Tanec, nebo sny? - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tady po hoooodně dlouhé době daší dílek. Je stále tak nějak o ničem, ovšem už se tady začíná něco dít. Na baletu se pro Less nestane zrovna dobrá věc, i když každý by to mohl vidět jinak.

Tento dílek tady je jen díky maky21. Moc děkuju za komentář a za mé probuzení. Teď na tuto povídku zapomínat nebudu a budu ji psát stejně, jako na stmivani.eu. Děkuju a přeji hezké počtení. blotik

08.10.2010 (17:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1130×

3. kapitola

Ráno jsem se probudila a moc odpočatá nebyla. V noci mi ty sny daly zabrat. Zdálo se mi, že budeme psát nečekanou písemku. Sice by to zrovna mně nevadilo, protože jsem se na všechno učivo z loňska už podívala, abych nic nezapomněla, ale Amy a Avi byly zakecané a učivo moc neuměly. Po písemce jsme se sešliy naše čtyřka, a holky si postěžovaly.

Šla jsem do koupelny se umýt. Podívala jsem se do zrcadla, ale dnešní odraz se mi moc nelíbil. Mírné kruhy pod očima se na mě smály a to se mi nelíbilo. Nikdy jsem kruhy pod očima neměla.

Pustila jsem vodu a opláchla se ledovou vodou, abych aspoň trochu ty nechtěné kamarádky odehnala. Trochu to mohlo, i když ne moc. Ale co. Jednou za čas si to snad dovolit můžu.

„Snídani máš na stole, broučku,“ oznámila mi máma, když jsem vešla do kuchyně.

„Jasně,“ kývla jsem jí nazpátek a sedla si ke stolu. Snídaně vypadala dobře. Na talíři ležely dva chleby s marmeládou. S chutí jsem se do nich zakousla, a když už po nich zbyly jenom drobky, zašla jsem si ještě do kuchyně pro něco na zapití. Našla jsem džus, tak jsem si ho nalila do sklenky a vyžuňkla najednou. Byl dobrý. Studený, ale dobrý.

Zase mě táta odvezl do školy a já se s ním rozloučila typickým „Ahoj, a pozdravuj mámu, jestli ji uvidíš dříve, než já“. Zase jsem mu vlepila pusu na tvář a šla čekat někde na kraj na své přátele.

Moc dlouho jsem čekat nemusela, protože se (jako vždy) přiřítila jako první Amee.

„Ahoj, jak se máš?“ zeptala se mě. Byla to většinou první otázka, ale mi na ní neodpovídali. Bylo to automatické.

„Co jsi včera dělala, kromě pokecu s tím tvým?“ zeptala jsem se Amee.

„Pokec s tím mým,“ zasmála se.

„Aha, to jsem nečekala,“ zasmála jsem se spolu s ní.

„Zase řešíte Petera?“ zeptal se někdo za našimi zády. Timon.

„Jasně, koho jiného,“ zasmály jsme se dohromady.

„To jsem čekal,“ pokrčil rameny.

„Týjo, všimli jste si?“ zeptala se znenadání Amee.

„Co?“ vyhrkli jsme s Timonem najendou.

„My čekáme na Av, ne na tebe,“ kývla hlavou k Timonovi.

„To je fakt. To se stává fakt jenom někdy,“ pokýval Timon.

„Ale zas tak dlouho ne mě nečekáte, ne?“ dodal.

„Neboj, jenom tak půl hodiny,“ škádlila ho Amee.

„Už se řítí,“ odbočil od tématu Timon.

„Avi, co že dneska tak pozdě?“ zeptala jsem se jí.

„No, nějak mi nezvonil budík. A když mě vzbudila máma, zjistila jsem, že se povaluje rozbitý na zemi. Prostě jsem zaspala,“ řekla naštvaně.

„Neboj, o tolik zas ne. Vždyť ještě škola nezačla. A kdo ti ho rozbil?“ zeptala jsem se.

„Podezřívám Micku,“ protočila očima.

„Micka,“ shrnuli jsme všichni tři najednou. Chápejte, to je Avinin kocour. Ale kdysi ho pojmenovala kočičím jménem, a když se dozvěděla, že je to kocour (byla tehdy menší, když mu to jméno dala), už se jí to nechtělo měnit. Říkejte třeba svému bráchovi jménem, když zjistíte, že není váš vlastní. Taky by se vám to nechtělo měnit. A navíc by to bylo divné. Prostě ho nechala pojmenovaného po kočce.

Jedli jsme a povídali si. Když jsme se rozcházeli, popřáli jsme si hodně štěstí a žádné písemky. Teď jsem měla hodinu bez Timona, pouze s Avi a Amee. Dějepis. Holky ho moc nemusely, ale já jsem ho milovala. No, asi jako všechny ostatní předměty. Dějepis byl o tom, co se stalo. O důležitých lidech, kteří změnili naši přítomnost. A stejní lidé můžou změnit i naši budoucnost.

Stejně je ten dějepis zajímavý, jak hodně věcí se dozvíme, i když toho není moc, co po určitých částech minulosti zůstalo.

Sedla jsem si do prázdné lavice, jako vždy v tuto hodinu, a čekala na příchod učitele. Někdo by si mohl myslet, že jenom podlézám učitelovi, ale já prostě chci mít aspoň nějaké věci dokonalé. Takže jsem měla věci na hodinu srovnané v rohu lavice.

Učitel přišel za minutu a všichni se postavili. Ten nepříjemný zvuk vrzajících židlí jsem ignorovala. Nikdo se nenaučil postavit se potichu. Zabilo by je, kdyby to aspoň zkusili.

Učitel pokynul, ať si sedneme, a spolu s jeho gestem se ozval šum šepotu. Amee a Avi si to nenechaly ujít. Musely si popovídat i v hodině. Jinak by se nudili. No jo. A dvojčata to samé. Akorát že tohle nebyly mé kamarádky. Ale o tom později. Měla jsem totiž divný pocit, že vím, co se teď stane. A následující slova plynoucí z učitelových úst mě o tom jenom přesvědčily.

„Tak, teď si napíšeme písemku z dvacátých let dvacátého století,“ oznámil nám se zákeřným úsměvem. Jak to, že mi tohle přišlo tak povědomé?

Všichni nesouhlasně zahučeli, ale profesor je odbyl s tím, že si na začátku školního roku musí prověřit naše schopnosti. Bohužel pro ně, v pohodě pro mě.

Při testu bylo slyšet šuškání a učitel musel každou chvíli napínat spolužáky, aby si neradili. Já jsem měla test za chvíli, byl lehký. Nic jednoduššího nám ani dát nemohl. No, musím říct, že to byl můj názor. Pro ostatní to byl příšerně těžký, nespravedlivý a neohlášený test, na který se prostě nemohli připravit.

„Konec. Váš čas vypršel. Vysbírejte písemky ze zadu a přineste mi je sem. Ještě v hodině je opravím a oznámkuju. Mezitím udělejte cvičení pět na straně osm,“ rozkázal, zasedl ke stolu a potutelně se usmíval nad většinou písemek. Hodně škrtal a psal velké číslice. Tušila jsem, co to bude.

Odtrhla jsem oči od učitele a soustředila se na cvičení.

Po chvíli se učitel zvedl a požádal o klid. Diktoval známky.

„Lesia Hoag, jedna. Výborná práce,“ pochválil mě a diktoval dál. Hned po mně byla Amee.

„Amee Lee, čtyři.“ Žádný komentář k tomu nepřidal. Amee jenom v lavici vzdychla a začal si stěžovat Avi. Podle jejího výrazu na tom nebude o moc lépe.

Po chvíli se dostal i k Avi. „Avi Wilson, pět.“ A jéje, z toho nebude moc nadšená. A jak to tak vidím, tahle písemka bude tématem přestávky číslo jedna.

Zkontrolovali jsme si cvičení, které nám zadal, a potom si zapsali učivo, které diktoval. Avi a Amee poslouchaly učitele, ale přitom stihly brebentit o přepadové písemce.

Hodina skončila a učitel odešel ze třídy. Holky si pomalu balily věci do tašky a zvedaly se přímo s umučeným pohledem.

„… den a koule. Chápeš to? Mamka nebude mít radost. Navíc to byla úplně nefér písemka. Je teprve druhý den.“ Zaslechla jsem ještě rozhovor, když jsem k holkám přicházela.

„Co se stalo? Jak to, že máte takovýhle známky?“ ptala jsem se zvědavě.

„Hele, Less, já nejsem taková jako ty. Já se neučím každý den. Prostě to nechápu a neumím,“ vyjela na mě trochu Amee.

„Hele, klid. Tak to byl jenom první čtverec. To si zlepšíš, ne?“ zeptala jsem se jí.

„No jo…“ zahučela.

Potom jsme potkaly Timona a holky začaly řešit, jaké zákeřné otázky učitel dával na ten test. Já jsem se jenom potutelně smála a Timon se na mě díval a začal se taky usmívat.

Potom, co holky řekly pár vět, jsem zkameněla. Měla jsem pocit deja vù. Tohle mi přišlo strašně povědomé. Už jsem to viděla a slyšela. Ale kde? To jsem si za živého boha nemohla vzpomenout.

„Less? Jsi na příjmu?“ zeptal se Timon a mával mi před obličejem opálenou rukou.

„Co?“ zeptala jsem se konsternovaně.

„Já jen, že tady na tebe tak minutu mluvíme a ty nic. Navíc za chvíli bude zvonit,“ odpověděl mi na otázku.

„Aha, jasně. Tak jdem,“ zavelela jsem a šli jsme. Pustila jsem to z hlavy. Na co mi to tam bude strašit?

Celý den už byl v pohodě. Sice ještě holky řešili tu písemku, nevím, proč se na to prostě nevykašlaly a nepřešly to, ale jinak bylo všechno v pohodě.

Po škole jsem zase šla na balet. Těšila jsem se na hudbu, na kterou budeme tancovat, a na Iris. Perfektně se s ní povídá a umí moc dobře učit.

„Ahoj, Iris,“ pozdravila jsem trenérku.

„Ahoj, Less,“ pozdravila nazpátek a pokynula mi hlavu k místnosti, kde jsem se měla jít převléct. Už tam byly nějaké holky. Přes to, že je znám asi tak 3 roky, jsem tady sice déle, ale to není vůbec podstatné, nebavím se s nimi a skoro ani neznám jejich jména. Prostě se jenom soustředím na tanec, na hudbu a na pohyby, které se učíme, a to je vše, co zvládám. Nic jiného.

Tancovali jsme a já si všimla toho kluka, který tady byl nový. Byl celkem dobrý. Teda, měl ladné pohyby, ale nešlo mu to. Stále padal, pletly se mi kroky… O štěstí nováčka asi jeho nohy neslyšely. Měl holt smůlu. To se stává.

Když naše hodina skončila, ještě jsem v sále zůstala, abych si mohla ještě něco procvičit a v zrcadle, která mimochodem byla po celém sále, takže každý viděl na každého, jsem zpozorovala, jak ten nový kluk jde za Iris. Bavili se spolu o něčem, co jsem neslyšela přes hudbu. No a co? Cizí hovory se poslouchat nemají. I když jsem měla pocit, že se ten rozhovor týká z části mě.

Nechala jsem to plavat a dál zkoušela jednu figuru, kterou jsem potřebovala dopilovat do poslední chybičky.

Po chvíli jsem zpozorovala pohyb za sebou. Šla ke mně Iris s tím novým klukem.

„Less?“ oslovila mě Iris.

„Ano, trenérko? Teda Iris?“ Je to strašné. Není mým zvykem tykat starším lidem. I když Iris znám celkem dlouho, konkrétně pět let, prostě ji Iris dokážu říkat pouze v myšlenkách. Je to zvyk. A ten se těžko mění.

„Představuji ti Angela,“ ukázala na toho nového kluka.

„Čau,“ kývla jsem mu na pozdrav. On opětoval pozdravení.

„Víš, je tady nový, jak sis určitě všimla,“ začala a já jenom kývla na souhlas, „a zkrátka mu nejde technika. Ale toho sis možná taky všimla. Chtěla bych tě poprosit, jestli bys mu nemohla pomáhat. Dávat mu soukromé lekce. Jsi tady nejlepší a nezkušenější,“ představila mi svůj návrh.

„Byl bych ti moc vděčnej,“ dodal na důkaz pravdivosti jejích slov.

„Iris…“ vzdychla jsem. Já nemám moc času. Učím se, tančím, učím se, tančím. To je náplň mého dne. A vlastně i celého mého života. A na nějakého Angela mi nezbývá čas. Bohužel, Iris by to potěšilo a ten kluk vlastně nemůže za to, že mu to nejde. Asi to budu muset zvážit. Jenže kdy si na něj mám udělat čas? Po škole jdu ihned na balet a vracím se večer.

„No tak. Třeba aspoň hodinu. Po trénicích. Nechala bych ti tenhle sál. Klidně bych ti nachystala hudbu. Vždyť ti to ni neudělá, jenom se ještě vycvičíš,“ argumentovala rychle, jakmile viděla v mých očích zakolísání.

Bohužel, měla pravdu, že bych si akorát všechno ještě procvičila. Jenomže nevím, jak by to bylo s odvozem. Jak bych t vysvětlila tátovi? A taky by mě zajímalo, proč se o Angela tak moc zajímá. Proč se ho zastává a proč chce, aby se zlepšil. Možná na to časem přijdu, ale to vyžaduje, abych ho „učila“.

„Tak jo,“ souhlasila jsem s povzdechem. Podívala jsem se na Angela a viděla štěstí v jeho očích.

„Děkuju mockrát,“ poděkoval a jeho úsměv říkal za všechno.

„No, co takhle pondělky, středy a pátky? Po trénincích?“ nabídla jsem mu.

„Jsem pro. Já jsem schopnej přijít kdykoli. Pro mě to není žádnej problém,“ přikývl hned.

„Jasně. Takže, domluveno. Pondělí, středa a pátek, hodina. Iris, Angelo, musím jít,“ rozloučila jsem se a šla se převléknout. Potom jsem zdrhala ven, abych nenechala tátu čekat.

Mé pocity z Angela?

Vypadal, jako vlez-do-prdelka. Byl až moc nadšený ze všeho, co jsem navrhla, na všechno kývnul, se vším souhlasil. Na všechny se smál. Prostě jako svatý. Jako jeho jméno. Nevím, jaký je doopravdy a jak se chová jinde, ale takhle se mi teda moc nezamlouval. Byl… divný. Snad aspoň tančit bude dobře. Uvidíme. Můj první dojem z něho prostě nebyl dobrý. A „učení“ se mi nelíbí už teď, v počátcích. Prostě to pro mě bude peklo, ale zároveň ráj, protože budu tančit ještě o hodinu déle.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem tátu, když jsem se posadila na sedadlo a připoutala se. Táta vyjel a pozdravil mě. Ptal se mě, co jsem dneska dělala ve škole a co v baletu.

Povídala jsem mu o celé škole, ale jakmile jsem začala o písemce, zase jsem si vzpomněla na ten pocit deja vù. Pomalu jsem utichala ve vypravování, protože jsem čím dál tím víc přemýšlela nad tím pocitem. Nad těmi slovy, která se v mém životě opakovala.

Doma jsem si udělala úkoly, najedla se, osprchovala, umyla si zuby a šla si lehnout. Předtím jsem však dala mámě a tátovi pusu na dobrou noc (já vím, je to dětinské, ale nemůžu si pomoct) a šla do postele. Jakmile jsem usínala, dávno jsem zapomněla na to, co mě dneska již dvakrát zaměstnalo.

Sen se mi ovšem zase zdál až moc živý.

≤ Shrnutí ≥

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování