OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? - 5. kapitola

29.10.2010 (14:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6239×

5. kapitola

Pomalu jsem se otáčela. Nedalo by se říct, že jsem se toho hlasu bála, spíš jsem ho více respektovala. Protože jakmile se ten hlas ozval, všichni se zasekli. Jakmile se ten hlas ozval, válka přestala a všichni, nejen já a naše parta, se otočili za tím hlasem. Věděla jsem, kdo tam bude stát. Náš obávaný učitel. Všichni z něho měli respekt, bez výjimky.

„Pan učitel Marquez,“ zašeptala jsem k blízkému okolí. Nevím proč, ale když jsem se porozhlédla po celé jídelně, měla jsem chuť se začít smát. Měla jsem chuť svalit se tady na tuhle špinavou, jídlem pokrytou, podlahu a válet se na ní smíchy. Touto bitvou jsem si perfektně spravila náladu. To, co se stalo ráno a vedlo tak k mojí příšerné náladě, bylo už pryč. Ale naštěstí jsem se ovládla a nezačala se smát jako blbec.

„Co se tady stalo?“ zeptal se nahlas a hlas měl jako hřebíky. Ostrý, silný a temperamentní.

Nikdo se neměl k odpovědi. Rozhlížel se vražedným pohledem po jídelně a podíval se na každého žáka zvlášť. Každého si zapamatovával, aby nikdo neunikl trestu.

„Ptal jsem se, co se tady stalo? Kdo to začal?“ zeptal se ještě jednou a o hodně přísnějším hlasem, než předtím. Začala jsem se smát, protože mi přes mysl přeběhla představa, jak on, náš pan učitel Marquez, se začne smát, přiběhne dovnitř jídelny a začne házet jídlem po ostatních a válka začne nanovo. Směje se u toho jako malé dítě a hází po všech, co nejvíce může. Zapojuje se do bitvy co nejvíce.

Můj smích však prolomil ticho v jídelně a učitel stočil pohled mým směrem. Nakonec vzal mě a mou partu do kabinetu a ostatním řekl, že se z jídelny nehnou, dokud to jídlo neuklidí ze země. Ještě tam poslal nějaké učitele, aby na ostatní dohlíželi. Byla to sranda, ale asi se moc nevyplatila.

Myslím, že když nechal ostatní uklízet, pro nás asi bude horší trest. Šli jsme pomalu za ním a já se ani neopovažovala ze sebe střepávat nějaké zbytky jídla. Spadlo by to na zem, učitel by si toho všiml a byl by ještě větší kravál a průšvih. Už tak to vypadá dost bledě. A strašně mě mrzí, že jsem nenechala svou fantazii na uzdě a zapletla do toho i svou partu. Snad si to pak u nich nějak vynahradím. Snad. Aspoň se o to pokusím.

„Omlouvám se,“ sykla jsem k Am, Av a Timovi. Tim jenom mávnul rukou a pokrčil rameny.

„To se stává.“ Ale stejně mu na tváři pohrával úsměv. Jestli si tu bitvu užil stejně jako já, nedivím se. Ani Av a Am neměly koutky dolů, že by jim tato situace nějak vadila.

Amee i Avi naznačili najednou pusou To je v poho a šli mlčky dál.

Po chvíli jsme se dostali před ředitelnu. A jé. Rodiče asi nebudou moc nadšení. Nikdy jsem nedostala žádnou poznámky, napomenutí, ani v první třídě černý puntík. Mrzelo mě to, to ano, ale za tu srandu to jednou za čas stojí, ne?

„Pane řediteli,“ zaklepal učitel a vstoupil. Nám pokynul, abychom šli za ním. Ochotně jsme ho následovali.

Učitel vylíčil řediteli, co se dělo v jídelně. Možná se mi to zdálo, ale nějaké detaily dokonce přibarvil. Jo, učitel. Ředitel s každým jeho slovem vážněl. Jeho tvář dostala nejdříve naštvaný výraz, nakonec dokonce červenala. Držela jsem se, abych se nesmála. Další problém dnes bych asi neustála.

Když učitel dovyprávěl o celé té bitvě, ředitel se na nás otočil a položil nám pár otázek. Stupidních otázek. Ptal se, jestli jsme to začali my a jestli ano, jestli v tom namočený někdo víc nebo to začala jenom naše parta, nebo jenom jedinec z nás.

„Já jsem to začala, pane řediteli,“ odpověděla jsem s hranou kajícností. No, když jsem je do toho dostala, tak je aspoň nenechám se vařit v tom se mnou. Stejně jsem to začala já. Neměla jsem po Timonovi házet tím jídlem.

„Vy, slečno Hoagová?“ zeptal se mě ředitel se značným překvapením.

„Ano,“ sklopila jsem hlavu, aby neviděl mé cukající koutky směrem nahoru.

Pak jenom zamumlal něco ve smyslu, že to zrovna ode mne nečekal a napsal mi poznámku. Ostatní ještě pokáral, že se toho neměli tak nadšeně účastnit, a poté propustil ze svých „spárů“.

„Ještě jednou se omlouvám, pane řediteli,“ naposledy jsem se omluvila a vyšla z ředitelny. Učitel už šel dávno, měl hodinu, na kterou nechtěl za žádnou cenu přijít pozdě. Já to měla o něho horší, protože jsem u ředitele zůstala i před kousek hodiny. A na co se mám vymluvit, že jsem byla v ředitelně? No, je to sice pravda, ale já, vzorná žačka, jsem byla v ředitelně? Už slyším ten smích.

„Omlouvám se, paní učitelko. Byla jsem v ředitelně,“ řekla jsem omluvně a učitelka se na mě otočila s údivem. Co je? Nemůže být přece každý dokonalý, ne? Já nejsem, tak si to jednou za devět let můžu dovolit, ne?

Otočila jsem se do třídy, a abych zamaskovala svou stydlivost, vítězně jsem se usmála a mrkla na ně. Ti, co se bitvy účastnili, o ní museli roznést po celé škole, protože celá třída propukla v jásot a tleskání. Byla jsem překvapená. Myslela jsem, že se budou smát. Navíc, ani to gesto nebylo pro mě typické.

Raději jsem si sedla a dávala pozor v hodině. Už tak jsem přišla a kousek z ní, nemusím prošvihnout i ten zbytek.

Celý den, když jsem se přemisťovala z jedné hodiny na druhou, jsem slýchala pochvaly. Chtěla jsem se schovat. Neměla jsem tohle ráda. Mně stačili mí tři kamarádi. A tanec. Ne nějaká popularita, protože jsem udělala něco zakázaného. Ano, byla to sranda, to nepopírám, ale takhle rozmazávat by se to nemuselo, ne?

Jak jsem byla ráda, když jsem šla do tanečních. Dneska jsem měla trénovat Angela, to ano, ale i tak, tanec mě uklidňoval. To jediné jsem na něm milovala.

Došla jsem do sálu už převlečená a porozhlédla se, jestli tady už Angelo je. Naštěstí, pro mě, nebyl.

Po krátkém rozcvičení jsem zapnula hudbu a začala tancovat. Po dnešním dni jsem to tak moc potřebovala. Potřebovala jsem vyhnat z hlavy ty strašné hodiny, kdy se na mě každý otáčel. Jako kdybych měla na tváři nějakou vadu. Křivý nos, šilhající oči nebo třeba křivou pusu s jedním koutkem směřujícím nahoru a druhým dolů.

Tančila jsem chvíli a dokonale si ji užívala. Potom se ozvalo odkašlání.

„Ehm, tancuješ krásně, ale máme mít hodinu,“ ozval se Angel.

„Jdeš pozdě,“ odpověděla jsem trochu ostřeji, než si zasloužil, i když jsem byla ráda, že se tady tak brzo neobjevil.

„Já vím, promiň. Máma se se mnou dlouho loučila,“ protočil očima. Jo, tak to neznám. My se s mámou rozloučíme a jde se. Podívala jsem se na hodinky a bylo tak deset minut po začátku hodiny.

„Deset minut?“ zvedla jsem obočí.

„No jo, promiň. Máma,“ pokrčil rameny, ale viděla jsem v jeho očích ještě něco. Doufám, že tady jen tak nestál a nepozoroval mě při tanci. Pokud ano, tak proč nedal vědět? Já měla zavřené oči, nemohla jsem ho vidět. Navíc jsem se do tance opravdu vžila, takže jsem ani jeho příchod zaslechnout nemohla.

„Tak jo, jdeme,“ řekla jsem, když vypadal, že už je převlečený. Jenom přikývnul a já mu ukázala na baletní tyč, ať si k ní stoupne. Udělal tak a potom jsme se rozcvičili. Já znova. Tentokrát ale lépe. Zaprvé proto, že jsem to předtím celkem odflákla, ale taky proto, že jsem tak úplně nevěděla, co bych s ním měla dělat.

Po rozcvičení jsem přešla na kroky. Všimla jsem si, že mu nešly, tak jsem to s ním zkusila pomalu. Vysvětlovala jsem mu, jak klást nohy, aby měl co nejlepší rovnováhu. To mu taky dělalo problém.

A co jsem se divila nejvíc, celkem skvěle se s ním povídalo. Asi jsem neměla mít takové předsudky. Jenže takhle bych ho nepoznala, pokud by neměl takové problémy s tancováním a já ho nemusela doučovat. Navíc se pod touhle usměvavou a milou tvářičkou mohl schovávat pěkný ha… Ehm, ošklivý kluk.

„Jak dlouho tady vlastně seš?“ optala jsem se ho.

„Asi tak týden. Moc jsem se tu nezabydlel. Ale jsem rád, že mi pomáháš. Navíc, dneska, když není ta hodina, jsem ještě víc rád,“ kývnul. Dneska totiž Iris musela někde jít, takže hodina se zrušila, ale moje hodina s Angelem ne.

„Jo, já jsem ráda, že tančím. Vlastně jsem ti za to vděčná. Dneska jsem potřebovala tanec jako sůl, jinak bych už byla doma,“ usmála jsem se na něj. Skvěle se mi s ním povídalo. Byla jsem za něho ráda a vůbec jsem nechápala, jak jsem si o něm mohla myslet jenom to nejhorší. Ten sen mě jen utvrdil v tom, že mé pocity deja vù, asi nebudou pocity deja vù. Prostě je to realita. Vlastně, neměla jsem v tom ještě moc důvěru, ale zatím to, co se mi zdálo, se doopravdy stalo. Možná, kdo ví, třeba to je jenom nějaké přechodné období a ty sny se mi doopravdy nezdají, jenom si je představuju a osud pak zařídí, aby se to doopravdy stalo.

Když jsme byli s tancováním skoro u konce, pochválila jsem ho. Opravdu mu to šlo. Snažil se držet rovnováhu a docela mu to šlo. Jenom párkrát, ale to se ani nemohlo počítat, ne?

„Dneska ti to šlo skvěle,“ řekla jsem mezi řečí, když jsem se sbírala k odchodu.

„To nebylo mnou, bylo to tebou,“ lichotil mi.

„Ale…“ mávla jsem rukou. Nemusel mi lichotit. Nevím, proč to dělal. Učit ho budu stejně, i kdybych ho nesnášela z hloubi duše, protože jsem dala slovo. A já sliby plním. Navíc není tak hrozný. Ani ten slib ani on.

Táta už mě venku čekal a odvezl mě domů. Cestou domů jsme si povídali o všem možném. Tu poznámku, kterou jsem dostala ve škole, jsem raději zamlčela. Nechtělo se mi to říkat dvakrát. A pokud se mi to podaří, ani to neřeknu. Mám plán. Hodím jim žákovskou knížku na stůl s tím, že se jdu osprchovat. Potom už jenom přijdu se zmučeným výrazem a velkou omluvou, kterou si už ve sprše připravím a natrénuju. Jo, to by mohlo vyjít. Ale teď ještě si to dobře načasovat.

Když jsme dorazili domů, běžela jsem nahoru po schodech a raději se ani neotáčela. Nahoře jsem si udělala domácí úkoly. Byla jsem už zklidněná (hlavně teda mé nervy), z tance, takže mi šly úplně samy. Za deset minut jsem byla hotová a už si to štrádovala dolů.

„Co je na večeři?“ vrhla jsme se hladově ke stolu. Měla jsem velký hlad. Vždyť jsem se ve škole ani pořádně nenajedla. Bitva mi zhatila plány. Vlastně já si zhatila plány sama. V podstatě jsem ji začala já. A jako důkaz, že mám opravdu velký hlad, mi zakručelo v žaludku.

„Budou zapékané brambory. Ty máš ráda, ne?“ zeptala se mamka. Jo, ty jsou výborné. A ona je umí moc dobře uvařit. Pardon, zapéct.

Jakmile přinesla jídlo na stůl, hladově jsem se na něho vrhla. Nabrala jsem si celý talíř. Asi tak dvakrát větší porci, než normálně.

„Jen klid, mladá dámo. Není kam spěchat. Nikdo ti to nesní,“ umívala se na mě máma.

„Já vím, ale mám strašný hlad. A to tak krásně voní.“ Máma se jenom usmála a nabrala si taky. Jenomže normální porci, kterou si, za normálních okolností, dávám i já.

Táta za chvíli přišel taky a díval se na mě, dnes už podruhé, s údivem v očích.

„Mám hlad,“ pokrčila jsem rameny. Věděla jsem, na co se bude ptát.

Když jsme dojedli, odnesla jsem talíř a šla nahoru do pokoje pro žákovskou knížku. Plán A začíná.

„Jdu se sprchovat,“ ozvala jsem se z obýváku a už tam po mně zůstala jenom ta zatracená žákovská knížka, která obsahovala mou první poznámku v životě.

Raději jsem opravdu rychle šla do sprchy. Kdo ví, kdy se k tomu dostanou a slyšet jejich překvapení, nemile překvapení, jsem opravdu nechtěla.

Vzala jsem si pyžamo a utíkala do koupelny. Voda byla příjemná. Na chvíli jsem svěsila hlavu a nechala vodu, aby mě masírovala za krkem. Bylo to příjemné a uklidňující. Dneska už třetí věc, co mě uklidnila. Akorát, že tahle neměla být poslední. Myslím, že budu potřebovat ještě čtvrtý uklidňovací prostředek poté, co si vyslechnu mé rodiče, jakmile si přečtou tu poznámku. Možná si ji už přečetli.

Zastavila jsem sprchu a oblékla se do mého oblíbeného pyžama. Potom jsem slezla dolů. Máma i táta stáli u stolu a zaraženě se dívali do něčeho a já tušila do čeho. A co tam čtou.

„Moc se omlouvám. Ale byla to zábava,“ zkusila jsem.

„Less, nechápu, co se to s tebou stalo? Kdyby ses normálně bavila… Ale hned plýtvat jídlem? Ve škole? A zatáhnout do toho všechny?“ tvářila se naštvaně, ale i udiveně, máma.

„No jo, já vím. A už se to nestane,“ zvedla jsem ruku a pokrčila dva prsty. Teď jsem byla jako skaut. Měla jsem chuť nechat jenom dva prsty natažené v gestu peace, ale to už by na mé rodiče bylo dneska moc. Raději jsem se ovládla a svěsila ruku. Pro jistotu.

„Ach jo. Co s tebou máme dělat,“ povzdychl si táta a poslal mě spát. Myslím, že to bylo jedině dobře. Raději bych byla, kdyby jim oběma vychladla hlava a mohli se na to podívat z jiného úhlu. Tohle mi vždycky radila máma. Vždy raději počkej, než něco začneš řešit. Nakonec se může ukázat, že to je úplně jinak než si myslíš, kladla mi na srdce.

Utíkala jsem do pokoje a ani tak moc nějaký další uklidňovací prostředek nepotřebovala. Lehla jsem si do postele, přikryla se peřinou a rozhlédla se po tmě po pokoji. Cítila jsem nějakou změnu ve vzduchu. Byla to blbost, ale přece… Něco se mi tu zdálo jiné. Něco se stane.

Když jsem usnula, zdál se mi sen, zase.

„Lesiu Toresovou bereme, je to velice krásné miminko,“ ozvalo se odněkud z kouta. Otevřela jsem oči a viděla před sebou nějakou scénu. Ale vypadalo to… jinak. Porozhlédla jsem se po pokoji a viděla hodiny. Bylo těsně před jedenáctou hodinou dopoledne. Hodiny vypadaly staře. Takové se už nedělají, nebo ano? Porozhlédla jsem se lépe.

Viděla jsem nějakou mladší verzi táty i mámy. V ruce měli miminko. Počkat, doufám, že nebudou mít další miminko. Ale proč by tady bylo to mé jméno. Teda asi nebylo mé, mělo jiné příjmení. Peřinky toho děťátka měly růžovou barvu. Takže holčička. A proč by měli holčičku se stejným jménem. A proč jsou mladší.

Podívala jsem se na datum. Bylo dvacátého září 1996. Počkat, to je rok mého narození.

„Tady to prosím podepište,“ ozval se hlas ještě další osoby v místnosti. Byla to nějaká dáma v brýlích. Neznala jsem ji. Máma vzala do ruky pero a podepsala se na ten papír. Táta udělal to samé. Když byli oba dva hotovi, paní si vzala ten papír do ruky a šla ho někde odnést. Namátkově jsem viděla hlavičku toho listu. ‚Žádost o adopci‘ stálo tam. Zkoprněla jsem. Potom jsem se otočila na mámu a viděla jsem, jak se nad miminkem naklání a něco mu šeptá.

„Tak, Less, vítej u nás v rodině. My jsme tví noví rodiče,“ usmála se na miminko a políbila ho na čelíčko. Nebo snad mě?

„Mami?“ ozvala jsem se, ale mé slova odnesl vítr, který tady ovšem nefoukal. Nebylo mi dopřáno změnit tuto skutečnost. A potom se obraz změnil.

„Víš, chtěli jsme ti to říct, až bude vhodná chvíle. Nevěděli jsme jak,“ mluvila nešťastně máma na mě. Ta dnešní máma.

„A to jste to museli tak dlouho tajit? Proč jste mi to neřekli dřív?“ zakřičela jsem na mámu. Ale já na ni nikdy nekřičím. To se nesmí stát. Nechci se s ní rozhádat.

„Nebyla jsi připravená, holčičko. Byla jsi moc mladá. Navíc, není určeno, kdy bys na to byla připravená. Jako malá bys to nepochopila. Nepochopila bys, co ti říkáme. Že já a tatínek nejsme tví praví rodiče. A kdybys to začala chápat, tak by to pro tebe bylo moc pozdě. Pochop to. Chtěli jsme ti to říct až tehdy, když ukončíš základní školu. Mysleli jsme si,“ podívala se tátu, „že tehdy už to pochopíš a přijmeš,“ skápla mámě slza.

„Nééé,“ zakřičela jsem, ale má slova se zase rozplynula.

Potom jsem se probudila a zjistila, že mi tečou slzy a křičím ze spaní.

≤ Shrnutí ≥

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 5. kapitola: