OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? - 8. kapitola

17.01.2011 (19:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1109×

8. kapitola

Potom jsem usnula a modlila se, aby se mi nic nezdálo. Nechtěla jsem způsobit další bolest komukoli. Ani sobě, ani rodičům, ani kamarádkům. Nikomu.

Sen se mi zdál, ale byl tak neškodný. Aspoň se mi to zdálo.

Tančila jsem v sále s Angelem, jenom já a dobře jsme se bavili. Skoro to vypadalo, jako bychom si jenom povídali a tancování flákali. O čempak jsme si tak mohli povídat, abych já, Lessia Hoagová, zapomněla na tanec. Já jsem na něj nezapomínala nikdy a vždy byl na prvním místě v důležitosti. Vždycky jsem tanec stavěla před všechno ostatní a nic mi nedokázalo můj žebříček hodnot přeházet. Škola byla druh. No, rodiče vlastně byli na prvním místě. Ale pokud se počítala činnost, tak tanec.

Ráno jsem vstala a cítila se trochu odpočatější. Taky jsem měla čistou hlavu, takže jsem se rozhodla, že to dneska rodičům vysvětlím. Teda to, že mi to nevadí, že jsem adoptovaná. Ne to, že se mi zdají sny, které se pak plní.

Promnula jsem si oči, které byly ještě ospalé, a zamířila do koupelny. Tam jsem provedla svou každodenní ranní očistu a šla se oblékat. Dolů jsem zamířila až na poslední chvíli, kdy jsem měla všechno přichystané. Jenom nasnídaná jsem nebyla.

„Ahoj,“ špitla jsem, když jsem sešla dolů. Rodiče mi odpověděli stejným tónem a víc už nepromluvili. Dneska tady bylo mrtvo. Žádné popichování, žádné otázky… Prostě tady bylo jako na pohřbu.

To všechno jsi udělala ty, křičela jsem na sebe v duchu. Byla jsem to já. Proč jsem nemohla držet zobák za zuby? Proč jen jsem musela být tak zvědavá, že jsem to všechno pokazila. Žili jsme si snad dobře, ne? Co mi chybělo? Rodiče byli šťastní, já taky, tak proč jsem to musela udělat?

Potom mě táta normálně odvezl do školy a já se s ním automaticky rozloučila. Chtěla jsem si to vyžehlit, pokud se to ovšem dalo, takže jsem rychle oběhla auto a dala mu pusu na líce.

„Promiň,“ zašeptala jsem tátovi a kajícně se na něho usmála.

„Doma si o tom promluvíme, zlatíčko, ano?“ usmál se táta nazpět a já byla tak šťastná, že se na mě táta nezlobí. Aspoň to na sobě nedával tolik znát.

Táta odjel a já za ním mávala. Potom jsem se otočila a čekala na svou partu.

„Ahoj, Less,“ zamávala mi na pozdrav Amee. Jenom jsem se s ní objala na přivítanou a potom jsme za naše povídání čekaly na ostatní.

„Tak co, jak včera bylo? Navíc bez tance,“ dloubla do mě Amee. Věděla moc dobře, že dny bez tance jsem pro mě ty nejhorší.

„Však to znáš,“ protočila jsem očima a zasmála se. „Víš, že tanec je pro mě život. Nechápu, že se mě na to stále dokola ptáš,“ usmála jsem se.

„Já taky nevím. Ale zajímá mě, kdy se to změní. Třeba jednou nedostanu místo odpovědi protočení očí a tvůj smích s tvou obvyklou větou „Však to znáš“. Třeba někdy dostanu jinou odpověď. I když tomu moc nevěřím,“ zasmála se taky.

„Jo, možná jednou…“ zašeptala jsem neurčitě.

„Ale neboj, dneska si to vynahradíš. Máš přece dneska balet, ne?“ zeptala se zvědavě Amee.

„Jo, mám. No, každopádně se mi to trochu protáhne o hodinku,“ oznámila jsem jí. Až teď jsem si uvědomila, že nikdo neví o Angelovi.

„Jak to?“ zeptala se zvědavě. No jo, jak už jsem říkala. Drbna.

„Ale, Iris mi dala za úkol učit Angela. Je nový a potřebuje trochu pomoct. A navíc si zatančím zase o něco víc, takže jsem nebyla proti. Ale co to tvé rande?“ zeptala jsem se. „Nějak jsem neslyšela podrobnosti,“ chtěla jsem trochu odvézt od tématu. Kdo by se taky chtěl bavit o Angelovi. Je pravda, že jsem se na Angela tak trochu těšila, protože mě aspoň trochu uklidní před tou popravou.

Popravou jsem teď nazývala omluvu rodičům. Nejdříve si zatančím, na uklidněnou, pokecám s Angelem, potom přetrpím cestu v autě s tátou a neuvěřitelně nepříjemným kamarádek jménem ticho a potom… Poprava.

„No, to ti musím povyprávět. Bylo to strašně romantický,“ začala se rozplývat Amee, ale přerušili ji Avi s Timonem. Došli spolu a hned se zajímali o to, co se probírá.

„Zpovídám Amee z rande s Peterem,“ vyhrkla jsem rychle. Nechtěla jsem, aby se Amee z toho opojení dostala a začala vyprávět něco o Angelovi. Sama o něm nic nevím, proč bych měla něco vyprávět právě jim?

„Fakt?“ zeptala se mlsně Avi. Byla velice zvědavá, co se stalo. „Vyprávěj,“ pobídla ji. Timon se tomu jenom zachechtal a taky poslouchal.

Amee byla uprostřed rande s Peterem a odehrálo se tam zatím, aspoň podle jejího názoru, strašně moc věcí. Romantických věcí. Například ji pozval na palouček a udělali si piknik, mezitím se několikrát políbili, což jsem vůbec nepotřebovala slyšet, ale Avi vypadala, že jí to vůbec nevadí. P5ímot nad těmi informacemi slintala.

Taky říkala něco o tom, že ji Peter krmil, že jí pochválil šaty a další nechutnosti, o které jsem nestála. Tak jsem jenom vyčkávala, až se Amee vykecá a my budeme moct jít na hodinu. Trvalo jí to nějak dlouho, tak jsem se raději podívala na hodinky. Bylo pět minut do zvonění, Amee se rozplývala nad randem, kolem školy se to už vylidnilo, jenom pár opozdilců dobíhalo do tříd, když nestíhali, a jedině naše parta ještě byla venku, v klidu si povídali a ničeho okolo si nevšímali.

„Ehm-hm,“ odkašlala jsem si, abych je trochu probrala z té agónie.

„Co?“ zeptali se všichni najednou nepřítomně.

„Jsou asi čtyři minuty do zvonění. My jsme stále venku, nejsme ve třídách a myslím, že zrovna teď máme pana Marqueze,“ řekla jsem Timonovi. Ten se probral a zhrozil. Myslím, že mu příjmení našeho učitele matematiky pročistilo mysl.

„A dopr…“ zaklel a rychle se otočil. Vzal za ruku nechápající Amee, já Avi, a vlekli jsme je do školy. To vlečení nám zabralo trochu času, takže jsme do tříd, teda aspoň já a Timon, dorazili pár sekund před zvoněním. Amee a Avi jsme tak nějak probrali během našeho tažení jich do školy, takže snad dorazili v pořádku do správné třídy.

„To bylo o fous,“ zašeptal mi Timon, když se do třídy vřítil pan Marquez s jeho obvyklým výrazem ve tváři, a my si teprve sedli. Ani věci jsme neměli nachystané a těžko se vydýchávali. Raději jsem okamžitě, než se učitel otočil směrem do třídy, vybrala aspoň jeden sešit a dala ho na lavici, aby to vypadalo, že mám přichystané pomůcky. Naštěstí to zabralo, protože nic nedodal, i když jeho výraz, když zavadil pohledem o mě, stál za to. Myslím, že mi ještě stále neodpustil ten humbuk v jídelně. I když se to stalo už před třemi dny.

Raději jsem odvrátila oči někde jinde, a když jsem si byla jistá, že už se na mě nedívá, nenápadně jsem vyndala i všechno ostatní do této hodiny. Bylo to o fous

„Příště žádné povídání o Ameeině rande, rozumíš? Nebudu vás zase tahat z průšvihů. A rozhodně už nikdy nebudu tahat Avi za sebou. Víš, jak je těžká?“ sykla jsem jeho směrem. On jenom přikývl a potom jsme se už soustředili na Marquezovu hodinu.

Nic moc se v hodině nedělo. Nějaké příklady, které pár žáků nepochopilo. Naštěstí mi to šlo celkem dobře.

Po zvonění jsem se vydala na další hodinu. A potom na další, až se přiblížil čas oběda. Na oběd jsem šla sama. Nikdo se mnou teď neměl hodinu, takže jsem se v ní docela i nudila. Nemohla jsem si popovídat. Byla to chemie. Asi jediný předmět, který nemám ráda. A ve kterém se jen tak tak držím jedniček.

Došla jsem na oběd a postavila se do fronty. U stolu už seděla naše parta a já si v duchu připravovala proslov. Samozřejmě pro ně.

Vybrala jsem si jenom jablko a další drobnost, protože jsem neměla moc hlad a musím si držet štíhlou linii, když jsem ta baletka, a mířila si to ke stolu. Položila jsem tác na stůl a sedla si.

„Tak, příště už žádné monology, které trvají neurčitou dobu, před začátkem školy. Víte, co by mi pan Marquez udělal? Vypadal, že mě asi sní. Tohle už nechci zažít,“ varovala jsem je. Timon si už tohle vyslechnul hned první hodinu, ale ostatní jsem šetřila až do času oběda.

„Jasně,“ řekli unisono. Jenom jsem se tomu zasmála a dala se do jídla. Byla jsem trochu mimo, protože dnešní lekce… Bude to asi trochu jiné. Angelo je super kluk. Dobře se s ním povídá a já jsem za to ráda. Někdy je dobré poznat nové lidi. A pokud ti lidé mají stejné zájmy, je to skvělé. Sice Angelo tancovat neumí… Ne, tancovat umí, jenom ta technika se trochu musí vylepšit. Ale pokud se to bude procvičovat, zvládne se to. Navíc má talent. A celkem hezkou postavu, takže… Na co to myslíš? okřikla jsem se v duchu.

„Less, jsi v pořádku?“ zatřásli se mnou mí kamarádi.

„Jasně, proč bych nebyla?“ zeptala jsem se.

„No, už tady s tebou asi minutu třepeme,“ ozval se Timon.

„Tak jsem se zamyslela, no,“ pokrčila jsme rameny.

„No jo, jenže jsi při tom měla tak přiblblý úsměv…“ zasmála se Amee. „Že tys mi myslela na mého Petera?“ optala se se smíchem.

„Samozřejmě. Přemýšlím o něm každou volnou minutu a nemůžu přestat. Ach, ten je tak krásný. Myslím, že ti ho asi přeberu,“ ušklíbla jsem se.

„Tak to ať tě ani nenapadne, ten je můj. Najdi si jiného pana Dokonalého,“ zasmála se Amee.

„Tak abyste se nehádaly, je můj,“ vmísila se do toho Avi.

„Jasně, a potom ho nakonec stejně dáte mně, že?“ usmál se Timon.

„Ne,“ zasmály jsme se všechny holky z naší party najednou.

„To bych ti neudělala,“ dodala jsem.

S dobrou náladou jsme odcházeli na další hodinu. Pár dalších poznámek jsme si navzájem neodpustili, ale to nám na dobré náladě jenom přidalo.

Po škole jsme ještě vyšli ven a chvíli se bavili. Nebylo kam spěchat. Ještě byl čas do začátku baletu, a proto jsem se mohla zabavit. Povídali jsme si o všem, co se stalo během dnešní školy; taky jsme pomlouvali učitele. Byla sranda poslouchat, který učitel co vyvedl v hodině. Jedna učitelka měla celou bílou ruku od křídy, i když to nebylo nejhorší, ale potom si jí poškrábala zadek (u toho jsem se mimochodem nasmála nejvíce) a její černé kalhoty už měly ozdobu. Bílou šmouhu ve tvaru její ruky. Další perličky padly. Dnes se mi zdál dobrý den. Všechno bylo v pořádku a já zapomínala na všechny své starosti.

To, že dneska budu muset doma vyřešit tu věc s tátou a mámou, mě v tu chvíli ani nenapadlo. Hlavně, že jsem byla se svými kamarády a mířila na balet, tanec mých snů, který mě nesmírně uklidňoval. Při něm jsem mohla dělat všechno, co jsem chtěla.

„Tak se mějte,“ zamávala jsem těm třem, když jsem se konečně rozhodla, že je nejvyšší čas jít. Nechtěla jsem přijít pozdě. Iris byla zvyklá, že přicházím mezi prvními a potom jí pomáhám pár věcmi. Někdy si jenom tak popovídáme o svých životech, jelikož při tančení to nejde; jindy zase probereme to, co bychom mohli dělat v tanečních. Jsme jako kamarádky. Já jsem ráda za ni a ona za mě. I když je mezi námi věkový rozdíl trochu větší. Někdy zase potřebuje uklidit sál, protože před námi jsou jiní lidé. Občas se stane, že po sobě neuklidí své náčiní a my bychom pak neměli prostor k tancování; proto to musíme odklidit na svá místa. Už jsem nejednou navrhovala Iris, aby s tím něco udělala, ale ona je mírumilovná osoba a nikdy by na nikoho nedonášel, ani by mu jinak nechtěla uškodit. Nechala jsem to tak. Zatím se nic horšího nestalo, nač to řešit?

„Ahoj, Less,“ zamávali mi nazpátek. Jenom jsem se usmála a šla.

Batoh na zádech mě netížil, byla jsem zvyklá. Procházela jsem parkem, kde byly lavičky. Na jedné seděl pár, který se nevěnoval ničemu, kromě sebe navzájem. Jenom jsem se tomu usmála a šla dál. Ostatní lavičky byly prázdné a pěkně se vyjímaly v tomhle zeleném parku plného života. Jejich barva byla hodně podobná té hnědé barvě stromů. Mezi zelení byla k nerozeznání. Ptáčci zpívali a honili se v po nebi, které nádherně zářilo modrou barvou. Nikde ani obláčka. Sluníčko svítilo a vítalo všechny lidi, kteří se zrovna procházeli venku. Někteří už v tomto období bruslili nebo běhali. To já bych v životě nebruslila. Hrozilo by totiž, že bych si mohla zlomit nohu. Potom bych nemohla tančit. A to já nechci.

Když jsem vyšla z parku, zase na mě dolehl vzduch plný výparů. V parku bylo mnoho stromů a tak všechen vzduch stačily stromu přefiltrovat. Tady už byly pouze domy a občas nějaká ta rostlinka. Hlavně tady byly silnice s auty, která ty výpary vypouštěla.

Prošla jsem několik bloků a potom zahnula doprava. Když jsem tamtudy šla, vzdalovala jsem se od silnice. Zvuky aut pomalu utichaly a já zase slyšela zpěv ptáků. Za chvilku se přede mnou objevila budova, kterou jsem tam dobře znala. Chodila jsem tam totiž často. Byla to budova, kde se tančilo.

Svižně jsem vyšla to jedno patro a otevřela dveře. Dovnitř spolu se mnou zavanul lehký, studený podzimní chlad a já jsem vesele pozdravila Iris.

„Ahoj. Jak se dneska máš, trenérko.“

„Less, říkala jsem, abys mě oslovovala jménem. Copak jsem tak moc stará oproti tobě?“ usmála se.

„Promiň, Iris. Zvyk,“ pokrčila jsem ramena a usmála se. „Jdu se převléct,“ oznámila jsem a šla do šatny. Tam jsem si nazula piškoty, vlasy stáhla do drdolu a upravila tak, aby mi ani vlásek neodstával od hlavy, a oblékla si úbor. Věci, v kterých jsem přišla, jsem pečlivě poskládala a uložila zpátky do batohu. Batoh jsem zapnula a odešla jsem do sálu. Tam už se pomalu začali objevovat další lidé. Znala jsem je jen od vidění. Jména mě nezajímala.

Asi jsem se dneska zdržela déle, než jsem měla v úmyslu. Vždy, když sem přijdu, stihnu se převléct a ještě pokecat s Iris. Dnes jsem toho moc už nestíhala.

Přišla jsem k Iris a probrala s ní hudbu, na kterou dneska budeme tancovat. To jediné jsem stihla.

Dneska jsem tanec potřebovala jako sůl. Mé svaly se na to těšily. A na prodloužené tancování ještě víc. Už přímo brněly touhou. A když se z magnetofonu ozvaly první tóny hudby, mé tělo už vědělo, co dělat. Automaticky jsem zvedla ruku, pomalu, polehounku, a začala tancovat. Nejdříve to bylo spíše rozcvičení, ale potom… Tanec byl překrásný. Všelijaké piruety. Otočky na špičkách. Všechno mělo svůj řád. Bolelo to, trochu, ale byla jsem na to zvyklá. Bolest mi jenom připomínala, že právě tancuju. Mohla jsem se soustředit jen na tanec. Po dvou letech, kdy jsem tancovala, jsem se naučila tu bolest ignorovat a vnímat pouze hudbu, soustředit se na kroky a prožívat pohyby rukou. Bylo to, jakoby tancoval motýl. Zatím jsem tancovala pouze sólo, ale později, až v tom budu lepší, budu tancovat v párech. Potom možná budu tancovat v divadlech. Tanec bude můj koníček i má obživa. I když vím, že na tom budu muset ještě hodně zapracovat. Ale jsem mladá. Aspoň oproti ostatním. Nikdo tady v sále, kromě Iris, nemá tolik let tančení za sebou jako já; a já jsem jedna z nejmladších.

Hudba už končila a po ní nastupovala další, Mozart. Tuhle jsem milovala. Dívala jsem se do zrcadla na Iris, která nás učila nové pohyby. Zrcadel tady bylo všude po stěnách plno, stačilo se podívat před sebe a nemuseli jste se ani otáčet, abyste viděli. Opakovala jsem po ní její ladné pohyby. Byla trpělivá a všem všechno vysvětlovala. Angelovi to samozřejmě nešlo, nechytal se, nekopíroval ty pohyby tak dobře, zase pletl nohy. A to se mi zdálo, že mu to šlo.

Když měl hodinu se mnou, aspoň ty dvě, šlo mu to. Když jsem s ním měla náhradní hodinu, šlo mu to dobře. Nepletly se mu nohy, pohyby měl ladné, ale teď… Jenom jsem se usmála a pro sebe zakroutila hlavou.

Hodina – aspoň ta společná – se blížila ke konci. Potom jsme měli s Angelem počkat, až ostatní odejdou, a pokračovat v hodině. Ale najednou se mi udělalo divně. Nemohla jsem dýchat. Tohle se mi ještě nestalo.

Začala jsem se dusit. Chtěla jsem se nadechnout, ale nějak to nešlo. Jako kdyby mi někdo vychytal všechen kyslík a já teď neměla se čeho nadechnout. Jako kdyby mě někdo dusil. Sípala jsem a popadala se za krk.

„Ne-nemů…“ zasípala jsem, ale na víc mi nezbyl kyslík. Jakmile jsem tyto slova vyslovila, Iris si všimla, že je něco v nepořádku.

Mé nohy už mě neunesly a já klesla k zemi. Po chvíli jsme ležela na zemi a tam se kroutila. Chtěla jsem vzduch. Potom jsem upadla do temnoty. Ale ne tak docela.

Shrnutí

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 8. kapitola: