OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? - 7. kapitola

07.12.2010 (19:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1413×

7. kapitola

Měla jsem trému, nejdříve jsem se musela napít vody. Potom jsem to musela vybalit najednou, abych to vůbec řekla.

„Tati, mami, jsem adoptovaná?“

Nastalá chvíle ticha mě vůbec nepřekvapila. Věděla jsem, že je tím zaskočím. I kdyby to byla pravda nebo ne, určitě by je to zaskočilo. Zaskočilo by to každého, asi i mě. Kdyby za mnou mé dítě přišlo s tím, že potřebuje vědět, jestli je adoptované… Nevím. Řekla bych pravdu? Lhala bych? Nebyla jsem si jistá, jestli to až tak moc chci slyšet.

„Holčičko, jak jsi na to přišla?“ podivil se táta. Já to věděla. Takže jsem se spletla a teď se tady ptám úplně zbytečně a rodiče si o mně myslí, že jim nevěřím, že je nemám ráda. Jsem pitomec.

„Já, ani nevím,“ pokrčila jsem rameny. Raději jsem to chtěla zahrát do autu.

„Měli bychom jí to říct,“ zašeptala máma směrem k tátovi, ale přece jsem to slyšela. Buď se nesnažila to zašeptat opravdu potichu, nebo si to ani neuvědomila.

„Říct mi co?“ zeptala jsem se rychle a prozradila tak, že máma nebyla tak tichá.

„Holčičko, možná bychom se na to mohli posadit, dobře?“ zeptal se táta tichým, uklidňujícím a melodickým hlasem.

„Vyklopte to, já si sedat nebudu. Potřebuju stát. Jinak vyletím z kůže, což se asi právě teď děje.“ Pokud se takto táta choval, takhle mluvil, šlo o něco hodně vážného. Takže buď se něco stalo, něco hodně strašného, nebo… Nebo jsem doopravdy adoptovaná.

Když dlouho neodpovídali, už jsem to nemohla vydržet a vyletěla jsem na ně. Já jsem ve stresu, hrozí, že mé srdce si dá tak na minutku pauzu a já dostanu infarkt, a oni to ještě takhle natahují. Copak nemají srdce? Neví, jak jsem teď ve stresu? No, asi ne.

„No tak, nebo tady dostanu infarkt. Tak mladá.“

„Dobře. Jen nevíme, jak ti to s maminkou říct,“ začal táta.

„Co takhle jasně, stručně, jednoduše. Abych to pochopila hned na poprvé.“

„Víš, my s maminkou tě máme rádi. Ať už se dělo, děje nebo bude dít cokoli. Hlavně tohle si pamatuj,“ začal znovu táta. A jéje, tohle je obvyklá fráze rodičů, když dětem něco zatajují a neví, jak se z toho vykroutit. Takže ať už se něco stalo, znamená v překladu, že něco udělali. Co se děje znamená, že si jsou vědomi, že něco udělali a nějak to nemůžou bez škod napravit, a ta poslední část, co se stane, znamená to, jak se pak jejich děti naštvou, když zjistí, co provedli. Prostě normální rodičovská věta, která se vymlouvá. A pak že my, děti, kecáme, lžeme a podvádíme.

Ne, tohle bylo hnusné a neměla jsem právo si to ani myslet.

„Jsi adoptovaná,“ vyhrkla najednou máma, až jsem se lekla, a táta se mnou.

Tak a je to venku. Jo, věděla jsem, že to bude pro mě šok, ale… Ale i tak, tohle jsem nečekala. Myslela jsem si, že je to jen nějaký výplod mé choré mysli. Že to je prostě jen nějaká blbost, která napadne každou holku v mém věku. Ale ono se ukázalo, že ne. Že je to prostě holý fakt a můj sen se stal – zase pravdivým. Ale já nechci.

„Víš, chtěli jsme ti to říct, až bude vhodná chvíle. Nevěděli jsme jak,“ mluvila na mě nešťastně máma.

„A to jste to museli tak dlouho tajit? Proč jste mi to neřekli dřív?“ zakřičela jsem na mámu. Ale já na ni nikdy nekřičím. Nevím, co mi přelítlo přes nos, ale křičela jsem na ni. Musela jsem to zjistit až kvůli blbému snu a oni mi nikdy nic neřekli. Nikdy se ani nezmínili. A ještě říkali, že jsem na ně podobná, i když jsem já říkala něco jiného. Museli mi lhát a ještě mi tu lež nutit.

„Nebyla jsi připravená, holčičko. Byla jsi moc mladá. Navíc, není určeno, kdy bys na to byla připravená. Jako malá bys to nepochopila. Nepochopila bys, co ti říkáme. Že já a tatínek nejsme tví praví rodiče. A kdybys to začala chápat, tak by to pro tebe bylo moc pozdě. Pochop to. Chtěli jsme ti to říct až tehdy, když ukončíš základní školu. Mysleli jsme si,“ podívala se tátu, „že tehdy už to pochopíš a přijmeš,“ skápla mámě slza.

„To je mi fuk, jestli jsem byla připravená nebo ne. Myslíte si, že bych to přijala lépe, kdybych byla na střední? Vážně jste tak… Ne, víte co?“ Nechala jsem otázku viset ve vzduchu a běžela nahoru do pokoje.

Práskla jsem dveřmi a sedla si zmučeně na postel. Byl to zase ten pocit. Byl to pocit, že tohle jsem už zažila. A věděla jsem tentokrát přesně, kdy a kde. Tohle už bylo jednou mou součástí. Tuhle bolest jsem už jednou zažila. Bohužel. Až teď jsem si uvědomila, že jsem takhle hnusná nemusela být. Třeba tohle udělal jenom ten stres, když jsem čekala na odpověď. Každopádně jsem to sama chtěla vědět, skoro jsem to z nich vymlátila, a nakonec je ještě seřvu za to, že mi to neřekli dřív a chtěli říct později. A proč? Kvůli něčemu, co ani nemá smysl. Vždyť byli odjakživa mí rodiče. Vždy tady byli pro mě, starali se o mě, když jsem byla nemocná. Strachovali se o mě jako praví rodiče. A ti mí, kteří mě nechali v děcáku, se vytratili. Nemám jim to za zlé, protože bych nikdy nepotkala tyhle báječné rodiče, o kterých se mohu chlubit, že jsou mí. Teda, oni by si mě nevybrali. A co, že nemáme společné rysy? To je fuk, ne? Stačí, že se máme rádi a že jsme spolu a zdraví. Proč se zabývat ostatními věcmi, když jsou nepodstatné.

Ujasním si jednu věc. Je mi jedno, jestli jsou mi biologičtí rodičové nebo ne? Je mi to jedno. Chovají se, jako by byli praví. Tak proč se tímhle detailem zabývat? Někdy je lepší nepravý, který vás má doopravdy rád a chce pro vás to nejlepší, než pravý rodič, který vás nesnáší, nechal by vás umřít a dokonce se vás zřekne. Myslím, že v tomhle mám jasno.

A kdyby mi to řekli později? Možná bych to přijala jinak, ale kdo ví, jestli hůř nebo lépe. Přece jenom nemůžu vědět, co se stane v budoucnu. Vlastně, asi můžu, ale to teď sem nebudu plést. Vždyť jsem to taky mohla přijmout úplně stejně a na věku by vůbec nezáleželo. Taky bych si potrucovala, chvíli s rodiči nemluvila, ale nakonec bych se stejně moudřila a sešla dolů zase jako jejich pravá dcera. I kdyby na to bylo trochu lži.

Sedla jsem si ke stolu a šla dělat domácí úkoly, abych se aspoň trochu odreagovala. Třeba pak budu mít jasnější mysl a budu moc být sama sebou. Bez cloumání jakékoli jiné příčiny. (Například hormony.)

Úkolů bylo málo a učení taky, takže mi moc nepomohli. Seděla jsem na židli a houpala se ze strany na stranu. Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat. Zkusila jsem přemýšlet nad vším, ale stejně se mi do hlavy stále vracel ten sen, který se srovnával s realitou. A to jsem opravdu nepotřebovala. Chtěla jsem se odreagovat, ne na to vzpomínat a přemýšlet o tom ještě víc.

Sedla jsem k notebooku a zapnula ho. Byl to krásný a bílý notebook, kterému jsem říkala Sněženko. Ležel stále na jednom stole a já se k němu vždy jen přišoupla na židli. A bylo vyřešeno.

Za chvíli už byla Sněženka načtená a já mohla brouzdat po internetu. Zapnula jsem si celosvětově známou komunikační síť a prohledala, kdo je online. Byly Amee a Avi, které měli ve statusech napsané, že je nemáme vyrušovat. Tušila jsem, že si budou povídat spolu.

Tak jsem to vypnula, nechtěla jsem je rušit. Navíc to můžu vyřešit zítra a bude to rozhodně lepší z očí do očí, než takhle po internetu. Navíc tam bude i Timon.

Odjela jsem židlí od stolu se Sněženkou a přemýšlela dál.

Do mysli mi najednou, z ničeho nic, vlezl Angelo. Tanec navíc. Dneska jsem netancovala. Možná proto jsem byla tak ve stresu. Třeba by stačilo si zatancovat. Jenomže kde? Doma sál nemáme a hudbu, na kterou by se dalo tancovat taky ne. Možná bych mohla zavolat Iris a požádat ji, jestli by mi nemohla půjčit klíče od sálu.

Sakra, ne, nemohla. Podívala jsem se z okna a tam byla tma. Velká tma. Navíc má určitě sál objednaný jen na určité dny a dnes by to tam zabíral někdo jiný. A další problém, neměla bych se tam jak dostat. S tátou teď nechci jet a musela bych hodně přestupovat, než bych se dostala na místo. Přímý spoj tam nejezdil. Takže jsem byla v háji. Co jsem mohla dělat? Nic. Jen čekat na zítřek, až se nějak tancem uklidním a vyčistím si hlavu.

Povzdechla jsem si a vstala. Když je tak pozdě, tak bych se mohla osprchovat, že? Vzala jsem si pyžamo, šampon a šla do koupelny. Nikdo tam nebyl, takže to proběhlo bez problému.

Když jsem byla osprchovaná, navlékla jsem se do županu a hlavu si omotala ručníkem. Vylezla jsem z koupelny a ihned mě střásla zima. Byl průvan a já vyšla z teplé koupelny. Dole, kde jsem měla nohy nekryté županem, jsem cítila hodně chladu. Zavrtala jsem se do županu ještě víc a šla dolů, do kuchyně. Měla jsem hlad. Skoro nic jsem nejedla.

Šla jsem pomalu a poslouchala, jestli táta s mámou nejsou dole. Hlasy se odtamtud neozývaly, takže vzduch čistý. Protáhla jsem se kolem zdi jako agentka a když jsem se odplížila do kuchyně, zasmála jsem se sama sobě. Ale aspoň jsem si zlepšila náladu.

Vyhrabala jsem něco v ledničce a dala se do jídla. Bylo to dobré a tak jsem to měla za chvíli v sobě. Uklidila jsem po sobě věci, když jsem ta tajná agentka, ať nenechávám stopy.

Potom jsem šla s úsměvem jako blbeček na tváři nahoru do svého pokoje. Byla jsem hodně potichu, takže jsem zaslechla rozhovor mámy a táty. Vím, že by se to nemělo, ale přiblížila jsem se ke dveřím a poslouchala, o čem si povídají. Nebyla jsem tak hloupá, abych přitiskla ucho přímo na dveře, když vím, že se otevírají ven. Jsem jednou ta tajná agentka, tak se musím tak chovat. Zasmála jsem se, ale rychle si dala ruku před pusu, abych ten rozhovor slyšela a oni neslyšeli mě.

„… špatné to nebylo, ne? Mohla reagovat hůř,“ řekl melodický hlas, teď prosycený obavami, táty.

„To přiznávám, mohla, ale stejně se mi to nelíbilo. Viděls, jak se k nám chovala? Snažili jsme se celou tu dobu z ní vychovat dobrou a slušnou dívku a teď po nás tak vyjede. Jen jestli se neprojevují geny, které má vrozené,“ strachovala se máma.

„Neboj, to se nestane. Naše výchova byla bez chybičky,“ ujišťoval mámu táta.

„Myslíš? Jsi si tím tak jistý? Třeba jsme jí to měli říct dřív.“

„Ale jdi ty. Dobře, uznávám, že chyba možná byla, malá,“ zdůraznil to slovo, „ale zbytek… Navíc kdy dřív bys jí to chtěla říct? Když měla pět let? Já nevím. Možná je už dobře, že to ví. Jsem rád, že to nebylo horší. Taky nám mohla říct, že jde pryč nebo něco podobného. Tak to v televizích bývá, ne?“

„Jdi někam s tvými televizními seriály. Tohle je realita. Stejně si myslím, že jsme k ní měli být upřímní.“

„Miláčku, není to tvá chyba. Není to ničí chyba. Prostě to tak je. S tímhle se budou muset dříve nebo později setkat všichni rodiče, kteří někdy adoptovali dítě. Každé dítě na to jednou přijde. Ať už je dospělé nebo ne. Myslím, že jsme měli dobré úmysly a to nám odpouští. Stejně by mě zajímalo, jak na to přišla,“ zamyslel se táta.

„Taky nevím. Ale nikdo jí to říct nemohl. Mathe, já ji mám ráda a nechci ji ztratit. Co budeme dělat?“ zavzlykala máma. Tohle mi stačilo.

Odtrhla jsem se od jejich pokoje a nechala zbytek jejich rozhovoru pouze mezi jejich ušima. Zalezla jsem zpátky do koupelny, kde jsem si nechala pyžamo a převlékla se do něho. Župan jsem pověsila zpátky na místo a ručníkem na hlavě ještě trochu protřela vlasy. Potom taky skončil na svém původním místě.

Vzala jsem hřeben a česala si své zrzavé vlasy. Dívala jsem se do zrcadla a přemýšlela o rozhovoru, který jsem právě vyslechla. Máma i táta byli hodně smutní. Z jejich hlasu to šlo poznat, dost dobře. Česala jsem vlasy pomalu jako ve zpomaleném filmu. Jeden tah, co budu dělat? Druhý tah, zítra se s nimi musím usmířit. Třetí tah kartáčem, a udělám to hned ráno. Takhle jsem se v koupelně česala asi půl hodiny a mé vlasy byly totálně hladké a suché. No jo, už chápu ty lidi, co nechávají spálené jídlo. Jestli každý přemýšlí o takových blbostech…

Šla jsem si lehnout a raději ani nepřemýšlela nad tím, co mé sny způsobují. Ale stejně, když jsem to v mysli nakousla, musela jsem pokračovat. Co když to není budoucnost. Co když to, co se mi zdá není to, co se stane. Co když ty sny, které se mi zdají, se dějí právě proto, že se mi zdají. Že tím, že sním, se dějí tyto věci. A kdyby se mi nezdály, nestaly by se mi. Co když to všechno způsobuju já a jen já dělám všechny problémy. A co to bylo s tím, že to způsobují mé geny? Kdo je můj pravý otec a jaký byl a kdo je pravá matka a jaká byla ona? Byla jsem jim podobná v tom, jak se chovám? Co když se jim, a na to vůbec nechci myslet, podobám čím dál víc?

Potom jsem usnula a modlila se, aby se mi nic nezdálo. Nechtěla jsem způsobit další bolest komukoli. Ani sobě, ani rodičům, ani kamarádkům. Nikomu.

≤ Shrnutí ≥

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 7. kapitola: