Tanec, nebo sny? - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak jo. Je tady další, v pořadí již čtvrtá, kapitolka.Trochu jsem se tady vyblbla. No, prostě tomu začínám přicházet na chuť. I když to skoro nikdo nečte.
Přeju hezké čtení. blotik
A aby to bylo zajímavé, dílek se jmenuje Bitva. :D

17.10.2010 (15:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2702×

4. kapitola

Ze snu jsem sebou určitě házela. Ten sen byl tak živý. Tancovala jsem na nádhernou hudbu. Bylo to ve známém prostředí. Bylo to v sále, kde jsme trénovali. Tam, kde jsem měla Angela cvičit. Bylo to divné, ale hudba byla přesně podle mého gusta a zdálo se mi, že nějaká taková hudba se mi rýsovala v hlavě, když jsem už byla donucena do jeho trénování. Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, ale co. Kamarádit se s ním nemusím. Stačí, když ho budu cvičit. Povídat si s ním o důvěrnostech taky nemusím, nikdo mě do toho nenutí, navíc na to mám Amee, Avi a Timona.

Potom jsem ho pochválila. Kam já na ty sny chodím? Proč bych ho chválila? Neznám ho, nemám ho ráda už jenom z principu a nevím, proč by to mělo být jinak i ve snech. Ty mé sny jsou opravdu pomatené.

Ráno jsem se probudila a šla se vzbudit do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a nemohla věřit svým očím. Vypadalo to, že jsem opravdu ten sen prožívala doslova. Mé vlasy se asi už dlouhou dobu nepotkaly s kartáčem. Aspoň rok.

Rychle jsem vzala kartáč a snažila se napravit vzniklou škodu. Nebylo to nic jednoduchého a chomáče zašmodrchaných vlasů mi zůstávaly na kartáči.

„Au!“ ulevila jsem si po jednom bolestivém tempu. Vzala jsem všechny vlasy do dlaně a přejížděla nejdříve přes konečky. Hodnou chvíli trvalo, než se dalo kartáčem hladce sklouznout. Potom jsem dlaň rozevřela a vlasy už česala normálně. Už to tak moc nebolelo.

Jakmile jsem byla hotová, vytrhala jsem z kartáče vlasy a běžela dolů. Už tak jsem se dost zdržela. Dneska jsem do sebe tu snídani hodila tak rychle, že jsem ji skoro ani neochutnala.

„Nehltej tak,“ napomenula mě mírně máma.

„Nestíhám,“ zamumlala jsem na ni.

Když byla snídaně ve mně, rychle jsem ještě běžela nahoru, vzala si věci a seběhla dolů.

„Jedeme?“ zeptala jsem se táty.

„Takhle?“ prohlédnul si mě se zdvihnutým obočím. Následovala jsem jeho pohledu a prohlédla se odshora dolů. Sakra. Proč já musím mít takový pech? Připitomělý sen a ještě jdu do školy v pyžamu.

„No nazdar. Už běžím. Jsem tady za minutku.“ Klusala jsem nahoru a snažila se popadnout dech. Proč jsem měla ten pitomý sen, jehož následky mi zabraly tolik času. Do pokoje jsem vtrhla jako hurikán, batoh shodila někde do rohu, shodila ze sebe pyžamo a hledala nějaké věci.

Dneska je pitomý den. Zdržím se doma, chci jít do školy v pyžamu a ještě dneska musím cvičit toho Angela. Ani nevím, jak se jmenuje příjmením. A vlastně to ani nechci vědět. Jeho rodiče měli smysl pro humor s jeho jménem, takže si myslím, že jeho příjmení nebude o nic lepší.

Hledala jsem nějaké triko, které by se aspoň hodilo, ale doplatila jsem na svůj nepořádek. Normálně jsem pořádná, aspoň v mezích, ale včera se mi už nějak nic nechtělo. Dokonce i učení jsem nechala až na dnešek. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem se na učení nepodívala ani z dálky. Asi se se mnou něco bude dít. Tohle není možné.

„Sakra, kde je to pitomé tričko. Včera jsem ho tady viděla. Sakra, sakra, sakra,“ nadávala jsem si pro sebe. Tohle není možné.

Trvalo to snad věčnost, než jsem našla to, co jsem hledala. Kalhoty už se pak objevily samy, takže stačilo vydolovat nějaké ponožky a mohla jsem běžet.

„Co ti to tak trvalo?“ zeptal se táta udiveně.

„Tati,“ zaúpěla jsem. Neměla jsem vůbec náladu rozebírat s ním dobu trvání hledání mého trička. Sama jsem toho měla dost.

„No dobře, dobře,“ bránil se a otočil se k odchodu. Až teď jsem si vzpomněla, že jsem ten batoh ještě nechala nahoře. Už jsem toho měla dost. Dneska je toho na mě moc. A to je teprve ráno. Co se sakra děje?

Běžela jsem nahoru, vytáhla batoh, který byl zaházený od věcí, a pádila dolů. Tam jsem se obula a vyrazila jako střela za tátou. Ten už měl nastartované auto a čekal na mě. Když jsem nastoupila a připoutala se, otočil se na mě s otázkou, ale myslím, že ho můj pohled dost odradil od té otázky, kterou mi chtěl zrovna položit. Raději zavrtěl hlavou, otočil se směr cesta a vyjel. Cestou jsme si skoro nepovídali.

Než jsme dojeli ke škole, už jsem zase měla dobrou náladu. Rozloučila jsem se s tátou s obvyklou větou, dala mu pusu a šla čekat na kamarády. Ještě jsem se za jeho autem dívala, jak odjíždí, a když zmizel, otočila jsem se na druhou stranu. Odtud většinou přicházela Amee.

Když jsem tam na ni čekala, přemýšlela jsem, proč jsem tady vždycky první? Vím, že mě táta veze, ale je to divné. Navíc jsme dneska s tátou nepřijeli moc brzo. Přeci jenom jsme měli menší „problémy“ doma. Teda spíš já. Bylo to divné, že tu ještě nebyli. Skoro jsem si myslela, že je jedno, kdy přijdu, prostě přijdou a po mně. A kdybych nepřišla vůbec…

Najednou jsem zahlédla Amee. Na tváři se mi vykouzlil úsměv, který ovšem nebyl hraný. Při ní, Avi a Timonovi jsem si připadala svá. Připadala jsem si aspoň jako někdo. A připadala jsem si šťastná.

Amee šla ze stejného směru a zase jako první, když nepočítám sebe. Jakmile mě spatřila, běžela za mnou a pištěla, mě z neznámých důvodů.

„Ahoj,“ pozdravila mě nadšeně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zvědavě. Taky se moc často nestávalo, aby Amee pištěla, jako malé štěně.

„Jo, a ahoj,“ dodala jsem rychle, aby si nemyslela, že mám v úmyslu ji nezdravit.

„Peter mě pozval na večeři,“ zapištěla stále štěněčím hláskem. Stále jsem byla mimo.

„A co? Vždyť tě pozval na večeři už mnohokrát. Nebo tentokrát je to snad něco speciálního?“ zeptala jsem se podezřívavě. Myslím, že jedině něco jiného, něco romantičtějšího, než obvykle, by ji takhle vyvedlo z míry.

„Jo, tentokrát něco spešl. Ale to ti neřeknu teď,“ zastavila mě, když viděla, že se nadechuju, „ale až tady budou všichni. Neměla bych na to trpělivost, vykládat to víckrát. Už teď z toho můžu vyletět z kůže,“ rozplývala se.

Najednou se nám ozval hlas za zády: „Z čeho můžeš vyletět z kůže?“ Avi byla stejně zvědavá, jako já teď. Zajímalo by mě, co si na ni vymyslel. V restauracích už byli, dokonce i v drahých restauracích. I v kavárnách.

„Ale, Amee pozval ten její na večeři, ale prej je to něco spešl. A nechce to říct, dokud tu nebudeme všichni,“ vysvětlila jsem, protože další pískot bych už asi nepřežila. Teda já ano, ale mé ušní bubínky ne.

„Am, no tááák,“ protáhla a dloubla ji do ramene.

„Ne, neřeknu, až tady bude Timon,“ zavrtěla hlavou.

„Ale já už tady jsem, vo co go?“ zeptal se nám za zády Timon. Naše partička má perfektní nadání chodit vždycky v tu dobu, kdy se o nich mluví, nebo je člověk potřebuje. A hlavně, když se něco řeší.

„Tak jo, už vám to můžu říct,“ chvěl se Amee hlas. Avi jí zírala na pusu a snažila se odezírat dopředu. Timon měl na tváři trochu nechápavý výraz, protože pořád nevěděl, co se tady řešilo, než přišel. Asi neslyšel ani kousek našeho rozhovoru. Ale já jsem to nemínila opakovat znova. Jen jsem čekala, co z Am vypadne.

„Tak jo. Peter mě pozval k němu domů na večeři. Ale…“ utnula mé protesty, když jsem chtěl říct, že no a co? Co je na tom, že kluk pozve svou holku na večeři k němu domů.

„Ale budeme večeřet u něho na zahradě, však víte, jak ji má krásnou, a bude vařit on. Chápete to? Já, Peter, jeho zahrada, západ slunce, večeře připravená jeho rukama…“ nemohla se nabažit svých představ. Už jsem to viděla před sebou. Amee sedí na dece, pod sebou chladnoucí jídlo, naproti sobě Petera, kterého mimochodem až tak nemusím, ale Amee to nemusí vědět, za hlavou jí zapadá slunce a celé to doplňuje ptačí zpěv a ťukání datla. Navíc se to všechno odehrává na jeho velké a nechutně přeplácané zahradě. No jo, Peter je holt jednou boháč, tak si to může dovolit.

„Super,“ zaradovala se Avi a objala Amee. Někdy jsem měla chuť jim říkat sestry, protože se tak chovaly. Měly stejný vkus, měli podobné známky, stejné myšlení a dokonce se i podobně oblékaly (nevím, jestli se náhodou nedomlouvaly, ale to je fuk).

Timon nevydala zrovna nadšeně, asi to pro něho zněl stejně antiromanticky, jako pro mě. No jo, holt je vidět, že sestry mají ujeté myšlení.

„Hele, za chvíli bude zvonit. Pojďte dovnitř,“ oznámila jsem objímající se Avi a Amee.

„No jo,“ řekly otráveně holky. Asi se jim do školy moc nechtělo. Náhodou… Já jsem se těšila, co nového se dneska dozvím. Přece jenom jsem tady poslední rok, potom půjdu na střední, takže v devítce bych se toho měla co nejvíce dozvědět. A taky potom jenom bůh ví, jak často uvidím tuhle mou milovanou partu. Nevím, kolik učení bude na střední, jestli si tam nenajdu nové přátele, se kterýma bych měla taky trávit čas. Možná bych je pak seznámila, ale rozhodně bych nemohla na svou partu zapomenout. Myslím, že na ně ani zapomenout nejde. Tahle myšlenka mě pobavila a já jsem se zasmála nahlas.

„Co ti přijde směšné?“ zeptala se Avi.

„Nic, jen jsem tak přemýšlela,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Hm,“ pokrčila rameny a otočila se zpátky k Amee, aby si mohl pokecat před přicházející hodinou.

V jedné chodbě jsme se rozdělili a já šla s Amee na hodinu. Timon šel na svou a Avi tentokrát musela jít na hodinu sama, bez sestřičky, bez spoludrbny.

„Už víš, co si na sebe vezmeš?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.

„Ani nevím. Možná nějaké letní šatičky. Přece jenom ještě líto přetrvává a teplo je. Možná ty žluté, na zavazování dozadu. Uvidíme,“ přemýšlela nahlas. Ty šaty, které vzpomínala, byly pěkné. Měla je i na dovolené v Chorvatsku. Viděla jsem její fotky. Ty šaty jí hodně slušely. Obepínaly to, co chtěla, aby bylo vidět a schovávaly přesně to, co nemělo být vidět. Am je měla podle mě nejraději. Taky proto, že měly nádhernou výraznou žlutou barvu a myslím, že k její opálené pokožce jí budou perfektně kontrastovat.

„Já myslím, že ty by sis měla vzít. Určitě by se ti hodily k tomu opálení,“ kývla jsem hlavou k ní. Bavily jsme se o tom, co si má vzít, jestli se to hodí nebo ne, cestou ke třídě. Potom jsme si sedly do lavice, to byl asi jediný předmět, kdy jsem seděla s jednou ze sester, protože jinak měla hodinu s námi ještě Avi, nebo měly hodinu jen ty dvě.

„Tak jo, já si ještě vyberu. Buď ty šaty, nebo ty kalhoty s tím tričkem,“ uzavřela to Am, protože začalo zvonit a věděla, že zrovna tahle učitelka není zrovna nejpříjemnější. I když všichni učitelé byli nepříjemní, kromě jednoho, který se jí, a jak jinak taky Avi, líbil.

Stejně jsme si spolu občas v hodině pokecaly, když ta hodina začala vážně upadat. No, učitelka naštěstí neslyšela tak dobře, takže neměla šanci nás slyšet. Což bylo dobře. Protože i já, která je zblázněná do učení, jsem u tohohle výkladu usínala. Učitelka stále přeskakovala. Mluvila o něčem a já si poctivě psala to, co říkala. Ale potom řekla, že vlastně… To byla její oblíbená věta. Potom začala úplně odjinud, z úplně jiného konce, a já jsem se na nějaké psaní zápisu vykašlala. Byla jsem z ní strašně zmatená. Raději si udělám zápis doma, protože si to aspoň více zapamatuju, a teď si pokecám s Am, i když Petera nemám moc ráda.

„Tak jo, ahoj,“ rozloučila jsem se s Am po té „smysluplné“ hodině s tou učitelkou.

„Jasně, ahoj,“ odpověděla mi, otočila se a odešla. Za chvíli se k mojí cestě přidal Timon. Měli jsme společnou hodinu.

Když jsme došli na oběd, koupili jsme si jídlo a sedli si ke stolu. Povídali jsme si o všem možném. A najednou mi doletělo jídlo za krk. Otočila jsem se tím směrem, ale byl tam jenom Timon. Šťoural se v jídle jednou rukou a druhou měl pod stolem. Věděla jsem, odkud to jídlo přiletělo. Zašmátrala jsem za krkem a vytáhla to hozené jídlo.

Když si toho holky všimly, toho jídla i mého vražedného a zároveň ďábelského pohledu, který předznamenával velkou odplatu, začal boj mezi námi čtyřmi.

Jídlo lítalo vzduchem a postupně se k nám přidala celá jídelna. Brali jsme jídlo odevšad, kde to šlo a více ho bylo na zemi a oblečení, než v talířích. Dokonce tady jednou proletělo jablko a zasáhlo jednoho kluka do boku. Tam mu zůstal kus rozmělněného jablka. Ale vůbec mu to nevadilo a vrátil to tomu házejícímu jiným jídlem.

Za chvíli se ozval řev. Velký řev. Všichni ztuhli na místě.

≤ Shrnutí ≥

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování