OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? - 11. kapitola

14.07.2011 (11:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1020×

11. kapitola

„Less?“ Hlas Angela mě až tak moc nepřekvapil. Zato holky a Timona ano.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho trochu naštvaně, ačkoli jsem věděla, že tady bude.

„Vlastně… Mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se a natáhl ke mně ruku. Možná mě chtěl odvést někam dál od mé party. Já nechtěla, aby holky a Timon slyšeli, co se stalo. Netoužila jsem to nějak rozmazávat. Prostě mě políbil, což samo o sobě bylo celkem fajn, a řekl mi, že to prostě chtěl zkusit, že chtěl zkusit, jestli nejsem ledová královna. To už tak moc super nebylo. Ale nechápu, co je tam tom k řešení, že si se mnou chce promluvit. Je to jenom další namyšlený kluk a tečka.

Kluk, který se mi trochu líbí a ve kterého jsem vkládala svoje naděje. Ze začátku se mi zdál skvělý, potřeboval prostě jenom naučit své pohyby pořádně koordinovat a nějak zvládnout techniku. A pak se z něho vyloupl tenhle úžasnej kluk, než všechno pokazil.

„Time, holky, zřejmě se uvidíme až zítra. Mějte se,“ rozloučila jsem se s nimi a s nepříjemným obličejem jsem se otočila na Angela. Poodešla jsem s ním bokem, dala si ruce v bok a čekala, co z něho vyleze.

„Chtěl jsem se ti omluvit za to, co jsem řekl. Možná jsem to trochu přepískl. A chtěl bych, aby to všechno bylo zase dobré. Třeba bychom mohli být aspoň kmoši, ne?“ Při svém proslovu si roztřeseně mnul ruce a snažil se nekoktat. Dařilo se mu to, ale já se stejně v mysli válela smíchy po podlaze. Vypadal u toho tak roztomile.

Můj problém spočíval v tom, že jsem měla chuť mu říct, že mu to odpouštím, bez jakýchkoli následků, které by z toho mohly pro něho plynout. Prostě mu odpustit, jen tak.

„Prosím?“ dodal ještě a já protočila očima a pokrčila rameny.

„Fajn, ale už nic takového nechci slyšet. Nic, co by aspoň trochu připomínalo, že jsem chtěl ostatním dokázat nebo tak nějak, jasný?“ diktovala jsem si podmínky.

Jeho tvář se rozjasnila jako nově vyměněná žárovka, ale ihned ho změnil na neviňátko. „Jo, a budeš mě stále učit?“

„To si ještě rozmyslím,“ zažertovala jsem. „Neboj, jasně, ráda,“ usmála jsem se ihned a koukala, jak je šťastný. Kdo ví, proč se mi to strašně zamlouvalo.

„Raději už půjdu,“ řekl nervózně po chvilce ticha a chvíli stál. Taky jsem znervózněla.

„Jasně, ahoj. Tak na baletu.“

Angelo odešel a já už jenom čekala na tátu. Přijel o chvíli později a já nastoupila. Takže se to nezdálo zase tak špatné, že za mnou Angelo přišel. Myslela jsem si, že to bude katastrofa, že se třeba pohádáme nebo se ani neomluví a řekne, že to všechno myslel vážně. Ale tohle jsem dokonce ani od něho nečekala.

„Jak bylo dneska ve škole?“ zeptal se mě táta, když jsem si zapnula pás a on se rozjel.

„Skvěle.“ Zamlčela jsem ovšem to, že jsem měla zase nějaký sen o budoucnosti. Vlastně zatím nevěděl ani o jednom.

„Co kdybychom dneska někam zašli? Třeba na bazén?“ zeptal se táta a stále se upřeně díval před sebe na cestu.

„Jasně. Vezmeme mámu. Dlouho jsme spolu nikam nezašli,“ usmála jsem se na něho.

Konečně jsme tady, radovala jsem se v duchu, když jsem stála na kraji bazénu a v ruce držela osušku. Rozhlížela jsem se všude kolem a mapovala si celou budovu. Cestou jsem se tak strašně moc radovala a nemohla se dočkat. Máma s tátou mě stále okřikovali, že se mám uklidnit, ale mně to nějak nešlo. Možná to nešlo kvůli radosti, možná kvůli něčemu jinému.

Táhla jsem mámu a tátu k nějakému volnému místu a než se oni pořádně usadili, byla jsem pryč.

Běžela jsem k nějakému bazénu a vybírala si, odkud tam skočím. Bude mi stačit kraj, nebo si raději zajdu na skokánek? Nakonec jsem do vody skočila prostě z toho místa, kde to bylo nejblíže, kde jsem právě stála. Na co se zdržovat?

Ve vodě se mi strašně líbilo. Plavala jsem sem a tam, dělala různé blbosti, potápěla se a všechno, na co jsem jenom pomyslela. Byla to sranda trochu vypnout. Nemusela jsem vzpomínat na ty divné sny a předtuchy, nebo co to vůbec bylo. Na to, co všechno mi to způsobilo. Nějaké problémy ve škole, zvýšený zájem o mou osobu jak tam, tak v baletu. Ačkoli jsem zachránila jeden život, což se mi taky líbilo. Cítila jsem se velice příjemně, když jsem zašla za tou holkou a zavolala si ji k sobě, jakože se s ní chci mluvit. Přišla sice neochotně, ale nemusela potom jet do nemocnice s rozbitou hlavou. Ani mi nevadilo, že mi za to nepoděkovala. Hlavní je, že stále žije.

Všechno jsem teď vytěsnila ze své hlavy a prostě plavala a blbla.

Plavalo se mi dobře, protože tady nebylo moc lidí. Většina asi trávila čas se svými rodinami. Jenže o to víc místa jsem měla sama pro sebe.

Když jsem byla zrovna v polovině tempa, nějak se mi začínal zamlžovat zrak. Protřela jsem si oči, protože to vypadalo, že se mi do nich dostala voda nebo tak nějak. Jenže nikdy to nebylo takové. Pak jsem pochopila.

Zase jsem měla jeden z těch svých snů. Začínal normálně. Prostě jsem jenom přestala vidět normální svět a viděla ten, který ta vidina chtěla. Byla jsem ale stále na bazéně, jen trošku jinde, než jsem se právě nacházela.

Když mi došlo, že je to jen další sen, snažila jsem se co nejrychleji plavat ke kraji, abych se mohla něčeho chytit. Ve škole se mi sice povedlo být při vědomí delší dobu, ale nechtěla jsem na to teď sázet svůj život. Vždyť jsem uprostřed bazénu a můžu se utopit, jestli zase ztratím vědomí.

Nějaký malý kluk blbnul ve vodě a cákal kolem sebe. Ale byl sám, rodiče ho nehlídali. Možná si někde odběhli, nebo tak, a ten kluk se začal topit. Sice měl kolem sebe kruh, ale šil sebou tak moc, že se převrátil. Začal kašlat vodu, topil se a já mu nemohla nijak pomoct, protože jsem sama cítila, jak se topím. V polovině té vidiny jsem zase začala ztrácet vědomí a sklouzávala pod vodu. Snažila jsem se ještě z posledních sil nějak se dostat na kraj, ale absolutně jsem netušila, jakým směrem plavu nebo jestli se vůbec pohybuju z místa. Jakmile vidina skončila, už jsem o sobě nevěděla. Všude byla tma a já nic necítila. Doufala jsem, že aspoň ten kluk je v pořádku.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 11. kapitola: