost. A já se tak těšila, že se mi to povede. S tou holkou v tanečních se mi to povedlo, proč ne teď?

„Less?“ Hlas Angela mě až tak moc nepřekvapil. Zato holky a Timona ano.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 10. kapitola: