Tanec, nebo sny? - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tady druhá kapitolka. Je sice o ničem, ale snad se bude líbit. Příště se pokusím to udělat zajímavější a taky dřív to napsat.
Les jde první den do školy, kde potkává svou partičku. Potom jde na balet, kde se potká se svou trenérkou, se kterou si rozumí. Pak jede domů, navčeří se a jde spát. No jo, prostě tak nějak normální den. Ale už se něco začíná dít, tak se mi snad povede Vás zaujmout a navdnadit na další kapitolku a pro zanechání komentářů. Moc bych za ně byla ráda.
blotik

18.05.2010 (16:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 896×

2. kapitola

Ráno jsem se probudila odpočatá, v rámci možností. Sny jsem neměla, bezesná noc je super. Hlavně, když se potřebujete vyspat.

Vstala jsem a šla se do koupelny trochu probudit. Studená voda na obličeji udělá svoje. Okamžitě jsem se probudila. Umyla jsem si zuby a sešla dolů. Mamka už byla dole a dělala sobě i mně snídani.

„Ahoj, mami. Jak si se vyspala?“ zeptala jsem se s radostí v hlase.

„Celkem dobře, holčičko. Co ty?“ zeptala se mě a koukala na mě, jako na blázna.

„Skvěle. Moc se dneska těším,“ zasnila jsem se.

„Tak dobře, ty snílku. Pojď se nasnídat. Táta tě potom odveze do školy,“ oznámila mi a hodila na stůl jídlo.

„Děkuju,“ řekla jsem a dala ji pusu na tvář.

„Nemáš zač, holčičko.“ Bylo až s podivem, jak jsme si rozuměli. V naší rodině jsme se hádali málokdy. Když už, tak jenom blbosti, maličkosti. Žádné závažné věci se nikdy neřešili. Nikdy to nebyla potřeba.

Když jsem dojedla, šla jsem se obléknout. Vzala jsem si rifle a hnědé třičko.

„Zlato, táta už čeká,“ zakřičela na mě ze zdola máma, když jsem dlouho nešla. Podívala jsem se ještě na dlaně… Už se to hojilo. Dneska jdu po škole na ten balet, tak jsem zvědavá, co mi na to řeknou. Asi nebudou moc nadšení. Ani za to koleno, ale to jsem teď naštěstí neviděla.

„Tak jedeme?“ zeptal se táta. Já jsem jenom kývla, ale auto nic. Podívala jsem se na tátu, abych zjistila, co se děje. Táta se na mě díval přísným pohledem a odmítal nastartovat.

„No jo, vždyť už si ten pás zapínám,“ protočila jsem očima. Vždycky, když jedu s ním, musím mít zapnuté pásy, jinak by nikam nejel. On už si je zapíná automaticky, ale já je nemám ráda. Brání ve volnosti. To, když jsem řekla tátovi, tak mi začal říkat, jak by mi, kdybych nebyla zapásaná, nebránilo nic ve volnosti proletět oknem. Jeho přednášky jsem někdy opravdu nepotřebovala slyšet, ale je to můj táta, tak co mám dělat?

„Tak…“ řekl táta po chvíli ticha.

„Tak?“ zeptala jsem se. Absolutně jsem netušila, na co naráží.

„Jak se těšíš do školy?“ vymáčkl se konečně.

„Tati,“ vzdychla jsem.

„Co?“ ublíženě se na mě podíval.

„Vždyť ty víš, jak moc se do školy těším. Proč se mě potom ptáš?“

„Aha, promiň,“ omluvil se a pak už jsme celou cestu nepromluvili.

„Vystupovat,“ zavelel táta.

„Tak ahoj, tati. Měj se a pozdravuj mámu, jestli ji uvidíš dřív, než já.“ Tohle byla hra. Vždy viděl mámu dřív, než já. Jezdil totiž ještě potom domů, aby si vzal pár věcí do práce. Sebou je tahat nechtěl a stejně měl ještě tak hodinu čas, když po mém odvozu přijel domů.

Obešla jsem auto a vlepila na tvář tátovi pusu. Asi to je dětinské, ale mně to nevadí. Lepší, než se chovat jako namachrovanej týpek. O mnohem lepší.

„Měj se, Less. Pěkný první den,“ popřál mi.

„Jo, tati. Nezapomeň mě potom, prosím, vyzvednout z baletu,“ požádala jsem ho. Přece jenom byly prázdniny a už si na to táta určitě odvykl. Tréninky jsem měla 4x týdně. Ale klidně bych je měla každý den. Tanec miluju, nevadilo by mi to.

„Na svou dcerku nezapomenu, neboj, Less,“ ujistil mě táta. Miluju ho.

První den po prázdninách ve škole. Nadechla jsem se a pocítila vůni školy. Asi to přeháním, ale byla jsem ráda, že jsem tady. Moc jsem se těšila na ty moje tři dušičky. Moje nejlepší kamarády.

„Less, tady jsi,“ řekl mi někdo za zády. Pomalu jsem se otočila, aby to bylo dramatičtější. Amee. Když jsem se otočila a podívala se na ní, tak se usmála a vběhla mi do náruče. Po dvou měsících budeme zase kompletní. Naše partička čtyř. Celé dva měsíce jsem jí neviděla, ani jsem s ní nemluvila, nebo tak. Ona byla v Chorvatsku na dovolené. Celé dva měsíce. Teď byla úplně opálená.

„Teda Am, ty jsi kočka,“ pochválila jsem jí. Její modré oči se jí ke krásně opálené pokožce hodily snad ještě víc, jestli to ovšem bylo možné. Ona mě pustila z objetí a podívala se na mě.

„A ty jsi zase nikde nebyla, co?“ zeptala se smutně.

„Ale byla, jen se to na mě neprojevilo, jako na tobě.“

„Holky!“ zapištěl další hlásek. Avi.

„Avi, jsem tak ráda, že tě vidím,“ zakřičela Am, a běžela ji taky obejmout. Jak jsem říkala, nedají bez sebe ani ránu. Avi nebyla tak moc opálená. Nikde u moře nebyla, a tady se člověk moc neopálí, takže se ani nedivím.

„Musíme si dneska všechno povykládat. Jaké byly prázdniny, co jste dělaly a takové blbiny,“ hned se pustila do hovoru Avi.

„A proč to chceš vědět, když to jsou blbiny?“ zasmála jsem se.

„Ty víš, jak to myslím,“ zakroutila očima a rozesmála se se mnou. Asi na nás všichni, kteří nebyli v budově školy, koukali a divili se, jak takové blázny můžou pustit z ústavu. No, jejich smůla. Ať se dívají.

Po chvíli štěbetání nám na ramena zaklepala něčí snědá ruka. Timon.

„Time, dobře, že deš. Teď jsme komplet,“ zaradovala se Avi.

„Právě proto jsem tady,“ zasmál se. Když jsme byli v naší partě, nikdo se nestyděl. Už jsme se dobře znali a věděli, že si můžeme věřit. Na co tajnosti? Na co stud?

„Nepůjdeme raději?“ zeptala jsem se. Mělo za chvíli zvonit a já nechtěla přijít první den pozdě.

„To je už tak moc hodin? To to utíká,“ zakroutila hlavou Amee.

„U nás to utíká vždy, to nevíš, Am?“ zeptala jsem se.

„Tak raději jdeme,“ přidal se do našeho rozhovoru „pojďte do školy“ Timon.

Všichni jsme šli do školy, ale to nám nezabránilo v našem povídání. Naštěstí jsme všichni měli stejnou třídu, takže jsme se nemuseli rozdělovat. Naše parta byla kompletní. A ne. Nelezli jsme si krkem. Byli jsme prostě sehraný tým.

Já jsem seděla s Timonem a Avi s Amee. No jo, sestřičky by nemohly sedět bez sebe. Ty dvě měly snad ještě větší pouto mezi sebou, než celá naše parta dohromady. Měli si toho povídat ještě víc, než my. A mě s Timem sedět nevadilo.

„Už by mohli přejít k něčemu závažnějšímu,“ pošeptal mi Timon. No jo, teď se v rozhlase řešilo, jak se správně dodržují hygienické pravidla. Že si máme po záchodě umýt ruce atd. To bylo hlavně pro prvňáky, ale my to poslouchat taky museli. Škola měla totiž i první, i druhý stupeň.

„To mohli,“ zasmála jsem se. Naštěstí ne dost hlasitě, aby to učitel slyšel. Byl to náš třídní. Takový protivný, plešatý, starý chlap. Nebyl nic moc.

Celou doby, kdy byly přestávky, jsme si jenom povídali, jak bylo o prázdninách. Amee toho měla nejvíc na vykládání. Byla nejdál a taky v krásné zemi. Chorvatsko… Kdo tam nebyl, nebude se mnou souhlasit. Já jsem tam byla, jednou. Jenom jednou jedinkrát jsem měla možnost tam být aspoň na tři dny. A na ten zážitek nezapomenu. Tak krásné moře. Neměla jsem slov.

Po škole jsem šla na zmrzlinu s mými dušičkami. Tak chodíme vždycky první den. Zajdeme si ne zmrzlinu a dopovídáme si novinky, které jsme ve škole nestihly. Moc přestávek není, když je to první den, a ani se moc neučíme, takže přes hodinu taky není moc času.

„Tak, povykládej, jak ses teda měla v tom Chorvatsku,“ pobídla Avi Am.

„Bylo to tam skvělý. Celé dny jsem se opalovala nebo koupala a myslela na vás. Jsem ráda, že jsem už zpátky u vás. Asi bych to tam déle nepřežila. Ale byli tam milí lidé…“ Am začala zase vyprávět a já jsem se do jejího vyprávění, jako vždy, zase vžila. Ona totiž vypráví tak poutavě. Dokonce i z nějaké nezáživné akce udělá tu nejsuprovější akci, jako byste mohli zažít. Nechápu, jak to dělá, ale jsem za to ráda. S ní se člověk nikdy nenudí.

„Páni, tak to teda muselo být vzrůšo,“ okomentovala jeden příběh Av.

„Dobrý den, co si dáte?“ přišla nějaká číšnice a zrovna uprostřed zajímavého příběhu.

„Dobrý den. Já bych si dal čokoládovou zmrzlinu,“ řekl slušně Tim.

„Já si dám citronovou,“ požádala Am.

„Já pomerančovou,“ ozvala se Avi.

„A já si dám třeba borůvkovou,“ dokončila jsem. Číšnice si to všechno zapsala a odešla. Am pokračovala. Bylo to velice zajímavé. Ta pointa mě ale dostala. Všichni jsem se tam, včetně Am, začali smát jako pominutí. Lidé okolo si nás měřili podivným pohledem typu: ‚To jsou blázni, nebo co?‘, ale my si jich nevšímali.

Po chvíli přišla ta číšnice, podala nám naši zmrzlinu, popřála dobrou chuť a odešla. Byla milá.

Po zmrzlině jsem se rozloučila s mojí partou a šla na balet. Kamarády tam nemám. Na co? Na baletu se tancuje, nepovídá. A ani nikoho nepotřebuju. Moje tři dušičky mi stačí. Můžu si s nimi popovídat o všem.

„Ahoj, Less,“ pozdravila mě moje trenérka.

„Dobrý den, trenérko,“ pozdravila jsem zpátky.

„Kolikrát jsem ti už říkala, Less, že mě máš oslovovat jménem,“ řekla naoko nazlobeně.

„Promiň, Iris. Přes ty prázdniny jsem na to zapomněla,“ bránila jsem se se smíchem.

„Dobře, odpustím ti to. Běž se převléknout. Trénink za chvíli začne,“ upozornila mě a já se šla převléknout. Na převlečení jsem měla bílé piškoty a tmavě modrý dres.

Začali jsme přivítáním nových baletek, dokonce jednoho baleťáka, potom rozcvičkou a nějakými těmi cviky.

Po baletu jsem se rozloučila s Iris, která se o mě strachovala, kvůli odřeninám, které byly v dresu vidět, a čekala na tátu. Měl by co nejdříve přijet. Snad na mě nezapomněl, i když na mě nezapomněl snad ještě nikdy.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem, když jsem nastoupila do auta. Čekala jsem sice déle, ale nezapomněl. To je dobře.

„Ahoj, Less. Jak bylo první den ve škole a v baletu?“ zeptal se.

„Dobře. Popovídala jsem si s Amee, Avi a Timonem. Zašli jsme na zmrzku. To už ale víš, ne?“

„Vím,“ přitakal.

„Tak proč se ptáš?“ zeptal jsem se se smíchem.

„Ani nevím,“ pokrčil rameny a dál se věnoval řízení.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem, když jsme s tátou vstoupili do domu.

„Ahoj,“ zakřičela na mě z kuchyně. No jo, zase vaří.

„Krásně to voní,“ pochválila jsem mámu.

Když jsme dovečeřeli, šla jsem se osprchovat. Voda byla příjemná. Pak jsem jenom popřála mámě a tátovi dobrou noc a šla spát. Moje sny byli divné. Asi zase pracuje moje fantazie.

≤ Shrnutí ≥

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování